Zemřel Ivan M. Havel, vědec, člen Mezinárodního poradního sboru Nadace Forum 2000, bratr Václava Havla a skvělý člověk. Vážený doktore Havle, milý Ivane, budete nám nesmírně chybět.
Vystoupení Ivana M. Havla na 24. konferenci Forum 2000 s názvem “Nový svět na obzoru? Jak obnovit odpovědnost a solidaritu”, která se uskutečnila ve dnech 12. – 14. října 2020.
Vzpomínka na hravého systematika
Tomáš Vrba
Nezávislá česká kultura poskytovala v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století svobodný prostor každému, kdo se na ní chtěl i za cenu různé míry rizika nějakým způsobem podílet. Dobové okolnosti tak propojovaly řadu lidí, kteří by se možná jinak neměli možnost setkat, a z těchto setkání a společné tvůrčí práce se rodila přátelství, která mnohdy trvají celý život. S Ivanem M. Havlem jsem se před téměř čtyřiceti lety začal pravidelně stýkat v souvislosti s Edicí Expedice, když ji převzal od svého bratra, který ji založil. Zpočátku jsem pomáhal s distribucí (Ivan se stýkal spíše s vědci, kteří se zajímali o přírodovědné nebo filosofické práce, ale neměli takový zájem o básně, takže jsem odebral přebytečné svazky a milovníci poezie byli nadšeni). Později přibyly práce redakční a nakonec mě bratři Havlové přibrali do redakční rady EE, žertem přezdívané Admiralita. Ivan kromě toho ob týden pořádal pondělní bytové semináře. Témata byla značně různorodá: astronomie, architektura, filosofie, logika, matematika, psychologie, teologie, a konaly se jich téměř dvě stovky. Kromě své odborné práce (robotika, umělá inteligence) vedl Ivan M. Havel se svým přítelem Zdeňkem Neubauerem (biologem a filosofem) korespondenční sérii dialogů, které postupně vycházely pod pseudonymy Sidonius a Sakateka, zprvu samizdatově, po roce 1989 v souborném svazku knižně.
Mimořádný je příběh Dopisů od Olgy, které Ivan Havel psal svému bratru do vězení jako odpovědi na jeho Dopisy Olze. V knižním rozhovoru s Janem Lukešem „Právě proto, že jsem“, to komentuje lakonicky: „Bylo na mně, abych našeho vězně přikrmoval různými náměty k přemýšlení.“
Ivan byl zvídavý, uměl se ptát, uměl naslouchat. Byl to veselý člověk, i když přísný systematik, měl rád řád, a zároveň miloval paradoxy, přitahovaly ho singularity, vybočení z řádu. Rejstřík jeho zájmů byl košatý a on se často pohyboval na pomezí různých věd, v literatuře na rozhraní různých žánrů. Pro část vědecké obce je interdisciplinarita dodnes tabu, ne náhodou však právě Ivan M. Havel založil a dlouhá léta vedl Centrum teoretických studií, na jehož půdě se odehrávala zkoumání, jaká by se do žádné jiné instituce nevešla. Centrum pořádalo i semináře pro veřejnost a jejich tematické rozpětí mělo přímou vazbu na někdejší Pondělky na Rašínově nábřeží.
Ivan byl od dětství velký čtenář. Domácí knihovna bratřím Havlům v mnohém nahradila možnost studia humanitních oborů. Velkým čtenářem Ivan zůstal celý život. Jeho obývací pokoj připomínal plastickou mapu, model světa posetý ostrůvky různě vysokých sloupců knih. Pokaždé věděl, kam sáhnout. Kombinace kreativity a systematičnosti.
Ať se věnoval čemukoli, vždy se projevila jeho hravost. V roce 1964 do inscenace Král Ubu v domovské scéně bratra Václava, v Divadle Na Zábradlí, vyrobil „patafyzický stroj“, úžasný mechanismus, který se hýbal a vrčel, do Václavovy hry Vyrozumění o rok později sestrojil „syntetický jazyk“ ptydepe, jehož název přešel do běžného jazyka. O jazyku a jazycích rád rozmlouval, zajímaly ho vědomé i bezděčné srůsty slov a významů, říkal jim „splynuliny“. Jazykové hry a hříčky se objevují v řadě jeho literárních prací.
Ve svých textech se nebál experimentovat. Týká se to už jeho prvotiny Arsemid, která se od svého vzniku v letech 1956–1957 dočkala už třetího, třikrát rozšířeného vydání. Pozoruhodná je až démonicky frázovaná rytmizovaná próza „Fistulův monolog“ z května 1986 psaná pro samizdatový sborník k padesátinám Václava Havla Faustování s Havlem. Čirá poezie, občas nepříliš vzdálená nonsensu a mystifikaci, pronikla v nenápadném převleku i do Ivanovy esejistiky – knižního vydání souborů jeho úvodníků pro časopis Vesmír (Zjitřená mysl a kouzelný svět): Autor totiž zbožňuje motta a opatřil jimi všechny kapitoly, rejstřík, i obsah.
Ivan Havel měl rád dědečkovu a otcovu Lucernu. Těšilo ho, že palác, o jehož rekonstrukci pečuje jeho žena Dáša, je místem setkávání různých skupin přátel i širší veřejnosti. Rád s přáteli čas o času ochutnával v družné debatě nově objevená vína, býval hostitelem v klubových prostorách, rád vyjížděl s dalšími hosty starým páternosterem na střechu Lucerny na komorní koncert nebo na zajímavou přednášku. Dokázal být společenský i mlčky, avšak z ruchu velkoměsta rád odjížděl i na delší dobu.
Ve své venkovské chaloupce, kde trávil většinu současné pandemie, si k svému vlastnímu překvapení začal hrát i s černým kotětem, které souhlasilo, že se také bude jmenovat Arsemid.
Psali jsme si pracovně i pro zábavu, často nešlo rozlišit jedno od druhého. Hodně jsme se smáli. Dnes večer jsme měli s přáteli online degustovat nějakou vzácnou whisky ¬– každý už měl doma vzorek.
V posledním e-mailu, který jsem od Ivana dostal, se zamýšlel nad možnými významy záhadné věty: „Život je pouhá náhražka vzpomínky“.
Tomáš Vrba (1947), editor, překladatel, redaktor, předseda správní rady Nadace Forum 2000. V sedmdesátých a osmdesátých letech se podílel na vydávání samizdatů. Edičně připravil nebo redigoval několik knih Ivana M. Havla.
Publikováno v Lidových novinách 27. dubna 2021.
