Co se může Rusko naučit od svých sousedů?

Před téměř dvaceti lety jsem v Londýně s profesorem Jamesem Sherrem z Oxford University diskutoval o politickém vývoji na Ukrajině. Charakteristickým způsobem, typickým pro mnoho Rusů, jsem tehdy zavrhnul jižního souseda Ruska jakožto „zkorumpovaný mafiánský stát“, který v každém smyslu zaostává za mou zemí, včetně její politiky. „Myslím si, že se velice mýlíte,“ namítl pan Sherr a dodal: „Ukrajinská demokracie není dokonalá a její elity jsou vskutku zkorumpované. Ale existuje zde jeden zásadní rozdíl, kterým se Ukrajina od Ruska liší – v roce 1994 země zažila klidné a demokratické předání moci, když první ukrajinský prezident Leonid Kravčuk prohrál v prezidentských volbách s Leonidem Kučmou, odstoupil a stal se řadovým poslancem. Toto je zásadní příklad společnosti, která se navrací z komunistické zimy. Uvidíte, Ukrajinci půjdou Rusům příkladem.“

James Sherr měl tehdy pravdu a já se mýlil. Po všech těch letech Rusko stále čeká na prezidentskou prohru a následný tichý odchod, jak to učinil Leonid Kravčuk. Země stále čeká na návrat k alespoň chaotickému, ale opravdovému parlamentarismu devadesátých let, kdy byla Státní duma skutečným fórem pro diskusi o národních otázkách. Rusko také stále čeká na vznik občanské společnosti srovnatelné s Ukrajinou - energické, statečné a tvůrčí.
Co se demokratického rozvoje týče, má země dodnes jasně zaostává za Ukrajinou, Gruzií a dokonce i svým nejbližším spojencem, Arménií. Vývoj v těchto zemích si neidealizuji a také jasně vidím nebezpečí vyplývající z domácí korupce, voličské únavy a vnějších zásahů. Nicméně, historie toho, co bylo známé jako post-sovětský prostor podle mého názoru ukazuje, že jestliže jsou volby přinejmenším relativně svobodné a konkurenceschopné, mají dané společnosti a politické systémy šanci bránit se proti autoritářství a zkorumpovaným elitám. Toto je první poučení, které vyplývá pro mou zemi – Rusko.

Dalším významným faktorem pro udržování demokracie je, nepřekvapivě, svoboda médií. Nikdo neočekává úroveň nezávislosti, objektivity a vlivu jak tomu je například ve Velké Británii nebo Německu – to vyžaduje čas. Ale pozorování svých demokratičtějších sousedů je pro Rusko a jeho obyvatele druhou lekcí – dokonce i média vlastněná oligarchy jsou lepší než státní monopol. Rozmanitost médií, ač zaujatých a závislých na velkých byznysech, však stále nabízí různorodost názorů a konkurenci, jenž státní dominance zcela drtí. Novináři a společnosti by si měli klást vysoké cíle, musí přitom ale zároveň trpělivě a chytře využívat nedokonalé mediální prostředí v zájmu prosazování demokracie.

Konečně třetí a poslední lekce je pak specifická pro samotné Rusko. Neo-imperialistická ambice sovětského ražení poškozuje demokracii stejně, ne-li více, než oligarchie a korupce. Odmítání suverenity a nezávislých rozhodnutí sousedních států vede nevyhnutelně k omezení demokratických práv doma v Rusku. Ti v Rusku, kteří v roce 2008 oslavovali válku Vladimira Putina s Gruzií, jeho anexi Krymu a de facto invazi na východní Ukrajinu v roce 2014, jsou nyní bezmocní a bezbranní při konfrontaci s realitou policejního státu, který vznikl v Rusku během posledních let.

Zatímco Ukrajina, Gruzie a Arménie jsou již zvyklé na, ač drsnou, politickou změnu, mnoho Rusů se bude muset vrátit na začátek a naučit se základy demokracie, stejně jako to v době velkých protikomunistických revolucí koncem 80. let a počátkem 90. let udělala předchozí generace.

Mnohým to může znít paradoxně, ale až jednoho dne Putinův režim skončí (jakože tomu tak bude), Rusko se možná bude muset sousedy, kterými kdysi opovrhovalo, nechat inspirovat – tak jak to dnes činí tento novinář.

Autorem článku je Konstantin von Eggert, účastník 22. konference Forum 2000.