Článek k situaci na Kubě

Václav Havel
Článek do evropského tisku k jednání Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy GAERC v Lucemburku 15. června
Červen 2012
 
Praha – Jedním ze základních východisek evropské politické architektury je přesvědčení o všeobecné platnosti rovných, všeobecných a nezcizitelných lidských práv, práv člověka na svobodný život a na ochranu jeho důstojnosti. Tato humanistická idea se stala základem naší evropské duchovní a politické identity a je tudíž obsažena i v zakládacích dokumentech Evropské unie. Neznamená to, že by Evropská unie mohla a chtěla ve jménu svých hodnot znovu dobývat ostatní svět, vnucovat mu svá pravidla a svoji kulturu. Vyjadřuje tím však své odhodlání neustupovat a neopouštět základy evropské civilizace a evropského sjednocování, k nimž patří i důraz na univerzalitu lidských práv a svobod.
 
Míst, kde jsou lidská práva a občanské svobody stále pošlapávány, je mnoho: Severní Korea, Írán, Barma, Tibet, Zimbabwe a další. V pondělí zasedne Rada pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy GAERC a bude mimo jiné znovu projednávat vztahy Evropské unie a Kuby. Kubánská vláda přes opakované urgence neudělala nic z toho, k čemu ji Unie po dlouhá léta vyzývá, aby především propustila­ všechny politické vězně a zastavila pronásledování nezávislé občanské společnosti a opozice. V kubánských věznicích jsou stále vězni svědomí a kubánská vláda požadavky na celospolečenský dialog nadále kriminalizuje.
 
Letos si připomínáme dvacet let od pádu železné opony v Evropě, avšak opona kolem Kuby přetrvává. Turisté ji ovšem na kubánských plážích nepocítí. Evropská unie by však měla bez ohledu na hospodářské zájmy důsledně trvat na propuštění politických vězňů a využívat všech mezinárodních institucí k tlaku na dodržování lidských a občanských práv. Evropští politikové a diplomaté by to během svých jednání měli kubánským partnerům připomínat, být v kontaktu s  občanskou společností a vyjadřovat solidaritu rodinám politických vězňů.
 
Evropa z vlastní zkušenosti ví, k jakým katastrofám mohou ústupky zlu vést. Dějiny dvacátého století ji mohly poučit. Politika kompromisů se zlem diktovaná hospodářskými zájmy či iluzí, že zlo lze uspokojit a ono samovolně zmizí, se Evropě mnohokrát nevyplatila. Neměla by je proto opakovat.