Mezináboženský dialog 2010

O projektu


V roce 2010 se v rámci projektu Mezináboženský dialog konalo pět panelových diskusí a jedna přednáška během 14. výroční konference Forum 2000 s názvem „Svět, ve kterém chceme žít“, která se uskutečnila v Praze ve dnech 10.–12. října 2010.


Shrnutí

Mezi náboženskou xenofobií, tolerancí a dialogem 

11. října 2010, Akademie věd
Moderátor: Surendra Munshi
Účastníci: Michael Melchior, José Casanova, Joseph Maïla, Hasan Abu Nimah, Grace Davie

Moderátor Surendra Munshi se na úvod zamyslel nad významem letošního tématu konference Forum 2000: „Svět, ve kterém chceme žít“. Uvedl, že název naznačuje, co vlastně nechceme, co naopak chceme a jak předejít tomu, co nechceme. Munshi se zeptal, jakými způsoby sekularizace podporuje náboženskou toleranci a jak můžeme v dnešním vzájemně propojeném světe žít společně v míru.
 
Bývalý hlavní rabín Norska Michael Melchior, původem z Izraele, řekl, že náboženství nemusí nabízet odpovědi na řešení problémů lidstva a že náboženství je hlavní dimenzí konfliktu ve světě. PodleMelchiora hrozí nebezpečí, že při střetu s cizím náboženstvím vzniká nedůvěra a strach. Je potom velmi jednoduché využívat náboženskou kartu k transformaci vzájemné nedůvěry v nenávist. „Nenávist je rakovina všech mezilidských vztahů a převlečená za náboženskou nadřazenost ohrožuje všechny vznešené stránky náboženství,“ varoval.
 
Když náboženství přebírá jakýkoliv pocit osobní zodpovědnosti, „vytváří mentalitu "nás proti nim; to, co se stalo v posledních letech, je vlastně využití a zneužití pojmu boha." Melchior se domnívá, že křehká rovnováha mezi partikulárním a univerzálním se bortí. Když se tak děje, náboženství se stává aktem egoismu a vede k nejhorším činům lidstva. „Jsme globální svět, který ve skutečnosti pozbývá výhod globalizace jako takové. Víme o sobě vzájemně méně než dříve," dodal. Následně však vyjádřil víru, že udržení rovnováhy je možné, konstatoval: „Jsme schopni vytvořit něco nového bez toho, že bychom se vzdávali našich principů.“
 
Sociolog z Georgetown University José Casanova navázal na Melchiorovo úvodní slovo, když prohlásil, že náboženství je hlavním zdrojem netolerance a xenofobie. Citoval průzkum veřejného mínění, ze kterého vyplynulo, že většina obyvatel věří tomu, že náboženství není tolerantní a vytváří konflikty. Casanova doplnil, že totalitární zneužívání Boha pro náš vlastní prospěch je součástí arogantní pýchy. Svůj projev zakončil domněnkou, že Evropa až teď opět začíná věřit v náboženský pluralismus. Surendra Munshi Casanovu doplnil, že globalizace s sebou může nést arogantní pýchu v různých formách, což se týká západních i východních civilizací. Aby lidé mohli žít v rozmanitosti, měli by naslouchat hlasům různých kultur.
 
Šéf odboru náboženství na francouzském ministerstvu zahraničí Joseph Maïla připomněl, že zatímco na jedné straně roste tendence k dialogu mezi příslušníky různého vyznání, na straně druhé dochází k častým náboženským tenzím. Je přesvědčený, že náboženství je důležité pro vytvářeni světové vize. K zachování této jeho funkce však musíme zabránit zpolitizování náboženství a také tomu, aby se náboženství stalo definujícím prvkem společné loajality. Rovněž nesmíme dovolit, aby náboženství nahradilo občanství. „Náboženství je identitou sebe sama a vlastních přesvědčení. Nemá nic společného s politikou.“
 
Jordánec Hasan Abu Nimah z Regionálního centra lidské bezpečnosti se zabýval problematikou propojení náboženství a politiky a současně vlivem náboženství na nás život. Poté, co se zúčastnil stovek konferencí, si stále není jist, zda náboženství je řešením a východiskem, nebo je vlastně samo problémem. Popsal své dětství, které strávil ve vesnici poblíž Jeruzaléma; jak vyrůstal, seznamoval se s islámem a zároveň s křesťanstvím. Tehdy bylo náboženství sjednocujícím faktorem, v současné sobě se však stalo nástrojem násilí, dodal.
 
Socioložka náboženství z University of Exeter Grace Davie upozornila na dva fenomény, které jsou protichůdné, ale odehrávají se současně. Pokračuje sekularizace, zároveň se ale rozšiřuje náboženský element ve veřejných debatách. Davie konstatovala, že jsme se k této výzvě postavili s ignorancí, což se odráží ve kvalitě diskursu o náboženství. Davie podporuje myšlenku, aby se stát zasazoval a staral o zlepšení výuky náboženství. Když je člověk schopen mluvit o náboženství se znalostí, přesně a přesvědčivě, může se snáze vypořádat s náboženskými stereotypy.
 
Surendra Munshi zakončil diskusi varováním, že pokud nebudeme schopni se sjednotit a objevit, co dokážeme vytvořit společně, budeme jen opakovat chyby konzervativců a fundamentalistů z minulosti.„Hluší lidé spolu nemohou vést dialog. Musíme zbystřit sluch a naslouchat ostatním.“

Přepis


Náboženství a zahraniční politika

11. října 2010, Francouzský institut
Moderátor: Pierre Lévy
Účastníci: Jiří Schneider, Joseph Maïla, Michael Melchior, William Cook

Diskuse se točila okolo problematiky náboženství a jeho role, kterou sehrává v čím dál globalizovanějším světě. Klíčovou otázkou pro panelisty bylo, zda má náboženství ovlivňovat zahraniční politiku národních států. Moderátor v úvodu nastolil témata islámu a islamismu, úlohy náboženství v mezinárodních konfliktech a vztah západní civilizace ke křesťansko-židovské tradici.
 
Joseph Maïla, předseda náboženské sekce ministerstva zahraničních věcí Francie, se zmínil o nahrazování ideologie náboženstvím, které je patrné v post-totalitních zemích. Náboženství vnímá jako sílu mobilizující jak ducha, tak lidskou duši, zvláště v zemích bývalého SSSR a Jugoslávie, které zaznamenaly bouřlivé společenské proměny. „Už nejsme v téže situaci jako Thomas Hobbes.“ Státy už nejsou fenomény, na které se můžeme v tomto kontextu spoléhat, poznamenal Maïla. Stojíme přede dveřmi konfliktu, jenž se týká sporu nových identit ve společnostech, které si nestihly osvojit občanské ideje a klíčovou roli v nich sehrává náboženská a etnická identifikace.
 
Jíří Schneider, 1. náměstek ministra zahraničních věcí ČR, zdůraznil úlohu náboženství v mezinárodních stycích, kterou by se měla diplomacie vážně zabývat: „Je zapotřebí učit diplomaty, a nejen je, vnímat společenské konflikty v kontextu náboženství.“ Uvedl příklady fenoménů, kterým je možné porozumět jenom s ohledem na religiozitu, jako byl optimismus za papeže Jana Pavla II, přetrvávající vliv teologie osvobození v Latinské Americe, fanatismus stojící za událostmi 11. září 2001, nebo současné politicko-náboženské hnutí Tea Party v USA. V závěru Jiří Schneider ocenil postup francouzského ministerství zahraničních věcí, které pro pochopení role náboženství v diplomacii vytvořilo institucionální rámec.
 
Profesor historie William Cook, který na State University v New Yorku podle vlastních slov „především vychovává občany“, se zaměřil na otázku lidské paměti. Uvedl její tři zásadní role: paměť na velké události v dějinách národa, paměť na příkoří, které nám způsobili jiní, a vzpomínání na utrpení, které jsme způsobili my. Vzápětí poznamenal, že národní lídři a media mají udržovat paměť správnou a úplnou, nikoli jednostranně nacionální či dokonce napomáhat „konstruktivnímu zapomínání“. Svůj příspěvek zakončil citátem z knihy proroka Izaiáše: „Zapomeňte na věci minulé. Hle, já dělám něco nové!“
 
Rabín Michael Melchior v úvodu přátelsky vyjádřil mírný nesouhlas s interpretací Bible svého předřečníka, poté identifikoval jeden z hlavních problémů mírového procesu na Blízkém Východě: absenci náboženské diskuze na vysokých politických úrovních. Ignorace tohoto prvku podle něj uvolňuje prostor pro totalitní tendence. Na druhé straně rabín uvedl společné slavení muslimských a židovských svátků jako příklad projevů tolerance v konfliktních oblastech jako je Jeruzalém, kde rabín v současnosti působí. „Náboženství není věc, kterou bychom mohli ponechat stranou. Je to otázka života a smrti. A budoucnosti lidstva,“ dodal na závěr.
 
Přestože cílem panelistů nebylo hledání společného prohlášení, ve všech příspěvcích rezonovala touha po uznání důležitosti úlohy náboženství v mezinárodní politice. To je podmíněno uznáním vlivu náboženství na společnost. Podle slov rabína Michaela Melichora „náboženství nekončí za dveřmi sakrálních budov. Náboženství se dnes nachází v centru každodenního dění, ať se nám to líbí nebo ne.“


Vztah teritoria a náboženství

12. října 2010, Palác Žofín
Moderátor: Vartan Gregorian
Účastníci: David Rosen, Shirin Ebadi, Satish Kumar, Fyodor Lukyanov, Hasan Abu Nimah

Rabín David Rosen v úvodu pohovořil o „komplikovaném a spletitém střetávání se teritoria s náboženstvím” a zastavil se u významu teritoria, které se podle něj úzce pojí s identitou a dalece přesahuje koncept čistě geografické oblasti. Připomněl současnou švýcarskou polemiku ohledně stavby minaretů, aby ilustroval „multikulturní výzvy západní společnosti,” tedy problém, do jaké míry by staré společnosti měly vyjít vstříc novým. K tématu konference Rosen řekl, že aby se svět stal tím, čím chceme, aby byl, „je třeba nové společenské smlouvy, která by usnadnila interakci mezi skupinami, které si na určité teritorium činí nárok,” a náboženství by v její tvorbě mělo mít rozhodující roli.
 
Závěrem řekl, že v rámci příkladů z celého světa „konflikty prezentované jako náboženské mívají naopak charakter teritoriální.“ V oblastech, kde je náboženství součástí mocenských struktur, představuje tato skutečnost součást problému, nikoli řešení. V rámci úvahy o budoucnosti rabín Rosen uvedl, že uznání významu identity v náboženských a teritoriálních konfliktech je klíčové. Abychom překonali současný rozvrat, musíme podle něj usilovat o dosažení „univerzalizmu, který vzejde z našich vzájemných odlišností, (…) jenom univerzální přístup může společnost vyléčit.”
 
Jordánský ředitel Regionálního centra lidské bezpečnosti Hasan Abu Nimah do diskuze vnesl pohled Středního východu na vztah náboženství a teritoria. K vlivu náboženství ve sporech o teritoria Nimah podotkl, že „záleží na tom, jak reagujeme a jak naše náboženství využíváme, a tím se k náboženství postavíme buď jako k problému, anebo jako k řešení.” Nimah se dále soustředil na religiozitu založenou na vlastní identitě, v jejímž rámci se nese náboženská sociální praxe, a to přesto, že se jí nepodařilo etické hodnoty zakomponovat do rozhodování. Závěrem Nimah uvedl, že v lokálních sporech „je díky spletitosti dané situace nemožné oddělit náboženskou praxi od státní.”
 
Ruský novinář Fyodor Lukyanov prohlásil, že „globalizace nás vrací do doby politiky přednárodních států,” kdy hlavní mocenští hráči ospravedlňovali své kroky náboženskou doktrínou. Politická atmosféra okolo témat kulturní a náboženské identity se mění, což má své důsledky. Lukyanov se zastavil u vzestupu liberální xenofobie, kterou označil za „nový fenomén, který ještě může zásadním způsobem změnit politické rozvrstvení Evropy.” Ocenil jednání patriarchy ruské ortodoxní církve Kirilla, který při návštěvě sousedních národů zdůraznil společné dědictví, které všechny sdílí s Ruskem, a které přesahuje hranice mezi ruskými a neruskými ortodoxními zeměmi. Podle Lukyanova jsou hlavní příčinou obtížného mezináboženského dialogu v Evropě pokračující konflikty.
 
Jako poslední do diskuse vstoupil džinistický mnich Satish Kumar, který rozlišil mezi dvěma typy náboženství: mezi náboženským prožitkem a institucionalizovanou, organizovanou vírou, která je spojená se „silou a teritoriem” a podle Kumara „vždy bude představovat problém.” Pokračoval popisem své zkušenosti s přechodem indo-pákistánské hranice a zpochybnil přitom obecně přijímanou definici identity. Podle něj jsou koncepty teritoriální a formální náboženské identity příliš omezující a neměly by nadále řídit naši politiku. Za těmito koncepty musíme podle Kumara začít vidět lidské bytosti. Ohledně globálních výzev, kterým čelíme, Kumar došel k názoru, že „politické, ani teritoriální problémy v rámci omezené identity nelze řešit. Povznesme se nad ni. Posuňme se výš,” vyzval závěrem.


Náboženství, globalizace a sekularizace

12. října 2010, Palác Žofín
Moderátor: Doris Donelly
Účastníci: José Casanova, Gilles Kepel, Tomáš Halík, Grace Davie

José Casanova, sociolog náboženství z americké Georgetown University, se na úvod diskuse pokusil na problematiku náboženství, globalizace a sekularizace pohlédnout „z ptačí perspektivy“. Prohlásil, že se společenští vědci mýlili, když se domnívali, že náboženství je záležitostí minulosti a svět se bude s modernizací zároveň sekularizovat. Namísto toho je podle něj ve světě na vzestupu jak sekularizace, tak religiozita. „Všechna náboženství světa se v současnosti radikálně transformují, (…) a to mnoha rozličnými způsoby,“ upozornil Casanova.
 
Dodal, že sekularizace se dá definovat jako oddělení církevní a státní sféry, nebo jako ústup náboženské víry a pokles počtu praktikujících, či jako „zesoukromění“náboženství. Přesná trajektorie, kterou bude sekularizace následovat, je podle Casanovy nejistá, ale zatím se projevuje nejvíce v individuálnějším přístupu praktikujících; můžeme nalézt či vytvořit jakýkoli způsob náboženského praktikování. „Kdokoli může být zasvěcen do jakéhokoli dědičného kultu,“ prohlásil s tím, že individualistický prvek sekularizace je projevem modernity.
 
Dnešní náboženství se stala sekulárnějšími díky celosvětovému trendu k vzájemnému mezikulturnímu uznání a universalismu. Dnešní denominacionalismus, „systém vzájemného uznávání jednotlivých skupin uvnitř společnosti“, zároveň zadržuje i podporuje rozvoj náboženství. Definice náboženství se mění zároveň s tím, jak se sekularizace a náboženství rozvíjejí ruku v ruce v měnícím se světě dneška.
 
Gilles Kepel, sociolog a politolog z pařížské školy SciencesPo, vedl svou řeč ve znamení náboženství jako výrazu hledání kolektivní identity. Uvedl příklad letošního MS ve fotbale, kde Francie podle mnohých neuspěla kvůli „komunalistické fragmentaci založené na odlišných identitách.“ Dnešní třídní rozvrstvení společnosti nebylo schopné pojmout změny postindustriálního světa, a ztížilo tak mnoha komunitám hledání vlastní identity v rámci měnícího se systému. Toto je podle Kepela dramatická změna: „Co dělalo Řeka Řekem, nebylo místo narození, ale to, že chodil do palestry,“ vysvětlil. „Místo národnosti, zařazení do komunity bylo spíše spojeno s kulturou a hodnotami, jejichž bylo náboženství součástí,“ dodal s tím, že změny, které dnes v náboženství probíhají, jsou součástí pokusu vytvořit určitou identitu za účelem navázání vztahu s vlastním národním státem.
 
Katolický kněz a profesor filosofie Tomáš Halík mluvil o provázanosti křesťanství a sekularismu v evropské společnosti. Za příznačné označil, že „tradiční křesťanství žilo v symbióze s jedinou kulturou, (…) která se zdá být sekulární, a to evropskou modernitou.“ Halík zdůraznil, že víra je provázaná se západní kulturou a že „je to pouze křesťanství, které brání sekulární kultuře, aby se sama stala náboženstvím.“ Připouští, že mezi těmito dvěma ideologiemi existuje napětí, které by mohlo vést k podnětné diskusi, ale také k „zákopové válce“. Náboženství a sekularismus nemohou a neměly by jít vlastními oddělenými cestami, navzdory tomu, co se snaží dokázat extremisté na obou stranách barikády. „Největší hrozba plyne ze vzájemné démonizace,“ varoval Halík.
 
Grace Davie, socioložka z University of Exeter, se snažila zdůraznit rozdíl mezi vnímáním náboženství a jeho skutečnou podobou. Nevěří, že „Bůh je zpátky“, protože to by podle ní znamenalo, že dříve někam odešel. Ve snaze vyvrátit mýtus, že příchod muslimů do Evropy je novým jevem, připomněla, že zde už žili po celá desetiletí, ale že se pro ně vžila spíše označení „Alžířané“ či „Pákistánci“.
 
Grace Davie se dále v návaznosti na Josého Casanovu dotázala, jak je možné, že ve vztahu k náboženství „žily politologie, ekonomie a další společenskovědní disciplíny tak dlouhou dobu v bludu.“Dodala, že vnímání náboženství může být u části akademické obce chybné dodnes. Různé vědní disciplíny podle ní budou muset přehodnotit své myšlení s ohledem na náboženství, což může představovat „radikální revoluci ve společensko-vědním myšlení.“

Přepis


Náboženství jako element demokratické změny?

12. října 2010, Akademie věd
Moderátor: Anna Teresa Arco
Účastníci: Gilles Kepel, José Luis García Paneque, Shirin Ebadi, Tomáš Halík

Panel se věnoval otázce, jak může být náboženství prospěšné demokracii. Moderátorka diskuze Anna Teresa Arco, novinářka z britského The Catholic Herald, zahájila konverzaci poznámkou, že ani v islámských zemích nemusí náboženství stát v opozici vůči demokratickému režimu. Panelistům adresovala otázku, zda je náboženství organickou součástí demokratického uspořádání společnosti.
 
Shirin Ebadi, íránská právnička a držitelka Nobelovy ceny míru za rok 2003, ve svém příspěvku vycházela z vlastní životní zkušenosti a věnovala se kompatibilitě islámu a demokracie. Podivila se nad tím, jak běžně si klademe podobné otázky ohledně islámu, přičemž nad křesťanstvím nebo judaismem takto nepochybujeme. Ebadi s lítostí uznala, že k islamofobii dal podnět součastný islámský radikalismus. Připomněla ovšem, že v rámci jakéhokoli náboženství existují různé proudy, bylo by proto chybou spojovat chování malé skupiny se všemi vyznavači islámu. „Nesmíme je vnímat jako jednolitý celek. Pokud máme vyslovovat spravedlivé soudy, potřebujeme se vzájemně mnohem lépe chápat,“dodala Ebadi.
 
Nezávislý kubánský novinář José Luis García Paneque poté pokračoval krátkým náčrtem historie katolické církve na Kubě. Všiml si jejího strádání po dobu revoluce a jenom mírného zlepšení jejího postavení při návštěvě papeže v roce 1998. I když ke svému přežití stále potřebuje obranu a podporu ze zahraničí, „církev může v budoucnosti sehrát klíčovou roli na cestě k demokracii,“ věří Paneque.
 
Francouzský sociolog Gilles Kepel navázal na Shirin Ebadi, když zdůraznil váhu interpretace a roli mluvčích v rámci náboženství. Navrhl rovněž pracovní definici islamofobie: „Chápeme-li islamofobii jako diskriminaci muslimů, potom bezpochyby nemá místo v demokratické společnosti.“ Jestli se ale nejedná o diskriminaci, je nezbytná schopnost kriticky se podívat na islám a náboženství tak, jak se umíme kriticky dívat na jakýkoliv jiný společenský fenomén, vyzval Kepel.
 
Prezident České křesťanské akademie Tomáš Halík připojil zkušenost z působení v církvi za totalitního zřízení v Československu pozdních osmdesátých let. Církev předtím trpěla stalinistickým experimentem s totální ateizací země. Halík zdůraznil prorockou roli církve ve společnosti, kde se uplatňuje její schopnost desakralizovat státní moc, a tím způsobem předcházet totalitarismu, nebo jej alespoň oslabovat. Pojmenoval také měnící se úlohu katolické církve v západní společnosti, kde je spíš hlasem než silou. Halík závěrem svého projevu vzpomněl Masarykův citát o demokracii, která je především dialogem, a vyslovil myšlenku, že „by církev do této diskuze měla vstupovat jako kompetentní hlas.“
 
V závěrečné živé diskusi Shirin Ebadi upozornila na západní státní sekularismus, nebo dokonce ateismus, jako potenciální zdroj nové ideologie. Halík reagoval přesvědčením o potřebě „zdravého sekularismu“, díky kterému můžeme věřit, že sekularismus a náboženství mohou v demokratickém státě fungovat současně a není nutný jejich konflikt. Gilles Kepel vyjádřil přesvědčení, že demokracie nevychází z křesťanské tradice, jelikož existovala dlouho před křesťanstvím. Halík oponoval odkazem na roli křesťanského universalismu Pavlových listů ve formování moderního chápání společnosti.


Minulé ročníky

2009
Mezináboženský dialog 2009
09. říjen 2009 - 09. říjen 2009
2007
Mezináboženský dialog 2007
09. říjen 2007 - 10. říjen 2007
2006
Mezináboženský dialog 2006
03. červenec 2006 - 04. červenec 2006
2004
Mezináboženský dialog 2004
03. červenec 2004 - 04. červenec 2004
2003
Mezináboženský dialog 2003
03. červenec 2003 - 04. červenec 2003
2002
Mezináboženský dialog 2002
03. červenec 2002 - 04. červenec 2002
2001
Mezináboženský dialog 2001
16. říjen 2001 - 17. říjen 2001
2000
Mezináboženský dialog 2000
17. říjen 2000 - 18. říjen 2000
1999
Mezináboženský dialog 1999
12. říjen 1999 - 13. říjen 1999
1998
Mezináboženský dialog 1998
12. říjen 1998 - 13. říjen 1998
1997
Mezináboženský dialog 1997
05. září 1997 - 06. září 1997