Patroni veletrhu

Zpěvačka

„Během univerzitních let v Americe jsem studovala divadlo v naději, že se jednoho dne stanu slavnou herečkou. Bylo to právě tehdy, kdy jsem začala pracovat pro neziskové organizace. Ta, se kterou jsem spolupracovala, se jmenovala Rodina (Family). Provozuje linku důvěry, útulky pro bezdomovce, týrané ženy a mládež, pořádá mimoškolní aktivity pro děti a letní tábory. Začala jsem pracovat pro Rodinu v rámci jejich mimoškolního programu „Latchkey“ a můj sen stát se herečkou se brzy proměnil v touhu změnit svět.

Latchkey byl program pro děti pracujících rodičů, které postrádaly potřebnou péči. Po práci v Latchkey jsem pracovala na letním táboře pořádaném Rodinou a poté jsem absolvovala školení, abych mohla pracovat na lince důvěry. Pro Rodinu jsem pracovala přes čtyři roky. Některé z mých nejlepších vzpomínek na toto období pocházejí z doby, kdy jsem pracovala pro linku důvěry a v „Rodinném domě“, což bylo centrum pro děti a mládež bez domova. Nebylo to snadné, ale nejlepší odměnou vždy bylo, když jsem něčeho užitečného dosáhla.

 

Když jsem před šestnácti lety přicestovala do České republiky, doufala jsem, že budu moci v tomto směru pokračovat. Tomu ale zabránila jazyková bariéra. Pracovala jsem v anglických knihkupectvích a v jedné britské a jedné americké škole jako asistentka učitele. To bylo nejblíže, jak jsem se mohla dostat k práci s dětmi, aniž by jazyk byl přítěží. V roce 2000, když jsem skončila s prací ve škole a má hudební kariéra se začala rozvíjet, jsem se stala známější jakožto zpěvačka a i má čeština se zlepšila. Stále jsem chtěla pracovat pro charitu anebo společnost pomáhající dětem. Příležitost se mi naskytla až na podzim roku 2006, kdy jsem byla oslovena, abych se stala součástí kalendáře, jenž měl pomoci získat peníze pro projekt Medela.

 

Touto příležitostí jsem byla nadšená, protože jsem cítila, že konečně můžu pomoci. Jazyková bariéra byla již překonána a díky tomu, že jsem se stala známou, mohla jsem pomoci ještě více. Kalendář získal finance pro podporu dětí v Peru, Africe, Kambodži, ale také v České republice. Budu si tento projekt vždy pamatovat, protože to byla má první práce pro charitu zde v Česku a odnesla jsem si spoustu milých vzpomínek na lidi, kteří na něm spolupracovali. Nikdy nezapomenu na svou cestu do Peru, kde jsem měla možnost se setkat s dětmi, jimž prostřednictvím mého malého činu byla poskytnuta pomoc.

 

Od té doby jsem využila příležitosti pomoci na mnoha akcích. V roce 2007 jsem se zúčastnila projektu „Keep a Breast“ pořádaného dámskou módní značkou Roxy. Ten získal finance pro program prevence rakoviny prsu a povědomí o ní. Loni jsem měla možnost pomoci své oblíbené organizaci UNICEF a letos jsem se stala součástí kalendáře „Proměny“ pro nadaci Chantal Poullain – Archa Chantal. Na podzim jsem zpívala na benefičním koncertě „Světlo pro Světlušku“. Právě Světluška je pro mě osobně poněkud výjimečná, protože pomáhá zrakově postiženým a slepým dětem. Mně, jakožto člověku, který třicet pět let nosí brýle, je tato organizace velice blízká. V minulosti jsem také zpívala na benefičním koncertě „Kuře – Pomozte dětem“ a plánuji to i letos.

 

Toto jsou sice malé skutky ve velkém schématu událostí, ale stále mohou pomoci. Je mnoho lidí, kteří si myslí, že malým činem nic neovlivní. Nejsme sice Audrey Hepburn, Lady Di nebo Angelina Jolie, ale nemusíme jimi být. Každá velká cesta začíná jedním malým krokem a každá pomoc se počítá.“

Mim, herec, režisér, scénárista, pedagog

 

„Jako téměř každý druhý jsem si myslel, že se mě rakovina netýká. Proto, když se jednoho dne objevily drobné zdravotní potíže, tak jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti. K lékaři jsem se dostal až po delší době. Vyšetření potvrdilo obávanou diagnózu – kolorektální karcinom, což znamenalo následné obávané založení kolostomie. Ještě před tím, než jsem byl operovaný, jsem absolvoval ozařování a chemoterapie, které byly tak vyčerpávající, že mi v tu chvíli představa konce nepřišla zdaleka tak hrozná. V tu chvíli jsem si říkal, co je proti tomu nějaký sáček na břiše.

 

Po operaci jsem to jako každý stomik-začátečník neměl jednoduché. Musel jsem se naučit používat stomické pomůcky, ošetřovat stomii a přizpůsobit se nové situaci. Prvních pár měsíců života opravdu není snadných, je třeba se mnohému naučit, smířit se s tím, že tělo funguje jinak.

 

Po čase jsem se pomalu vracel ke své práci – oslovil mě režisér Jan Hřebejk a nabídl mi roli v jeho filmu. Měl jsem obavu, jestli budu mít dost energie, ale protože jeho štáb je pověstný tím, že umí vytvořit báječnou pracovní atmosféru a navíc ve filmu hráli i moji kamarádi včetně Bolka Polívky, tak jsem nabídku přijal. Měl jsem také trochu obavy ze svého návratu na katedru pantomimy AMU, kde učím, ale i mí studenti mě přijali skvěle. Když jsem se po nemoci vrátil, přivítali mě potleskem a tím byly všechny moje obavy pryč.

 

Veřejnost zajímalo, jak mi je. Oslovili mě novináři a vzniklo několik článků o tom, jak těžká byla léčba rakoviny tlustého střeva a jak jsem se vyrovnal se založením stomie. Čtenáři na články reagovali velice pozitivně a byl jsem požádán firmou ConvaTec, která vyrábí pomůcky pro stomiky, abych zveřejnil svůj příběh v časopisu pro stomiky Radim. Nápad pomoci svým příkladem ostatním stomikům a ukázat jim, že život se má brát s humorem, mě zaujal a od té doby spolupracuji také se sdružením České ILCO (dobrovolné sdružení stomiků).

 

Na společných setkáních stomiků odpovídám na nejrůznější dotazy, vyprávím jim, co vše jsem se stomií zažil a opravdu mě těší, když mi lidé znovu a znovu potvrzují, že jsem jim vrátil chuť do života. Jezdím po celé republice a vím, že na všech těch místech potkám přátele. Rád jim věnuji svůj čas, rád jim ukazuji cestu, jak žít se stomií a nevzdávat se toho, co chceme dělat. Protože jsem sám stomikem, rozumím problémům, které mají, proto pomáhám právě jim.

 

Rád jsem souhlasil s tím, stát se jedním z patronů veletrhu neziskových organizací NGO Market 2011 a těším se na setkání s Tonyou Graves, ostatními neziskovými organizacemi i s návštěvníky veletrhu.“