„Forum 2000 představuje svou užitečnost jako místo pro reflexe o průběhu globalizace.”
Jacques Chirac, prezident Francie, 2004
Úvodní stránka ProjektyMezináboženský dialog2002Přepis MD 2002

Přepis MD 2002

Tomáš Halík
Vaše Svatosti, vzácní řečníci dnešního dopoledne, dámy a pánové,
Chtěl bych v tuto chvíli pozdravit Vás i všechny, kdo se účastní našeho setkání prostřednictvím Internetu. Uvědomil jsem si, že dnes se v mé vlastní duchovní rodině, katolické církvi, slaví svátek svatého Tomáše. Říká se mu Nevěřící, protože podle evangelijního příběhu řekl: "Neuvěřím, dokud se nedotknu Kristových ran". Před několika lety jsem navštívil jeho hrob v Madrasu, viděl bídu indického lidu a v té chvíli se mi ten příběh otevřel úplně nově. Řekl jsem si: "Nemohu věřit, nemohu vyznávat Boha, aniž bych se dotýkal ran našeho světa." Náboženství, které by ignorovalo bolestné rány dnešního světa by bylo jenom iluzí. Mohou náboženství spojit své síly, aby léčila rány našeho světa? To je otázka, která nás přivedla z různých tradic, z různých koutů světa, abychom se dnes nad ní zamysleli. Konference Fórum 2000 se po pět let zabývala ranami, bolestmi a nadějemi lidstva na prahu nového tisíciletí. Vždy byli účastníky rozhovoru i představitelé různých světových náboženství a setkávali se ke společné meditaci v katedrále svatého Víta. Dnes se představitelé nejrozšířenějších světových náboženství setkávají při prvním pokračování novou formou u tohoto stolu. Od doby osvícenství zhruba do poloviny 20. století se mnozí domnívali, že náboženství je jen jakési dětství lidstva, že je to přechodná historická forma, stupeň, který bude překonán pokrokem vědecko-technické civilizace. Ukázalo se, že toto očekávání byla iluze, že autoři této teorie se dívali jenom na maličký kousek světa. Domnívali se, že to, co se právě děje v Evropě, se nutně musí rozšířit po celém světě. Dívali se jenom na jednu z mnoha a mnoha forem náboženství. Jistě, tradiční formy náboženských institucí mají v Evropě jiný statut a roli než v minulosti, ale z toho vůbec nevyplývá, že náboženství ve světě je v úpadku. Náboženství provází a zřejmě bude provázet lidstvo po celé jeho dějiny. Jeho dějinné formy se proměňují, střídají se doby úpadku a obnovy. Jedním z globálních jevů je daleko větší přítomnost náboženství ve veřejném životě, včetně politiky, než tomu bylo před padesáti nebo sto lety, a to na celé planetě. Média, která se někdy řídí heslem: "Good news are no news", zdůrazňují především tu negativní roli, kterou náboženství mohou hrát; náboženské ideje, cítění, symboly mohou být a jsou zneužívány k eskalaci konfliktů mezi lidmi. Tuto negativní stránku nemůžeme bagatelizovat, to nám ukázaly přesvědčivě události loňského roku. Ale v zájmu spravedlnosti nemůžeme zapomínat ani na pozitivní jevy, na to, že tisíce žen a mužů, jednotlivců i skupin, se po celém světě inspirováni svou náboženskou vírou snaží pracovat, zápasit za dodržování lidských práv, sociální spravedlnosti, prosazovat etické zřetele ve vědě, politice, hospodářství. Snaží se o zmírnění bídy a násilí, o respekt k životu a ochranu přírody jako božího stvoření. Ano, dochází k mnohým paradoxům a překvapením; katolická církev, která byla chápána jako nepřítel pokroku a demokracie, na konci 20. století se v mnoha zemích zasloužila o pokojný přechod od autoritativních k demokratickým režimům - v Chile, Filipínách, Španělsku, Polsku. Nejvyšší představitel tibetského buddhismu, směru, který byl na Západě vnímán jako esoterické náboženství soustředěné na klid mysli daleko od problémů světa, je dnes pro milióny lidí symbolem nejenom duchovního osvobození, ale také touhy po politické svobodě a dodržování lidských práv. Jedním z nápadných znamení naší doby je, že kamkoli přijedou náboženští vůdci, jako je Jeho Svatost Dalajláma nebo Jeho Svatost Jan Pavel II., shromažďují se tisíce mladých lidí, kteří jim s velikou pozorností naslouchají. Když přijíždějí politici a státníci, kamery médií jim věnují velikou pozornost, ale mladí lidé se velmi málo zajímají o to, co říkají. Smím to říct před státníkem, který je v tomto smyslu výjimkou, protože zaujal pozornost světa a také zejména tím, že se snaží spojovat politiku s duchovní a mravní dimenzí. Pro zahraniční účastníky tohoto setkání bych chtěl připomenout, že je to hluboká tradice naší politické kultury. Zakladatel naší moderní demokracie, první prezident našeho státu, Tomáš Garrique Masaryk, chápal jako podstatnou část své státnické úlohy to, že se snažil interpretovat situaci a úkoly české společnosti v širším kontextu hlubokých duchovních a kulturním proměn Evropy a světa. Prezident Havel se v podobném duchu loni při Fóru 2000 obrátil na představitele velkých světových náboženství s výzvou k velké duchovní koalici. Ke koalici, která by sloužila nejenom hlubšímu poznání náboženství, hlubšímu spojenému úsilí o to, aby náboženství nebylo zneužíváno v konfliktech a násilných sporech, ale vyslovil se také pro hlubší dialog mezi náboženskými mysliteli a těmi, kdo ztvárňují architekturu dnešního světa ve smyslu politickém, hospodářském a vědeckém. Tato jeho výzva nalezla velký ohlas a mnozí náboženští vůdci odpověděli velmi pozitivně. Pokud naše dnešní setkání učiní alespoň krůček k této duchovní koalici, tak jsme se nesešli nadarmo.
Dovolte, abych ještě jednou přivítal a představil účastníky dnešního panelu. Pan prezident Václav Havel, prezident České republiky, Jeho Svatost Dalajláma, duchovní vůdce Tibetu a nositel Nobelovy ceny míru, šejk Mohammed Mohammed Ali, islámský učenec, vědec a politik, který je jedním ze spoluzakladatelů a vůdčích osobností Iráckého národního kongresu v exilu v Londýně, Jeho Ctihodnost Kakuhan Enami, arciopat kláštera Enrjaku-dži na hoře Hiei u Kjóta, představitel buddhistické školy Tendai, Efraim Karol Sidon, český zemský rabín a reverend Hans Ucko, švédský duchovní, výkonný tajemník Úřadu mezináboženských vztahů při Světové radě církví v Ženevě.
Všechny Vás zde velmi srdečně v Praze vítáme a poprosil bych pana prezidenta o vstupní slovo.

Václav Havel
Dámy a pánové, vážení přítomní,
já Vám děkuji, že jste přišli v tak hojném počtu a vítám Vás zde na půdě Pražského Hradu. Především ale vítám naše vzácné hosty ze zahraničí, kteří přijali pozvání a přijeli. Dovolíte-li, já bych nejprve připomněl několik souvislostí této debaty či jakýsi její kontext. Když jsem se před lety stal prezidentem a začal podnikat státní cesty do nejrůznějších zemí světa, vždy jsem si znovu uvědomoval jedinečnost rozmanitých kultur, civilizačních okruhů, náboženských světů, jejich sebevědomí, jejich originalitu a zároveň jsem si uvědomoval jak často ten náš, takzvaný euroatlantický prostor, bezděky, byť s jakousi navenek chápavou tváří, bezděky se považuje přeci jen za něco jiného či lepšího, než jsou tyto jiné kultury a jiné civilizace. Přemýšlel jsem o tom a posléze jsem dal impuls k vzniku Fóra 2000. Toto Fórum byly konference, které se po pět let zde na Pražském Hradě konaly. Trvaly vždy zhruba tři dny a byli na ně pozváni bývalý politici, současní politici, teologové, filozofové, nejrozmanitější veřejné osobnosti ze všech koutů světa. Byly to rozpravy velmi zajímavé a po pěti letech, když skončila ta série velkých konferencí na Hradě, se ukázalo, že jde o úkol trvale aktuální, zajímavý, důležitý, že o takovéto rozpravy je obecný zájem. Proto se rozhodlo, že Fórum 2000 bude existovat dál, ale už pracuje trošku jiným způsobem. Neorganizuje už jednou za rok velikánské konference na Hradě, ale spíše pořádá více akcí menších, skromnějších. No a jednou z nich, nebo snad dokonce první z nich, je právě toto setkání zde, jehož jste svědky a účastníky. Toto setkání, jak připomněl Tomáš Halík, tak trošku navazuje na onu výzvu k duchovní koalici, kterou jsem měl tu čest přednést zde v Katedrále při takové mezináboženské meditaci, která už tradičně provázela Fórum 2000. Bylo to při posledním Fóru 2000, tj. na podzim loňského roku, kdy se tato konference navíc konala krátce po útocích na New York a na Washington, což jí samozřejmě dávalo zvláštní, čerstvý impuls k zamyšlení, k reflexi dnešního světa, jeho problémů a jeho budoucnosti. Tolik tedy k tomu, abych tak řekl, vnějšímu, technickému kontextu.
A teď bych, dovolíte-li, řekl několik slov o samotném smyslu takových to setkávání. Já myslím, že žijeme ve světě takového zvláštního úprku jedné části lidské bytosti vpřed a tragického zaostávání jiné části lidské bytosti za během té části první. Žijeme v době ohromného rozvoje technologií, novověké vědy, techniky. Jsme vždy znovu překvapeni tím vším, co lidský duch v poslední době dokázal, ale jakoby se nevyvíjela paralelně lidská odpovědnost. To jest to, co s těmi všemi objevy a vynálezy umí zacházet tak, aby se obracely vskutku ve prospěch lidského rodu, kvality života, aby se neobracely proti člověku, aby ho nezotročovaly. Dík tomuto rozvoji je dnešní svět, jak víme, neobyčejně propojen, vlastně je planeta pokryta jedinou civilizací a říká se tomu globalizace. O to samozřejmě důležitější je kontakt těch rozmanitých součástí této civilizace, rozmanitých kultur, civilizačních okruhů a ten kontakt je důležitý, mimo jiné, právě proto, že jeho základním tématem by mělo být právě probouzení té kulhající části lidské odpovědnosti, kulhající části rozvoje člověka a jeho vědomí a poznání, totiž té jeho odpovědnosti. Ať se totiž díváme na jakýkoli problém dnešního světa, vždy nakonec zjistíme, že to je problém lidské bytosti, jejího chování, mravního řádu, jímž se řídí či neřídí, že to je posléze i věc metafyzického řádu či hodnot, které uznává a z nichž odvozuje řád mravní a že to je i otázka pokory či pýchy, s jakou člověk přistupuje k daru života a k této planetě. Teroristické útoky všechna tato témata neobyčejným, krutým, zvláštním, způsobem aktualizovala. Nebyli to teroristé, kdo vynalezl letadla, radary, biologické zbraně, chemické zbraně. To jsou vynálezy nás, moderních lidí, to jsou produkty té kupředu se řítící části naší bytosti. Ti teroristé pouze předvedli, jak strašlivým způsobem lze toho všeho zneužít proti člověku, proti lidskému životu. Myslím si, že to je výzva k reflexi dnešního světa, k úvahám o existenciálních, morálních, metafyzických souvislostech našeho soužití, našeho života, naší existence, naší spolupráce v tomto světě. Byl bych rád, kdyby svým skromným způsobem i tato diskuze, která tu teď začíná, přispěla k jakémusi novému sebeuvědomování člověka, k tomuto hledání cest k vzájemnému porozumění, k vzájemnému respektu, k vzájemné spolupráci.
Děkuji Vám.

Tomáš Halík
Děkuji panu prezidentovi za inspirující slovo.
A teď vstoupíme do debaty samotné. Zaslali jsme našim hostům takové okruhy otázek a požádám je, aby se k nim stručně vyjádřili…Ty otázky jsou v podstatě tyto:
Jakým způsobem roli náboženství ztvárňuje proces globalizace? O globalizaci bylo mnoho řečeno na Fóru 2000. Nedávno my jeden srí lanský teolog řekl krásnou větu: "Globalisation itself became a religion, religion of moneytomoneyteism". Neboli: "Globalizace sama se stala náboženstvím svého druhu, náboženstvím moneyteismu, náboženstvím peněz." Je to tedy konkurenční náboženství ke světovým náboženstvím nebo je to prostor, kde se mohou náboženství hlouběji poznávat a setkávat a obohacovat?
Jak zabránit, jestli je to vůbec možné, zneužívání náboženských symbolů, idejí a cítění, k rozpoutávání nepřátelství mezi lidskými skupinami?
Kde hledat bázi setkání jednotlivých náboženských tradic?
A když se tolik mluví o těch negativních zkušenostech, jaké jsou pozitivní zkušenosti ze setkání náboženství?
A nakonec, jestli je možné formulovat nějaké společné etické minimum, které by vzešlo ze zkušenosti světových náboženství a jestli je možné ho nabídnout a prosadit do právního řádu a do praxe dnešního lidstva?
Nechali jsme na každém z účastníků, aby se chopil těchto námětů z kteréhokoli konce chce a prosíme o stručné stanovisko.
Nejprve poprosíme Jeho Ctihodnost, Arciopata buddhistického kláštera Enrjaku-dži na hoře Hiei, pana Kakuhana Enami.

Kakuhan Enami
Poprvé jsem měl možnost účastnit se jako zástupce Jeho Svatosti patriarchy školy Tendai Ešina Watanabeho třetího ročníku konference Forum 2000 v r. 1999. Pokládám si za velkou čest, že se mi letos opět dostalo pozvání pana presidenta Václava Havla a mám tak příležitost účastnit se dnešní diskuse.
Když Dengjó daiši (767 - 822), zakladatel kláštera Enrjaku-dži na hoře Hiei, hovořil o nauce Buddhy Šákjamuniho, používal podobenství "Do sítě o jediném oku ptáka nechytíš" - ducha otevřenosti a všeobjímající tolerance totiž považoval za jeden z klíčových atributů buddhismu. Byl zároveň přesvědčen, že mnišská výchova musí být založena na mahájánové zásadě "Obětovat své vlastní já prospěchu druhého je vrcholem soucitu" a v adeptech musí rozvíjet především bódhisattvovskou potřebu vztáhnout všechno zlo na sebe sama a vše dobré postoupit druhým.
Hlavní kanonickou oporou jeho nauky byla tzv. Lotosová sútra, Mjóhó renge-kjó. První ze znaků názvu, "mjó", znamená nepochopitelný, zázračný. Druhý znak, "hó", označuje všechna jsoucna tohoto světa. "Renge", bělostný lotos, je rostlinou, která vyrůstá z kalného bahna a přesto na svém vrcholu nese neposkvrněný květ. Ve stejný běloskvoucí květ se může rozvinout i člověk ve světě plném nečistoty. Nauka Lotosové sútry překonává koncept rozdílné disposice jednotlivých lidí - buddhovskou přirozenost může podle ní naplnit každý. Učí také, že pravda o jednotlivých jsoucnech má charakter příčinně-podmínečného povstávání - žádné jsoucno neexistuje samo o sobě, nýbrž vyrůstá ze vzájemné provázanosti všech jsoucen.
V pojednání "O všezahrnující milosti bódhisattvy Avalókitéšvary" (25. kapitola Lotosové sútry) se uvádí, že se bódhisattva vtěluje třiatřiceti způsoby, aby kázal nauku. Třiatřicet je číslo symbolické, které znamená, že pravda nauky může být vyjádřena bezpočtem různých způsobů, např. i v podobě bylin, stromů či slunečních paprsků. Odtud pochází i myšlenka, že "hory, řeky, tráva i stromy naplňují buddhovství".
Dengjó daiši vytvořil komplexní naukový systém, do něhož kromě filosofie Lotosové sútry zahrnul i meditační nauku, esoterické učení a řeholní kázeň. Od samého počátku tak jeho nauka obsahovala mnoho vrstev a aspektů, jejichž osamostatněním vzniklo ve středověku celé spektrum specifických reformních škol. O hoře Hiei se proto hovoří jako o matce japonského buddhismu. Počátek moderní doby a restaurace Meidži (1868) byly spojeny s kritikou eklektického ducha japonského buddhismu, vypukly protibuddhistické pogromy a byly vydány zákonné normy požadující striktní oddělení "zpátečnického" buddhismu od "čistého národního kultu" šintó. Hora Hiei však přesto přese všechno zůstala věrná učení svého zakladatele a tradiční koncepci jednoty božství a buddhovství.
V r. 1986 se na výzvu papeže Jana Pavla II. konalo v italském Assisi mírové modlitební shromáždění zástupců světových náboženství. O rok později - u příležitosti 1200. výročí založení kláštera Enrjaku-dži - se podobné shromáždění konalo na hoře Hiei. Od té doby se u nás ke společné modlitbě každoročně scházejí zástupci všech japonských duchovních směrů spolu s představiteli nejrůznějších světových denominací. Letošní srpnové setkání bude již patnácté v pořadí a jeho hlavním tématem bude - kromě tradiční modlitby za mír - dialog s představiteli islámu. Počátkem září nebudou naopak zástupci školy Tendai chybět mezi účastníky mírového modlitebního shromáždění v italském Palermu. Stará moudrost praví: "Ve vytrvalosti je síla". Věřím, že pokud toto zaujetí pro vstřícný dialog vydrží i nadále a podaří se tak spojit sílu modlitby, která je základem náboženství, na obou březích oceánu, příznivé výsledky se nemohou nedostavit. Zároveň je ale zapotřebí chovat v úctě identitu každého náboženství, a pokusit se pochopit, proč je zneužívání náboženské symboliky pro násilné a destruktivní účely tak odsouzeníhodné.
Za jedno z nejsrozumitelnějších vyjádření bódhisattvovského ducha považuje současná škola Tendai formulaci Dengjó daišiho "Pokladem říše je ten, kdo vnáší světlo i do nejtemnějšího kouta", jež se stala mottem hnutí "Světlo do každičkého kouta". Hnutí, jehož hlavní hybnou silou jsou mladí lidé, se snaží pomáhat především obyvatelům zemí jihovýchodní Asie, které se z politických či hospodářských důvodů dostaly do mimořádně svízelné situace. Jednou z výrazných postav tohoto hnutí je také mnich indického původu, který 15 let studoval na hoře Hiei, aby se pak vrátil zpět do vlasti, kde usiluje nejen o obnovu buddhistické tradice, ale především o harmonizaci soužití různorodých duchovních komunit - viz jeho iniciativa "Soucit a moudrost".
V mahájánové sútře "Meditace o mysli coby matce Zemi" se hovoří o tom, kterak matka živí plod ve svém lůně a jak ohromné množství mléka vyprodukuje po narození děcka (sútra uvádí 18 tisíc litrů), aby je sytila tak dlouho, jak jen si děcko žádá. To neplatí jen o lidském jedinci, ale i o celém lidstvu, jež svým mlékem láskyplně živí matka Země. Ústrky, jichž se od nás matce dostává, lze tak chápat nejen jako nutnou daň pokroku, ale i jako závažné duchovní selhání. Znečistění a ohrožení Země je v prvé řadě obrazem znečištění a ohrožení naší mysli. Zároveň otázky přístupu k populační explosi či genové manipulaci nám znovu ukazují, že věda nemůže suplovat duchovní rozměr lidského počínání. Je proto zapotřebí, abychom přestali náboženství vnímat jako izolovanou oblast, abychom v něm rozpoznali rovinu, v níž se spojují všechny snahy o zásadní porozumění, smíření, světový mír. My lidé se rodíme ze spojení muže a ženy, z lásky rodičů vyrůstáme. Nejvýmluvnějším spodobněním této lásky a zároveň dokonalé pravdy je tvář dítěte. Jsem přesvědčen, že její výmluvnosti dokáže odolat málokdo na světě, neboť mír a láska, hodnoty, které zosobňuje, jsou hodnoty bytostně všelidské. Láska k matce Zemi a respekt k tváři dítěte jsou patrně i jedna z možných pojítek všech duchovních tradic.

Modlím se, aby úsilí pana presidenta přineslo své plody, abychom se dokázali spojit v úsilí o mír a harmonii našeho společného světa. Děkuji vám.


Tomáš Halík
Děkuji Jeho Ctihodnosti opatu Enamimu a jsem rád, že mezi klášterem na hoře Hiei a pražským prostředím, křesťanským a studentským, už existují vazby a doufám, že v nich budeme pokračovat; budeme dokonce pokračovat tento čtvrtek a jste všichni srdečně zváni do bývalého kostela svaté Anny, kde Nadace Václava a Dagmar Havlových připravují významné centrum setkání kultur a náboženství. Ve čtvrtek tam budeme mít společnou meditaci křesťanů a buddhistů, které se účastní I pan arciopat.
Nyní bych poprosil o slovo pana rabína Sidona.

Karol Sidon
Globalizace je neplánované vyústění vývojového procesu západní civilizace. Šíří po světě hodnotový systém, v jehož centru stojí člověk se svými individuálními zájmy a potřebami včetně materiální a duchovní kultury, která je schopna tyto potřeby a zájmy uspokojit. Odpor islámu vzbudila globalizace především proto, že šíření těchto sporných hodnot smrtelně ohrožuje tradiční pozitivní hodnoty, které jsou ve světě islámu ještě obvyklé. Navíc mu však připomněla, že jeho cíle jsou také globální a že je jedinou alternativou pro celé lidstvo. Tak se svět ocitl, jak již bylo nedvojsmyslně řečeno, ve válce. A snaha o náboženské tlumení nebo zastavení probíhajícího konfliktu je přáním spíše pragmatickým než zbožným. Protože motorem globalizace není křesťanství, ale setrvačný kulturní a technicko-ekonomický vývoj západní civilizace, je brzdící role křesťanského duchovenstva omezena. Ale při takové společenské zakázce, která je čeká, si těžko, alespoň osobně, dokážu představit, že by křesťanské církve dlouhodobě odolaly pokušení stát se opět jednotícím prvkem ohroženého křesťanského světa. Otázka, co by se mělo stát základem vztahu islámu a křesťanství v dnešním světě, mi proto připadá iluzorní. Vždyť jak zastavit plně naložené vlaky řítící se setrvačností proti sobě na téže koleji a jaká lidská instituce je dnes schopna nevyhnutelné srážce zabránit? Židé pokládají život a mír za základní hodnoty. Proto judaismus odedávna zná koncept soužití i s příslušníky cizích hodnotových systémů. Globální koncept judaismu nepředpokládá, že se všichni lidé stanou Židy, ale že po příchodu Mesiáše budou ctít jediného Stvořitele, s pozemským sídlem v jeruzalémském Chrámu. Náprava světa je v tomto směru svěřena do rukou nejpovolanějších, hlavně na závěr. Do té doby platí tzv. darchej šalom, cesty míru, které upravují vztahy k jinak smýšlejícím zákazem bezdůvodného poškozování jejich osob, integrity a majetku. Kdyby toto minimální pravidlo soužití dokázali reflektovat a dodržovat strojvedoucí a osazenstvo obou zmíněných vlaků, byla by tu jistá naděje, že je zabrzdí, aby se srážka obou souprav alespoň zmírnila. To se však neděje. Co zbývá, jsou kultury zatažené do tohoto konfliktu a zúčastněné na něm jen proto, že s oběma titány sdílejí tentýž svět. Od nich nelze očekávat, že srážce budou bránit vlastním tělem, ale nemohou ani vzít nohy na ramena a utíkat z místa předpokládaného neštěstí. Není kam. Ti lidé by se však spolu s těmi, jimž se z vlaku podařilo s úspěchem vyskočit, mohli a měli snažit o vytvoření onoho morálního minima v mezinárodních a mezilidských vztazích i bez vyhlídky, že se to podaří prosadit do politické praxe. Ze zkušenosti víme, že stavět provizorní spojku do budoucnosti možné je a že se později osvědčí. Židé na tom povinně pracují od počátku své národní existence a vážně míněnou nabídku ke konkrétní a střízlivé spolupráci vždycky uvítali.

Tomáš Halík

Děkuji rabínu Sidonovi za upřímné slovo. Myslím, že směřujeme k symfonii a ne k jednohlasu, takže o to cennější je, když se ozve i prvek skepse a otázek. Nyní bych prosil reverenda Ucko, aby se ujal slova.


Hans Ucko
Pane prezidente, dámy a pánové, především Vám přináším pozdravy ze Světové rady církví a od jejího generálního tajemníka Dr. Konráda Reisera. Světová rada církví je orgán, který sdružuje křesťany různých denominací, kteří hledají soudržnost a snaží se společně pracovat v zájmu míru a porozumění. Jednou z jejích hlavních priorit je snaha o pěstování dobrých vztahů mezi jednotlivými náboženstvími a porozumění mezi lidmi jiných vyznání. Žádné náboženství není ostrov. Domnívám se, že tento fakt je nutno si tím více připomínat dnes, v období globalizace. A právě díky globalizaci toto zjišťujeme stále více a více. Jak víme, globalizace není pouze jedna věc, ale několik věcí najednou; může být ekonomická, může být chápána jako něco, co usnadňuje komunikaci po celém světě, ale nese s sebou také vedlejší význam v podobě univerzálního systému hodnot. A toto je, myslím, důležitým faktorem pro věřící občany a náboženské komunity. Jelikož se sami sebe musíme zeptat, čí hodnoty to vlastně jsou. A musíme si uvědomit, jak pan rabín poznamenal, že zvláště v dějinách naší vlastní křesťansko-muslimské civilizace jsou patrné globalizační tendence, a že za prvního 'globalizátora' je možno považovat křesťanskou církev. A že dnes mnoho lidí vnímá to, co jsme nazvali globalizací, jako další západní křesťanský pokus o ovládnutí světa. Proto bychom se měli zamyslet nad tím, jakou novou úlohu a zodpovědnost mají v době globalizace náboženská společenství. V dnešní době riskujeme, že se na náboženství budeme dívat jako na oddělené skupiny-jako se to zvláštním způsobem pokusil demonstrovat Usáma bin Ládin a co ve své knize Americký odborník Samuel Huntington popsal jako "střet civilizací"-zkrátka, že budeme islám a křesťanství považovat za dvě oddělené a přitom identické skupiny. Domnívám se, že je dnes důležité, abychom zabránili polarizaci mezi jednotlivými náboženskými komunitami, jelikož díky médiím mají lidé tendence dívat se na konflikt v jedné oblasti jako na součást konfliktu v jiné oblasti, a tím rozšiřovat nepřátelství z jedné části světa do světa celého. Násilný čin v jednom místě je vnímán jako potvrzení stereotypu o nepříteli v místě jiném, či je dokonce použit jako záminka k rozpoutání nového konfliktu. Z tohoto důvodu je nutné, aby se tzv. odglobalizovaly konflikty a aby se každý z nich posuzoval podle svého konkrétního kontextu. Důraz na specifičnost každého konfliktu by ovšem neměl být důvodem, aby se věřící z ostatních částí světa o něj nezajímali a nepodíleli se na jeho řešení.
Když se dnes globalizace dotkne náboženských komunit, dochází k jejich fragmentaci. V důsledku toho se náboženství ztotožňuje s určitou potřebou. V některých případech se součástí náboženské identity či potřeby stává konflikt a násilí. V určitých částech světa je náboženství čím dál tím více spjato s touto potřebou, což způsobuje, že náboženství s sebou nese podtext etnického konfliktu. V jiných případech se náboženská identita tak úzce spojí s politickou mocí, že komunity bez této politické moci, nebo ty, které jsou obětí diskriminace, se obrací na náboženství jako na mobilizující sílu. Takovéto konflikty vypadají jako konflikty mezi náboženskými komunitami, mezi kterými dochází k polarizaci. Náboženské skupiny poté zdědí hluboké rozdílnosti, nenávist a nepřátelství, které se přenášejí z jedné generace na druhou. Pokud se jednotlivé skupiny začnou vymezovat (nebo jsou vymezovány) výhradně na základě náboženství, dochází k výbušné situaci, která je schopna rozdělit i komunity, které spolu po staletí žily v míru. Úkolem náboženství v dnešním světě je proto začít se dívat na druhého jako na svého bližního a začít se společně vzdělávat. Prvně je třeba se učit opravdové toleranci, ale ne pouze takové, která přítomnost toho druhého trpí, nýbrž takové, která si druhého cení. Takto tomu v minulosti nebylo-náboženství se dívala především na sebe sama a druhé vnímala jaksi na okraji. Dnes je podle mého názoru nutné zahrnout druhé ve vlastním náboženském sebepoznávání, abychom je nevnímali pouze na okraji, ale jako někoho, jehož prostřednictvím poznáváme sami sebe. Ale k tomuto je zapotřebí sebekritiky. A domnívám se, že jednou z nejdůležitějších poučení pro nás, obyvatele moderního světa, je, abychom dovolili, aby sebekritika hrála roli v naší náboženské společnosti a našem náboženském vzdělávání. Při kontaktu s ostatními náboženstvími často spíše propagujeme své vlastní ideály a slogany našich vlastních náboženských tradic. Dnes je možná zapotřebí se hluboce ohlédnout za naší vlastní historií. Je pravdou, že Islám dal světu pojem salám, židovství představilo světu slovo šalom, buddhisté ctí ahimsa. Je pravdou, že křesťanství je náboženstvím, ve kterém Ježíš pravil: "Přináším Vám mír", a že v hinduismu začíná každá modlitba slovy om šanti šanti, neboli mír Vám. Ale víme také, že náboženské tradice v sobě také obsahují negativní stránky, negativní situace a dimenze, kterými je třeba se otevřeně zabývat. Musíme si uvědomit, že přestože křesťanství či jiné náboženství zrovna nemusí být příčinou náboženského či politického konfliktu, často v něm hraje zesilující roli. Je nutno si uvědomit, že náboženství jsou bohužel často součástí konfliktu než jeho řešením. Jeden můj dobrý přítel, rabín, při jednom mezináboženském setkání řekl: "Nemám nic proti tomu, odkud jste, pokud se za to stydíte." Tím chci říct, že sebekritika by měla být důležitou součástí našeho sebeuvědomění. K mezináboženskému dialogu většinou docházelo díky potřebě nalézt způsob, jakým řešit určitou situaci. Apartheid v Jižní Africe svedl dohromady mnoho lidí různých vyznání, aby proti němu společně bojovali, což bylo správné. Ale k mezináboženskému dialogu je třeba nalézt více než jen vnější důvody. Je třeba začít přemýšlet o tzv. mezisekularismu v tom smyslu, že druzí se stávají součástí našeho vlastního sebepoznávání. Jsem fascinován a hluboce si cením myšlenky prezidenta Havla o duchovní koalici. Domnívám se, že je důležité, aby ona koalice zapustila kořeny v náboženských tradicích. Je jakousi ozvěnou jistého základního pravidla, které je součástí ekumenické historie a které, ač je historicky spjato s křesťanskou církví, by se možná mělo stát pravidlem, kterým by se řídil život náboženských komunit, podílejících se na mezináboženském dialogu. Toto pravidlo zní: "To, co můžeme vykonávat společně, bychom neměli konat sami."
Dnes se z mnoha částí světa ozývá touha po společném stanovisku věřících, lidí dobré vůle, politiků, intelektuálů a lidí v občanské společnosti, stanovisku, které by vyjádřilo naší potřebu a touhu po míru a spravedlnosti. Projevuje se různými způsoby, například v mezináboženských organizacích, v touze po míru, v hledání globální etiky, v podpoře práce Spojených národů. Některé způsoby jsou dobré, jiné možná méně, ale je třeba všechny brát vážně a pokračovat v práci. V tomto směru je důležité, aby náboženství nebyla pouhou ozdobou, aby nebyla jen v oblečená do pěkných kostýmů, ale aby náboženství a věřící spolupracovali s politiky, intelektuály, vědci a obchodníky. Aby se diskutovalo o tom, jaké morální etické vlákno by se mělo prolínat naším společným životem a řídit ho. Dle mého názoru toto vyžaduje nepřetržitý dialog, nepřetržitou reflexi, která přesahuje rámec velkých mezináboženských setkání, a která se soustřeďuje na konkrétní problémy a slučuje lidi z různých částí společnosti. Zřejmě by se neměla opírat o deklarace, ale měla by vytvářet takové vzdělání v našich madrasách, synagogách, kostelech a chrámech, abychom náboženskou pluralitu vnímali jako věc danou od Boha a jako něco, čeho si budeme vážit. A myslím, že je třeba ocenit význam naší symbolické činnosti a našeho setkání. Mnohokrát Vám děkuji.

Tomáš Halík
Děkuji Vám, pane reverende, za bohatost myšlenek. V poslední době často přemýšlím o tom, že ono rozlišení, které udělal velký evangelický teolog D. Bonhöffer mezi lacinou milostí a drahou milostí, bychom měli aplikovat i na ideu tolerance, a sice že existuje jakási laciná tolerance, která je spojena s lhostejností vůči pravdě, s lhostejností vůči ostatním, pouhý dietan, a potom ta drahá tolerance, která začíná tam, kde mě jinakost druhého nutí přemýšlet hlouběji o své vlastní identitě.
Prosím Jeho eminenci šejka Mohammeda Aliho o jeho příspěvek.

Sheikh Mohammed Mohammed Ali
Děkuji mnohokrát. Ve jménu Boha, milosrdného, slitovného, pane prezidente, vážení učenci, dámy a pánové, rado nadace Forum 2000, dobré ráno, salám alejkum, mír s Vámi.
Zahájím svůj příspěvek, který se zabývá vlivem náboženství na islámskou perspektivu a důsledky globalizace, citací z Koránu a ze Súry 49:13.

Lidé, věru jsme vás stvořili muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější-a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený.


Jak jsem již řekl, mým tématem je samozřejmě islámská perspektiva na funkci náboženství v globalizačním procesu. Jistě chápete, že toto je velice široké téma, které je relativně těžké obsáhnout v krátkém čase, který mi byl vyměřen. Globalizační proces, neboli globalizace, je dosti amorfní koncept, který se špatně definuje. Já se ale zaměřím na tři aspekty tohoto konceptu. Zaprvé zvýšený kontakt s ostatními kulturami; zadruhé vytvoření jedné globální společnosti v kulturním a ekonomickém slova smyslu; a za třetí funkce náboženství a státu.
Prvním tématem je zvýšený kontakt s ostatními kulturami a náboženstvími. Rozvoj komunikačních technologií jako je Internet, satelitní televize, jak se o nich zmínil pan prezident, nám umožňuje získat mnohem rychlejší kontakt s vývojem na celém světě. Zdálo by se, že tento fakt povede k většímu porozumění a v jeho důsledku také ke kladnému postoji k ostatním kulturám a náboženstvím. Ale v jistém smyslu došlo k opaku. Pokusím se zde vysvětlit, proč tomu tak může být, a jak může náboženství včetně islámu přispět k překonávání těchto problémů.
Podíváme-li se na události, které v posledních dvou letech hýbaly světem, nemůžeme si nepovšimnout, že náboženství stálo v popředí některých z nich. Samozřejmě došlo k některým událostem, které otestovaly morální pevnost mezinárodního společenství, jako například epidemie AIDS v Africe, ve které náboženství nehrálo roli. Ale jedenácté září, krize v Pákistánu, problémy v Severním Irsku, Východní Timor, či Bosna a Kosovo obsahovaly náboženský element. Ve mně osobně toto vzbuzuje otázku, jak je možné, že v době zvýšeného kontaktu a snahy o to porozumět ostatním kulturám hraje náboženský extremismus zápornou roli a vytváří problémy. Náboženství bylo použito jako zdroj a důvod ke konfliktu. Hinduisté v Indii, muslimové v Kašmíru, Usáma bin Ládin, katolíci v Severním Irsku, pravoslavná církev v Srbsku, ti všichni do jisté míry použili náboženství, aby legitimizovali své politické cíle. Z naší islámské perspektivy vím, že uzurpace víry je v rozporu s islámským myšlením ve většině islámských zemí. Pokusím se zde stručně nastínit, jakým způsobem mohou islám a ostatní náboženství přispět ke zvýšenému kontaktu a k mezináboženskému dialogu. Ostatně kořeny islámu a učení Koránu, Svatého Koránu, nabádají ke zvýšenému kontaktu, mezináboženskému dialogu a k respektu vůči ostatním vírám.
Korán konkrétně hovoří o rozličnosti lidské rasy, o potřebě znát různé zdroje vědění, zvýšit dialog a vzájemné porozumění a o nutnosti respektovat ostatní. S takovými kořeny máme my muslimové náboženské a teologické předpoklady k vedení mezináboženského dialogu. Skutečně, při svém setkání v Teheránu v květnu roku 1991 přijala Organizace islámských států společný postup k vedení mezináboženského dialogu. Tento dialog vychází z islámského práva, náboženství a praktik, a je založen na jistém chápání islámu, konkrétně na dvou částečně vzájemně propojených aspektů islámského práva. První z nich, kterému my říkáme ebaidaht, určuje vztah mezi Bohem a lidmi a týká se věcí jako je modlitba a víra. Ten druhý, který nazýváme muammalad, řídí vztahy mezi lidmi a týká se etiky a způsobů interakce mezi lidmi. Vskutku, zaměřením se na etické a morální dimenze víry bychom my muslimové byli schopni navázat mezináboženský dialog s ostatními náboženstvími, která nevychází z Knihy. Buddhismus a hinduismus, stejně tak jako ostatní náboženství, obsahují silné a společné etické prvky, a díky těmto etickým prvkům by tato náboženství k sobě mohla vybudovat mosty. Dám jeden příklad ze 60. let ze Spojených států, z jižanských kostelů vedených Martinem Lutherem Kingem, hrdinou hnutí za občanská práva. Jak islámský národ, tak reformovaní Židé silně podporovali toto hnutí, a já se domnívám, že tomu tak bylo právě díky jejich společnému přesvědčení o nespravedlnosti diskriminace podle barvy kůže. U všech třech vyznání je potřeba zabývat se mnoha těžkými otázkami. Například problémy v Kašmíru a v Palestině jsou tak úzce spjaty s náboženstvím, že se domnívám, že není možno je vyřešit pouze za pomoci mezináboženského dialogu. Současně s nimi musí dojít k jistým změnám na politické scéně.
Další společnou dimenzí všech náboženství je duchovno a mystika. Judaismus má kabalu, křesťanství má množství církevních řádů, islám má súfismus, a hinduismus a buddhismus mají silné spirituální tendence. Každá z těchto do sebe hledících tendencí a náboženství sleduje společný cíl-zkoumáním sebe sama je člověk schopen zlepšit svůj život a chovat se vůči ostatním s respektem. Z tohoto důvodu se mezináboženský dialog může a měl by se snažit zachytit tyto společné duchovní a mystické tendence.
Chtěl bych toto demonstrovat příkladem ze šíitského islámu, který je mým osobním náboženstvím, které zahrnuje doktrínu irfán, neboli náboženský mysticismus. Irfán, který v sobě zahrnuje mnohé myšlenky súfismu, se snaží o pochopení vnitřního, esoterického významu Koránu a tradic šíitských imámů a nástupců Proroka. Učení irfánu se v mnoha ohledech v podstatě shoduje s učením kabaly v judaismu a našich vírách je také patrný neoplatonský vliv a vliv Zarathustrismu.
Ohledně náboženství a vytvoření globální společnosti. Z vlastní zkušenosti především z USA se domnívám, že často panuje názor, že svět, neboli globální lidská společnost, se postupně slučuje v jeden celek pod vedením západní ekonomické moci včetně západních organizací jako je například Skupina G-8. Jako příklad je uváděna zvyšující se koncentrace nadnárodních korporací ve všech koutech světa. Člověk jede do Budapešti a může se bez problémů najíst v McDonalds, což je síť restaurací se sídlem v Chicagu. Tento názor se může zdát správným, pokud se člověk na věc dívá z opravdu západního pohledu. Technologický pokrok nadále ztvrzuje tento pohled. Není mi jasné, jak dvouminutové zpravodajství může pomoci opravdu vysvětlit komplikované situace jako je například občanská válka v Kongu.
Toto mne přivádí zpět k myšlence světových náboženství a jejich etických prvků. Globální ekonomie se může nadále sbližovat, ale z jistého pohledu to není správné. Dokonce je to velmi špatné. Venkovan žijící v Mexiku se dívá na svět, který mu odebírá živobytí. Konglomeráty nakupují obrovské plochy půdy na pěstování kávy a nutí místní zemědělce, aby jim prodávali kávu za čím dál tím nižší ceny. Chci tím říct, že náboženským dialogem, který je založen na principech etiky a morálky společných všem zde zastoupeným náboženstvím, mohou náboženství hrát roli při prosazování určitých etických standardů, které by regulovaly globalizační proces a zajistily by jeho vývoj v rámci etických pravidel, aby například nedošlo ke zničení některých komunit.
Třetím bodem je funkce náboženství a státu. Na rozdíl od judaismu a křesťanství mívalo islámské náboženství mnohem přímější vztah ke státu. V islámu nikdy nedošlo k osvícenskému hnutí a ke konfliktu mezi církví a státem tak, jako tomu bylo ve středověku v Evropě. Naopak až do roku 1924 vyhlížela převážná část islámských kmenů k osmanskému sultánovi jako k náboženskému a politickému vůdci. V mnoha směrech se tato situace podobá tibetskému buddhismu a funkci, jakou v něm až do čínské invaze v roce 1951 zaujímal dalajláma. Poukázal jsem na tento fakt, jelikož se jako muslim domnívám, že náboženství by mělo plnit jistou politickou funkci. Není možné, aby plnilo pouze roli duchovní a poradenskou. Pokud má opravdu dojít k rozvoji mezináboženského dialogu a pokud má náboženství hrát kladnou roli v usměrňování globalizačního procesu, potom jakékoli deklarace musí být nějakým způsobem vymahatelné. Dle mého názoru se jedná o dialog, ke kterému musí dojít. Možná, že by mezinárodní organizace v čele se Spojenými národy mohly ovlivnit přijetí a implementaci určitých principů, na kterých se shodneme během mezináboženského dialogu.
Dámy a pánové, rád bych svou řeč zakončil přáním podpory za demokratické reformy na celém světě, zejména ve světě islámském a v kterékoli zemi s diktátorským režimem. Domnívám se, že by instituce občanské společnosti měly být podporovány. Vláda zákona a dodržování lidských práv, toto všechno jsou náboženské islámské hodnoty. Vyzývám Západní země, Evropu a Ameriku, aby s diktátorskými režimy přetrhaly veškeré kontakty. Měli bychom skoncovat se zeměmi, které podporují terorismus, a jelikož jsem z Iráku, vyzývám k podpoře iráckého lidu v jeho boji za osvobození od brutálního a teroristického režimu Sadáma Husajna, abychom tím zabránili masové destrukci světa. Děkuji Vám za pozornost.

Tomáš Halík
Děkuji Vám, Vaše Eminence. Jistě všichni cítíme sympatie se zápasem irácké opozice o demokracii a lidská práva, motivované vírou v islám. A chtěl bych Vám zvlášť poděkovat za to, že kromě té etické stránky náboženství, o které dnes vlastně mluví všichni, jste zmínil i tu spirituální a mystickou. Etika bez spirituality by byla chladná a koneckonců etika byla do značné míry vstřebána sekulární společností, ale to, po čem dnešní svět hlavně prahne, je právě ta spirituální dimenze. Vzpomněl jsem slova G. Manna, německého historika, syna spisovatele Thomase Manna, který říká, že sekulární humanismus je jako květina, která je krásná, ale brzy uvadne a potřebuje právě ten spirituální kořen.
A nyní na závěr poprosím Jeho Svatost Dalajlámu o jeho slovo.

Dalai Lama
Vaše Excelence, pane prezidente, mluvčí jednotlivých náboženství a přátelé, jsem velice vděčen, že s Vámi zde mohu hovořit.
Pokusím se mluvit svou lámanou angličtinou. Vím, že už nezbývá moc času. Zaprvé jsem velice rád, že je zde můj dávný přítel, jehož vždy velice obdivuji a před nímž moc rád mluvím. Také si vážím toho, co jsem se naučil od předchozích řečníků. Svým způsobem bych se chtěl omluvit za to, že jsem si nepřipravil žádný proslov, ale že vyjádřím myšlenky, které mi zde přišly na mysl. Moje angličtina je velice lámaná, tak prosím poslouchejte pozorně, abyste mne špatně nepochopili.
Snad nastane den, kdy vyslovíme slova náboženská koalice a budeme to tak skutečně myslet. Domnívám se, že v roce 2002, ve 20. století existuje spousta moderní technologie a vědeckého pokroku. A domnívám se, že lidstvo odjakživa od vědy a technologie hodně očekávalo. Myslím, že mezitím mnoho lidí zapomnělo na význam náboženství. A to přesto, že zde dnes hovoříme o hodnotách náboženství a o důležitosti propojení jednotlivých náboženských tradic. Jelikož se domnívám, že přes všechen materiální pokrok hraje lidská víra pro člověka stále velmi důležitou roli. Samozřejmě, že se v některých oblastech po desetiletí snažili zničit náboženskou víru. Ale nyní, když přišla svoboda, zájem o náboženství svým způsobem roste. Tak se to děje od té doby, co my lidé jsme na této planetě. Náboženské vyznání bude vždy plnit významnou úlohu v lidském životě. A toto je fakt.
Nyní další věc. Od našeho posledního setkání se stalo několik smutných událostí, jedna zvlášť. Tuším, že každý ví, o kterou se jedná; byl jsem velice šokován tím, co se stalo v New Yorku, a jsem velmi dojat světovou reakcí. Cítím, že použít komerční letadlo s mnoha pasažéry, spočítat, že letadlo bude kvůli dlouhému letu plno benzínu, použít takovéto letadlo jako raketu, jako bombu, v tom je něco opravdu strašného nejen z hlediska etického. Nedokáži si to představit. Toto ukazuje, jak nepředstavitelný důsledek může mít moderní technologie a lidská inteligence, pokud je hnána zápornými emocemi jako je například nenávist. Proto se domnívám, že nám tyto události ukazují, že i přes moderní dobu musíme dostatečně dbát nejen na materiální rozvoj, ale hlavně také na vzdělání. Myslím, že v tomto ohledu již došlo k velkému pokroku, a že se situace bude nadále zlepšovat. Ale zdá se, že se dostatečně nestaráme o svou základní lidskou morální etiku, neboli o svá srdce. Čili je zapotřebí více snahy o prosazování lidských hodnot jako jsou soucit, starost jeden o druhého a respekt, nebo přístup k ostatním lidem jako ke svým bratrům a sestrám. Všichni mají právo na dosažení spokojenosti a překonání utrpení. Takže dosažení míru je velmi nezbytné, velice důležité. Dále potom je sdílení s druhými, to věřím, že jsou dobré lidské vlastnosti. Ať jsme věřící či ne, základní lidské hodnoty jsou v našem životě velmi potřebné. Proto potřebujeme větší snahu o prosazování těchto lidských hodnot. Myslím, že z lidských hodnot se učíme, jak se již zmínil jeden řečník, a že si uvědomujeme, jak důležité tyto základní lidské hodnoty jsou, po narození i před ním. Zatímco jsme v matčině břiše, matka se stará o nenarozené dítě, a klid v matčině mysli je něco velice pozitivního, je to pozitivní faktor pro ono nenarozené dítě. Po narození vyrůstáme v lásce a péči matky. Bez lidských vlastností, lidských hodnot či citů nemůžeme přežít. Čili opět, z pohledu fyzického zdraví a díky některým moderním lékařským vědcům nyní zjišťujeme, že klid v mysli a citové zázemí jsou pro naše zdraví velice důležité. Na tomto základě, bez jakéhokoli nádechu náboženství, můžeme lidstvo učit o tom, že potřebujeme dobré lidské vlastnosti.
Náboženské tradice plní důležitou roli šířit lidské hodnoty jako jsou lidská náklonnost, tolerance a duch bratrství a sesterství. Všechna náboženství hrají důležitou roli v šíření těchto hodnot. Nejedná se ani tak o šíření náboženského přesvědčení, ale o šíření lidských hodnot jako takových. Nejedná se o obracení na víru, o získávání vyznavačů, ale o snahu vzdělávat a šířit ony hodnoty. A jelikož jednotlivá náboženství mají odlišnou víru, stále hrají důležitou roli a týká se jich řada současných problémů. Dnes prakticky chybí lidská náklonnost a lidské hodnoty. A jelikož náboženská víra je v dnešním světě velice důležitá, vyvstává otázka, jak může náboženství být lidem ku prospěchu? Je na každém z náš, či přijme náboženství či nikoliv. Je to osobní právo každého člověka. Některá náboženství jsou dobrá, některá v pořádku. Ale v momentě, kdy nějaké náboženství přijmeme, bychom se na nad ním měli upřímně a vážně zamyslet. A měli bychom se snažit v životě dosáhnout toho, v co věříme. Tak získáme opravdovou, hlubší duchovní zkušenost. Domnívám se, že člověk, který získal takovou duchovní zkušenost, většinou snadněji akceptuje hodnoty odlišných tradic. V dávných dobách existovaly na různých místech odlišná náboženství a víceméně odděleně. Díky globalizaci se ale nyní v každodenním životě setkáváme s příslušníky jiných náboženství, a také s informacemi o ostatních vyznáních, které jsou nyní dostupné. V dnešní době je proto harmonie mezi jednotlivými náboženstvími velmi podstatná.
Koncept jednoho náboženství a jedné pravdy na straně jedné a několika náboženství a pravd na straně druhé, to jsou protiklady. Domnívám se, že koncept jednoho náboženství a jedné pravdy je velice důležitý v případě jednoho člověka. Jedno vyznání, to je velmi důležité. Například já jsem buddhista, moje víra je jedna pravda, jedno náboženství, jelikož toto posiluje mou víru. Je to jednoduché pravidlo. Ale existuje několik náboženství a proto i několik pravd. Máme křesťanství, buddhismus, dále islám a judaismus-zkrátka není zde prostor pro víru v jedinou pravdu a jediné náboženství. Všechna tato náboženství jsou významná, a proto je i koncept několika náboženství pro společnost významný. Pro jednoho člověka je významná jedna pravda. Takže v tomto spočívá onen protiklad. Ale jedná se o jinou situaci, takže oba koncepty si neprotiřečí.
A nyní otázka, proč máme tolik náboženství? Je to nutné? Domnívám se, že ano, že je to nutné, jelikož lidé mají odlišné duchovní dispozice. Proto pouze jedno náboženství, jedna filosofie prostě nemohou uspokojit či nemohou sloužit takové škále lidí. Proto potřebujeme škálu náboženství a různých tradic. Je to stejné jako s jídlem-lidé mají rozmanité chutě, a proto je i rozmanitost jídla mnohem lepší. Jelikož existuje řada emocí, duchovních dispozic, je také řada způsobů, jak s těmito emocemi nakládat; proto lidé potřebují různé druhy náboženství, které je jídlem pro lidskou mysl, pro lidské emoce.
A nyní další otázka, a tou jsou toliké rozdíly mezi tolika různými tradicemi. Když se nad tím hluboce zamyslím, tak se domnívám, že existují dva důvody proč máme tolik náboženských tradic. Jedním je spiritualita, otázka citů. Druhým je teorie. Duchovní poselství je velice důležité. Všechna náboženství sdílí poselství lásky, soucitu, tolerance, spokojenosti, disciplíny. Ano, existují velké rozdíly. V dávných dobách, zhruba před dvěma tisíci lety, již v Indii existovaly dvě hlavní skupiny. Tou první byla theistická náboženství, theistická filozofie, a sice víra ve Stvořitele, ke které se hlásilo mnoho buddhistů. Druhou skupinou byli netheisté, mezi něž patří buddhisté a zenoví buddhisté a také části Pandžábu, kteří nevěří ve Stvořitele. Zde vidíte, že rozdíly v Indii vznikly již v dávných dobách. Také existují rozdílné filosofie. Existuje spousta rozdílů, jelikož my lidé je potřebujeme a jsou pro nás hnací sílou. Věříme v Buddhu, ale protože lidé mají různé duchovní dispozice, promlouvá k nám náš učitel Buddha skrz několik filosofií. V buddhismu máme džitu mantru a jiné filosofie. Je mezi nimi veliký rozdíl. Protiřečí si. Obě je vyučuje Buddha. Proč? Jelikož jeho stoupenci mají rozdílné duchovní dispozice a v jejich důsledku také rozdílné zájmy, hlásal Buddha různé filosofie. Ovšem cílem všech je přeměna záporných emocí. Proto když se díváme na různé druhy spirituality, vidíme, že všechny skrývají to samé poselství, jako je společně pracovat a učit se jeden od druhého. Ve filosofiích je mnoho rozdílů, ale není nutné se je snažit přiblížit. Nechme je být, ať jsou rozdíly. Potřebujeme rozdílné přístupy. A když vidíme rozdílné přístupy jednotlivých tradic, zvyšuje to náš respekt k nim. A nyní jeden příklad. Já jsem buddhista a v mém přesvědčení není pro Stvořitele místo. Ale zároveň velmi uznávám a obdivuji význam Stvořitele. Když uvěříte ve Stvořitele a připustíte, že všechny lidské bytosti pocházejí ze stejného zdroje, není možné s ostatními bojovat a zabíjet je. Proto je to nádherná představa, život stvořený Stvořitelem, to vytváří jistou intimní vazbu na Boha, na Stvořitele, intimní pocity vůči Stvořiteli, a proto i větší inklinaci k tomu mu naslouchat a plnit jeho přání. A jaké je jeho přání? Spokojenost. Bůh je plný milosti, plný soucitu, a Bůh chce, aby všichni byli šťastni. Proto abychom splnili přání Boha, nejprve prokazujeme lásku svým bližním. Je důkazem naší lásky k Bohu. Proč se tedy zabíjíme? Proč spolu soutěžíme? Agresivně, záporně…poté se obracíme na Boha, což je pokrytectví. V konceptu Stvořitele se skrývá unikátní, nádherná, velmi účinná metoda jak změnit negativní lidské emoce. Když znáte a máte osobní kontakt s vyznavačem jiné víry, tak pokud k němu budete přistupovat s otevřenou myslí, nebudete si moci nevážit jeho náboženství a tradice. Stejně tak, ač se podle některých křesťanských bratrů a sester buddhismus podobá nihilismu, jelikož nevěří ve Stvořitele, tak si váží některých jeho charakteristik, které jsou užitečné. Někteří křesťanští bratři a sestry užívají buddhistických metod, aby se sami rozvinuli a šířili lásku, soucit, odpuštění, atd. Na tomto příkladu vidíme, že potřebujeme více tradic a filosofií, stejně tak jako je zapotřebí, všichni lidé byli dobří. Aby svět byl šťastný. Na tomto základě navrhuji, aby docházelo k setkáním lidí z odlišných tradic, aby se debatovalo o rozdílech a o podobnostech a o smyslu rozličnosti filosofií. Dále navrhuji setkat se s vyznavači jiné víry a učit se jejich duchovním zkušenostem. Mne toto velice pomáhá, například v mém názoru na křesťanství. Během dvou dnů a několika hodin, kdy jsem se setkal s jedním americkým mnichem, se opravdu změnily mnohé moje postoje a názory na křesťanství. Vážím si ho. Nebo například Matka Tereza. Proto se setkejte s vyznavači jiné víry a poté si vyměňte hluboké duchovní zkušenosti. Může to velmi napomoci k tomu, abychom otevřeli svou mysl.
Za třetí by lidé z odlišných tradic spolu měli pracovat. To jsme již zkoušeli, myslím, že při dvou příležitostech. Jednalo se o příslušníky odlišných tradic, okultisty, Židy, nějaké muslimy, křesťany, a hinduisty. Také o buddhisty. Společně jsme pracovali, procházeli se spolu-ne jako turisté-a debatovali jsme o svých přesvědčeních a respektovali vzájemné tradice. Něco takového vede k moc dobrým zkušenostem.
Za čtvrté by mělo dojít k setkání, na kterém by se hodnotilo. Vůdci jednotlivých tradic se setkají a společně hlásají mír. Ze stejného pódia. Myslím, že když milióny vyznavačů různých náboženství hlásají mír z jednoho pódia, to je velmi dobré.
Tak toto jsou čtyři recepty, jak šířit náboženskou harmonii. Tak to je vše, děkuji.

Tomáš Halík
Děkuji Vám, Vaše Svatosti, za poselství míru, harmonie, a moudrosti.
Zbývá nám několik málo minut, ještě kdyby chtěl někdo z panelu před tou dvanáctou než uděláme přestávku, vstoupit do diskuze, komentovat něco, …pan president možná využije…

Václav Havel
Já bych možná řekl jednu poznámku. Já mám ten dojem, že smysl, mimo jiné, takovýchto setkání je v tom osobním kontaktu. Samozřejmě, kdo je zvídavý, se může o různých náboženstvích světa, tradicích, historiích, dozvědět z učených knih, z Internetu apod., ale zdá se mi, že to vyzařování konkrétních osobností, pobyt s nimi, vedle nich, pohled do jejich očí, je cosi, co nám žádné médium neumí zprostředkovat. A vždyť přece běží o rehabilitaci osoby, toho osobního, kvality života, kvality lidských vztahů, toho pohledu z očí do očí. To je poznámka, kterou jsem chtěl přičinit a k níž mě vyprovokoval můj vzácný přítel dalajláma. Já si v jeho společnosti vždy uvědomím, že mne neoslovuje pouze to, co říká, ale jakési záření, které z něj vychází, a které dost pochybuji, že jest schopen zprostředkovat Internet.

Tomáš Halík
Děkuji. Asi je hrozně důležité, aby setkání s buddhismem bylo také setkání s buddhisty, a podobně s ostatními náboženstvími. A potřebujeme zřejmě obojí k porozumění intelektuálnímu základu a kontextu. Chtěl by ještě někdo? Z panelistů? Pan rabín Sidon.

Karol Sidon
Takové velmi známé úsloví vzaté z Bible, které je pokládané jak Židy, tak křesťany za základ soužití, za základ jejich víry: "Miluj svého bližního jako sebe samého." Je velmi zajímavé, že (já nebudu probírat gramatiku, ta je dost komplikovaná) rabín Hiller tuto větu mění z příkazu "miluj bližního svého jako sebe samého" v zákaz. V zákaz neohleduplnosti vůči druhému. A já si myslím, že tento prvek ohleduplnosti a ohledu na druhého je nesmírně důležitý, i v rámci vzájemné lásky a pochopení. Že právě to, co bych chápal jako minimum morální, je do značné míry dané ohledem na to, co druhý je schopen a ochoten snést. Co ho nevyvede z míry. Co mu skutečně vadí, co já můžu sám u sebe napravit, změnit, a takto vlastně já chápu možný vývoj v tomto směru, ať už dopadne dobře nebo ne. Spíše v zaměření na vlastní komunitu, sám na sebe. Když třeba ví-li, nebo uvědomí-li si důkladně západní člověk, že jeho individualismus, jeho sexuální nevázanost, která se produkuje v médiích a působí ve světě, který se tím cítí ohrožen, tak musí začít přemýšlet o tom, pokud chce žít v míru s těmi druhými, a pokud jim nechce ubližovat, především o tom, co může udělat sám ze svých vlastních sil. Jestli máme tu vůli a schopnost se spojit třeba ne k tomu, abychom dělali veliké koalice, ale abychom přiměli naší společnost, aby tyto konkrétní projevy ohleduplnosti vůči druhým měla.

Tomáš Halík
Je asi velmi důležité, co říká velký židovský filozof Levinas, že s Bohem se setkáváme v tváři cizince, toho druhého. Každá náboženská tradice ví, že Bůh je zároveň nám ten bližší než je nám naše vlastní srdce, jak říká svatý Augustin, a zároveň ten druhý, úplně jiný, a právě ve tváři cizince se s ním setkáváme. Možná, že kromě toho, co jste zmínil o nutnosti milovat druhého jako sebe samého, je možná také důležité přijmout a milovat sebe sama. Já z kněžské praxe mohu říci, že existují často pyšní lidé, kteří sebou samými v nitru pohrdají, a kteří nejsou někdy schopni akceptovat a přijmout sami sebe. Někdy právě to, že nás miluje Bůh, je jakési ujištění a síla k tomu, abychom akceptovali samy sebe, a pak druhé.

Sheikh Mohammed Mohammed Ali
Já bych pouze chtěl poděkovat všem řečníkům, protože to, co jsme zde slyšeli, mi připomnělo text z Koránu, ze Svatého Koránu, verš 239 o učencích a o moudrosti: "On dává moudrost tomu, kdo chce. A komu byla dána moudrost, tomu bylo dáno velké dobro, avšak pouze ti, kdož nadáni jsou rozumem, si to připomenou." Děkuji.

Tomáš Halík
Prosím, Reverend Ucko.

Hans Ucko
Chtěl bych se s Vámi podělit o zkušenost, o které se domnívám, že je celkem běžná při setkání s druhými. Mluví o ní historik F. Braudel, když vypráví příběh o dopisu. Píše dopis studentu z Paříže, který na rok odjel studovat do Londýna. Píše mu, že za rok v Londýně bude město dobře znát, ale že Paříž bude znát mnohem lépe. A toto je, myslím, zkušenost, kterou člověk má po setkání s druhými, neboli že sice pozná toho druhého, ale ten druhý mu zároveň otevře jeho nové obzory, pomůže mu objevit dimenze, o kterých nevěděl; a proto je ten druhý důležitý pro mne samotného.

Tomáš Halík
Člověk potřebuje druhého, aby poznal sám sebe, a potřebuje zrcadlo. Myslím, že z těch filmů o upírech, kterými nás zásobují komerční televize, se můžeme naučit jednu dobrou věc, a sice že zlo nenávidí zrcadlo. Zlo se bojí zrcadla, protože samo je jen stínem. A já myslím, že služba nastavit si vzájemně zrcadlo je velmi důležitá mezi lidmi i mezi náboženstvími.
Ještě nějaký komentář? Naplňuje se nám hodina dvanáctá. V tuto chvíli bych chtěl velmi poděkovat všem za tu první část. Teď bude 30 minut přestávky.


PŘESTÁVKA


Tomáš Halík
A nyní je čas na vaše otázky. Samozřejmě kdokoli z panelistů také může kdykoliv vstoupit do debaty. Možná by bylo dobré, aby každý kdo řekne svůj dotaz, aby se krátce představil, a prosím, aby dotazy směřovaly k tématu. Možná také řekněte, jestli směřujete svůj dotaz na někoho konkrétně.

Jiří Oberfalzer
Mé jméno je Oberfalzer a jsem tady řekněme jako jeden z členů nadace Forum 2000. Než položím svou otázku, tak bych rád odkázal na ty myšlenky, které tady zazněly v průběhu debaty během dopoledne. Slyšeli jsme tady krásná slova o toleranci, porozumění a o úloze a postavení náboženství v současné době, v současném světě. Slyšeli jsme úvahy o tom, jak je toto zneužíváno a jak jsou náboženství a jeho myšlenky kradeny a zneužívány k násilným a k sobeckým cílům. Mluvili jsme také o tom, co náboženství může nabídnout v dnešním světě a jakým způsobem může přispět k tomu, aby se jeho konflikty tlumily. Šejk Mohammed Ali tady citoval jeden verš z Koránu, který neumím citovat přesně, ale jen bych ho parafrázoval, a sice, že vyvolení či požehnaní jsou právě proto vyvoleni a požehnáni, protože mají svůj úkol. A tolik úvodem a nyní moje otázka. Chci se zeptat, jaké cesty hledají vůdci a představitelé světových náboženství k tomu, aby pomáhali odstraňovat konflikty, které se v jejich jménu a v jakési předstírané kontroverzi mezi jednotlivými duchovními proudy odehrávají? A jestli necítí, že právě dnes je příležitost pro to, aby se veřejně a hlasitě distancovali od zneužití těchto idejí ve jménu násilí a mocenských cílů určitých skupin, ať už jsou kdekoli na světě. Čili moje otázka je, co dělají protestantská a katolická církev v Severním Irsku proto, aby se distancovaly od zneužívání svých myšlenek, co dělá židovská církev a co dělají muslimové proto, aby se distancovali od konfliktu mezi Izraelem a Palestinou, atd.?

Tomáš Halík
Možná mohu …prosím o velmi stručnou odpověď na tuto otázku.

Hans Ucko
Nerad bych zabředl konkrétně do otázky Severního Irska, ale spíše bych odpověděl obecněji. Lidé se někdy dívají na mezináboženský dialog se špatnými očekáváními. Nemyslím si, že mezináboženský dialog může fungovat jako záchranná služba, v tom smyslu, že dojde k nehodě, vy zavoláte záchrannou službu a ta se postará o raněné a ošetří je. Do této kategorie mezináboženský dialog nezapadá. V momentě, kdy dojde ke konfliktu, je už obvykle k dialogu pozdě. A proto se domnívám, že se musíme především snažit používat dialog jako preventivní medicínu. Když si budete čistit zuby, předejdete zubnímu kazu. A když my skrze vzdělání zprostředkujeme kontakt s druhými, s vyznavači jiných náboženství, a naučíme náš lid, aby nebyl šovinistický a omezený, tak možná, pokud ke konfliktu dojde, náboženství nepřipustí, aby do něj bylo zatahováno a aby jej rozněcovalo. Ohledně Vaší konkrétní otázky o Severním Irsku se domnívám, že tam, stejně tak jako v jiných částech světa, je třeba vzdělávaní, seminářů, sbližování lidí z jednotlivých oblastí konfliktu, cvičení a seminářů o usmíření, a snahy společně se zabývat oním problémem. Ale především jde o to zjistit, na čem se vlastně jsme schopni shodnout. Je možné, že ten konkrétní konflikt je tak bolestivý, že je třeba hledat jiné způsoby, jak se dohodnout, něco, co nás přivede k sobě.

Tomáš Halík
Děkuji. Vaše Eminence.

Sheikh Mohammed Mohammed Ali
Děkuji mnohokrát. Domnívám se, že to, na co se náš přítel ptá, je několik otázek a ne pouze jedna otázka. Ale myslím, že co se týče moudrosti a náboženství, tak ti extremisté, ať už jsou jakéhokoli vyznání, reprezentují pouze sami sebe. Mají kolem sebe malé kulty. Citují z náboženství, které reprezentují, aby v politickém světě legitimizovali své cíle. Zmíním se o tom, co se stalo v New Yorku jedenáctého září. Samozřejmě, že to byl barbarský a teroristický útok na civilizaci. Jelikož lidé, kteří byli ve Světovém centru, byli stoupenci různých náboženství. Zahynulo tam tisíc muslimů, kteří reprezentovali mnoho islámských zemí a společností. Myslím, že všichni intelektuálové, zvláště muslimští intelektuálové, odsoudili ihned to, co se stalo, a prohlásili, že to nemělo nic společného s islámem, jelikož jak jsem již řekl, lidé, kteří ten čin vykonali, to jsou teroristé, kteří reprezentují jen sami sebe. Myslím si, že nemůžeme říct, že to, co se odehrává v Severním Irsku, je součást křesťanství, anebo že židovský muž, Ibrahim al-Faid, který před dvěma lety v jedné mešitě zabil několik muslimů, zastupoval židovskou společnost a náboženství. Čili z toho vyplývá, že tito lidé reprezentují sebe samotné. Na druhé straně, jelikož se zabýváme globalizací, se domnívám, že globalizace má mnohé negativní stránky, zvláště pro chudé země. A zvláště v zemích, kde vládnou diktátoři, lidé vidí pouze vztah diktátorské vlády a USA, a nerozliší USA od politiky svého utlačovatele. Čili, jak jsem již zmínil ve své řeči, bychom měli přetrhat jakékoli vztahy s těmito diktátory, abychom mohli společně pracovat na skoncování s terorismem na celém světě. Terorismus nebude potlačen jen válkou a vojskem. Terorismus bude potlačen dialogem, moudrostí, vzájemným respektem, vzděláním, pomocí chudým zemím a umožněním jim, aby se rozvinuly, podporou demokratických reforem, voleb, dodržování lidských práv a zákona. Je velmi důležité, aby všechny ty hodnoty, ke kterým se hlásí všechna náboženství, nezůstaly na úrovni deklarací, ale aby také byly uvedeny do praxe. Lidé chtějí jíst, chtějí léky, svá práva, jelikož práva jsou od Boha a měla by jim nyní být garantována současnými vládami. Takže se domnívám, že tyto záležitosti jsou velmi důležité, a nyní bych se chtěl vyjádřit ke konfliktu v Palestině, Izraelců a Palestinců, o kterém se zmínil můj přítel. Domnívám se, že mezinárodní společenství má obrovskou zodpovědnost v tomto konfliktu podporovat oba národy, Izraelce i Palestince. A myslím, že jak jsem se již zmínil ve svém proslovu, náboženství formou dialogu moc nezmůže, jelikož politický svět pod tlakem obvykle nespolupracuje s náboženskými učenci. A na tom získávají fundamentalisté. A myslím, že je velice důležité, abychom podporovali oba národy, jelikož Palestinci jsou sice oběťmi, mají právo tam žít, ale domnívám se, že je pro oba národy důležité, abychom tento konflikt ukončili a zajistili tak přežití tohoto regionu. Děkuji mnohokrát.

Tomáš Halík
Ještě byl osloven pan rabín.

Karol Sidon
Dialog je možný ve chvíli, kdy jsou dvě strany k dialogu připraveny. Kdo zná situaci v Izraeli a na Palestinském území, tak asi mi dá za pravdu, že vcelku tam dialog možný není, protože jedna strana není připravená a nepotřebuje ho. To je problém, který se těžko už teď dá pravděpodobně řešit. Jen mě mrzí, že v období tzv. mírového procesu, duchovní představitelé obou stran, vlastně nebyli těmi partnery v dialogu. A že ten dialog se vedl ze strany židovských nevěřících, izraelské levice. Myslím si že, nebo jsem doufal, že by bylo možné se skutečně dohodnout o minimálních mezích rozpínavosti, které by byly přijatelné pro obě strany. Ale to už je za námi a dnes je válka.

Tomáš Halík
Díky. Já bych prosil, abychom se už k tomu konkrétnímu židovsko-palestinskému konfliktu nevyjadřovali, protože to je samostatné téma.
Tak prosím další dotaz.

Marek Jacina
Děkuji, doktore Halíku. Jmenuji se Marek Jacina a jsem studentem z Kanady. Jeho Svatost dalajláma dnes ráno poměrně rozsáhle hovořil o lidských hodnotách. A skutečně, kdybych měl všechny účastníky tohoto panelu a přítomné v sále požádat, aby sepsali hodnoty, věřím, že by naše seznamy byly dost podobné, nezávisle na náboženském či jiném přesvědčení. Kupříkladu souhlasím, že upřímnost, spravedlnost a soucit jsou kladné ctnosti, zatímco chamtivost, podvod, vražda, atp., jsou záporné a hříšné. Čili z pohledu náboženství, různých náboženství, je otázka dobra a zla v podstatě jasná. Ale co se stane, když před námi nestojí rozhodnutí mezi dobrem a zlem, ale mezi dvěma dobry? Například když stojíme mezi pravdou a láskou. Jak se rozhodneme mezi těmito dvěma? Různá náboženství mohou upřednostňovat jiné kladné hodnoty. A z toho může vzniknout tření či konflikt mezi dvěma náboženstvími. A proto se ptám, pokud máme před sebou volbu mezi dvěma dobry a spoustu způsobů, jak tento řešit problém, jak se vyvarujeme překážek, které by mohly způsobit konflikt mezi náboženstvími?

Dalai Lama
Já bych souhlasil. Lidé ať posoudí: morální etika musí být založena na víře. To tvrdí někteří. Já s tím nesouhlasím. Obvykle volám po sekulární etice. Ne po něčem, co se týká víry nebo filosofie. Prostě se jedná o to, že pokud popudy a chování přinášejí dobro, spokojenost pro jednotlivce i pro společnost, tak to jsou klady. Nemá to nic společného s vírou. Na druhé straně jsou popudy a chování, které vedou k nepříjemným věcem, které sice mohou vést k přechodnému uspokojení, ale pokud nakonec přinesou více utrpení, tak jsou záporné. Takže mám pocit, že to, co je podle sekulární etiky dobré či špatné, nemá co dělat s vírou, ale zkrátka, že to, co přináší dobro a spokojenost, tak to je dobré. To, co přináší bolest a utrpení, to je špatné, jelikož to nechceme. Proto se domnívám, že musíme šířit lidské hodnoty, aniž bychom se dotýkali náboženství. Této snaze ale zároveň mohou jednotlivé náboženské tradice pomoci. Kdybychom skloubili morální etiku s vírou, co by se stalo s náboženstvím? Bohem? S možností, že Bůh neexistuje? Zde je rozpor. Vezměme například již zmíněný konflikt na Blízkém Východě a v Severním Irsku. Před dvěma lety jsem byl v Severním Irsku, kde jsem zjistil, že vše je velmi komplikované. Vše se může měnit, a domnívám se, že se jedná o dvě věci. Tou první jsou politické komplikace, tou druhou náboženské. Politická stránka je velmi komplikovaná a je s ní mnoho dlouhotrvajících problémů. Z toho důvodu je obtížné nalézt řešení. Ale pokud se jedná o náboženství v politickém či jiném konfliktu, tak náboženství by mělo být odděleno, konflikty by se ho neměly týkat, jelikož katolíci a protestanti jsou především křesťané. A Ježíš Kristus jeden učitel. Dám příklad. Já nevěřím ve Stvořitele, ale mezi námi buddhisty a křesťany nejsou konflikty. Oba se navzájem považujeme za duchovní bratry. Já jsem v podstatě ateista, jsem nevěřící, ale on jako křesťan je věřící. Ale nejsou mezi námi konflikty, rozdíly, či bariéry. I mezi námi může dojít k upřímnému pocitu bratrství, tak proč ne mezi katolíky a protestanty? Zdůrazňuji, že to není pouze problém náboženský, že tam existuje řada dalších, a že co se týče náboženství musí dojít k dohodě, lidé se musí snažit o přiblížení, katolíci a protestanti. Na Blízkém Východě a v jiných oblastech by se mělo politikům a ostatním dovolit, aby se dohodli na politickém kompromisu. Co se týče použití náboženství, existuje naděje problém vyřešit, jelikož my jsme bratři a sestry a nemůžeme proto být zdrojem konfliktu.

Dotaz z publika
Rabín Sidon ráno na své přednášce přirovnával islám a křesťanství ke dvěma vlakům, které jedou proti sobě na jedné koleji. Já bych měl na to jiný názor a taky jiný názor má islám. Že se sice jedná o dva vlaky, které ale jedou jedním směrem, možná každý jinou rychlostí. Chtěl bych to doložit ze Súry Bakara, ze druhé Súry Koránu, kde je doslova řečeno: "Vy, kteří jste uvěřili, Židé, křesťané a vůbec všichni, kteří věří v jednoho Boha a konají dobré skutky, naleznou ozvěnu u Pána svého a těm netřeba se báti aniž rmoutiti se". Čili tím je dána tolerance, která u islámu maximálně existuje a musíme si přiznat, že ne bohužel všichni tuto toleranci dodržují tak, jak je to v Koránu řečeno. Dále je ještě v téže Súře řečeno: "Nebudiž žádné donucování ve víře, vždyť každému jasná cesta se otevírá". Čili tím je i dána maximální tolerance, která je předepsána, která bohužel nebyla vždy dodržována. Děkuji.

Tomáš Halík
To je dotaz na reverenda Ucko? Aha, tak to byla jen poznámka. Děkuji.

Dotaz z publika
Dobrý den, já bych rád otevřel jednu otázku v tomto smyslu, že jestli je vytýkáno islámu, že má určité ambice. Pokud je někdo věřící a věří ve svou pravdu a svou pravdu nechce rozšířit, pak já si myslím, že tato myšlenka není správná. Chyba a problém vzniká tehdy, když tuto svou pravdu považujeme za jedinou a prosazujeme to za krveprolévání a za ponechávání bomb atd. myslím, že chyba vzniká v druhém momentě. Já bych chtěl v tomto smyslu, jestli by vážení přítomní k tomu reagovali. Druhá věc. Brát islám jako jediný celek a nebrat ohled na čtrnáct století vývoje mezi desítkami náboženstvími a to považovat za jediné. Já si myslím, že tím bychom skutečně dělali, co bychom si nepřáli. A tj., že my říkáme, že 10 nebo 20 procent z této komunity jsou ti, kteří nepochopili správný duch islámu a někteří říkají, že islám jako takový. V tomto duchu říkám, že jestli za teroristických útoků z 11. září bylo zabito tisíce lidí, nebo jeden člověk, nebo 115 muslimů, islám k tomu má svůj názor, kdo zabije jednoho člověka, jako by zabil celý svět. V tomto duchu jestli by k tomu měli své názory. Děkuji vám.

Tomáš Halík
Tak to byl také spíše komentář. Pokud by spíše někdo v přítomných chce něco dodat.

Sheikh Mohammed Mohammed Ali
Děkuji Vám za Váš komentář. Chci jenom dodat, že když někdo žádá mír, měl by se také modlit za mír. Islám a ostatní náboženství si přejí mír. To znamená být proti jakýmkoli projevům násilí, zabíjení, jelikož jak se někdo zmínil, pokud darujeme život jednomu člověku, je to jako bychom jej darovali všem. Toto stojí v Koránu. V Koránu i ve všech ostatních náboženstvích je člověk mnohem důležitější než půda. To, co nyní sledujeme, je, že půda se stává důležitější než člověk. My muslimové a všechna ostatní náboženství ale věříme, že člověk na Zemi reprezentuje Boha. Proto bychom člověka neměli zabíjet. Tento člověk by měl přežít, měli bychom mu pomoci, aby přežil, pokud to je v našich silách.

Dotaz z publika
Já jsem muslim. Naše diskuze je velice zajímavá, všechny ty informace, možnost, aby lidé sdíleli informace, je velice dobrý záměr a počin. Ale všímám si, že většinou se diskuse týká toho, že to co se stalo v New Yorku udělal muslim. Doteď nejsou důkazy. Existuje dopis, který se nespálil v budově, když se roztavilo železo a já se neodvážím říci, že to udělal muslim. Dva roky byla vedená válka tisíce kilometrů mimo USA a doteď nikdo mne nepřesvědčil, že někdo má důkaz, že to udělal muslim, rád bych to slyšel.

Tomáš Halík
Prosím tam.

Dotaz z publika
Jsem z nejvyššího soudu ČR. Já sama pro sebe pokud jde otázku náboženství vycházím z toho, že je věčné. Je věčné proto, že vychází z přirozené lidské potřeby transcendentna. Základem té potřeby transcendentna je potom vědomí lidské nedokonalosti. Samo toto vědomí lidské nedokonalosti potom přirozeně provokuje potřebu jí překonávat. V tomto smyslu je mi potom náboženství zárukou vývoje a zárukou toho, že člověk nezvlčí. Jestliže se tedy dívám na náboženství jako na neodmyslitelný, civilizační prvek na jedné straně, na druhé straně ale tak různý jak jen jsou nejrůznější jednotlivá společenská uskupení, potom si myslím, že úkolem těch institucionalizovaných náboženství je nejenom hlásat, ale také naplňovat požadavek tolerance, vzájemné snášenlivosti a respektu proto, co je všem náboženstvím společné. Je to svým způsobem naplněním odkazu Mojžíšova, který říkal, že pro křesťany, Židy i muslimy je jeden Bůh. Myslím, že lze toto rozšířit i na náboženství typu jako je buddhismus.

Tomáš Halík
Děkujeme. Prosím.

Dotaz z publika
Děkuji. Já bych měl takové přání na představitele náboženství. Aby své učení trochu zmodernizovali neboť doba je jiná než dříve. Lidstvo trpí ekologickými problémy, v prvé řadě přelidněním a nadspotřebou a dalšími otázkami, které s tím souvisí. Myslím si, že cesta, která by měla být, by měla být skutečně jednak, která by k udržení stávající různosti, diverzity, náboženství, to je v pořádku, ale hlavně posilovat jakýsi universální směr, který by byl přístupný jak pro nevěřící tak i věřící, aby to spíše byla jakási univerzální filozofie. Desatero křesťanské má, nezabiješ, a to je otázka zase složitější. Můžete třeba zabít v sebeobraně, jsou otázky eutanázie a to s tím souvisí. Další je třeba nezesmilníš, nebo nepožádáš manželky bližního svého. Ovšem otázka je opět složitější. Člověk ve světě potřebuje duševní a fyzické naplnění, čili ty otázky jsou složitější a spíš výsledek by měl být něco takového. Dělej si, co chceš, ale snaž se co nejméně ubližovat druhým. Najít novou filozofii, která převýší již stávající dogmata. Děkuji.

Tomáš Halík
To je také spíš komentář, že? Tak prosím.

Dotaz z publika
Mé jméno je Trojan. Jsem z evangelické teologické fakulty UK. Já bych chtěl navázat na to, co je v druhé tezi jako příprava pro toto setkání, kde se mluví o tom, zda je možné minimalizovat zneužití náboženských idejí a symbolů, které často slouží jako ospravedlnění intolerance a konfliktů. Já se chci zeptat panelistů, jestli si uvědomují, že tam, kde náboženství je chápáno jako soubor představ, pouček, rituálů, symbolů, zvyklostí, tradic na které se přísahá, nebo které se berou s takovou vážností, že o nich není nejmenších pochybností, zda vlastně i v tomto srdci určitého náboženství už není uhnízděno to zneužití. Které potom v okrajových proudech toho kterého náboženství samozřejmě může vést k tomu, že fakticky dochází k těm hrůzám, kterými jsme svědky. Já tuto otázku kladu jako evangelický teolog, který ví něco o reformaci, který pozitivně chápe osvícenství. Je to také otázka, kterou si kladou lidé mimo církve, mimo náboženství a tuto otázku my nesmíme přejít. My jí musíme vyslechnout. My k ní musíme přiložit mysl a ptát se, co v hlubinách toho, co my dokonce považujeme za nejpozitivnější, nevede za jistých okolností k těm hrůzám, jichž jsme svědky. Tedy co to znamená? Nemáme také odideologizovat, tzn. nepřikládat tak stoprocentní jednoznačnou víru těm svým představám, těm svým symbolům, těm svým poučkám, a být jaksi otevřenější a uvědomit si, že nejsme držiteli absolutní pravdy?

Tomáš Halík
Kdo by se chtěl k tomu vyjádřit? Prosím.

Karol Sidon
Já myslím, že to je velice záhodno. Myslím si, že právě tím, že často, v sebeobraně, mluvíme o pozitivních složkách jednotlivých náboženských věr, tak tím že vlastně přecházíme výbušninu, se kterou se pracuje. Já si myslím, že fundamentalismus objevuje tuto výbušninu a na ní staví. Bohužel to je skutečně často fundamentální složka jednotlivých náboženství, a já bych nyní řekl především náboženství misijních. Protože, i když nemohu upřít podíl této choroby už v židovské tradici, v židovském zjevení na Sinaji, tak přece jenom judaismus je obrácený do sebe a nemá tu tendenci napravovat svět takovým způsobem, že vnucuje svůj názor druhým. Ale je třeba se nad tímto aspektem hluboce zamyslet a uvědomit si, že ta náboženství nejsou jenom to, co poskytuje potěšení, ale znamenají také určité povinnosti a k těm povinnostem každého z nás patří vlastně i ten fundament, který může být skutečným dynamitem. A každý by si měl uvědomovat zodpovědnost, kterou má, aby toho sám nezneužíval a aby to nebylo zneužito. Myslím si, že je to zásadní věc. Ještě bych k tomu dodal, že já osobně se domnívám, že to právě vnesl monoteismus do lidských duchovních dějin, a já to chápu jako chorobu, která se pravděpodobně, doufejme, vyvine k něčemu dobrému. Ale klasické je, že pan Dalajláma tento problém nemá.

Sheikh Mohammed Mohammed Ali
Chtěl bych pouze reagovat na některé z těchto poznámek a otázek. Domnívám se, že mezi náboženstvími existují jisté psychologické a historické bariéry. Tyto by se měly odstranit. Jelikož extremisté z těchto bariér těží. Mezináboženské dialogy mohou podpořit modernizaci toho, čemu my v islámu říkáme prázdný prostor. Tento prázdný prostor, o němž se Korán nezmiňuje, by měl vyplnit přední učenci. Měli by odpovědět na to, jaký má být vztah [islámu] ke společnosti, ostatním národům, politice a mnoha dalším věcem. V Koránu se praví…[arabský text]…znamená to, že cesta ke Stvořiteli vede skrz moudrost, dobrou vůli a dobrá rozhodnutí. Není to přesné znění, ale vyjadřuje to onu myšlenku. Měli byste vědomosti použít k tomu, abyste usměrňovali své myšlenky v souladu se společností. V Koránu je také napsáno…[arabský text]…což znamená, že bys nikoho neměl nutit do svého vyznání. Toto znamená, že všechna náboženství vedle sebe mohou žít. Korán se také zmiňuje o toleranci, o které jsme mluvili. Stejně tak se zmiňuje o vzájemném respektu mezi národy a mezi lidmi. A spolupracovat na společných bodech, na věcech, které spojují všechna náboženství, tak se k náboženstvím musí přistupovat, zvláště jako jsme o tom mluvili dnes ráno, když jsme hovořili o morálce a o etice, které spojují všechny lidi do jedné globální společnosti. Děkuji.

Hans Ucko
Tato poslední slova jsou velmi důležitá. Zaprvé se domnívám, že je důležité zdůraznit, že potřebujeme vytvořit prostor pro odevzdání se vlastní víře. Abychom nevypadali, že propagujeme jakýsi relativismus či jakési zmodernizované, podomácku secvičené náboženství. Musí nám být dovoleno, abychom víře byli odevzdáni, ale abychom stále zkoumali jádro onoho náboženství. Jelikož se domnívám, že náboženství má jistý problém, o kterém jsme tu mluvili a o kterém se mluví po celou historii. Jedná se o problém násilí, který spočívá v samotném jádru náboženství. Například v samotném konceptu obětování je jistá míra násilí. Musíme se nad tím upřímně zamýšlet a musíme se vypořádat s objevem, že v srdci náboženství je násilí. A poté musíme zajistit, aby náboženství bylo nástrojem míru a ne násilí. A pokud si mohu dovolit trochu public relations, tak si v tomto smyslu Světová rada církví vede dobře, jelikož loni vyhlásila Desetiletí za překonání násilí. Zabývá se otázkou násilí ve všech jeho formách a projevech jako jsou konflikty mezi národy, regiony a lidmi, ale také konflikty uvnitř společnosti, např. ve formě domácího násilí atp. Svým způsobem by se dalo říct, že náboženství kolikrát brala násilí jako samozřejmost. Neignorujeme tento fakt a během Desetiletí za překonání násilí by ho církve měly upřednostňovat v programech a zabývat se jím vnitřně v rámci křesťanských komunit, ale i ve vztahu ke zbytku společnosti. A pokud by se toto stalo součástí mezináboženské důvěry, myslím, že by se mohlo jednat o něco, co se přenese z roviny prohlášení do roviny upřímného zkoumání role náboženství v moderní světové společnosti.

Kakuhan Enami
Základem náboženství je snaha dosáhnout osvobození, ať se jedná o křesťana, který naslouchá slovu Božímu, nebo o buddhistu, který naslouchá hlasu Probuzení. A v každém náboženství je mnoho věřících, kteří věří ve vysvobození a ve své víře se tím řídí. Nicméně tyto komunity se velice rozrostly. A z toho vyvstalo mnoho problémů. Díky globalizaci máme v mnoha ohledech pohodlnější život, například jsem včera přiletěl do Prahy, což z Japonska až do České republiky trvalo pouhých dvanáct hodin. Díky moderním komunikačním prostředkům se informace rychle šíří do celého světa. Navzdory všem těmto výhodám však problémy přibývají. Jak jsem již řekl, v roce 1996 se v Assissi konala ekumenická modlitba, které se zúčastnili zástupci různých vyznání, a jak prohlásil pan president Havel, je velmi důležité se s druhými osobně setkat a dívat se jim do očí. Na hoře Hiei v Japonsku již pořádáme patnáctou společnou modlitbu, jejímž hlavním cílem je setkání a dialog s muslimy. Na Sicílii by se letos také mělo konat modlitební setkání pod záštitou Svatého Otce a já věřím, že v této společné modlitbě se setkají naše duše a hlasy. Toto je velmi důležité, protože jenom tak bude tento hlas dostatečně silný, aby byl slyšet po celém světě. Věřím, že našim hlavním posláním je pomáhat lidem, aby se připojili k těmto snahám, aby překročili hranice, které je rozdělují, a aby jejich cílem byl mír a usmíření lidstva. Dokud toto nebude našim společným cílem, pouze částečným úspěchem dopředu nepokročíme.

Tomáš Halík
Pravděpodobně již poslední otázka. Mám pocit, že pan arciopat chtěl dopoledne na konci své řeči uskutečnit modlitbu a já ho prosím, jestli by tak neučinil teď.

Kakuhan Enami
Děkuji. Pojďme se v duch tohoto návrhu společně pomodlit, modlit se za sílu, abychom překonali hranice, které nás oddělují, abychom se mohli chytit za ruce ve vzájemném porozumění, smíření a míru na světě. Proto prosím, připojte se k této modlitbě tak, jak každý chcete.

Chce k této modlitbě někdo něco doplnit? Nebo je přijatelná tak, jak jsem ji navrhl? Měli bychom k ní něco dodat?

Pojďme tedy na chvíli v tichosti meditovat…děkuji Vám.

Tomáš Halík
My děkujeme, pane arciopate, že jste tímto způsobem důstojně zakončil naše setkání. Připomínám, že ještě zítra ve čtvrtek v 18 hodin, kdo byste měli zájem, ještě se můžeme na takovou společnou meditaci setkat v kostele svaté Anny. Myslím, že dozrál čas k našemu rozloučení. Mě vyvstal v mysli takový kratičký příběh, který jsem uváděl při prvním setkání Fóra 2000 v katedrále. Je to příběh židovské tradice, kdy se rabín ptá svých žáků, kdy je ten okamžik, kdy začíná den a končí noc. A jedni říkají, to je okamžik, kdy můžeš rozeznat psa od ovce, už je takové světlo. A on říká, to ještě není ta chvíle. A to je ta chvíle, kdy můžeš rozeznat hrušku od jabloně. A on říká, ne, to ještě není ta chvíle. A nakonec říká: V okamžiku, dokud nerozeznáme v tváři kteréhokoliv člověka, svého bratra, svou sestru, tak je ještě pořád tma. A jestli jsme dnes udělali maličký krůček z té tmy ke světlu, jestli jsme víc rozeznali v sobě bratry a sestry, jestli jsme pocítili tuto blízkost, která nás zavazuje jít po této cestě dál, tak to jistě nebyla zbytečná chvíle. Děkuji všem účastníkům, děkuji i Vám všem za Vaše dotazy a za Váš zájem. Nashledanou.

2002

Podporují nás

International Visegrad Fund

 

Najdete nás na