Svět, ve kterém žijeme

Účastníky Fora 2000 nejprve přivítal jeho duchovní otec Václav Havel, který vyjádřil trvalou podporu disidentům, zejména vězněné barmské političce Aung San Suu Kyi, kubánskému lidsko-právnímu aktivistovi Oswaldu Payá Sardiñasovi a vězněnému čínskému disidentu Liu Xiaobo, který byl s Havlovou podporou oceněn letošní Nobelovou cenou míru. Vlastní diskuzi otevřel hlavní řečník Roger Scruton, profesor filozofie, který se na příkladu Prahy pokusil definovat pojem „my” z hesla „svět, ve kterém [my] chceme žít”. Praha, jako dlouholetý symbol evropské civilizace, podle něj stojí na směsici tradic ovlivněné křesťanstvím a židovstvím, řeckými městskými státy a římským sekulárním právem. Právě sekulární soudní moc a rovnost před zákonem považuje za „nejdůležitější prvek našeho politického dědictví“ a varoval před příchodem práva šaría do Evropy.

 

Scruton připomněl druhý zákon termodynamiky: „Pokud do systému nevchází energie, stává se zmatečným.” Ve výzvách, které pro Evropu znamenal příchod křesťanství, technologická revoluce a rozvoj demokracie, spatřuje Scruton právě tyto potřebné dávky energie, které ovšem byly zároveň zdroji konfliktu. Dále vyjádřil politování nad tím, jak se Hegelovy sféry vlivu (rodina, občanská společnost a stát) již nedaří držet odděleně a jak se vzájemně vykrádají. „Být Evropanem pro mě znamená být schopný přibouchnout státu dveře,“ upozornil s tím, že státní kontrola vzrůstá do té míry, že „tvoří pozadí jakéhokoli pokusu diskutovat o globálních problémech.”

 

Scruton se dotkl konceptu města a poznamenal, že „ve městě jsou lidé neustále nablízku podivuhodné směsici toho, co milují, nenávidí a toho, co se pro ně ukáže jako osudové.” S odkazem na pražské dějiště konference Scruton popsal projevy všudypřítomného komercionalizmu jako „estetické znečištění”. Podle Scrutona musíme navazovat na evropský koncept města jako tradice; nikoli pouze místa, ale také platónského ideálu, „kde obyvatelstvo není ponižováno, ale žije ve vzájemném respektu.”

 

Jako druhý promluvil sociolog Zygmunt Bauman. Naše životní prostředí popsal jako svět, ve kterém musíme žít, protože nemáme na výběr. Bauman vyzval posluchače k činnosti tvrzením, že „dobrá společnost je ta, jejíž členové věří, že není dost dobrá.” Dále se soustředil na tradici národního státu, jenž považuje za vrcholný způsob kolektivního jednání a dosahování společenských cílů. Při popisu negativních efektů globalizace citoval alegorii o čínském motýlovi, jehož křídla mají moc ovlivnit průběh hurikánů v Mexickém zálivu. Svou řeč uzavřel výzvou, abychom se snažili stát se takovými motýly, a za příklad přitom označil Václava Havla.

 

Následoval příspěvek českého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, ve kterém rovněž zaznělo, že dědictví evropské tradice by mělo být uchováváno. Podle Schwarzenberga mizí „rychleji, než si myslíme“. Zastavil se u vzpomínek na část svého dětství prožitou v Číně a Indii, kdy měl možnost prožívat jejich rozvoj ve světové mocnosti. Tvrdil, že komerční činnost skýtá pokušení nedbat na demokratické ideály a varoval před „vzkvétající ekonomií potlačující lidská práva”. Své tvrzení doložil příklady nacionálně-socialistických hnutí dvacátého století. Závěrem se Schwarzenberg zamyslel nad budoucností: „Jsem zvědav, co budou zač příští velké ideje a pokušení.”