Kde leží limity urbanizace?

Moderátor: Jiří Musil

Hlavní projev: Richard Burdett

Další účastníci: Willem Jan Neutelings, Lieven De Cauter, Deyan Sudjic, Elia Zenghelis

 

Na začátku diskuze moderátor Jiří Musil vyjádřil názor, že „urbanizace přináší zásadní změny ve všech oblastech našeho života, (…) včetně mnohých radostí a nadějí, ale i zoufalství a strachu.” Dále upozornil, že kultury, které dosáhnou určitého urbánního stadia, měly v historii tendenci se hroutit, avšak uznal, že „naše znalost urbánních kultur ještě není úplná.”

 

Hlavní řečník Richard Burdett, profesor urbanismu z London School of Economics, představil své postřehy ohledně urbanizace, které získal ve městech, jako Londýn Caracas, Johannesburg a Bogotá. Nastínil myšlenku „nekonečného města,” jehož hranice mizí spolu s tím, jak světová urbanizace postupuje. Burdett se dále zabýval společenskými, ekonomickými a kulturními dopady globalizace včetně vzniku slumů a neudržitelné spotřeby. Závěrem podotkl, že „bychom měli budovat města, která budou společensky soudržnější, šetrnější vůči životnímu prostředí a demokratičtěji řízená.”

 

Podle Willema Jana Neutelingse, hlavního architekta z holandské firmy Neutelings Riedijk Architecten, díky růstu měst spolu se zvyšujícími se nároky na osobní prostor „brzy dosáhneme nejzazší meze urbanizace.” Varoval před sklonem architektů a projektantů měst „zvyšovat kvantitu prostoru, ale zároveň snižovat kvalitu života.” Dále zdůraznil, že je třeba se více zabývat problémem populačního růstu a upozornil, jak bude těžké udržovat stejné podmínky k životu u populace, jejíž množství může v příštích desetiletích dosáhnout deseti miliard. Parafrázoval přitom známé motto Billa Clintona z prezidentské kampaně: „Vždyť to je demografie, hlupáčku.”

 

Lieven De Cauter, profesor filozofie kultury z Katolické univerzity v Leuvenu, se soustředil na pět hlavních témat: zaprvé na současnou éru „trvalé globální katastrofy,” kdy lidstvo vyčerpává zdroje ekosystému; zadruhé na „ztrátu místa” a vytváření „napodobenin míst neboli Disneyland syndrom“ zapříčiněný vytržením z konkrétního místa. Jako třetí současný problém De Cauter zmínil „epidemii politiky zaměřené na menšiny,” která vyvěrá z globalizace a četné migrace. Začtvrté se dotkl tříštění prostoru a „prostorového zmatku”, jenž se projevuje vznikem „připojených enkláv a oddělených ghett.” Jako poslední De Cauter zmínil „pomíjené, ale rozsáhlé vyloučení“ skupin na okraji měst ze vzájemné součinnosti lidí a sféry zákona.

 

Dejan Sudjic, ředitel Muzea designu v Londýně, nasadil optimističtější tón a popsal města jako „nejcennější lidské výtvory”. Prohlásil, že většině světové chudiny skýtají právě města největší naději. Zdůraznil svébytný příběh městského života a varoval před „nahlížením na svět z letadlové perspektivy.” Sudjic dále podotkl, že úspěšná města představují „organičtější formu” společenské organizace než národní státy a „umožňují lidem být, čím chtějí.”

 

Podle renomovaného řeckého architekta Elii Zenghelise je urbanizace a živelný růst měst „nástrojem nabourávání města jako takového.” Zenghelis vyzval k opatrnosti ohledně „stahování se z veřejného prostoru do světa privatizace.” Vyzdvihl myšlenku města jako společného prostoru a prostředku „k přetvoření stávajícího vývojového stádia města v město propojené.” Zenghelis se též dotkl různých dichotomií, které z fenoménu urbanizace plynou: městský versus venkovský, veřejný versus soukromý, práce versus život. Navrhl, aby se pro potřeby dalších debat o budoucnosti města vytvořil „všeobecný architektonický jazyk” založený na skutečnosti urbanizace.

 

Profesor Richard Burdett dokázal závěrem diskuse převést protichůdné názory na společného jmenovatele: „Nikdo z nás netouží budovat další města vyznačující se především zdmi.” Český exprezident Václav Havel, který se k panelu na závěr připojil, podtrhl „důležitost sebereflexe v záležitostech osídlení, urbanizace a architektury.“