Jaderné zbraně v dnešním světě

Moderátor: Josef Jařab

Účastníci: Dana Drábová, Masashi Nishihara, Charles D. Ferguson, Dewi Fortuna Anwar, Paul Wolfowitz

 

Moderátor Josef Jařab, někdejší předseda senátního výboru pro zahraniční záležitosti, obranu a bezpečnost, otevřel diskuzi prohlášením: „Rozhodně víme, že chceme žít v míru, avšak není lehké ho dosáhnout.” Sledoval, jak veřejnost vnímala útoky na Hirošimu a Nagasaki a zmínil, že to byl článek „Hirošima” od Johna Herseye z roku 1946, který vedl k tomu, že lidé dobové statistiky vnímali jako „lidské tragédie”. Předtím, než vyzval k diskuzi účastníky panelu, vznesl otázku, jestli dnes existuje hrozba jaderného útoku a zda jsou politické dohody, jako nedávná americko-ruská smlouva o omezení jaderných arzenálů či některé kroky občanské společnosti, efektivní.

 

Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost ČR, zdůraznila „dvojí tvář jaderné energie”. V kontextu problémů energetické bezpečnosti má na jednu stranu značné výhody, na druhou stranu je však „pevně spjata s vysokým rizikem.” Drábová rovněž vyjádřila názor, že „bezprostřední možnost vypuknutí jaderné války” je nízká. Vážnější ohrožení je podle ní možné čekat od radiologických zbraní a nečistých pum, které se snadněji vyrábějí i používají a nevyžadují logistickou infrastrukturu státu. Závěrem Drábová zdůraznila význam „náležitých opatření k zajištění globální kontroly nad jadernou bezpečností.”

 

Jaderné zastrašování jako nástroj v mezinárodních vztazích odsoudila Dewi Fortuna Anwar, náměstkyně předsedy Indonéského vědeckého institutu. Asijské konflikty během studené války totiž podle ní dokázaly, že „přítomnost jaderných zbraní státy od otevřených válek neodradí.” Dále zdůraznila nízkou efektivitu zastrašování v případě teroristů vyznávajících „ideologii oslavující smrt” a agresivních států, které se „nenechají vázat mezinárodním právem.” K současným snahám o odzbrojení Anwar podotkla, že hodnota smlouvy o nešíření jaderných zbraní se snížila kvůli jejímu nerovnoměrnému uplatňování, které znevýhodňuje státy bez jaderného arzenálu. Nakonec označila „svět prostý jaderných zbraní” za konečný, avšak v blízkém budoucnu nepravděpodobný cíl, a vytyčila cíl střednědobý, a sice vytvoření „zón bez jaderných zbraní.”

 

Masashi Nishihara, prezident Výzkumného institutu pro mír a bezpečnost, zdůraznil tragédie Hirošimy a Nagasaki coby důvody pro případné zrušení jaderných zbraní. Uznal však, že „státy potřebují jednat prakticky; úplné zrušení jaderných zbraní musí představovat pozvolný proces.” Přiznal také, že kvůli nedůvěře mezi státy „může omezování možností vzniku jaderné války zavdat příčiny ke konvenční válce,” budou-li chybět náležité mezinárodní instituce a politické prostředí, které by odzbrojeným národům zaručilo bezpečnost, kterou dávají všanc. Nishihara dále upozornil, že i když dosáhneme mezinárodního závazku k odzbrojení, stále zůstane podezření, že některé národy tajně skladují jaderné zbraně. Podle Nishihary se kvůli této základní nedůvěře, která ještě dlouho nezmizí, „koncept jaderného zastrašování mění, ale z hlediska udržování stability v jistých oblastech stále přináší užitek.”

 

Prezident Federace amerických vědců Charles D. Ferguson rovněž vyzdvihl potřebu zaměřit se na okolnosti, které zvyšují riziko jaderného konfliktu, spíše než „nahlížet na odzbrojení z nukleární perspektivy.” Dodal, že „abychom věděli, kde začít vrtat, musíme si uvědomit, že jaderné konflikty jsou jako skrytý zubní kaz.” Coby způsoby, kterými jej lze léčit doporučil politickou transformaci, ostřejší vnímání bezpečnosti a silnější spojenectví, stejně jako roli občanské společnosti spočívající ve vytváření nátlaku na vlády, aby ukončily závody v jaderném zbrojení. Podle Fergusona je zapotřebí zabývat se konkrétními problémy daných zemí, což je prý nejrealističtější přístup ke snižování rizika jaderného konfliktu a jaderného terorismu, přičemž „bezpečnost všech národů musí stát na prvním místě.“

 

Bývalý guvernér Světové banky Paul Wolfowitz zaujal vůči šíření jaderných zbraní coby prostředku zastrašování vstřícný postoj, když prohlásil, že použití atomových bomb k ukončení druhé světové války pravděpodobně zachránilo množství životů ve srovnání s tradičním vedením války. Co se týče úlohy jaderných zbraní za současné politické situace, Wolfowitz souhlasil s Fergusonem: „Nebyly to zbraně, které stály u zrodu konfliktu, ale konflikt, který zapříčinil výrobu zbraní. Jelikož existenci jaderných zbraní nemůžeme vymazat z lidského vědomí, efektivnější strategie řešení problému by si měla dát za cíl omezovat příčiny konfliktů.“ Rovněž zdůraznil dlouhotrvající postavení jaderných zbraní coby „zbraní slabých”, protože často poskytují výhodu slabším státům.

 

Následně odkázal na Kantovo přesvědčení, že trvalého míru bude možné dosáhnout, teprve až budou „války tak příšerné, že už nebudou možné.” Po zvážení následků případného úspěšného jaderného teroristického útoku na občanské svobody, světovou svobodu a demokracii Wolfowitz došel k tomu, že riziko ohrožení jadernými zbraněmi, jež vlastní nestátní aktéři, by se významně zvýšilo. Podle Wolfowitze tedy musíme politiku šíření jaderných zbraní zohlednit ve vlastní politice a zaměřit se na konkrétní podmínky a nesnáze každé země, která z jaderných technologií činí hrozbu globální bezpečnosti.

 

Ačkoli se mluvčí shodli, že světové bezpečnosti by prospěla absence jaderných zbraní, očekávat její dosažení je podle nich v blízké budoucnosti nerealistické. Nejzávažnější překážky uvedení navrhovaných řešení do praxe představují podle panelistů nerovnoměrně dodržované smlouvy, vzájemná nedůvěra mezi mocnostmi a neschopnost slabších států zabránit zneužití jaderných technologií nestátními aktéry. Abychom docílili světa, ve kterém chceme žít, musíme podle mluvčích být schopni přijímat různorodější výzvy a usilovat o vyšší stupeň celosvětového porozumění.