Závěrečný projev

Václav Havel
Dámy a pánové, vážení přítomní. Nejprve dvě omluvy: zaprvé se omluvám, že mluvím ve své mateřštině, ale nechci trápit vaše uši svou globalizovanou angličtinou. Druhá omluva: mrzí mě, že jsem tu nemohl být po celou dobu Fóra. Ubezpečuji vás, že by mě daleko víc bavilo být zde vnímavým posluchačem, než být aktérem některých dějů, jejichž aktérem jako prezident být musím. Teď mi dovolte několik informací a poznámek. Zaprvé bych vám všem rád poděkoval, že jste podpořili naši společnou iniciativu s princem Hassanem a Šimonem Perésem, abychom my - toto Fórum - mohli vyslat nezávislého pozorovatele na Blízký Východ a požádat ho, aby přemýšlel, mluvil s různými činiteli a hledal náměty, které by eventuelně mohly přispět k řešení situace. Rád vám oznamuji, že aniž jsme domluveni na podrobnostech, už jsme našli příhodnou osobnost, která byla zvolena za souhlasu všech a tu roli přijala. Je to bojovník proti Salazarově diktatuře v Portugalsku, bývalý prezident Portugalska pan Mário Soares.

Za druhé bych vás chtěl informovat o tom, že jsem včera dostal velmi dlouhý a hezký dopis od íránského prezidenta pana Chatámího, který litoval, že ač pozván, nemohl přijet, a který vyslovil své sympatie s tímto Fórem, jeho zaměřením a posláním, neboť, jak víte, se sám často zaobírá myšlenkou pokojného rozhovoru mezi různými kulturami či civilizačními okruhy.

Za třetí bych rád včas poděkoval těm, kteří se zasloužili o to, že se toto Fórum mohlo konat. Je to pan Sasakawa, jehož nadace Nippon Foundation významně přispívá k tomu, aby se naše konference mohly uskutečnit, je to pan profesor Jiří Musil, předseda Programového výboru tohoto Fóra, je to Nadace Fórum 2000 v čele s panem Oldřichem Černým, která konferenci organizuje a připravuje. No a posléze bych rád, a možná to některé překvapí, poděkoval sdělovacím prostředkům. První Fórum 2000 před 4 lety prošlo téměř jimi nezpozorováno. Ono je opravdu jednodušší psát o tom, že někde někdo po někom hodil kámen než referovat o třídenní rozpravě o budoucnosti světa. Ale během následujících let Fórum 2000 zvolna našlo cestu do obecného povědomí i do povědomí sdělovacích prostředků, a já jsem byl velmi mile překvapen tím, kolik pozornosti mu věnovaly.

Několik slov o budoucnosti tohoto Fóra: příští páté Fórum se má konat přibližně touto dobou roku 2001 a bude to poslední konference v této pětičlenné sérii a bylo by hezké, kdyby to bylo jakési vyvrcholení této série. Dle mého mínění by bylo dobré, kdyby se věnovalo převážně lidským právům, lidským svobodám. To je totiž téma, které se stále znovu vrací a které souvisí naprosto se vším, o čem tu mluvíme. Bylo by možná dobré, kdyby poslední Fórum příštího roku vydalo jakési společné prohlášení či stanovisko. Jsou lidé, kteří už se tím zabývají. Myslím si, že při tomto Fóru jsme se vyhnuli některým chybám z předchozích konferencí a doufám, že i to nadcházející se opět vyhne chybám, které jsme si možná uvědomili letos. No a potom, dá-li pánbůh nebo dají-li bozi, bychom byli rádi, kdyby se Fórum ztransformovalo do něčeho navenek skromnějšího, ale možná kontinuálnějšího. Do něčeho, co by práci trošku decentralizovalo a učinilo ji trvalejší. On čas běží velmi rychle a zdá se, že bude dobré se trochu snést ze vznešených prostor tohoto hradu do podhradí a tam tuto kontinuální práci dělat.

Já jsem tady byl tázán, proč naše pokojná sametová revoluce byla pokojná a přesto úspěšná. Ale nejdřív bych měl dodat, že slovo "sametová" nám přiřkla světová média. My jsme svou revoluci nikdy sametovou nenazývali. Chtěl bych se pokusit stručně odpovědět. Ona totiž do značné míry za mě odpověděla tady studentka University Karlovy z Mexika, která mluvila tak hezky na mou adresu, až jsem se pýřil, ale která zároveň bezděky na tuto otázku odpověděla. Totiž oné takzvané pokojné revoluci předcházela léta práce, která byla namáhavá, nevděčná, provázená nekonečnými oběťmi a pobyty na policejních stanicích - třeba čtyřletými - práce málo chápaná okolím, ale nicméně práce, která se posléze zhodnotila. Byla vedena ideou, že nelze kalkulovat s tím, že se vůbec někdy zhodnotí. Že jde o princip a ne o plánovaný brzký výsledek. A tato práce se jakýmsi způsobem promítla i do charakteru těch velikých přeměn. Proti společnosti stál režim, který disponoval naprosto všemi mocenskými nástroji. Mnozí z vás si to těžko umí představit. Byla to nejen armáda a policie, sdělovací prostředky, průmysl, zemědělství, kam oko pohlédlo, všechno bylo centrálně řízeno tím režimem. Proti tomu vystoupit nebylo jednoduché, nebylo jednoduché ani uřídit manifestace o čtvrtmilionu lidí tak, aby tam někdo násilí nevyprovokoval nebo aby to nezačalo jiskřit, protože takové množství lidí musí nutně podléhat davové psychóze. To se naštěstí nestalo, režim byl pokojným způsobem vystřídán, částečně i díky mezinárodnímu kontextu. Ale přemýšlím- li o tom, proč to mohlo proběhnout takto, pak si říkám, že to bylo jakési zhodnocení dlouhé a nevděčné práce, práce v podstatě menšinové, práce v ghettu.

Já bych se na závěr vrátil k té žábě.

Ale než tak učiním, chtěl bych něco poznamenat na okraj debat, které tu probíhaly. Nechci se tu ani pokoušet o nějaké podrobné závěry. Ale lze konstatovat několik věcí: Za prvé že tu mluvili účastníci různými jazyky, užívali různých termínů, dívali se na témata z různých pohledů, na základě různých backgroundů a zkušeností různých oborů lidského počínání, ale přesto se mi zdá, že základní smysl a cíl byl společný - starost o budoucnost tohoto světa a vůle o budoucnosti mluvit právě tím pokojným způsobem, jakým jsme my o tom kdysi mluvili v našem disidentském ghettu. Pokoušet se o změnu nikoli tím, že rozbiji výklad McDonalda, to je jednoduché, to je náhražka myšlení, ale pokoušet se přemýšlet o budoucnosti. Já jsem přítel všech pokojných manifestací a happeningů a karnevalů a zdá se mi, že to jen a jen polidšťuje město. Ale přiznávám se, že nejsem solidární s těmi rozbíječi. Je to nebezpečná zbraň. A je to hlavně zkratkovité myšlení. Starost o osud tohoto světa je jakoby nahrazena tím, že nebezpečí lokalizujeme do jednoho výkladu, ten sice symbolicky rozbijeme, ale tím nic nevyřešíme.

Za druhé: jasné je, že se zde zdůrazňovaly duchovní hodnoty, ze kterých by mělo všechno vyrůstat. Že se zde pojmenovávala různá nebezpečí, která hrozí této civilizaci. Že byli všichni vedeni starostí o její budoucnost, že si uvědomují nebezpečí v podobě takového tupého, slepého samopohybu, který je sice dokonale popsán, ale zároveň ho nikdo neumí zastavit. To je myslím všechno dobré. Ale oč tu běží, já si myslím, je rehabilitovat slovo, rehabilitovat řeč, jazyk, komunikaci, dorozumění a netrápit se tím, že svět slova a reflexe je zavřen v jakémsi ghettu. Budeme-li vytrvalí a houževnatí, vystoupíme z toho gheta tak, jak jsme kdysi vystoupili z disidentského ghetta v době naší pokojné, sametové revoluce. A tím se na úplný závěr dostávám k té žábě.

Mně se zdá, že možná 95 procent žab si nevšimne, že voda, v níž sedí, se pomalu ohřívá, a posléze se všechny uvaří. A právě proto je dobré, aby jedna žába od začátku křičela: "Pozor, ta voda se otepluje!" A třeba z ní vyskočí i někdo další.

Děkuji vám všem za účast, děkuji, že jste přijeli, děkuji za účast v debatách a těším se za rok nashledanou.