Téma: Je globalizace hrozbou umění?

Odpolední zasedání 18. října

Jacques Rupnik
Organizátoři položili otázku: ,,Představuje globalizace hrozbu pro umění?" Jde o velmi závažnou otázku a zaslouží si pozornost, takže začněme. Jsou tací, jako třeba peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa, kteří tvrdí, že globální trh jde ruku v ruce s šířením univerzálních hodnot a vzájemné kulturní výměny. Jiní, zejména v zemi, kde žiji, mají méně růžový pohled na vliv globalizace na kulturu a umění. Jsou identifikovány dvě hlavní údajné hrozby.

První je komercializace kultury a umění, tedy zábavy, kultury degradované nebo redukované na pouhou zábavu.

Druhou je kulturní globalizace, hrozba uniformity, homogenizace, která je někdy označována jako amerikanizace, jež ohrožuje národní kultury zejména malých národů. Oba argumenty spočívají na předpokladu, že umění by mělo být považováno za komoditu. Oba argumenty volají po vyvážení, po regulačním mechanismu, po větším zapojení veřejného sektoru. Jinými slovy řečeno, volají po ochraně a podpoře ze strany státu. Úmyslně používám slova ochrana a stát. Postupně nás totiž přivedou na otázky umělecké svobody a neblahé představy státu coby sponzora a dokonce administrátora kultury. Tato myšlenka formulovaná zde v Praze, kde po čtyřicet let, podobně jako i jinde ve střední Evropě, byl stát hlavní administrátor, sponzor a dozorce umělecké aktivity, má samozřejmě zvláštní zvuk a my bychom si tudíž měli být vědomi toho, že jsme zde v Praze byli svědky impozantního posunu od státem ovládané kultury ke svobodě vyjadřování v umělecké činnosti, které se však děje v tržním rámci. Snad dnes uslyšíme efekty tohoto trendu.

K projednání tohoto tématu, těchto údajných hrozeb a role alternativ globalizace máme velmi působivý seznam řečníků. Máme velké štěstí, že tu jsou dva klíčoví řečníci, kteří nás uvedou přímo do srdce tématu. Prvním je pan Jostein Gaarder, norský filosof, který učí na univerzitě v Bergenu. Jeho knihy byly přeloženy do pětačtyřiceti jazyků. To je podle mého také určitý triumf globalizace, ovšem velmi pozitivní. Je velice slavný zejména díky své knize ,,Sofiin svět". Uvede nás do problému údajných hrozeb, před nimiž stojí umění a kultura.

Jostein Gaarder
V roce 1750 vydal francouzský filosof Jean-Jacques Rousseau své ,,Discours sur les sciences et les arts" (" Rozpravy o umění a vědách"). Šlo o unikátní dílo vzniklé na popud Dijonské akademie. Tématem bylo, zda-li znovuoživení umění přispělo k lepší společnosti. Jednalo se samozřejmě o řečnickou otázku, o otázku, na kterou se očekávala zcela jasná odpověď, a sice potvrzení. Emocemi nabitý Rousseau však přednesl své slavné popření. Umění a věda nepřinesly člověku lepší kvalitu života. Rousseau patřil mezi první kritiky moderního světa, který tvrdí, že primitivní divošství má navrch nad civilizovaným životem.

Přesně o 250 let později stojíme, tentokrát v Praze, před podobnou otázkou: "Představuje globalizace hrozbu pro umění?" Zdá se, že jde opět o řečnickou otázku. Neočekává se i od nás, že odpovíme alarmujícím ,,ano"? Umění představuje hlubokou hodnotu pro jednotlivce i pro naši civilizaci - a nyní se dostává do nebezpečí kvůli globalizaci. Je ale situace opravdu taková? Zvažte třeba jen neskutečnou demokratizaci v přístupu k informacím a znalostem poskytovanou internetem. Odhaduje se, že lidstvo jen za posledních sedm let zdvojnásobilo množství psaného textu - a zároveň je mnohem přístupnější, než kdykoli předtím. Člověk je skoro sváděn k návratu k Rousseauově a později Nietzscheho přístupu: existuje nějaká hranice, kolik kultury jsme schopni strávit nebo kolik se dá snést. Copak nepotřebujeme také nějaký prostor a čas k životu a k vytvoření vlastní zkušenosti? To jsou další důležité otázky. Budu se ale držet tématu dnešního odpoledne: Představuje globalizace hrozbu pro umění?

Otázka samozřejmě také zní, co přesně globalizací míníme. Máme na mysli intenzivní kulturní difusi, jíž jsme byli svědky v minulých desetiletích? Nebo máme na mysli formování nové ,,nadnárodní" civilizace, která by mohla zastínit tradiční kulturní život na národní a lokální úrovni? Nebo se snad více obáváme, že rozšiřování západního zábavního průmyslu povede k pasivní konzumaci hitů a happeningů, tedy k procesu, který představuje více než zřejmou hrozbu pro umění?

Myslím si, že by mohlo být užitečné rozlišovat mezi kulturou a civilizací. ,,Kultura" či kulturní život je místní aktivita, kterou je nutno odlišit od globální či nadnárodní ,,civilizace", jejíž jsme součástí. Otázkou pak je, zda-li je proces globalizace hrozbou místní aktivitě. Ještě se k této otázce vrátíme, ale nyní mi dovolte podívat se nejprve na nějaké historické příklady.

Umění a věda vždy vzkvétaly, když se mísily různé kultury. Takový kulturní střet se odehrál před čtyřmi tisíci lety, když staří Indoevropané migrovali do Indie a tam se mísili se starou indickou kulturou. Dalším příkladem kulturní difuse byl vliv íránské kosmologie na judaismus. Tento vliv byl také důležitou premisou pro Ježíše a ranou křesťanskou církev.

První opravdu kosmopolitní společnost začala existovat po Alexandru Velikém, když se mnoho odlišných národních kultur začalo mísit ve velkém tavícím kotli umění, náboženství a vědy. Toto období nazýváme helénismem. Dokonce i italská renesance byla částečně způsobena setkáním kultur. Z maurského Španělska přišla arabská a aristotelovská tradice a ze Západu přišla tradice byzantská a platónská. Takto byla částečně znovu obnovena a dále rozvinuta kosmopolitní společnost helénismu.

Kulturní difuse provází lidstvo, a v oblasti umění a kultury velmi úspěšně, od prvních kmenů v Africe. Nikdy neexistovala žádná ,,primitivní", ,,domorodá" nebo ,,nedotčená" lidská kultura, stejně jako nikdy neexistovala žádná čistá lidská rasa. Umění a věda se začaly rychle rozvíjet, kdykoli se setkaly dvě odlišné kultury. Byl by možný hinduismus bez setkávání mezi starou indickou kulturou a ústní a praktickou tradicí dávných Indoevropanů? Jak by vypadal Starý zákon bez egyptského, babylonského a íránského vlivu? Jak by vzniklo křesťanské náboženství vně helénské civilizace? Cítím pokušení ocitovat pár hádanek ze zen buddhismu: ,,Jak zní tlesknutí jedné ruky?" Nebo: ,,Jak vypadal váš obličej předtím, než jste se narodili?"

Neznamená to však, že bychom měli podceňovat hodnotu národních, místních či dokonce izolovaných tradic. Právě naopak, historie je plná případů ukazujících, jak byly opravdové lidské hodnoty a zkušenosti věnovány světové společnosti od místních kultur. Buddha byl hluboce poznamenán svým indických zázemím. Na tomto zázemí vytvořil univerzální filosofii, která už není vázána na indické prostředí. Univerzální apel buddhismu má však svá základní tvrzení založena na specifickém národním nebo regionálním kontextu. Když se o mnoho později buddhismus dostal přes Čínu do Japonska, dostal své zvláštní japonské vyjádření. Podobný proces se odehrál, když se máhájánský buddhismus smísil se starou tibetskou kulturou a tamním tradičním náboženstvím.

Historie nám ukázala, že nikdy nesmíme podceňovat možnosti malých společností vytvořit takové lidské hodnoty, které se později mohou stát důležitými pro celý svět. Vše, co dnes spojujeme s uměním, vědou a filosofií se dá vystopovat v malé řecké komunitě před 2500 lety, jmenovitě v Athénách. A nebylo příliš mnoho těch, kteří našli Zemi zaslíbenou v Izraeli před téměř 4000 lety.

Právě díky tomu, že lidé někam patří, mají důležité poselství pro světovou společnost. Člověk nepřispěje světu, navzdory tomu, že vyrostl v malé komunitě, ale právě proto. Člověk zkrátka potřebuje mít silné kořeny v místní komunitě, aby byl schopen komunikovat se světem. Jednotlivec, který nemá kořeny v místní kultuře, nemá žádné pohnutky, které by ho vedly při konfrontaci se světovou civilizací.

Místní kultury byly vždy znásilňovány a ničeny pro lidskou nenasytnost, brutalitu a intoleranci. Spousta cenných lidský zkušeností byla tudíž zmařena, než se vůbec dostala do světa. Tato činnost - mohli bychom ji nazvat zločinem proti lidskosti - pořád pokračuje jako následek procesu, kterému říkáme globalizace. Je zřejmé, že proces globalizace představuje hrozbu pro důstojnost a hodnoty mnoha lidí. Setkal jsem se s lidmi v jihovýchodní Asii a v Tichomoří, kteří vyjadřovali svůj hluboký zármutek nad kulturními ztrátami, které jim způsobil kolonialismus a neokolonialismu.

Opravdové hodnoty vznikají nejprve v místní kultuře. Osoba, která se neúčastní místního života, která se chce řídit pouze módou, riskuje, že ji bude místní společnost považovat za blázna nebo dokonce za parazita na komunitě a to ne neprávem. Taková osoba totiž vůbec ničím nepřispívá. Je pouze spotřebitelem.

Když hovoříme o globalizaci kultury, často máme na mysli globalizaci zábavního průmyslu. Objevuje se pak otázka, jaký rozsah globálního zábavního průmyslu ohrožuje tradiční kulturní život a kulturní dědictví v širším smyslu. Otázka zní, jestli globální zábavní kultura je schopna paralyzovat lidskou činnost. Kultura je totiž činnost. Kultura je činnost lidí samotných.

Pod slovem kulturní činnost nemáme na mysli, že činnost je ,,originální" nebo ,,čistá" pro určitou etnickou nebo místní skupinu lidí. Když mnoho Norů v úzkých údolích své země žije americký styl života ,,country and western", jde o příklad současné kulturní činnosti v Norsku. Opakem je vnucování kulturního ,,fast-food". Existuje samozřejmě spousta Norů, kteří mrhají svým životem při sledování nekonečných seriálů v televizi. Něco takového bych kulturní činností nenazval. Když stále více lidí na tichomořských ostrovech má televizory a satelitní přijímače, tak problém není v tom, že sledují americkou pokleslou tvorbu, problém je v pasivní spotřebě jako takové. Nebo když alkoholik pronese v jedné své světlé chvilce: ,,Nejdříve jsem nasával z lahve. Teď láhev vysává mě." Totéž lze říci i o televizoru.

Globalizace zábavní kultury může tedy ohrožovat lidský kulturní život, kupříkladu tradiční vyprávění příběhů doma nebo náboženské festivaly s tradičními písněmi, tanci a divadlem. Není podstatné, jestli impuls pro kulturní činnost přichází ,,z domova" nebo ze zahraničí. Když se hraje evropská barokní hudba s velkou pietou například v Japonsku, jde o cennou část současné kulturní aktivity Japonska. Pak se nejedná o negativní efekt globalizace. Východní a západní hudba se už hodně dlouho vzájemně inspirují a dávají tak vzniknout hodnotným novinkám. Naštěstí třeba básníci všude po světě se nechali inspirovat japonskou poezií haiku. Kultura je tedy činnost. Je to něco, co tvoříme. Nejde především o ohleduplné zachovávání čehosi velmi starého nebo domorodého. Bylo by však smutné, kdyby Japonci ztratili zájem o hraní tradičního divadla Kabuki nebo Bunraku. Byla by to škoda nejen pro japonskou společnost, ale pro celosvětovou společnost. Když spousta lidí se dnes v mé zemi věnuje tradičním japonským bojovým sportům, tak jde o součást nynější kulturní aktivity v Norsku. Jestliže by však díky tomu měl být vytlačen tradiční norský lidový tanec, mrzelo by mě to, ale to se nikdy nestane. Žijeme ve stále více pluralistické a heterogenní společnosti, a to jak v rámci malých komunit všude po světě, tak i ve světové společnosti jako celku. Jen málo evropských měst dnes nemůže nabídnout kurzy afrického tance. Myslím si, že je to obohacení evropského kulturního života.

V době globalizace vidíme někdy veselé paradoxy týkající se šíření a distribuce umění a intelektuálního života. Já mám například dojem, že mladí Japonci mají slabší povědomí o buddhistické filosofii než mladí lidé třeba v Norsku a v Německu. Zároveň mám dojem, že studenti na japonských univerzitách se více zajímají o Kantovu nebo Heideggerovu filosofii než studenti v Německu. Němečtí studenti se zase více zajímají o zen. Před pár lety jsem měl několik přednášek na japonských univerzitách. Hovořil jsem o důležitosti filosofie a důsledně jsem ve svém projevu rozlišoval ,,filosofii" obecně a ,,západní filosofii". Tím byli však studenti i profesoři zmateni. Ptali se mě: ,,Co myslíte ,,západní filosofií?" Copak filosofie není západní?"

Něco není v pořádku, když třeba bohatá filosofická tradice z Indie nebo Číny je zapomenuta důsledkem silné kulturní difuse ze Západu. Globalizace se může dotknout kořenů lidí v jejich vlastním místním nebo národním prostředí, když se jejich orientace stane více globální. To je problém, protože všechny společnosti potřebují společnou platformu. Ve starých městech a vesnicích představovala tržiště místa, kde se lidé scházeli a sdíleli své myšlenky a nápady. Bez takového každodenního dialogu, bez souboru společných referencí dojde k desintegraci a nakonec ke zhroucení místní komunity. Situace národů je podobná. Potřebujeme nějaké společné arény pro udržení národní komunity, myslím si totiž, že národní entity budou zapotřebí i v budoucnu. I v moderní společnosti potřebujeme místa pro setkání. Zkrátka je to otázka identity. Žijeme však stále více v globální vesnici. Ta se také stala součástí naší identity.

Je možné rozlišovat mezi lokální kulturou a ,,světovým uměním?" Je možné účastnit se zároveň kulturního života vesnice a kulturního života ,,globální vesnice?" Myslím si, že ano. Jsem dokonce přesvědčen, že účast na životě v globální vesnici vyžaduje určitou oddanost lokální kultuře. Jestliže místní kultura trpí nedostatkem oddanosti jejích členů, bude to znamenat podkopání a zhroucení umění v globální vesnici. Potřebujeme sedět na obou židlích.

Ve skutečnosti jsou určité náznaky, že globalizace bude znamenat znovuzrození místní kultury a místní komunity. Možná je globalizací nejvíce ohrožena právě národní identita a národní umění. Básník třeba napíše sbírku, které se neprodá více než dvě stě výtisků a nejvíce prodaných je stejně v jeho okolí, ale ten samý básník může přitáhnout tisíce lidí ke čtení. Chceme toho básníka vidět, chceme se s ním setkat, nejen prostřednictvím televize. Globální společnost vytvořila novou potřebu fyzického kontaktu. V Evropě jsou dnešní filosofické kavárny, básnické kavárny atd. v plném rozkvětu. Z takového druhu činnosti budou vždy vycházet impulsy dotýkající se také globální společnosti.

Nyní se chci omluvit za to, že uvedu osobní zkušenost. Důvodem, proč se k tomu odvažuji, je skutečnost, že příběh, který budu vyprávět, nám možná bude schopen osvětlit otázky, jimiž se dnes zabýváme. V podkladech pro konferenci je položen následující dotaz: "Jakou roli by mohly hrát některé národní kultury v globalizovaném světě, zejména ty části, které jsou závislé na jazyku?" Chci znovu podotknout, že podstatné impulsy mohou často vzejít z kořenů místní kultury, impulsy, které paradoxně jsou schopny změřit síly s globálním zábavním průmyslem.

Před deseti lety jsem napsal knihu ,,Sofiin svět", ,,román o historii filosofie". Místo pompézního titulu jsem spíše předpokládal, že kniha bude omezeným norským projektem. Vůbec jsem si neuměl představit, že by tato kniha někdy byla přeložena do cizího jazyka. Ve skutečnosti jsem vlastně musel přesvědčovat svého norského nakladatele, aby ji vůbec vydal. Šlo o velkolepý úvod do západní filosofie zamýšlený hlavně pro mladé dospělé lidi. Proto nakladatelství váhalo. Když se konečně rozhodli knihu vydat, napsal jsem svému nakladateli pohlednici s vyjádřením díků, že se rozhodl vydat tak nekomerční knihu a z čistě kulturních důvodů. Já i nakladatel jsme se však mýlili. Tato ,,nekomerční kniha" brzy vyšla ve čtyřiceti jazycích a k dnešku se jí prodalo přes dvacet milionů výtisků. Ale proč? Jak to, že jsme se tak mýlili? Co bylo důvodem, že se norský fenomén, jako je ,,Sofiin svět", mohl tak globálně rozšířit? Byli jsme zmateni.

Ještě o deset let později jsem stále dotazován, jestli jsem knihu napsal anglicky. Odpovídám, že jsem ji samozřejmě napsal norsky. Neříkám, že jsem si neuměl představit, že by kniha vyvolala nějaký zájem mimo Norsko nebo že jsem ji zkrátka psal pro použití v Norsku. Dodávám však, že není náhodou, že tuto zvláštní knihu napsal Nor.

V Norsku máme poměrně bohatou tradici popularizace filosofie jednoduše proto, že všichni univerzitní studenti musejí nejprve vykonat zkoušku z historie filosofie, tak zvaný ,,examen philosophicum". Takový institut nemá dnes v jiných evropských národech stejnou důležitost, i když má své kořeny ve společné evropské tradici. Jen těžko si dovedu představit, že bych napsal ,,Sofiin svět" bez této důležité národní podmínky.

Já jsem léta učil filosofii na speciální škole charakteristické pro Skandinávii, na takzvané Národní vysoké škole (Folkehoyskole). Jde o volitelný ročník po střední škole předtím, než případně začnete studovat na univerzitě, je to ročník, který klade důraz na ,,vzdělání pro život" bez zkoušek či určeného průběhu, kde je však věnována pozornost umění, mluvenému slovu a živému vzájemnému působení učitele a žáka. Jen těžko bych mohl napsat ,,Sofiin svět", kdybych nebyl tolik let vystaven dialogu s mladými lidmi o existenčních záležitostech a zejména v rámci Národní vysoké školy se vším, co taková škola obnáší a o čem se zde nebudu podrobně zmiňovat. Jen mi ještě dovolte dodat, ze hlavním cílem těchto severských Národních vysokých škol je ochrana a kultivace národního jazyka a národní kultury.

Nyní pár slov o knize samotné a o národním jazyku jako prostředku. V Norsku jsme dali dohromady dlouhý seznam postupů na stimulaci národní literatury, i když nás jsou jen čtyři miliony obyvatel. Bez tohoto úsilí bych se asi nikdy spisovatelem nestal. Norská vláda kupuje nejméně jeden tisíc výtisků od téměř každého beletristického titulu napsaného norsky. Bez takového zázemí by se můj nakladatel asi nikdy neodvážil vydat pochybný román ,,Sofiin svět". Norská knihkupectví musejí mít všechnu norskou beletrii na pultech alespoň po dobu dvou let od vydání. Máme pevné ceny knih na ochranu malých knihkupectví třeba v zemědělských oblastech. Bez přístupu do knihkupectví ztrácíte také přístup k umění. Knihy mají jako jediné ze všech druhů zboží nulovou sazbu DPH. Když je norská kniha překládána do cizího jazyka, podporuje naše Ministerstvo zahraničních věcí tento překlad finančně prostřednictvím překladatelského grantu.

Ještě musím zmínit jednu velice důležitou věc. Asi bych se nikdy spisovatelem nestal, kdybych nebyl vyrůstal u rodičů, kteří měli doma knihy a také měli čas svým dětem předčítat. Nebyl bych norským spisovatelem, kdybych nevyrůstal s norskými národními pohádkami a starou severskou mytologií a ságami. Nikdy bych se nestal autorem, kdybych neměl spojení se svými kořeny v téměř tisícileté tradici psaného jazyka. Byl jsem tedy značně zvýhodněn, protože teď hovoříme také o národních zdrojích. Mé poselství tedy je, že hovoříme především o národních investicích. Místní a národní investice však někdy také může představovat investici pro globální společnost.

V podkladech je položena následující otázka: Má, může a smí umění v jedenadvacátém století hrát roli národního, politického nebo nějakého jiného osvícení nebo má, může a smí se toho vzdát ve jménu takzvaného ,,čistého umění"?

Na konferenci Fórum 2000 v roce 1997 jsme projednávali ,,Univerzální deklaraci lidských práv". Umění je neméně závislé a profitující z některých základních lidských práv jako kupříkladu svoboda projevu a svoboda tisku. Je ale téměř absurdní hovořit o svobodě a právech a nezaměřit se při tom na zodpovědnost a závazky. Je to podobné jako ve velké rodině: Nejprve máte spoustu závazků ohledně osobního chování. A pak, ano, až potom může jednotlivý člen rodiny poukázat na to, že má také nějaká práva.

Dnes existují ve světě stovky organizací pečujících o lidská práva, ale jen pár starajících se o lidské povinnosti. Má otázka zní: "Jaká je role umění v tomto ohledu?" Jak mezi umělci, tak i v rámci mezinárodního zábavního průmyslu často vidíme příklady zříkání se zodpovědnosti - ve jménu svobody projevu nebo jednoduše ve jménu umění. Naproti tomu bych chtěl postavit skutečnost, že umělec jedenadvacátého století - ať už spisovatel nebo filmový režisér - má také jistou morální zodpovědnost.

Největší výzvou v procesu globalizace je co nejrychlejší vytvoření nadnárodních pravidel, která nám umožní zachovat životní prostředí na této planetě. Již jsem zmínil, že jsem se setkal s lidmi hořekujícími nad ztrátami své místní kultury v důsledku kolonialismu nebo neokolonialismu. Dotčena byla nejen kultura, nýbrž byly napáchány mnohem závažnější a nevratné škody na životním prostředí například vyhubením endemických druhů. Některé z těchto druhů pořád ještě existují v tradičních písních a ve folklóru. Byly vyhubeny jen z povrchu zemského.

Nebezpečí pro staré biotypy představuje samozřejmě také hrozbu pro umění a kulturu. Nebezpečí pro tradiční hospodářství představuje také hrozbu pro tradiční kulturu. Základem pro kulturu je příroda. Na to lze v globalizované spotřební společnosti, kde mohou být ohromné vzdálenosti mezi výrobcem a spotřebitelem, snadno zapomenout. Kupujeme si nábytek v obchodě na rohu a už si nevzpomeneme na deštný prales na druhém konci světa. Když se ale lidem krade přírodní prostředí, krade se jim také kultura a duše. Není třeba diskutovat o tom, co je největší ztrátou. Podobalo by se to následující otázce: Co byste raději ztratili, svou mysl nebo své tělo?

Přirovnání těla a mysli -přírody a umění - je samozřejmě platné pro celou planetu. Je-li náš ekonomický systém v rozporu s přírodními limity, představuje také hrozbu pro umění. Hravý nápaditý a nerozumný primát může snadno zapomenout, že je především součástí přírody. Jsme ale tak hraví, nápadití a nerozumní, že hra, nápady a umění jdou do popředí před naši zodpovědnost za budoucnost planety? Ve velmi uspěchaném a intenzivním procesu globalizace postrádám jasný hlas umění poukazující nejen na naše svobody a práva, ale také na zodpovědnost za udržitelnou budoucnost. Mnoho dnešních umělců docela dobře chápe problémy, jimž je současný svět vystaven, cítíme se však paralyzováni politickým a ekonomickým systémem. Je to virtuální paradox: Máme dostatek informací a víme, že už nemáme čas, ale nedokážeme věcmi pohnout, než bude příliš pozdě. Jestli je ještě nějaká šance, pak jsem přesvědčen, že umělci sehrají rozhodující úlohu. Podobně jako umělci vždy byli bojovníky za lidská práva, teď nejspíš právě oni musejí být prvními bojovníky za lidské povinnosti.

Když byl Churchill jmenován ministerským předsedou v roce 1940 a když se německá vojska blížila ke kanálu La Manche, pronesl v Dolní sněmovně následující slova: ,,Nemám nic jiného, co bych mohl nabídnout, jen krev, dřinu, pot a slzy". Úžasné bylo, že dokázal zmobilizovat národ i přes své velmi depresivní politické prohlášení. Důvodem samozřejmě bylo, že lidé viděli obrovské nebezpečí, které je před nimi. V současnosti lidé stojí před mnohem větším a horším nebezpečím, víceméně naprosto zničujícím životní prostředí na této planetě, samozřejmě včetně všech uměleckých hodnot. Co se ale dnes stalo s politickou odvahou? Kde je politická síla? Kteří politici se odváží požádat o trochu potu a slz, aby dosáhli nového a zásadního politického směřování a tak jednoduše zajistili budoucnost pro své děti, pro celé lidstvo a nezapomněli na naši lidskou důstojnost?

V listopadu 1942, když britský národ trpěl nejvíce, Churchill znovu promluvil. ,,Toto ještě není konec. Dokonce to ani není začátek konce. Je to snad ale konec začátku." Opět se mu podařilo povzbudit lid v jeho boji s nejistým výsledkem. Doufejme - a věřme - že i my se blížíme konci začátku nejistého boje této generace za ochranu životního prostředí a spravedlivější rozdělování zdrojů této planety. Bez mnohem pevnějšího odhodlání umělců by mohlo jednoho dne už být pozdě. Teď, když umění na mnoha místech už dosáhlo svobody a práv, nadešel čas, aby se zaměřilo na svou zodpovědnost.

Jak již bylo řečeno na konferenci Fórum 2000 v roce 1997, být pesimistou ohledně budoucnosti této planety není žádné řešení. Pesimismus je nemorální postoj k životu. A naděje, naděje může být boj i přes vše nepříznivé. Může umění přinést nějakou podporu pro takovou naději?

Snad nejdůležitější otázka týkající se umění v nové globalizované společnosti je tato: "Jak může kultura a umění přimět mladou generaci k tomu, aby věřila a posléze bojovala za lepší a udržitelnou budoucnost planety? Jaké vize může umění mladé generaci přinést ve společnosti, kde již skoro toneme v materialismu a hloupém konzumu?"

Staré přísloví praví, že žába ponořená do vroucí vody okamžitě vyskočí ven z nebezpečí. Je-li však žába ponořena do chladné vody a ta je postupně ohřívána až k bodu varu, tak si žába nebezpečí neuvědomí a bude uvařena za živa.

Představuje tato generace takovou žábu? Je umění a kultura této generace takovou žábou? Nevím a je na nás to zjistit. Myslím si, že je na umělcích globální vesnice to zjistit.

Lidské bytosti jsou společenskými tvory, jsou velmi společenskými tvory. Patří ale také na Zemi. Máme své důležité zázemí v lidské historii, ale také biologická historie naší planety je podstatnou součástí našeho dědictví. Jsme primáti. Jsme obratlovci. Trvalo několik miliard let, než jsme byli stvořeni, ale přežijeme toto milénium?

Člověk je pravděpodobně jediným žijícím stvořením v celém vesmíru, které má univerzální vědomí. Zachování životního prostředí na této planetě není tedy otázkou pouze globální zodpovědnosti. Jde o zodpovědnost vesmírnou.

Umění je oslavou lidského vědomí. Neměli by tedy právě umělci začít bojovat proti zkáze?

Jacques Rupnik
Velmi Vám děkuji. Slyšeli jsme velmi silný aplaus, zejména od zde přítomných mladých lidí, z nichž mnozí, jak jsem přesvědčen, by si přáli mít Vás za učitele. Norský spisovatel píšící pro norské čtenáře, který však získal čtenáře po celém světě, aniž by svou knihu zamýšlel jako marketingový produkt. Jde o optimistický příběh, jaký jsme si všichni přáli slyšet, jdoucí od částečného k univerzálnímu a zase zpět. Velmi správně jste zdůraznil, jak globalizace jde ruku v ruce s renesancí a znovuprosazováním národní kultury, ačkoli kultura malých národů asi nebude vzkvétat, pokud, tak jako v Norsku, nebude mít veřejnou podporu.

Naším dalším řečníkem je Dubravka Ugrešičová, dobře známá - a teď váhám, jestli mám říci chorvatská nebo jugoslávská, ona říká post-jugoslávská- spisovatelka, autorka románů, esejů a krátkých příběhů. Žije v Amsterodamu a občas vyučuje na amerických univerzitách. Je autorkou ,,Fording of Stream of Consciousness"( ,,Brodění se proudem vědomí") a její kniha ,, The Culture of Lies" (,,Kultura lží") zrovna vychází v Praze. Slyšel jsem, že čeští čtenáři mají o její knihu velký zájem. Právě dokončila soubor esejů nazvaný ,,Reading Prohibited" (,,Zakázané čtení"), o spisovatelích, literatuře a globálním trhu. Jistým způsobem nám tu představí svou knihu.

Dubravka Ugrešić
Přečtu jen dvě krátké části své prezentace. Musím říct, že jsem velmi proti tomu, co řekl pan Gaarder, tedy zejména proti tomu, jestli jsem správně rozuměla, že kultura je aktivita. To byla vlastně komunistická myšlenka a vyústila ve značný amatérismus. Každý z komunistických zemí ví o venkovských divadelních skupinách, čtenářských klubech atd. To je přesně ona komunistická idea současného kulturního trhu, a sice že kultura je demokratická, že kultura je pro každého, že každý má právo na sebevyjádření. Alvin Kenan, autor knihy ,, The Death of Literature" (,,Smrt literatury"), řekl, že literatura možná zahynula, ale literární aktivita pokračuje dál. Myslím si tedy, že žijeme v době aktivity, nikoli skutečné kultury. Tato demokratizace, která je, jak už jsem řekla, komunistickou myšlenkou, je uskutečňována trhem, kde skutečně každý může, mám na mysli, že může psát či malovat. Lidé nemohou být chirurgy nebo lékaři, protože to předpokládá určité znalosti, ale každý může napsat knihu a ta se klidně může stát bestsellerem.

Předčasem proběhla v The Guardian veselá debata mezi kritikem umění a slavným a známým mladým umělcem. Kritik tam velice slušně řekl, že si myslí, že mladí umělci jsou negramotní a že moderní umění je do značné míry otázkou náhody. Mladý umělec na to řekl: ,,No co, i když jsem negramotný, pořád ještě mám právo na svůj hlas". Ještě nikdy předtím nebyla kultura v rukou negramotných. Nyní ano. Řekli jste, že umělci mají morální závazek. Oni nemají žádný závazek, stejně jako jej nemá umění. Jediný závazek, který umění má, je závazek estetický. Chtěla bych parafrázovat pana Havla pokud jde o to, co řekl o minimální zodpovědnosti pokud se týče globalizace. Já chci říci, že v umění by měla být alespoň jakási minimální estetická zodpovědnost.

Znamená pojem kulturních textů, umění a literatury totéž, co znamenal a znamená totéž pro všechny? Žijeme ve světě odlišných perspektiv a v odlišných systémech kulturních referencí. Post-koloniální teorie přinášejí identitu ,,jiného", jeho kultury a perspektiv. ,,Jiný" nebo žena, gay, Afričan, Albánec, Asiat, australský domorodec požadují, aby jejich pozice byla reinterpretována, odstereotypizována, dekolonializována a zrovnoprávněna pokud jde o práva a moc. Požadují, aby byl dán nový význam vztahu mezi kolonizátory a kolonizovanými.,,Jiní" se domnívají, že identita kolonizátora je pevná a stabilní, což už dávno není pravda.

Západní kultura, coby pevný systém hodnot, který vládl po staletí, je dnes, v kontextu americké globální dominance, už muzeem. Ano, skutečně jde o větší a grandióznější muzeum, než jakým je muzeum afrických masek či asijské muzeum ručních řemesel, nicméně pořád je to jen muzeum. Další otázkou, která by se měla neustále nadnášet, je otázka konceptu umění. Zásady, které byly zničeny před několika desetiletími, se nikdy doopravdy neobnovily. Duchampsovo symbolické a ironické umělecké gesto se zvěčnilo na desetiletí, ale nemění své základní umělecké poselství. Jsme si jisti, že v kontextu nových perspektiv, odlišných kulturních identit a - ze stejného důvodu - odlišného statutu a funkce umění ve světě ovládaném informačními médii, že víme, o čem mluvíme, když používáme slovo umění?

Kolonizátoři už také nejsou stejní. Současným kolonizátorem je trh. Jeho tvář je maskovaná. Snahy začít s ním dialog, jak by si přáli mnozí postkoloniální myslitelé, se míjejí účinkem. Vstřebá jakýkoli odpor, jakoukoli kritiku obrátí ve svůj prospěch. Bude nás kolonizovat způsobem, jehož si nevšimneme. A nejen to, bude nás kolonizovat našimi hodnotami, ať už jsou jakékoli: identita, kulturní i etické identity. Jen těžko si lze představit efektivní rezistenci proti penězům, mediálním magnátům, mocným konglomerátům, které ovládají trh, proti monopolům knižních obchodů, řetězců, galerií, proti globalizaci coby komerčnímu fundamentalismu, jak nadnesl pan Soros, který obsahuje kulturu. Dokázat by to mohla jedině strategie peněz proti penězům. Otázkou zůstává, jaký druh kultury bude prioritní pro poskytovatele peněz. Evropská byrokracie se často vyhýbá reprezentaci kultury nebo kultuře reprezentace jakékoli myšlenky evropanství, evropských kulturních standardů nebo ochraně regionálních a minoritních jazyků. Kulturní koncept se ve skutečnosti neliší od konceptu národní kultury a její strategie kulturní reprezentace. Festivaly, instituce, nevládní organizace i kulturní manažeři jistě podporují, ale tak byrokratizují kulturu. Takový koncept kultury z ní dělá nikoli prostor rezistence, ale službu reprezentace, ať už bude jakákoli. Strategie ,,vypnutí" nebo nehraní hry nezabírá. Dovolte mi říci anekdotu z knihy Neila Postmana ,,Amusing ourselves to death" (,,Bavme se k smrti"). Vypráví se v ní o obyvatelích malého města Farmingtonu v Connecticutu, kteří se rozhodli bojovat proti televizi. Místní knihovna zorganizovala vypnutí televize a obyvatelé se na ni nedívali celý měsíc a jistá paní Babcocková, která připravovala další vypnutí televize pronesla následující: ,,Kdo ví, jestli naše kampaň bude mít stejný význam jako loni, kdy jsme měli fantastickou mediální podporu."

Nicméně formy rezistence nejsou nepochopitelné. V rámci komplexní a ambivalentní struktury globalizace se kultura a umění, místo aby se poslušně adaptovaly na zákony trhu, stávají místem rezistence. V takovém případě musíme opět položit starou otázku. ,,Co je umění? Stává se kultura místem ocenění a znovuocenění, zřízením nových estetických a intelektuálních standardů, místem odstereotypizování, místem komerční dekontaminace, místem utopie záchrany?" Když přijmeme polarizaci rozdělení v kultuře Velimira Chlebnikova na spotřebitele potřebiteli a tvůrce proizvoditeli, pak by oni mohli nabídnout další ztřeštěnosti, romantiku, nepřizpůsobivost, střechu nad hlavou, protože oni jsou jediní, kteří ji ztratili, nebo se také můžeme rozhodnout o tom nemluvit. Můžeme to přijmout a říci, že toto není bitva, kterou je třeba vést, a můžeme nechat věci běžet. Pak bychom si měli pamatovat myšlenku Jeana Baudrillarda, že umění neumírá proto, že by žádné nebylo, ale proto, že je ho příliš.

Diskuse

Jacques Rupnik
Myslím, že jste nadnesla spoustu bodů, které budou podnětem k diskusi. Zmínila jste estetický závazek, který bude muset být definován. Snad náš další řečník, lord Weidenfeld, by nám mohl sdělit své myšlenky týkající se daného tématu. Téma nového vnitřního kolonizátora, trhu, který svým způsobem nahradil totalitní hrozbu, která je v této části Evropy až příliš dobře známá, také jistě vyprovokuje diskusi. Byl jsem požádán, abych vám sdělil, že skupina antiglobalizačních protestujících právě doručila petici. Ta bude nechána kolovat. Naším dalším řečníkem je lord Weidenfeld. Vždy je milé představit svého vlastního nakladatele, majitele slavného nakladatelství sídlícího v Londýně. Je také profesorem na univerzitě Bena Guriona v Izraeli, viceprezidentem Oxfordského rozvojového programu, zakladatelem ,,Europea", sítě sedmi univerzit, jejíž členem je i Karlova univerzita. Řekne nám více k těmto bodům z pohledu člověka, který je provozovatelem a šiřitelem kultury a umění. Lord Weidenfeld.

Sir Arthur George Weidenfeld
Úmyslně jsem si nepřipravil své vystoupení na papír, protože jsem chtěl mít možnost vybrat si některé body v průběhu konference, hlavně o umění, ale také jeden nebo dva body o některém z mnoha teoretických témat. Z mnoha zajímavých a mnohdy si protiřečících definic globalizace jsem si vybral tři. Definici prezidenta Havla, že jde o neutrální proces, kde hlavním protagonistou je člověk. Dále doktora Giddense, který zmínil komunikační revoluci a Šimona Perése, který hovořil o unifikujícím efektu, kde člověk nakonec už nebude trhán jednotlivými konflikty, ale bude jednotně působit proti všeobecnému zlu. Všechny tři pokládají mnoho otázek, ale také obsahují spoustu pravdivých prvků.

Je samozřejmě pravda, že v umění máme tytéž problémy. Komercializaci s narůstající cenzurou v Sovětském svazu, kde prodej klasiky poklesl o 80% a prodej západní pornografie vzrostl o 250% nebo podle některých údajů dokonce o 1000%. Z toho už nelze vyvodit žádné poučky tvrzením, že komunismus je tudíž dobrý pro kulturu, zatímco volný trh není. Z toho jednoduše plyne, že se společnost ve svém přerodu musí sama řídit a učinit nějaká opatření. Příklad malé země, jako je třeba Norsko, které ví, jak stimulovat své vlastní autory, může být následován v dalších zemích, jako je třeba Holandsko nebo Dánsko. Tyto země mají samozřejmě velmi vysoký životní standard a mohou si dovolit příspěvky z rozpočtu. Ve třetím světě peníze zkrátka nejsou. Smutný příběh filipínského spisovatele, který musel být objeven Brity nebo Němci, ale není špatný příklad. Rozhodně je pravda, že některá díla napsaná v minoritních jazycích mohou být vynesena na světlo díky průkopnickému úsilí editorů, čtenářů a literárních kritiků.

Existuje další zajímavá skutečnost, a sice když je objeven spisovatel v určité zemi, i další spisovatelé z této země se stanou mezi čtenáři populárnějšími. Například předchůdce pana Gaardera, pokud jde o velké náklady, Nor Thor Heyerdahl. Důsledkem bylo, že každá kniha vydaná norským výzkumníkem byla slepě kupována nakladateli po celém světě. Když Gabriel Márquez napsal svou knihu, popohnal zájem o Latinskou Ameriku, který byl ještě umocněn trhem, což znamenalo větší zaangažovanost a zájem o určitý region. Takový je život. Co praktického se dá udělat, abychom změnili stávající stav a pomohli autorům? Je několik cest, jak tak učinit. Musí se však postupovat opatrně a s přihlédnutím k dané situaci, tedy určitá řešení se dají použít jen v určitých zemích. Musíme být skromní ve svých prostředcích pomoci. V Evropě představuje mohutnou pomoc myšlenka sponzorství a mecenášství. V zemích jako je Itálie, Německo a Francie vždy byla tradice podpory a téměř výhradního financování operních domů, divadel a určitých typů seriózní literatury ze státního rozpočtu a od daňových poplatníků. Úroveň kulturní participace byla taková, že poplatníci neprotestovali. Například v Rakousku by se nikdo nevydal do ulic protestovat proti financování opery či divadel. V Anglii by naproti tomu k protestům došlo, protože zde je tradice soukromého sponzorování, které vyvažuje sponzorování veřejné. Nyní však pomoc přestává kvůli rozpočtovým omezením v Německu a Itálii. Odkud tedy berou peníze? Zde není tradice soukromého sponzorování. My v Anglii jsme pro podobnou krizi lépe vybaveni než na kontinentě. Třeba v Berlíně se chystá uzavření operního domu. V jistých zemích jsou určité záchranné prostředky, jež se musejí stát součástí národních tradic. Musí být vyvíjen větší tlak na vládní autority, aby poskytly větší fiskální podporu kultuře, aby korporacím nebo jednotlivcům bylo umožněno stát se dárci. Další věc, která může být učiněna, je věnovat více peněz na výměny, stipendia a spolupráci univerzit, divadel a kulturních institucí.

Dále k otázce jazyka. V každém historickém období existovala určitá lingua franca. Byla jí latina, pak francouzština a nyní jí je angličtina, ačkoli španělsky, čínsky nebo hindštinou mluví také značná část populace. Ale díky tržní síle Spojených států a kyberprostoru je tak jako tak lingua franca angličtina. Jak se tedy vypořádat s problémem dalších jazyků?

Jeden přístup k věci praví, že by neměl existovat monopol angličtiny jakožto hlavního jazyka. Hlavními zastánci tohoto názoru jsou Francouzi. Podtext je samozřejmě takový, že by chtěli mít dva hlavní jazyky, angličtinu a francouzštinu, a pak by byli spokojeni. Němci by mohli tvrdit, že mají 83 milionů rodilých mluvčích v Evropě a španělsky hovořící by mohli namítat, že mají přes půl miliardy lidí mluvících jejich jazykem po celém světě. Vyvstává otázka, jestli budeme mít Babylonskou věž tak, jako Evropská unie se třiceti jazyky, nebo jestli se najde nějaká jiná regulace. Budu-li se pro nejbližší budoucnost zastávat angličtiny, pak to není projev mého kulturního patriotismu, ale jednoduše proto, že nejlepší způsob, jak přimět lidi, aby studovali více jazyků, je říci jim, že je jeden funkční jazyk, ale že je nutné umožnit lidem naučit se i jiné jazyky. Učení se jazyku je pro vládnoucí lidi ve světě jednou z nejdůležitějších věcí. Samozřejmě existuje problém s překladem, toto je však způsob, jak lépe pochopit jiné kultury. Jsou tu i pozitivní faktory. Obrovský rozvoj masové turistiky a živé kontakty mezi mladými lidmi samozřejmě napomáhají lidem, aby měli širší rozhled a uvědomovali si širší souvislosti, což se také odráží v literatuře. Když například pocházíte z nejvzdálenějšího místa Skotska nebo z Puglie a navštívíte střední Evropu a poté si přečtete román středoevropského spisovatele, máte k němu odlišný vztah, než kdybyste tam sami nikdy nebyli. Je to samozřejmé a banální, ale sehrává to svou úlohu. Domnívám se, že studium jazyků je nesmírně důležité. Jak poněkud drsně praví jeden francouzský spisovatel: ,,Když hotelový vrátný v Istanbulu může hovořit osmi jazyky, proč absolvent Sorbonny hovoří pouze jedním?" Je určitě možné takto šířeji pochopit nutnost učit se více cizím jazykům.

Nejdůležitějším bodem globalizace je, že je přísně neutrální, ale umožňuje člověku výběr z naprosto protichůdných možností. Na jednu stranu je globální rozsah považován za upevňování nacionalismu, ale dobrou věcí zůstává, že je větší informovanost o regionálních identitách. Vracíme se zpět k základní otázce. Jedenadvacáté století nám dalo takový arzenál nástrojů, že si člověk může splnit téměř každé myslitelné přání. Na druhou stranu má ale k dispozici strašlivou řadu možností, jak zničit sebe sama. Chtěl bych skončit v poněkud satirickém tónu. Jak praví rakouský satirik Nestroy: ,,Kdo má pravdu? A kdo se mýlí? Já nebo já?"

Jacques Rupnik
Myslím, že jste nadnesl celou řadu důležitých bodů, zejména otázku odlišných tradic a odlišných situací. Dokonce i v západním světě, kde ve Francii král a později stát se stali hlavními sponzory oproti anglosaské tradici sdružení a nadací - tedy velmi odlišné tradice v oblasti západních tržních společností. Domnívám se, že některé z těchto zkušeností by se daly použít pro země východní a střední Evropy. Dále jste zmínil, že angličtina je dnes lingua franca. Zmínil jste, že když vrátný v Istanbulu to zvládne, tak proč by nemohl student ze Sorbonny, a já bych chtěl dodat proč ne účastník Fóra 2000? Ne kvůli mé militantní obhajobně frankofonie, ale hlavně proto, že náš další mluvčí bude mluvit francouzsky, mohu teď přepnout na jeden ze svých mateřských jazyků.

Je pro mne velikou ctí, radostí a vyznamenáním, že nyní mohu uvést pana Maria Soarese. Jeho jméno se pro nás všechny spojuje s návratem demokracie do Portugalska, s Karafiátovou revolucí z roku 1974. Podvakrát byl předsedou vlády a dvakrát se stal prezidentem v letech 1986 a 1991 a jeho jméno je spojováno se vstupem jeho země do Evropské unie v roce 1985. Tento dvojí návrat, návrat demokracie a návrat do Evropy jsou témata, která jsou Čechům zde velmi drahá, protože souvisejí s jejich vlastní demokratickou transformací a s jejich vlastním návratem do Evropy. Pan Mário Soares je dnes členem mnoha mezinárodních komisí a je především předsedou Rady starších Rady Evropy. A pro mne je velikou ctí mu teď dát slovo. Prosím pane Mário Soaresi.

Mário Soares
Děkuji. Omlouvám se za to, jak mluvím francouzsky, ale tady na Fóru je pět oficiálních jazyků. Já nejsem Francouz, mojí mateřštinou není francouzština, ale portugalština, dále hovořím španělsky a teprve pak francouzsky. Ale je pro mne přece jen mnohem snazší mluvit francouzsky než anglicky, proto budu hovořit francouzsky.

Globalizace ekonomiky je nekontrolovatelný jev v dnešním světě. Po pádu komunismu se vytvořila jakási teologie trhu jakožto svatosvaté hodnoty. Tady jedna dáma říkala, že nemůžeme zaměňovat umění a trh. To je pravda. Přitom se zaměňuje tržní hospodářství, které je nezbytné, a tržní společnost, která je nepřijatelná. Rychlost pohybu kapitálu mezi burzami, z Tokia do Londýna, z Frankfurtu do New Yorku, je nejen ohromující, je někdy také děsivá pro ekonomiky mnoha zemí. Mám před očima příklad, který dobře znám, příklad toho, co se nedávno stalo Brazílii, což je sesterská země Portugalska. Koncentrace kapitálu v některých nadnárodních společnostech se stala mnohem větší silou, než je ekonomická síla většiny členských zemí OSN. To není normální. Uvedu jiný příklad. Nejvyšší hodnotou ekonomické globalizace jsou zájmy pro zájmy. Ztrácí se pojem o tom, že trh je tu pro lidi a ne lidi pro trh.

Globalizace informací je dobrá věc, ale i ta může vést k velmi negativním jevům. Zaprvé a především proto, že existuje velmi úzká vazba mezi sdělovacími prostředky a hospodářskými kruhy, které kontrolují právě tyto sdělovací prostředky. Za druhé, a to spolu souvisí, protože velké sdělovací prostředky nejeví zájem o obranu humanistických a duchovních hodnot. Jeden ředitel televize mi jednou řekl, že existuje recept na to, jak dělat televizní programy: 30 % sexu, 50 % násilí a zbytek zábava. Globalizace vědomostí, ovšem zase ve službách velkých ekonomických zájmů a nikoli lidstva, často ignoruje základní etické principy, jak se to stalo mnohokrát například v oblasti biologie. V tomto směru globalizace s některými svými negativními aspekty může představovat vážnou hrozbu pro kulturní různorodost, pro humanistické a duchovní hodnoty, pro mnohokulturnost a mnohojazyčnost, což je hlavním bohatstvím lidstva. Globalizace vede k jednotnému anglosaskému myšlení a nepopiratelně dochází k hegemonii anglického jazyka ovšem v jeho nejelementárnější podobě. To představuje současně jak výhodu dobrého dorozumění mezi lidmi, tak ale i ochuzení z hlediska lidské rozmanitosti.

Odpověď na globalizaci v této perspektivě nemůže dát nová ekonomika a už vůbec ne nárůst světového obchodu. Odpověď musí dát lepší mezinárodní finanční regulace, což podle mého názoru naléhavě vyžaduje reformu institucí jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Současně je potřeba posílit OSN a dát jí více prostředků jakožto jediné mezinárodní instanci, která se může legitimně pokusit vytvořit nový světový řád, spravedlivější, svobodný a rovný. Právě prostřednictvím OSN a nikoli nějakého představenstva bohatých zemí, jako třeba G7 a podobných, má vzniknout jakási světová vláda schopná účinně bojovat s hladem, nevědomostí, nemocemi a s agresemi proti ekologické rovnováze naší planety.

Závěrem si myslím, že globalizace je nevyhnutelný jev, který má velmi pozitivní aspekty vedle dalších, velmi negativních. Je potřeba podporovat první z nich a omezovat ty druhé. Jak na to? Podle mého názoru tak, že společně dospějeme k rozumné odpovědi na globalizaci z globální perspektivy. Bojem proti chudobě, která ve světě roste a představuje skandál z morálního hlediska a nebezpečí ze sociálního hlediska. Šířením skutečné kultury míru na celosvětové úrovni. Bojem proti negramotnosti a snahou o vytvoření skutečného veřejného mínění. Propojením jednotlivých nevládních organizací mezi sebou do jakési sítě, aby hájily ušlechtilé zájmy humanismu. Na mezinárodní úrovni vznik velkých integrovaných celků více států, jako třeba Evropská unie nebo snad MERCOSUR, představuje účinnou cestu jak korigovat aspekty ještě negativnější než globalizaci, jako je hegemonie jediného státu (Spojených států amerických), tak přílišné koncentrace bohatství v rukou nadnárodních společností.

Myslím, že nastal čas prosazení kulturní různorodosti a rozvoje dialogu mezi kulturami a náboženstvími. Ekumenický dialog mezi náboženstvími je nejlepší způsob jak předejít tzv. "Střetu civilizací", což je název knihy amerického politologa Samuela Huntingtona, který tak definoval jednu charakteristiku, která se mu zdá být příznačná pro toto nové století. A pro to všechno je třeba rozvíjet ducha tolerance a úcty k druhým, odlišným. Jinak nebude ani dialog, ani pluralita, ani mír na světě. Děkuji.

Jacques Rupnik
Posledním mluvčím tohoto panelu bude Mark Azzopardi. Je delegátem Studentského fóra, studuje na univerzitě na Maltě a jeho oborem je mechanické inženýrství.

Mark Azzopardi
Původně jsem myslel, že začnu tím, co ve skutečnosti globalizace je, ale to zde již bylo v průběhu třech dnů dobře vysvětleno. Myslím, že můžeme souhlasit s tím, co přednesl bývalý prezident Soares, a sice že globalizace je nevratný fenomén a že skutečně záleží na tom, jak na tento fenomén zareagujeme, z čehož vyplyne, jestli půjde o pozitivní nebo negativní záležitost. Ve vztahu k umění si myslím, že je dobře, že se nabízí stále více platforem, na kterých se může umění a kultura projevit. Lidé po celém světě mají více příležitostí nechat na sebe působit mnoho odlišných typů kultur. Moje představa o umění je taková, a teď nechci předkládat nějakou akademickou definici, že jde o oslavu rozmanitosti, takže ať už se globalizaci podaří rozšířit tuto rozmanitost nebo ne, umění jen prospěje. Tendence globalizace vytvářet stejné lidi, takzvaný McDonald's syndrom, chcete-li (když přijede na druhý konec světa a zapnete počítač, objeví se naprosto tatáž obrazovka, jako u vás doma), je podle mého negativní aspekt globalizace. Umění, coby prostředek pro sebevyjádření, je závislé na skutečnosti, že lidé na světě jsou různí. Domnívám se, že globalizace nám poskytuje méně času na přemýšlení o umění. Modernizace světa nám dávat více věcí, které můžeme dělat, více aktivit. Umění je mnohdy výsledkem reflexe a ticha a času, který na to lze věnovat. Možná to má i něco do činění se stížnostmi, že je méně a méně dobrého umění a dobré hudby. Musíme však přijmout osobní zodpovědnost za to, jak budeme čelit globalizaci. Je dobré říkat, že umění trpí, ale já si myslím, že každý člověk může něco změnit jen do určité míry. Někteří lidé jsou samozřejmě vlivnější než jiní. Jako student v malé zemi se snažím přijmout zodpovědnost za to málo, co mohu udělat, a snažím se to udělat. Přicházím ze země s malou kulturou a cítím, že je stále větší riziko, že globalizace zničí malé kultury kvůli tomu, že se velké kultury stávají více západními a komercializují se. Objevuje se například tendence ztráty naší vlastní kultury a vypůjčení si kultury ze zahraničí, protože nemáme dost víry a důvěry v naši vlastní. Myslím, že je na zodpovědnosti každého jednotlivce, zejména lidí pocházejících z malých kultur, podívat se na vlastní kulturu a uvědomit si, co pro ně vykonala a zač jsou jí vděční. Musíme se cítit její součástí, stát se její součástí a získat v ní důvěru, protože jedině potom se může rozvíjet v interakci s jinými kulturami, což bude ta pravá krása globalizace, jestli ovšem k něčemu takovému může dojít. Mnohdy mám pocit, že se malé kultury nerozvíjejí, protože lidé, kteří jsou jejími tvůrci, se obávají, že by byly pohlceny kulturami většími. Já říkám: vychutnejte si svou vlastní kulturu, podívejte se, co představuje, co koná, a snažte se ji rozvíjet v interakci a nikoli v soutěži s jinými kulturami. Myslím si, že to značně přispěje k představě, že svět je krásný proto, že je tak rozmanitý. Chtěl bych hovořit o něčem, co jsme dlouze projednávali na Studentském fóru. Byl jsem součástí přírodovědecké skupiny, kde se hodně mluvilo o životním prostředí. Chtěl bych se dívat na přírodu jako na nejnádhernější umělecké dílo, jaké máme, a které máme za povinnost chránit, neboť jsme jeho součástí. Myslím, že Bůh nám dal právo, nebo chcete-li možnost, toto umělecké dílo dotvářet a to buď jej zlepšovat nebo jej kazit. Domnívám se, že důležitost umění, ve vztahu ke globalizaci, toleranci a souhlasnému přijímání, spočívá v jeho schopnosti přimět nás k posunu ještě za souhlasné přijetí. My nejen tolerujeme jeden druhého, protože jsme společně na jedné planetě - negativní důsledky tolerance tu už byly zmíněny - ale prostřednictvím vzdělání jsme se naučili skutečně přijímat jeden druhého a já si myslím, že prostřednictvím umění se můžeme naučit, jak si jeden druhého navzájem vážit. Myslím si tedy, že umění nás posunuje ještě dále, je to jistý druh zvláštního aspektu vzdělání.

Chci říci něco, o čem přemýšlím už celý den a možná to bude znít hloupě, ale já jsem student a vy ode mě možná očekáváte hlouposti. Včera jsem sledoval Dalajlámu a trochu mi vadí, že tu dnes není, protože jsem ho chtěl požádat, aby mě naučil, jak se usmívat. Všiml jsem si, že se lidé stále méně usmívají, zejména v Evropě a možná i ve Spojených státech, tedy v takzvaném západním neboli moderním světě. Vím, že když se na sebe usmíváme, otevíráme tak navzájem svá srdce pro kulturu druhého, učíme se, jak si vzájemně důvěřovat a vzájemně si více vážit jeden druhého. Tolik lidí si dělá starosti s problémy světa, které jsou skutečně velké. Jeho Svatost byl vyhnán ze své země, přesto na svých cestách neustále srší vtipem navzdory všem problémům. My máme menší problémy a jsme pořád ustaraní. Úsměv je jedna malá konkrétní věc, kterou můžeme učinit, abychom zlepšili vzájemné vztahy. Můj osobní vztah se možná nezmění, ale jsou zde lidé, jejichž osobní vztah ke světu se změnit může.

Hodně jsme hovořili o náboženství a já jako katolík si myslím, že Ježíš Kristus se musel velmi mnoho usmívat. Když ale vidíte jeho obrazy, tak se na nich neusmívá nikdy. Myslím si, že pokud jde o umění, tak by se snad lidé měli snažit zobrazovat ho častěji s úsměvem. Mnohdy, když ho malujeme, bychom se spíš měli pokusit být jako on, a ne se snažit učinit jej takovým, jací jsme my. Vždy se snažíme dělat si starosti s naším světem a nepřijímáme pozitivní postoj. Jsem si jist, že i proroci jiných náboženství se usmívali. Vím, že toto není tak propracované nebo globální jako jiná poselství, která jste dnes slyšeli, ale já bych se chtěl s vámi rozloučit právě takto. Ještě jedna poslední věc. Přírodovědecká skupina na Studentském fóru v červnu nadnesla sen, jak my, mladí lidé, vidíme budoucnost. Tento sen jsme vyjádřili v podobě básně. Nebudu ji číst celou, ale přečtu vám její poslední část. Není to rozhodně velké umění, po němž včera volal pan de Klerk, a podezírám Dubravku Ugrešičovou, že báseň označí za amatérskou, ale přesto ji přečtu a myslím si, že dobře vystihne to, co se pokoušíme sdělit.

Někdy v noci
si chci jen tak venku lehnout
a naslouchat světu,
čekat, až se měsíc
a hvězdy rozplynou, ztratí ve světle.

Byl jsem předtím trochu nervózní, ale musím říct, že se mi to líbilo.

Jacques Rupnik
Jsem si jist, že jste poznal, že my jsme si vyslechli vaši báseň se stejným zalíbením, s jakým jste ji Vy přednesl. Obzvláště zajímavý je důraz, jaký kladete na kulturní interakci, spíše než konkurenci, a kulturní interakci, spíše než pouhou toleranci. Tolerance může být také projevem nezájmu. Myslím si, že jde o zajímavé postřehy, které najdou svou odezvu v diskusi.

Ladislav Čerych
Děkuji, pane předsedo.

Jelikož jste vnesl francouzštinu do naší debaty, budu hovořit francouzsky a omlouvám se těm, kteří budou muset poslouchat tlumočení. Nedělám to jen z toho důvodu, že vy jste zde znovu zavedl francouzštinu, ale mám k tomu ještě dva nebo tři další důvody. Za prvé je to proto, že tu máme tlumočení z francouzštiny, takže to technicky není problém a za druhé protože si myslím, že letos - před rokem nebo dvěma tomu tak docela nebylo - ale letos se mi zdá, že tu chybí hlas frankofonie. Je tady sice jižní Evropa zastoupená mými přáteli Marcalem Grilo a Josepem Bricallem, ale to není dostatečné a mimo to, oni stejně mluví anglicky, ačkoli umí výborně francouzsky. A třetí důvod je ten, že si myslím, že v této debatě o kulturních a duchovních hodnotách francouzština a francouzští intelektuálové toho mají mnoho co říci. Nejsem jejich mluvčím, ale doufám, že v budoucnu toto bude poněkud napraveno a že uslyšíme více názorů, i když budou třeba v rozporu s tím co tady říkáme. Jak jistě víte, právě ve Francii - a nevím, zda to také platí v Itálii, ve Španělsku nebo v Portugalsku - slyšíme nejvíce námitek na představy, že globalizace je totožná s amerikanizací, atd. což, jak jsme před dvěma dny slyšeli, není tak docela namístě. Ale při naší debatě by bylo zajímavé vyslechnout i tyto hlasy, tyto kontroverzní názory.

Jinak bych se chtěl zmínit jen o jedné věci a to velmi stručně. Podílel jsem se na organizaci prvního dne věnovaného výchově a jak víte, tři dny Fóra byly zasvěceny výchově, duchovním hodnotám a kultuře. Zaujalo mě během těchto dvou posledních dnů, a hlavně včera, že se debata pokaždé nakonec stočila zpět k výchově. I když byla řeč o duchovních hodnotách a hlavně, když jsme se snažili definovat konkrétní řešení, dospěli jsme k závěru, že je potřeba především změnit některé způsoby výchovy a přijmout určitá opatření v této oblasti. Myslím si, že je to dost důležité. Podtrhuje to nejen význam prvního dne, ale i vzájemnou spojitost mezi těmito třemi tématy, která byla vybrána pro Fórum roku 2000.

To je vše, co jsem chtěl říci. Děkuji.

Jacques Rupnik
Děkuji Vám, pane Čerychu. Naším dalším řečníkem je pan Max-Neef.

Manfred A. Max-Neef
Jelikož se blížíme ke konci třetího dne, dovolte mi být trochu kacířský. Chtěl bych vyjádřit některé své pochybnosti a starosti. Je zajímavé po tolika diskusích, na jaké úrovni zacházíme se skutečností a se slovem. Chci říci, že v každém desetiletí objevíme slovo, kolem něhož se soustřeďují všechny debaty. V padesátých letech to byla kooperace, v šedesátých rozvoj, v sedmdesátých nový mezinárodní ekonomický řád, pak přišla udržitelnost rozvoje a nyní je tím slovem globalizace. Když se podíváme zpět, tak se vždy jednalo o velké problémy. Je trochu legrační, že žádný z nich se nepodařilo vyřešit. Mohli bychom tedy dospět k závěru, že nikdy žádný problém nevyřešíme a jen nás unaví. Když už jsme problémem unaveni, najdeme si jiný.

Problémy udržitelnosti ještě nejsou vyřešeny, ale je naprosto zřejmé, že globalizace získala vrchu a problémy udržitelnosti postupně mizí, rozhodně už nejsou v popředí zájmu. Je to podivné, patrně je takový styl práce lidskou vlastností. Profesor Gaarder nám připomněl unikátní lidskou vlastnost, kosmické vědomí, ale my máme ještě jednu unikátní lidskou vlastnost, a sice lidskou hloupost. Jsme jediná hloupá stvoření na světě. Neexistují hloupí koně nebo psi. Je tomu tak díky skutečnosti, že pro hloupost je potřeba inteligence. Hloupý čin je ten, který dopustíme, i když víme, že bychom neměli. Nechoďte touto uličkou, protože je temná a je tam díra. Vy však půjdete a do díry spadnete. To je hloupý čin, jednali jste tak i přes znalost situace. Kolik znalostí však doopravdy máme a jednáme v souladu s nimi, nebo proti nim? Uvidíme, že neustále jednáme proti zřejmým informacím, které máme. Věřím, že jsme odsouzeni k tomu být v souladu s naší lidskou hloupostí.

Poslední dnešní panel pro mě byl zajímavý, protože pevně věřím, že jediná věc, která nás může dostat z této nemoci zvané hloupost, je znovuobjevení člověka coby tvůrce umění. Zde bych znovu rád zdůraznil to, co řekla paní Ugrešičová o minimálním standardu estetických principů. Asi před měsícem jsem byl velmi šokován výstavou současného umění v Muzeu krásných umění v Santiagu. Nacházela se tam spousta toho, čemu se dnes říká instalace a jedna z nich se sestávala z jedenácti odšťavovačů, takových, v jakých si připravujete ovocné šťávy, do poloviny naplněných vodou, v níž plavaly zlaté rybičky. Myšlenka byla, a zde se jednalo o její umělecké vyjádření, že stačí zmáčknout vypínač a zaživa rozemelete krásné rybičky. Šlo o ,,umělecké dílo". Jistě v něm byla obsažena jistá skandálnost, bylo překvapující, kolik umělců fanaticky obhajovalo toto ,,umělecké vyjádření". Něco takového vytváří mezi lidmi značné znepokojení, kdy si řeknete, že už ničemu nerozumíte. Copak nemáme jiné, vznešenější zájmy? Děláme něco takového jako projev lidské hlouposti. Řekl jsem ve svém prvním vstupu, že bychom neměli dělat sami ze sebe blázny, a teď bych to chtěl zopakovat. Jediná cesta je rozpoznat sebe sama v zrcadle vnějších a vnitřních bláznovství, sundat masku, která skrývá skutečnost, a teprve pak budeme schopni čelit závažným problémům, které před námi leží. Já chovám velkou naději, co se týče kultury a umění.

Jacques Rupnik
Mám na svém seznamu už jen pár řečníků, nicméně jsem byl požádán o malé přerušení naší debaty. Přišlo sem několik protestujících z protiglobalizačního hnutí a jejich předák by chtěl přednést krátký komentář.

Příspěvek ze sálu
Chtěl bych objasnit, že nejsem mluvčí celého protestu, protože tím není nikdo. Chtěl jsem jen obrátit vaši pozornost - jelikož hovoříte o umění a reprezentaci - k tomu, že jedna z věcí, kterou vidíme jako možný problém pro pokojnou společenskou změnu, je rozdílnost názorů. Taková rozdílnost v názorech, která si myslí, že partnerem pro komunikaci nejsou instituce, protože je vidíme jako součást problému, ale lidé na ulicích, je prezentována v tak negativní podobě, v tak homogenizované podobě, že skoro neponechává prostor pro vyslyšení našeho poselství. Tento druh kriminalizování prostřednictvím médií, které je zpravidla doprovázeno kriminalizováním ze strany státu, bylo zřejmé v Praze podobně jako v ostatních částech světa. Nejedná se o místní problém, ale o problém globální, a proto si myslíme, že byste jej měli zvážit. Podle našich informací jsou zde v Praze ve vězení lidé, kteří by ve vězení být neměli. Sem patří i případ šestnáctiletého chlapce vězněného tři týdny, který ještě po tu dobu neviděl své rodiče - on rozbil okno u automobilu. Nejnaléhavější globální problém, který by podle našeho názoru měl být zvážen, je skutečnost, že díky tomuto negativnímu prezentování v médiích a na straně státu neexistuje žádná konstruktivní komunikace, a právě to podle našeho názoru vede ke konfrontační podobě komunikace. Byli bychom velmi vděční, kdybyste tento problém mohli ve svých diskusích zvážit.

Jacques Rupnik
Jak můžete vidět, nikdo zde diskusi neodmítá. Ve skutečnosti prezident Havel uspořádal diskusi v předvečer summitu MMF na Pražském hradě, které se účastnili lidé z opozice vůči těmto institucím. Osobně jsem tam nebyl, ale bylo mi řečeno, že to bylo velmi zajímavé. Zde nejde o kriminalizování, to rozhodně není postoj obecenstva. Dalším mluvčím je pan Jařab, rektor Olomoucké univerzity.

Josef Jařab
Navážu na to, co jsme právě slyšeli. Když v roce 1993 přijel Alan Ginsberg učit na mou univerzitu, slyšel od studentů, jak bylo před rokem 1989 důležité číst americkou literaturu, řekněme z politických důvodů. Alan si myslel, že šlo o četbu beatnické poezie, což byla pravda. Jeden ze studentů ho doopravdy šokoval, když na dotaz, co na něj mělo největší vliv, student odpověděl, že Edgar Alan Poe. Nijak na to nereagoval, až letos, když byla posmrtně vydána Ginsbergova kniha esejů, kde tvrdí, že ,,až na sklonku života jsem zjistil, že jsem pravděpodobně potomek Walta Whitmana stejně jako Edgara Alana Poea." Proč se zde o tom zmiňuji. Myslím, že již bylo zmíněno, že estetika může mít ve správné kontextu velmi silný morální a dokonce politický účinek.

Chtěl bych se také zmínit o důležitosti umělcova tvůrčího procesu. Je to jeden z posledních procesů, který má silný účinek na obecenstvo podobně jako na tvůrce samotného, pokud tvůrce přizve obecenstvo k tvorbě. Poté, co jsem byl deset let rektorem - jímž už nejsem - jsem byl velmi mile překvapen, když jsem byl zpět ve třídě a četl studentské eseje, jaké bych nemohl číst před deseti nebo dvaceti lety, v nichž chválí takzvané obtížné autory za to, že je přizvali ke spolupráci při čtení textu. Považuji to za velmi pozoruhodné, za něco, pro co bychom měli na poli vzdělávání vytvářet podmínky. Zde je ono estetické minimum, zde je onen standard. Po dlouho dobu jsme slýchali, že umění odráží realitu, já však považuji za moudřejší nenahlížet na umění, jež reflektuje výsledek tvorby, ale proces tvoření a tvořivost. Je zde rozdíl a morální hodnota - a já si myslím, že náš prezident to odvodil - jež vyplývá z jeho zkušenosti spisovatele, tedy morální hodnota, která po vás chce, abyste se ve svém textu a ve svém poselství co nejvíce drželi pravdy. Ivan Klíma to nádherně vyjádřil pár slovy, a sice že jde o osobní poselství světu a etický čin. Nemyslím si, že mezi profesorem Gaarderem a Dubravkou Ugrešićovou existuje velký nesouhlas, jak se mi alespoň na první pohled zdá. Demokratizace není pouze komunistický produkt. Demokratizace kultury jdoucí ruku v ruce s komercializací ve skutečnosti začala někde jinde rozvojem masové kultury, masové literatury a populární kultury. Rozvíjela se spíše ve svobodném světě než v totalitních režimech. Kreativita je něco, co vyzařovalo ideje svobody tvoření. Ještě jednu poslední věc. Umění je skutečně oslavou lidského vědomí, lidské kreativity a já si myslím, že diskuse, o nichž se profesor Max-Neef zmínil jako o mizejících jsou potřeba pro udržení povědomí o problému naživu. Asi nic nemůžeme definitivně vyřešit. Neexistují žádná závěrečná řešení velkých problémů, které se snažíme pojmenovat, ale to, že si je uvědomíme, je první důležitý krok.

Jacques Rupnik
Rád bych všem připomněl, že klíčoví řečníci budou mít čas pro své komentáře na konci setkání. Máme velké štěstí, že jsme slyšeli dva tak protichůdné projevy, které se však možná až tak neliší, jak jste správně poznamenal. Slovo má profesor Šmejkal z diplomatické akademie.

Petr Šmejkal
Podle mého názoru mnoho umělců neukazuje realitu; oni ji vytvářejí, a v tom lze spatřovat velké nebezpečí. Umělecká realita může být velmi problematická. Oni vytvářejí něco, co by se realitou stát mohlo - velice ošklivou realitou.

Jacques Rupnik
Nyní vystoupí pan Plotkin.

Mariano Plotkin
S minimálními standardy v umění bychom měli být opatrní. Mimo jiné i z toho důvodu, že dnešní Pokémoni se mohou v budoucnosti stát klasikou. Shakespeare, nynější součást západního kánonu, nebyl ve své době považován za velké umění. Zábava vždy do umění patřila. Osobně se mi také nelíbí onen mlýnek na ryby, ale přesto volám po jisté opatrnosti ve určování minimálních standardů umění.

Jacques Rupnik
Ano, předpokládám, že stanovit umělecké minimum je stejně obtížné jako stanovit minimum lidských práv nebo svobody. Jakmile stanovíte minimum, musíte určit normy a nad tím by se už vedly spory. Dalším řečníkem je Ivan Klíma.

Ivan Klíma
S potěšením jsem naslouchal dialogu obou řečníků. V něčem se přikláním na jednu a v něčem na druhou stranu. Ve svém posledním příspěvku jsem řekl, že nikdo nemá právo předepisovat spisovateli, jaké poselství má přinést publiku. Když čtu knihu, jsem rád, pokud tam poselství najdu; jde o něco, co knihu obohacuje. Alespoň pro mě, pro vás možná ne. Takže nevidím zase takový rozpor v tom, co jste oba řekli. Souhlasím s vaším zdůrazněním odpovědnosti, s právem na odpovědnost za to, co děláme pro lidi, kteří nás ovlivňují. Chtěl bych se věnovat tomu, o čem jsme zde mluvili před obědem a co je velmi důležité. Jde o určitou kontrolu brutality ve filmech. Celý život jsem bojoval proti komunistické cenzuře. Stát nemá žádnou moc a neměl by ji mít, ale občanská hnutí mohou protestovat proti přemíře násilí. Mohly by se obrátit na soudy, které by rozhodly, zda brutalita ve filmech opravdu škodí mladším generacím. Domnívám se, že nelze stoprocentně dokázat vliv televize na mladé lidi. Nejsem si také zcela jist, zda dospějí ke správnému rozhodnutí, když jim necháme absolutní volnost - podobně jako ti lidé v supermarketech, o kterých tu byla řeč. Devadesát procent to možná neovlivní, ale pokud pár z nich vlivem filmu zabije, pak by to mělo být vzato v potaz a měli bychom se tomu postavit. Nesrovnávejte kontrolu v totalitním a demokratickém systému, to nejde srovnávat.

Jacques Rupnik
Máme tu velice různorodé pohledy, které vyvěrají z odlišných zkušeností. Spousta lidí na Západě, kteří se obávají marketializace kultury, zjednodušování a rozmělňování národní identity, si myslí, že regulace je ta správná cesta. Někteří z nich dokonce mluví o kvótách pro určité druhy televizních pořadů. Viděno ze střední Evropy, samotná myšlenka kontroly či kvót evokuje vměšování státu, státní kontrolu a - proč to neříci - cenzuru. Ta samá slova nemají stejné konotace zde v Praze a v západní Evropě nebo Americe. Za druhé, Dubravka Ugrešičová prožila nejdřív komunistickou kontrolu umění a poté kontrolu či prosazování národní kultury národním státem. Řekne nám, co bylo horší. A za třetí - trh. Umělecké vyjadřování je tedy ohrožováno nejméně ze třech stran. Dalším vystupujícím je pan Eduardo Grilo z Gulbenikianovy nadace.

Eduardo Grilo
Ze všeho nejdříve bych rád řekl, jak moc se mi líbí tyto tři dny diskuzí. Chtěl jsem, aby se tu debatovalo otevřeně, ale netušil jsem, že to bude tak otevřené a budou zde tak otevření účastníci. Musím podotknout, že v této diskuzi jsme slyšeli logičtější argumenty a analýzy, než mají organizace bojující proti globalizaci. A to mě moc těší. Má druhá poznámka se týká naděje, kterou nám toto setkání dává a naděje, jež nám dávají studenti. Nebylo lehké si přiznat, že by zdejší příspěvek studentů mohl mít přes jejich mládí tak pozitivní vyznění. Jsem nesmírně rád, že nás podle všeho následuje mladší generace, která rozumí tomu, co dělá, má plány, ví, co chce; má plány a my se na ni můžeme spolehnout. Nakonec bych chtěl říci pár slov panu Gaarderovi. Velmi se mi líbila vaše kniha "Sofiin svět." Prokázal jste, že autor se knize podobá, což není jednoduché. Trvám na tom, abyste pro nás napsal více knih o Sofii.

Jacques Rupnik
Vyčerpali jsme seznam panelistů, takže pokud by někdo chtěl promluvit... Hazel Hendersonová.

Hazel Henderson
Ráda bych se vrátila k tématu cenzury. Moc se mi líbilo, jak o ní mluvil Ivan Klíma. Manfred Max-Neef jednou řekl, že máme spoustu informací, ale nejednáme podle nich. Chci se zabývat věcí, kterou nazýváme komerční cenzurou. Jde o překrucování informací kvůli komerčním zájmům. Setkávám se s tím denně a také se tím budu vždy zabývat. Je mi záhadou, proč tolik bráníme současný stav, když se vlastně jedná o období komerční cenzury, a proč chceme dát absolutní svobodu a privilegia komerčním médiím. Nezajímá nás přístup všech lidí k informacím a hlasy těch, jimž nebyl dán prostor. Myslím, že jsem se zmínila o všech původních kulturách a kultuře žen, které nám toho mohou tolik nabídnout. Nacházíme se na konci 6000 let patriarchátu. Ženy přemýšlejí jinak, mají své problémy a své obavy. Také mně dělá starosti, jak ty samé komerční zájmy vytěžují kulturu. Ve Světové bance existují lidé, kterým se říká vědomostní prospektoři a kteří hledají v kulturách obrazy, jimiž by mohli propagovat své komerční produkty. Jedná se o stejný problém, jako když firmy provozují biologické prospektorství , když se snaží o ukořistění biologické diverzity planety. Překrucování informací je velmi vážná věc.

Jacques Rupnik
Nyní promluví Laura Laubeová ze Studentského fóra.

Laura Laubeová
Pocházím z Prahy a dělám si doktorát v oboru veřejná správa. Zúčastnila jsem se Studentského fóra, učím na katedře mezinárodních vztahů a spolu s mými studenty jsme založili nevládní organizaci Mezinárodní iniciativa za toleranci a lidská práva. Jsem také matkou. Včera jsme si v naší rodině povídali o Fóru 2000. Mluvila jsem o Dalajlámovi, spravedlnosti, solidaritě a lásce. Má dcera se mě zeptala, proč se účastníci Fóra tak liší od lidí, kteří mají moc a kterým jde pouze o peníze a trh. Nevěděla jsem, co jí na to mám odpovědět. Mezitím jsem si uvědomila, že se možná snažila říct, že účastníci Fóra nemají žádnou moc. Tato otázka zůstává pro mě stále nezodpovězená.

Když se profesor Giddens zmínil o demonstrantovi ze Seattlu držícím anti-globalizační transparent, vyloudil úsměv na většině zdejších tvářích. Celá situace byla absurdní, jelikož ten demonstrant byl sám o sobě v Seattlu globalizován. Nebyla jsem v Seattlu, ale zažila jsem pražské demonstrace proti negativním aspektům globalizace. Proto se ptám: "Proč je něco jiného, když se arcibiskup Ganda nebo Mário Soares zmíní o negativách globalizace, a když na ně poukazují lidé na ulici? V čem je to jiné? Děti bychom my anebo školy měli vychovávat k občanství, demokracii atd. Pokud se lidem nenaslouchá, jdou do ulic. Proč je to špatné?" Jestli někdo ony otázky zodpoví, velmi mě toto setkání obohatí.

Jacques Rupnik
Dalším řečníkem je Yousif al-Khoei.

Yousif al-Khoei
Několik řečníků se zde zasazovalo za to, aby se média věnovala původním a minoritním kulturám. Zajímalo by mě, zda kdokoli z přítomných ví o něčem, co by bez cenzury řešilo situaci, kdy mnoho minorit je ve veřejných médiích (a zvláště v hollywoodských filmech) zobrazováno stereotypně.

Jacques Rupnik
Oba řečníci se tím budou zabývat ve svých závěrečných poznámkách. Dalším v pořadí je Fritjof Capra.

Fritjof Capra
Chtěl bych se věnovat Lauřině druhé otázce o odpůrcích globalizace v Seattlu, Praze a jiných místech. Myslím, že jde o dobrý příklad komerční cenzury, o které mluvila Hazel Hendersonová. Média vlastněná korporacemi nechtějí ukazovat sofistikovanou opozici globalizace, a tak její odpůrce zobrazují jako pouliční vandaly. K násilí došlo, a to je velká škoda. trvalo však jen několik okamžiků. Širší opozice se skládá z rozsáhlé sítě nevládních organizací, které jsou velmi dobře organizované a vypracovaly detailní a důkladné analýzy ekonomické globalizace; mají vlastní právníky, učence s doktoráty, webové stránky, semináře a publikace; vše je bohatě zdokumentováno, jenže se o tom v médiích nemluví.
Po Seattlu se v týdeníku Economist objevila snad nejcyničtější reportáž, takže se nedivím, jestli se jí profesor Giddens nechal ovlivnit.

Jacques Rupnik
Myslím, že bych nyní mohl vystoupit ze své role moderátora a zapojit se do diskuse. K tomu, co jste právě řekl, mám dvě poznámky. Ano, média možná až moc zdůrazňovala násilí, ale šlo o organizované násilí. Jezdím sem kdykoli je to možné a hovořím s přáteli, kteří jsou kritičtí k některým aspektům globalizace stejně jako vy. Mě i mé přátele však importované násilí šokovalo a zděsilo. Kultura této země je nenásilná. Odpor proti invazi v roce 1968 byl nenásilný, sametová revoluce bylo nenásilné poražení totalitního režimu a dokonce i rozdělení Československa bylo nenásilné - na rozdíl od Jugoslávie. Mnoho zdejších lidí importovaná kultura násilí šokovala. Média hrála svou roli a možná referovala zaujatě. K násilí zde došlo a možná bylo špatně interpretováno, ale každopádně to byl šok. Objevil se zde i pokus o dialog; už jsem se zmínil, že prezident Havel uspořádal debatu o globalizaci s jejími odpůrci.

V západní Evropě se o globalizaci vášnivě diskutuje. V Paříži, kde žiji, vesměs panuje totální a všeobecná negace globalizace. Dokonce i prohlášení MMF a Světové banky jsou plná omluv a sebekritiky. Tyto dvě instituce se mohou přetrhnout, aby přiznaly své hříchy a přijaly argumenty svých kritiků. Můžete namítnout, že jde o represivní toleranci a že přijímají kritiku svých odpůrců, aby ji rozmělnily, a to už se vracíme k diskusi o kultuře. Jistá forma kulturní marketializace je jen mírným způsobem kontroly. S tím by určitě souhlasila Dubravka Ugrešićová. Omlouvám se, jestli jsem vystoupil ze své role moderátora. Vím, že moderátor by měl být umírněný.

Fritjof Capra
Mohu jen stručně reagovat? Koalice nevládních organizací byla stejně jako vy šokována násilím a její představitelé to vyjádřili veřejně. V deníku Manchester Daily Guardian o tom vyšla celá strana. Mohu vám ji dát.

Jacques Rupnik
Nyní vystoupí Martin Terefe.

Martin Terefe
Rád bych přidal malou poznámku k definici globalizace. Bylo zde řečeno, že globalizace je nevratný proces. Ano, tak dlouho, dokud bude fungovat naše distribuce paliv a elektřiny, která umožňuje dopravní a komunikační systémy, může být globalizace nevratným procesem. Ale způsob, jakým zacházíme s přírodními zdroji se nesmí stát nevratným procesem. Rád bych navrhnul, aby tématem debat na Fóru byl trvale udržitelný vývoj, a to každý rok. Do té doby, dokud tato otázka nebude vyřešena.

Jacques Rupnik
Dalším řečníkem je Peter Scott z Kingston University v Británii.

Peter Scott
Chtěl bych odpovědět na Lauřinu první otázku o tom, proč zde hovoříme a máme vysoké ideály a přitom se nezdá, že by to politiky zajímalo. Rád bych se politiků zastal. Myslím, že máme takové politiky, jaké si zasloužíme. Jestliže žijeme v demokraciích, můžeme chodit k volbám a účastnit se veřejného života. Šokující však je, jak málo lidé participují a jak málo se v demokraciích debatuje. Jedním z nejzávažnějších úkolů v jednadvacátém století bude obnovit víru ve schopnosti demokratického státu. Zejména v západní Evropě se čím dál více přestáváme chovat jako občané, připravujeme se o demokratickou moc a chováme se naopak jako spotřebitelé. Stěžujeme si, že jsme otroci komerce, ale za to si můžeme sami. Musíme se postarat o vyrovnanější rozdělení moci a obnovit víru v demokratický stát. V průběhu občanské války nastalo v Anglii krátké období, kdy byla země republikou a nazývala se Commonwealth of England. Tento staromódní výraz přetrvává u některých amerických států. Např. oficiální název Massachusetts zní Commonwealth of Massachusetts. Podle mě je takové pojmenování velmi výstižné, protože přece jde o naše společné blaho. Pokud nebudeme věřit, že všichni můžeme ovlivňovat veřejné dění prostřednictvím státu, a to v širším slova smyslu a nejen prostřednictvím vlády, nikdy nedosáhneme správného rozdělení moci a budeme si na setkáních podobných tomuto stěžovat na negativní vlivy komercionalizace. Přitom jsme však v podstatě velice ošklivým způsobem konzumenti, občané tohoto komerčního státu, na který si stěžujeme.

Jacques Rupnik
Nyní promluví pan James Bradley ze St. Andrews University.

James Bradley
Ptal jsem se sám sebe, co zde uvidím. Jel jsem na konferenci, kde vystupují někteří lidé, kterých si velice vážím: Dalajláma, pan Ivan Klíma a o budoucnosti přemýšlející prezident Havel. Vždy uvažoval nad svým vlastním směřováním a také nad otázkou, kam chce lidi vést. Uviděl jsem, jak každý diskutující počítá s tím, že budoucí generace věci změní. Ptám se, kolik toho doopravdy víte o budoucích generacích? Na Studentské fórum jezdí menšina velmi početné a pestré skupiny mladých dneška. Nikdo nepočítá s frustrací a pocitem nejistoty mezi mladými. Zeptal bych se proto prezidenta Havla, v jehož přemýšlení o budoucnosti se vyskytuje mnoho věcí, které se v Británii neslyší. Přijel jsem do České republiky, abych se zeptal: " Co uděláte s tišší a rozladěnější skupinou mládeže, s níž se nepočítá?"

Jan Kukačka
Jsem ekonomický analytik a publicista a dívám-li se na život v České republice po sametové revoluci, musím říct, že tady ještě není občanská společnost. Zeptal bych se přítomných, co dělat s kulturou v situaci, kdy jsou všechny noviny zprivatizované a pro nové vlastníky je důležitější zisk než služba veřejnosti. Noviny nejsou soběstačné, a tak musí psát to, co po nich chtějí inzerenti.

Jacques Rupnik
Možná by polovina našeho programu měla být v češtině, stejně jako polovina vašeho výstupu. To je pravděpodobně symptom toho problému. Dalším řečníkem je pan Karfík, šéfredaktor nejvýznamnějšího českého literárního časopisu. Časopis má v této zemi velkou tradici. Hrál velice důležitou úlohu v šedesátých letech a byl obnoven v letech devadesátých a této obzvláště zajímavé zkušenosti se pan Karfík může věnovat.

Vladimír Karfík
Děkuji za slovo. Se zájmem jsem dnes sledoval, jak se diskuse začíná vyostřovat. Velmi se mi líbilo, co řekla úvodem ke svému příspěvku paní Dubravka Ugrešićová. Ten ostrý polemický tón si pan Jostein Gaarder vykoledoval svým poněkud národně-obrozeneckým pojetím své obsáhlé řeči. Chápu naježenost reakce, protože máme podobnou kulturně-politickou zkušenost, jakou má paní Dubravka Ugrešićová, třebaže situaci nevidíme tak ostře. Nebezpečí volného, ničím neregulovaného trhu se u nás projevuje především v oblasti tištěných médií. Nejde snad o to, že tisk je výhradně v soukromých rukou, ale o to, že je soustředěn v rukou několika málo zahraničních subjektů, a právě ona koncentrace vzbuzuje obavy a může ohrozit i svobodu slova. Na rychlém vstupu nadnárodních vydavatelských podniků nevadí, že jsou cizí, ale znepokojuje to, že se na českém trhu chovají jako na koloniálním území. Chovají se tak, jak je jim dovoleno, a bylo jim dovoleno vše, ne jako doma nebo v jiných zemích, kde sice také produkují brak pro zisk, ale vedle toho si nemohou dovolit nevydávat i vyspělou literaturu. Proti tomuto působení trhu se bráníme těžko, protože naše politické elity volný trh zbožštily, aniž braly minimální ohled na specifické potřeby národní kultury, která má u nás tak malý jazykový prostor. Zápas kultury s neregulovaným trhem je u nás ztížen tím, že neexistuje korektiv silné občanské společnosti, proto je tu ustavičný spor s politickými elitami, které se zuby nehty brání rozvoji svobodných občanských aktivit, aby neztratily nic z podílu na moci.
Líbilo se mi také to, že paní Dubravka Ugrešićová odlišila kulturu od umění. Kultura je totiž soubor jevů a činností velmi divergentních, zatímco umění spojuje estetická hodnota - jediná vlastnost, bez níž dílo vlastně neexistuje. Vznikají nejrůznější díla, ale pokud mají prokázat trvalost, je pro ně rozhodující právě ona estetická funkce. Jediným závazkem umělce je věrnost této estetické funkci. V tomto případě bychom měli být naprosto liberální, cenzura v umění nemá co dělat. Umělec nemá v tomto ohledu myslet ani na společenskou odpovědnost. Jako občan ano, jako umělec nikoli - umělec má právo být společensky neodpovědný, v tom je zvláštnost jeho funkce. Jestliže je umění také silou odporu proti negativním společenským jevům, pak jedině tím, že je samo svobodné.

pan Oceánský
Chtěl jsem jenom říci, že toto je skvělá iniciativa. Druh protestu, který se odehrává na ulicích, nemůže být uzavřen na Hradě nebo na akci, jako je tato. Nejhlavnější na něm je, že předává anti-kulturní poselství, nemá nic společného s institucemi: jde mu o dominantní kulturu, která je aktivně propagována, realizována a vynucována těmito institucemi. Proto demonstrující mají pocit, že o tom nemohou mluvit s těmi institucemi, jelikož ty jsou součástí problému. Proto to musí být vyjádřeno zezdola. Jen tak dosáhneme větší demokracie a participace. Toto anti-kulturní poselství zpochybňuje základní hodnoty, na kterých stojí naše společnost. Někteří lidé považují toto poselství za triviální, nevyzrálé a nechtějí ho brát v potaz. A to vede k násilí. Protestující se totiž chtějí vyjádřit a nevědí jak, a to z toho důvodu, že neexistuje médium, které by jim to umožnilo. Jako nenásilný demonstrant sympatizuji s těmi, jež sem přijeli rozbíjet výlohy. To je totiž jediný způsob, jak mohou vyjádřit své pocity ze své budoucnosti a budoucnosti druhých. Budu s nimi cítit tak dlouho, dokud nebudou moci tyto své pocity a názory vyjádřit jinak.

Jacques Rupnik
Domnívám se, že budete rád, že jste sem přišel, my jsme vám dali možnost promluvit a vy jste tak učinil. Myslím, že pochopíte, že existují jiné metody než násilí. Jelikož jste nenásilný aktivista sympatizující s násilím, mám k vám své výhrady. Jsme ve městě Franze Kafky, a tak snad absurdita je možná docela na místě.

Jiří Musil
Protože chci mluvit jasně a zřetelně, tak použiji svého mateřského jazyka. Chtěl bych zareagovat na to, co jsme právě slyšeli. Je mi velice sympatické rozčilení toho mladého muže, souhlasím s ním i v tom, že bych si přál více participační demokracie. Ale prosím Vás, kolego, my máme trošku jiné zkušenosti. My se bojíme například nebezpečí rozvratu. To je reakce, kterou vy nechápete, protože jste hluboce přesvědčen o tom, že je nutno rozvrátit to, co označujete jako určitý druh kultury. My po zkušenosti našich životů jsme opatrnější. Pochopte, že my se obáváme násilí, a nemůžeme proto souhlasit, když se argument mění v házení dlažebních kostek na lidi nebo do oken. Mně jde o to, abyste pochopil zkušenost lidí, kteří prakticky celý život prožili v totalitárních systémech, které začaly většinou rozvratem. Ten rozvrat my nemůžeme přijmout. My musíme najít rovnováhu mezi autoritou a řádem na jedné straně a svobodou a participací, o kterou vy tak strašně usilujete, a i já se budu snažit, aby byla co nejširší. Já potřetí opakuji: Prosím Vás, zamyslete se nad zkušeností zemí zde ve střední Evropě, nad nebezpečím chaosu a rozmyslete si všechno, co děláte. Já se omlouvám za poněkud emocionální tón, ale nás to stálo životy.

Jacques Rupnik
Dalším vystupujícím je Jaroslav Čerych.

Jaroslav Čerych
Po tomto velmi emotivním vystoupení Jiřího Musila, s kterým plně souhlasím, bych rád poznamenal něco týkajícího se spíše metodologie. Dospěli jsme k závěru, že globalizace jako koncept a jako trend má mnoho rozměrů. Není jedna globalizace, ale spousta trendů. Proto bych vás chtěl upozornit na rozhovor s prezidentem Havlem v dnešních Lidových novinách. Havel tam říká, že termín globalizace by měl být používán co nejméně a velice opatrně, protože se může vykládat mnoha způsoby. Pochybuji, že by toto shromáždění mohlo přijít na nový termín, ale měli bychom mít tuto věc na paměti.

Tang Kwan Luiová
Zažila jsem třídenní konferenci se spoustou rozporů. Když jsem poprvé slyšela výraz globalizace, přišlo mi správné slučovat tento termín s amerikanizací - restaurace McDonald's jsou přece všude. A pak se mluvilo o Pokémonech a Beatles a já si uvědomila, že existuje tolik různých vlivů. Např. hudba, walkmany z Japonska a dokonce i náboženství. Potom jsem si vzpomněla, jak Peter hovořil o kosmonautovi dívajícím se na nás a na to, že žijeme na jedné Zemi a pokud se globalizujeme, sjednotíme se. Možná bychom měli vymyslet, jak si uchovat svoji jedinečnost, a teď nemyslím něco na způsob genocidy, jakou prováděli Hitler a Miloševič. Dokonce i v rostlinné říši existují hybridi, a když po nějaké době jeden druh zeslábne, je nutné najít přírodní geny, které ho mohou zachránit. Vědci tudíž zkoumají minulost planých rostlin a zjišťují, jaký prodělaly vývoj a co je na nich tak hodnotné. Při mých návštěvách Skotska jsem se pokaždé hrozně divila, jak to, že mně je taková zima a Skotům ne. Vždycky jsem jim říkala: "Vám v krvi určitě koluje nemrznoucí kapalina." Takže i tady zjevně funguje darwinismus. A navíc se ještě lišíme kulturou, z které pocházíme. Chci jen říci, že by bylo velmi důležité, kdybychom si dokázali zachovat určitou jedinečnost, a tak pokud bychom ji potřebovali, měli bychom odkud čerpat.

Vyslechla jsem tu mladou dámu, jíž její dcera tvrdila, že účastníci této konference nemají žádnou moc. Zčásti je to pravda a zčásti ne. Prezident Havel moc má a ostatní, co jsou tady také. Přemýšlela jsem o nedělání tlustých čar za minulostí, jak o tom včera mluvil princ Hassan. Už jsem v Praze byla a vzpomínám si, jaký jsem tehdy měla z tohoto města depresivní pocit. Po pádu komunismu jste na ulicích neviděli usmívající se lidi, a tak jsem neviděla krásu Prahy, o které mi všichni vyprávěli. Když jsem sem přijela nyní, měla jsem čas na projížďku městem - lidé na ulicích se smáli. Napadlo mě, jaká úžasná změna se zde odehrála a chtěla bych se zeptat prezidenta Havla, čím se o tento proces přičinil. Druhým člověkem, který své zemi přinesl demokracii mírovou cestou, je samozřejmě bývalý prezident Taiwanu Lee Teng-hui. Po všech stránkách se jednalo o mírový proces. Možná by se s námi mohli podělit o své zkušenosti, říci nám, co udělali, že nevypuklo násilí. Mohli bychom se z toho poučit.

Jacques Rupnik
Nyní vystoupí Lucia Amalia de León Zamorrová z Karlovy univerzity. Doufejme, že bude stručná, protože už nemáme moc času.

Lucia Amalia de León Zamorrová
Chtěla bych se zeptat dvou diskutujících na státní kontrolu. Jeden pochází z Jugoslávie, ten druhý z vaší země. Zajímalo by mě, jestli se dá srovnat dialog s kontrolou. Jsem Mexičanka, studuji na Filosofické fakultě a měla jsem napsat srovnání myšlenek dvou politických spisovatelů - prezidenta Havla a Octavia Paze. Východisky mi byla "Moc bezmocných", kterou Havel napsal v roce 1977 a Pazova kniha "Labyrint osamění". Musím říci, že srovnávat je třeba opatrně, ale v antropologii jsem našla odpověď na otázku, jak mohou být dva lidé z různých kultur disidenty a co slovo disident znamená. Nakolik jsme my všichni disidenty sami v sobě, nakolik máme tu vnitřní lidskou povahu, která se vyskytuje na celém světě. Antropolog Edward Sapir prohlásil: "Musíme rozlišovat mezi vnitřními a vnějšími elementy." Tyto tři dny jsme zde diskutovali o vnitřních a vnějších elementech. Neměli bychom zapomínat, že celá historie je historií jediné lidské rasy. Havlův příklad a také příklady mnoha jiných, kteří zasvětili své životy pravdě, nám ukazují, že můžeme vybudovat lepší svět.

Včera bylo řečeno, že sametová revoluce a pan Havel se tu objevili jakoby z ničeho nic. Studovala jsem české dějiny a pan Havel je velice významným zástupcem této skvělé kultury, která zplodila Tomáše Garrigua Masaryka, Jana Patočku, Jana Opletala nebo též Jana Husa. Jako Mexičanka musím poznamenat, že i my máme mnoho lidí, kteří žijí pro pravdu. Stejně tak spousta takových žije v Africe i Asii. Pane Havle, přečetla jsem vaše knihy a děkuji Vám. Změnily mi život.

Jacques Rupnik
Děkujeme, to byl velmi výstižný závěr naší debaty. Nyní si poslechneme hlavní řečníky, kteří odpoví na vaše otázky. Překvapilo mě, že na diskutovaný problém mají dva velice odlišné pohledy. I když se možná liší jen povrchně. Na jedné straně nám Jostein Gaarder nastínil optimistickou vizi globalizace. Úžasný příběh norského učitele, jehož knihy, kterou původně napsal pro své žáky, se prodalo na celém světě desítky miliónů výtisků. Taková globalizace se nám líbí. Globalizace s lidskou tváří.

A pak přišel pochmurnější pohled Dubravky Ugrešićové, která se zamýšlela jednak nad úlohou umělce v komunistické totalitě a v nacionalisty budovaném národním státě, a jednak nad umělcem snažícím se vyrovnat - Marcuseovými slovy - s represivní tolerancí trhu. Mluvila o kolonializaci, o starém známém nepříteli - komunismu a jeho cenzuře a o novém nepříteli - trhu, který je zákeřnější a možná chtěla říci, že není méně nebezpečný. To je zajímavé, protože jde o výměnu zkušeností mezi Západem a Východem. Východní umělci dříve svým západním kolegům záviděli svobodu a trh. Umělci ze západní Evropy zase záviděli intelektuálům z východu. Ti sice neměli svobodu, ale lidé poslouchali, co říkají. Philip Roth to vyjádřil následovně: "Na Západě jde všechno, ale nikoho to nezajímá. Na Východě nejde nic, ale zajímá to všechny." Umělci východní Evropy dostali, po čem toužili. Svobodu a v tomto kontextu i svou vlastní roli. Některým z nich se to asi nelíbí, někteří naopak vítají, že se zbavili břemene být neustálými mluvčími národa, stálými dodavateli naděje.Teď jsme všichni na jedné lodi, kterou nazýváme globalizací. Požádal bych tedy oba hlavní řečníky o závěrečné slovo.

Dubravka Ugrešić
Je mi strašně líto, že si někdo mou řeč zjevně chybně vyložil nebo ji nesprávně pochopil. Vyslechla jsem pár lidí, kteří se mnou nesouhlasili a uvědomila jsem si, že útočím na nesprávný cíl. Pokusím se držet tématu "Umění a globalizace". Jde o hrozně široký problém zahrnující v sobě mnoho věcí - média, postmodernismus, úlohu umění, postkolonialismus, trhy, peníze, strukturu distributorů, konglomeráty atd. Opravdu není lehké nalézt jednoduché vysvětlení. Soustředila jsem se jen na jednu otázku: Co se stalo s pojetím umění a literatury v moderním světě? Z otázek, které jste mi kladli, mám dojem, že v pojetí umění nevidíte žádný problém. Náš svět, svět umění a literatury se drasticky změnil. Ne že by umělecká díla měla jinou podstatu, ale změnilo se prostředí. Co se stalo s takzvaným vysokým uměním? Tuto otázku jsem chtěla položit. Nemám nic proti masové kultuře, obyčejné kultuře, popkultuře atd. Nemám moc, jsem v Amsterdamu žijící spisovatelka na volné noze. Nejsem v pozici, že bych se mohla proti něčemu stavět. Ano, a stejně jako vám, i mně se to líbí.

Jde mi jen o to, že během posledních třiceti let se smazal rozdíl mezi vysokým uměním a masovou kulturou. Vysoké umění bylo vytlačeno a mě zajímá proč. Před třiceti lety jej chránila akademická obec, profesoři, vzdělávací systémy a katedry literatury. A to se týkalo i amerických univerzit. Bylo chráněno a interpretováno, vědění dál předávali tzv. arbitři: silné literární školy, mezi které patří semiotika, strukturalismus, dekonstrukcionalismus, tedy školy, jež se snažily o opravdu vážný přístup k umění. Dnes tyto školy již neexistují. Zmizelo celé prostředí chránící umělecká díla. Už nevycházejí tlusté literární magazíny, neotiskují se kritiky, deníky a média se umění nevěnují. Zatímco intelektuálové byli v těch třiceti letech příliš nesmělí a nechtěli nikomu vnucovat nějaké hodnoty, jiní arbitři nastoupili na jejich místo. Akademiky nahradili arbitři trhu. Dobré je to, co se prodává, špatné, co se neprodává. Zatímco intelektuálové kvůli své ostýchavosti nereagují, agresivní trh vytváří slogany: "Toto je krásné." Vědí, co je krásné, protože my si tím nejsme jistí, že? A to proto, že jsme ztratili systém estetických hodnot. Kdy byla napsána poslední práce o estetice? Před padesáti lety. Nikdo kromě trhu si netroufne někomu něco vnucovat.

Jostein Gaarder
Rád bych poděkoval prezidentu Havlovy za velkolepost Fóra 2000. Až pojedeme domů, poneseme si s sebou dojmy, kterých jsme tady nabyli. Podle mě je velmi významné, že zde každý hovoří s mnoha lidmi. Chtěl bych také poděkovat Dubravce a říci, že s ní vlastně zcela souhlasím. Souhlasím se všemi jejími obavami o vysoké či jinak řečeno čisté umění, protože si myslím, že musíme rozlišovat mezi vysokým a nízkým uměním.

Vyjádřil jsem své obavy, že globalizace, zábavní průmysl nebo jiné síly, v kterých spatřujete nepřítele opravdového umění, mohou ohrozit aktivitu lidí, jejich kulturu. Když používám slovo kultura, nemyslím tím vysoké či čisté umění. Mám na mysli lokální tradice, hry, náboženské svátky, tance atd. Kvůli televizi a internetu čtou lidé méně, a to jak populární, tak vysokou literaturu. Z vašeho projevu jasně vyplývá, že lidé mluví snad jen o sexu a zločinech a dokonce i novináři z kulturních rubrik se těmito věcmi zabývají způsobem, který se od jejich referování o opravdovém umění neliší. Ve své řeči jsem se soustředil na to, co se stane, když umělci na celém světě získají svobodu a svá práva. Ještě stále si myslím, že umělci mají zvláštní odpovědnost, a to také proto, že zábavní průmysl a nízká kultura jsou tak mocní. Tak skončí svět: ne velkým třeskem, ale nádherným uměleckým dílem. Zda má být umělec ve svém díle lidsky odpovědný, je stará otázka. Z estetického hlediska produkuje zábavní průmysl nádherné filmy. Poslední hudební videoklip, který jsem viděl, byl o nekrofilii. Odporné umělecké dílo, ale krásné a profesionálně udělané. A proto jsou tyto věci tak lákavé.

Ivan Klíma se zmínil o těch, které potkáváme v soudních síních celého světa. O čtrnáctiletých chlapcích, jež říkají: "Předtím, než jsem to udělal, jsem viděl Takové normální zabijáky." Proto se domnívám, že umění je odpovědné novým a možná hlubším způsobem. A to se obzvláště týká naší společné snahy zachránit životní prostředí. Dubravce bych chtěl říci jednu věc: věci, které se vzhledem ke způsobu svého vzniku nebo financování vydávají za umění, nemusí nutně uměním být. Proto potřebujeme umělecké kritiky a právě oni nám scházejí. Dovolte mi poslední poznámku. Během svého pobytu ve Španělsku jsem viděl nejrůznější kulturní periodika. Uveřejňovala seznam nejlépe prodávaných knih, měla seznam nejprodávanějších románů a nejedny noviny otiskovaly i žebříček nejprodávanější poezie. Možná se knížky umístěné na první příčce prodalo jen 17 výtisků, ale to je pořád více než 14. Budu se opakovat. Stará moudrost praví, že pokud hodíte žábu do vařící vody, okamžitě vyskočí ven. Ale když ji dáte do studené vody, kterou budete postupně zahřívat, neuvědomí si nebezpečí a uvaří se.

Je tato generace takovou žábou? Jsou kultura a umění této generace takovými žábami? Nevím, ale je na nás, abychom to vyzkoušeli. Opravdu si myslím, že na umělci globální vesnice by to měly vyzkoušet.

Umění je oslavou lidského vědomí. Neměly by ho snad především umělci bránit před zničením nebo vyhubením?

Jacques Rupnik
Děkuji vám oběma za úchvatný závěr naší debaty. Ukázalo se, že nemáte tak odlišné názory, jak jsme si předtím mysleli. Asi budete všichni souhlasit, že dnešní odpoledne bylo nesmírně živé a zajímavé. Nevyčerpali jsme téma, ale možná jsou vyčerpáni diskutující. Děkuji vám všem, že jste tu dnes byli a mám čestnou a příjemnou povinnost požádat prezidenta České republiky, pana Václava Havla, o závěrečný komentář. Pane prezidente.