Téma: Role vzdělání a vědy v procesu světové globalizace:

Dopolední zasedání 16. října

Josef Jařab
Dobré ráno, dámy a pánové. Dovolte mi, abych vás přivítal v první den konference Fórum 2000 a dovolte mi přivítat zejména prezidenta České republiky, pana Václava Havla. A právě panu prezidentovi s radostí předávám slovo, aby přednesl úvodní komentář konference.

Václav Havel
Dámy a pánové, vážení přítomní,

vítám vás co nejsrdečněji v České republice, v Praze, na Pražském hradě, ve Španělském sále na čtvrté konferenci Fórum 2000. Navrhuji, abychom na začátku povstali a minutou ticha uctili všechny oběti posledního blízkovýchodního konfliktu.
(Chvíle ticha)
Dále bych rád omluvil pana Babického, kterého jsme pozvali a jemuž vláda Ruské federace k naší lítosti nedala pas nebo přesněji odňala pas.

Nyní mi dovolte několik improvizovaných poznámek k celkovému zaměření letošního čtvrtého Fóra 2000. Jeho tématem je vzdělanost, duchovnost, moudrost, duchovní dimenze společenského života. Domnívám se, že oč běží a bude stále zřetelněji běžet - a o tom jsem se zmínil už včera - je velmi otevřené vnímání, chápání a hledání nejrůznějších souvislostí tohoto světa, souvislostí začasté překvapivých, začasté se vymykajících dosavadním návykům, stereotypům, poznání, vědecké či technické zkušenosti. Zdá se mi, že to bude v nadcházející době naprosto nejdůležitější.
Co z toho vyplývá?
Především výzva k pokoře. Můžeme si všimnout, že v novověké éře je možno pozorovat tradici pýchy rozumu, pýchy vzdělanců, pýchy poznání. Někdo se domnívá, že když objevil, že mravenec je složen z molekul, že dobyl tajemství světa. Pak přijde někdo jiný, kdo objeví, že molekula je složena z atomů, a myslí si, že on je ten, kdo dobyl tajemství světa. Pak přijde někdo jiný, kdo řekne, že atom je složen z protonů a elektronů a že on je ten, kdo dobyl tajemství světa. Dnes víme, že proton je složen z kvarků, a nevíme, z čeho jsou složeny kvarky, ale možná za deset let to vědět budeme. Ale v žádné z těchto fází poznání jsme se nedotkli tajemství světa. Vlastně jsme jen pronikali hlouběji do tohoto světa, to znamená, že zázrak bytí se nám vyjevoval stále zřetelněji, bohatěji a strukturovaněji ve své zázračnosti, ale ne, že jsme ho odhalili tím, že jsme konkrétně to či ono objevili. A ti nejpronikavější z moderních vědců to dobře vědí, proto se vyznačují pokorou. To je druhá tradice novověké vědy, vedle tradice pýchy, kdy si vědec či vzdělanec myslí, že dobyl svět, protože pochopil to či ono nebo to popsal tak zvaně objektivně, a tou je tradice pokory, úcty k tajemství světa. Zdá se mi, že to je velmi důležité, protože to má své konsekvence v oblasti morální.
My jsme na těchto Fórech už několikrát mluvili o tom, že v éře takzvané globalizace je zapotřebí především a hlavně pěstovat globální odpovědnost člověka za svět, vědomí příslušnosti k celému lidskému rodu, starost o zeměkouli, na které žijeme. Předpokladem elementární odpovědnosti za svět, o které jsme mluvili též jako o morálním minimu, na němž se mohou shodnout různé kultury či civilizační okruhy, je pokorný vztah ke světu, k zázraku bytí a schopnost vědět, že nic nevíme.

Děkuji vám za pozornost a přeji úspěch těmto rozpravám, jichž budu velmi vděčným a zvědavým posluchačem.

Josef Jařab
Mnohokrát Vám děkuji za slova, která vytyčila rámec našim diskusím v budoucích dnech, rámec, v němž bychom se měli zabývat těmi záležitostmi, které jsou náplní programu letošní konference Fórum 2000. Jak víte, první den je věnován nesmírně rozsáhlé oblasti vzdělání. Často slýcháváme, že je to jediné nadějné východisko pro lidstvo a svět, pokud máme přežít a být schopni žít na této planetě společně. Současně však také víme, že slovo "vzdělání" chápeme velmi rozdílnými způsoby. Možnosti pro to, aby se vzdělání stalo tím, čím bychom chtěli, jsou po celém světě velmi odlišné, a proto se domnívám, že by diskuse probíhající v následujících hodinách, měla být velice, velice důležitá a relevantní.

Organizátoři konference se rozhodli, že se tímto tématem budeme zabývat ve dvou panelech - v jednom dnes dopoledne a ten druhý panel zasedne odpoledne. Já budu moderovat tento dopolední panel, jmenuji se Josef Jařab a se vzděláním mám společné to, že jsem učitel. Předtím jsem byl samozřejmě studentem a ještě předtím žákem. Se vzděláním mám společné také to, že jsem politikem a senátorem a též vyučuji na dvou univerzitách. Je pro mne velkou ctí, že zde dnes mohu být a moderovat dopolední diskusi. Bylo rozhodnuto, že se pokusíme dát diskusi nějakou orientaci nadnesením jedné či dvou otázek nebo témat, které by měly napomoci vrátit diskusi zpět do určitých mantinelů v případě, že se opravdu přespříliš odchýlíme, k čemuž pochopitelně při tak nesmírné šíři tématu logicky může dojít. Proto bych nyní požádal dr. Ladislava Čerycha, bývalého ředitele Centra pro politiku vzdělanosti při Karlově univerzitě a konzultanta OECD ve věcech vzdělání, aby přečetl otázky dne.

Ladislav Čerych
Mnohokrát Vám děkuji, pane předsedo. Pane prezidente, excelence, dámy a pánové. Jak jste právě slyšeli, první den tohoto Fóra je věnován roli vzdělání v procesu globalizace a dopadu tohoto procesu na vzdělání. V tomto stručném úvodu do diskusí, který je v jistém smyslu inovací v organizaci Fóra, chceme hlavním řečníkům, moderátorům, členům panelu a účastníkům diskuse představit - doufejme že specifické - otázky, na něž by měli - podle mínění organizátorů - odpovědět buď přímo nebo nepřímo, v závislosti na čase, který bude k dispozici. Tím nechceme v žádném případě nikomu nic nařizovat či předepisovat. Naším záměrem je toliko zajistit v denních diskusích a příspěvcích určitou míru souvislosti a zdůraznit skutečně naléhavé otázky vztahující se k tématům rozprav.

Pokud jde o dnešní den, jako klíčová se nám jeví následující témata. Otázka pro první zasedání dnes dopoledne zní: "Jak může proces globalizace přispět - případně jak již přispívá - k rozvoji vzdělání a jaký je jeho dopad, ať pozitivní či negativní, na tento rozvoj." A na druhé straně: " Jak může vzdělání přispět k jisté humanizaci procesu globalizace?". Námět, se kterým ve skutečnosti přišel již včera večer prezident Havel. Konkrétněji: "V čem spočívá největší možný přínos globalizace pro vzdělání? Je to kupříkladu využití nových informačních a komunikačních technologií nebo rozvoj nových nadnárodních sítí úzce propojených spolupracujících expertů a institucí? V čem spočívají hlavní nebezpečí a úskalí globalizačního procesu ve vzdělání - ohrožujícího například tradiční hodnoty a kulturní specifiky rozličných národních systémů - a následně jak a čím mohou duchovní hodnoty, náboženství a kultura a umění, další dvě hlavní témata letošního Fóra 2000, přispět k řešení výše zmíněných otázek?"

Co se týká odpoledního zasedání, nejzásadnější otázkou je v zásadě to, zda proces globalizace ve vzdělání může pomoci překlenout rozdíl mezi rozvinutými a rozvíjejícími se zeměmi, mezi Severem a Jihem, nebo zda naopak způsobuje rozšiřování této propasti, a zejména pak to, jaká opatření jsou v tomto ohledu potřebná, a to jak na straně rozvíjejících se, tak na straně rozvinutých zemí, aby tato existující propast mohla být alespoň postupně překonána. Mohou nové informační a komunikační technologie, kupříkladu virtuální univerzity, hrát významnou úlohu? Mohu některé ze stávajících zkušeností v tomto ohledu sloužit coby modely úspěšných strategií? A konečně, stejná otázka s ohledem na dnešní první zasedání: Jak a čím mohou duchovní hodnoty, náboženská kultura a umění, dvě zbývající témata tohoto Fóra, přispět k řešení dříve zmíněných otázek? Děkuji vám.

Josef Jařab
Známe tedy otázky, jimž se chceme věnovat, a já se domnívám, že by bylo dobré, abych nyní nastínil, kolik na to máme času a také jaké bude rozdělení úloh, jež bychom dnes dopoledne měli splnit. Máme jednoho hlavního řečníka a máme šest členů panelu. Doufáme, že do doby, než bude přestávka na kávu, stačíme vyslechnout hlavního řečníka a panelisty a poté zahájíme zevrubnou diskusi s příspěvky panelistů a - což bych také rád zdůraznil - lidí od tohoto stolu a samozřejmě z publika.

Dovolte mi tedy pozvat hlavního řečníka tohoto panelu. Hlavním řečníkem je profesor Anthony Giddens, jenž je, jak víme, jedním z nejvýznamnějších sociologů světa. Jeho kniha, jedna z biblí sociologie, byla nedávno v českém překladu publikována i v této zemi. Profesor Giddens v současnosti vede jednu z nejdůležitějších škol na poli vzdělání, zejména na poli společenských a humanitních věd, London School of Economics. Podle našeho plánu máme na vyslechnutí jeho příspěvku přibližně 20 minut. Profesore Giddensi.

Anthony Giddens
Mnohokrát Vám děkuji. Dovolte mi říci, jak velikým potěšením pro mě je, že zde dnes dopoledne mohu být a do dalších třech dnů všem popřát šťastnou a produktivní konferenci. S ohledem na téma této konference mám pocit, že bych měl začít tím, že stručně něco řeknu o úžasné historii myšlenky globalizace, na níž včera ve svém projevu nepřímo poukázal prezident Havel. Před pouhými deseti lety se pojem globalizace téměř nepoužíval. Ti z nás, kdo se touto problematikou zabývali v akademické literatuře, to vědí. Nenašli byste jej v obchodních publikacích, nenašli byste jej v novinách. Akademici tuto myšlenku tehdy teprve začínali využívat. Náhle se idea globalizace vynořila odnikud a za tak krátkou dobu pronikla všude. Samotná myšlenka globalizace se zglobalizovala - mezi zeměmi, které jsem navštívil, se nenajde jediná, kde by se nevedla živá diskuse o tom, co to globalizace je.

Jestliže se termín objeví odnikud a pronikne všude v tak krátkém časovém období, je očividné, že s sebou vzápětí přinese ostré kontroverze. O globalizaci se samozřejmě vedly akademické spory, avšak nyní, jak každý ví, se diskuse o globalizaci přesunula do ulic. Vědí to všichni v Praze, víme to my v Londýně: uskutečnily se zde dva pochody proti globalizaci a toto samo o sobě se stalo dobře známým globálním fenoménem.

Dříve než začnu hovořit o vzdělání, chtěl bych jen něco poznamenal o této debatě, a sice že podle mého názoru ani odpůrci, ani lidé zasedající v nádherných konferenčních sálech, náležitě nepochopili, co by pro nás myšlenka globalizace měla znamenat. Domnívají se, že můžete být buď proti globalizaci, tak jako lidé v ulicích, a nebo můžete být pro ni. Pro mě jsou obě tato stanoviska nesouvislá. Globalizace je spletitým souborem procesů, nikoliv procesem jediným. Nelze být jednoduše pro nebo proti ní.

My všichni musíme chápat, že globalizační procesy mají velice pozitivní aspekty, jež můžeme využít - mimo jiné na poli vzdělání. Všichni rovněž musíme chápat, že existují i aspekty škodlivé a ničivé. Podle mého názoru je však nicméně naprosto fundamentální chybou pokládat rovnítko mezi globalizaci a rozšiřování světového trhu, což je přístup, který, myslím mají tendenci zastávat obě strany. Pro mě je globalizace mnohem, mnohem hlubší proces než toliko ekonomický. Je poháněn především revolucí v komunikacích, nová éra globalizace trvá přibližně třicet let. Je možné určit její počátek, je možné, pokud chcete, ji spojit s technologiemi. Mohli bychom prohlásit, že současná globální epocha začala v okamžiku, kdy byl nad zeměkouli vyslán první funkční satelitní systém. Chvíle, kdy bylo možné okamžitě navázat komunikaci s kterýmkoliv místem na zemi, zkrátka změnila spoustu věcí, a to počínaje našimi osobními životy a konče globálními systémy.

Proto jsem toho mínění, že celá globalizace spočívá v komunikaci a nikoliv primárně v trzích či ekonomice. Toto je klíčové pro pochopení role vzdělání, pro zaměření se na vzdělání, je to však také zásadní pro obecnější zhodnocení dopadu globalizace na naše životy. Nejlepší způsob, jak to pochopit, myslím to, co globalizace znamená, je jako jakýsi zcela fundamentální posun v rámci všech našich základních institucí. Vrátíme-li se zpět na konec 18. století, uvidíme, že to, co se tehdy stalo, bylo jakousi krizí všech základních institucí počínaje rodinou, přes suverenitu, ekonomiku, až po rozsáhlejší společenské systémy. Takové období krize prožíváme i nyní, celkovou transformaci základních institucí našich společností, která s sebou, jak víme, přináší mnoho příležitostí, ale také nebezpečí. Krize institucí má rovněž přímý vliv na vzdělání.

Smím-li, nabídl bych vám poněkud moralizující přednášku o mimořádné revoluční povaze toho, co se na poli vzdělání děje ve světě. Tato přednáška se týká osudu Encyklopedie Britanniky. Encyklopedie Britannica byla pro mou generaci a po dvě stě let před ní onou studnicí veškerých vědomostí lidstva, tedy alespoň v anglicky hovořícím světě. Existovala v podobě dvacetisvazkové publikace, kterou jste si mohli uložit do své knihovny a která se zdála být tím nejsolidnějším odrazem intelektuálního života, neboť představovala výčet všech známých faktů o celé řadě disciplín. Objevili se u vás optimističtí prodejci a snažili se vám na prahu vašeho domu prodat encyklopedii. Nevím, jestli jejich úsilí kdy bylo korunováno úspěchem. V průběhu počátku devadesátých let uvedl na trh Microsoft svou Encartu, softwarově koncipovanou encyklopedii, která naprosto zničila trh Encyklopedie Britanniky, a to, co se zdálo být nejsolidnějším ztělesněním lidských znalostí, téměř přes noc jednoduše zmizelo do nenávratna.

Encyklopedie Britannica dnes existuje výhradně v podobě internetové služby, všech jejích 40 miliónů hesel je k dispozici na internetu jako předplacená služba. V současnosti již zapomenutá postava, Karl Marx, prohlásil "Vše, co je hmotné, mizí v nenávratnu". Nuže, toto je povaha ekonomiky a globálního systému, v němž nyní žijeme. V tomto příběhu však dochází k poněkud zajímavému obratu, totiž že sestavovatelé Encyklopedie Britanniky dnes opět pomýšlejí na návrat velikých svazků. Lidé nejsou úplně spokojeni s existencí encyklopedie toliko v podobě internetové služby, chtějí vidět něco hmotného, nechtějí, aby vše zmizelo v nenávratnu.

Takže, rád bych se v pěti bodech vyslovil k budoucnosti univerzitního vzdělání s ohledem na tyto úvahy. Především, jak již řekl profesor Jařab, řídím univerzitu, která je právem považována za jednu z nejproslulejších na světě. Nese obchodní značku podobnou té, jakou měla Encyklopedie Britannica, jenže já se sám sebe musím vážně ptát: mohl by osud Encyklopedie Britanniky postihnout London School of Economics? Je možné, aby se London School of Economics, jež se zdá být a je dobře zavedenou, tradiční univerzitou, proměnila v pouhý vzduch pod vlivem nových komunikačních technologií? Kde se nachází nejrychleji rostoucí univerzita na světě? Nuže, nenachází se nikde. Nejrychleji rostoucí univerzitou na světě je Phoenixská univerzita, která je čistě elektronická.

V celém světě rostou elektronické univerzity jako houby po dešti a přinášejí vyšší vzdělání miliónům lidí, kteří neměli možnost navštěvovat univerzitní areál. Mají univerzity existující v podobě školních areálů budoucnost? Poprvé za posledních dvě stě či tři sta let je to skutečná otázka. Mohu-li být poněkud provokativní, řekl bych: "Ne, klasické univerzitní areály nemají žádnou budoucnost." Důvodem však není to, že by univerzitní areály a tradiční univerzity byly nahrazeny studiem přes internet. Studenti budou vždy chtít někam chodit. Z existence této konference je patrné, že lidé potřebují místa, kam chodit. Nebylo by to ono, kdybychom prostě komunikovali prostřednictvím internetu. Lidé si vždy budou chtít navzájem pohlížet do očí, cítit pot těch druhých, být tam, kde jsou jiní lidé. Univerzitní areály proto budou i nadále existovat, avšak stanou se součástí globálních sítí. To, co nastane, bude sbližování těchto dvou podob vzdělání, nikoliv rivalita mezi nimi.

Například v LSE, podobně - jak se domnívám - jako na mnoha špičkových univerzitách, budujeme globální síť spolupráce. Jsme součástí konsorcia, jež přichází na trh s internetovým vyšším vzděláním po celém světě, což znamená také v chudších zemích. Máme strategický cíl nabídnout v chudších částech světa vyšší vzdělání, které nese jméno LSE, což v důsledku umožňuje více lidem, aby přijeli do univerzitního areálu LSE. Jde však o síťový systém vzdělávání. Vyšší vzdělání se bude čím dál více stávat globalizovanou sítí, která však nicméně bude záviset na klasických univerzitních areálech představujících jakýsi uzel či centrum této sítě. Žádná univerzita, která se do toho nezapojí, nemůže v budoucnosti prosperovat. Toto je charakteristická cesta vývoje, po níž se podle mého názoru vydají alespoň špičkové univerzity.

Za druhé, celoživotní vzdělávání není pouhou banalitou. Vydáme-li se do světa a budeme hovořit s politiky, všichni politici budou mluvit o důležitosti vzdělání. Tony Blair nehovoří pouze o vzdělání, hovoří o vzdělání, vzdělání, vzdělání! Všichni politici budou říkat, že celoživotní studium musí být součástí vzdělávání jako takového. Je to však víc než jen banalita, neboť bychom měli pochopit, k čemu nepochybně dojde - k expanzi celoživotního vzdělání, a to nejen jako odpovědi na flexibilitu trhu. Mnozí se domnívají, že lidé nebudou setrvávat ve svých zaměstnáních po tak dlouhou dobu jako dříve, a proto je kvůli jejich neustálé rekvalifikaci potřebné celoživotní vzdělávání. Nuže, to je pravda, jenže je pouze povrchní. Ve skutečnosti jde ve světě o to, že jako výsledek globalizačních procesů se mění charakter našich soukromých životů a to, jaký k nim máme vztah. Jako příklad si vezměme jen to, co se děje se starými lidmi. Hovořím z pozice člověka, který se starším stává velice rychle, takže na tom mám osobní zájem. Být starší osobou vždy znamenalo mít jakési pevné společenské postavení spojené s penzemi, s odchodem do důchodu. To však již neplatí. Pozdní věk - jako ostatně mnohé části našich životů - je nyní otevřeným projektem. Jde o to, jak jej využijete - víme, že mnohé nemoci spojované s vysokým věkem, s ním vlastně vůbec nesouvisejí. Jsou svázány se životním stylem. Proto je pro tento věk charakteristický posun k vedení aktivního života. A pro něj je vzdělání nepostradatelné. V oblasti vzdělání tedy můžeme očekávat posun směrem k celoživotnímu studiu, které by se však podle mého mínění nemělo primárně týkat zaměstnání. Mělo by se držet tradičních ideálů univerzity coby prostředku k žití dobrého života. Jsem přesvědčen, že toto je pro význam vzdělání fundamentální.

Za třetí, měli bychom uznat, že univerzita není pouhým místem, dokonce není primárně ani místem, kde se vzdělání jednoduše šíří. Mnozí lidé, když uvažují o vzdělání, mají na mysli předávání vědomostí, přenos vědomostí. Nuže, univerzity jsou mnohem více než jen to. Univerzity jsou místy, kde se vědomosti produkují. Jsou prvořadou arénou a zůstanou prvořadou arénou, kde se vytvářejí vědomosti. Vytváření vědomostí ve společnosti na vědomostech založené univerzitám zajistí ještě význačnější úlohu než kdykoliv předtím. Všude můžeme vidět spojení kupříkladu mezi univerzitami, obchodem a vládou, které je mnohem otevřenější, než bylo kdy dříve.

Nicméně, zde se objevuje změna. Univerzity a intelektuálové již nemají monopol na vytváření vědomostí. Univerzity musejí koexistovat s celou řadou jiných organizací produkujících znalosti. Patří mezi ně manažerské poradenské služby, koncepční střediska, výzkumné jednotky, univerzity vytvářené samotným byznysem. Vedle univerzit bude existovat celá kupa agentur produkujících znalosti. Univerzity, bez ohledu na to, zda je to dobře či špatně, již nemají monopol na produkci vědomostí, který mívaly. Proto se na poli vzdělání musíme znovu naučit zapojovat organizace vytvářející vědomosti do sítí. Jednou z věcí, které se například v LSE pokoušíme vytvořit, je vědomostní park. Vědomostní park nemá být pouhým vědeckým parkem. Měl by být sérií fyzických a společenských spojení mezi různých producentů vědomostí. Chceme LSE obklopit - ve formě dialogu - jinými skupinami vytvářejícími vědomosti, jako například manažerskými poradenskými službami, koncepčními středisky a tak dále, abychom mezi nimi mohli udržovat dialog.

S tím, jak univerzity ve stále proměnlivějším prostředí navazují vztahy s obchodem a vládou, zároveň zjistíme, že potřebujeme vztah založený více na dialogu. Vezmete-li v úvahu financování univerzitního výzkumu, svého času bylo přijatelné, aby vám byznys nabídl peníze k provádění výzkumu. Provedli jste daný výzkum, vrátili se, podali zprávu o výsledku a obchodní sféra nebo vládní agentura jej využily. To již v současnosti nepřipadá v úvahu, neboť tempo vědeckých a technologických inovací a tempo společenských změn je tak vysoké, že není možné vyčkávat. Ani vládní agentura, ani byznys nemůže čekat dva či tři roky, než výzkumníci dojdou k nějakým závěrům. A proto musí mezi univerzitním vzděláváním a ostatními formami produkce vědomostí existovat podstatně provázanější praxe ve výměně znalostí. Takže když nyní v LSE formulujeme výzkumné projekty, formulujeme je jako procesy vzájemného učení se, nikoliv jako systém, v němž univerzita disponuje základními znalostmi, jež jednoduše přenáší k ostatním. Proces dialogu je zde nezbytný.

Za čtvrté, univerzity budou mít klíčovou úlohu v opětovném získání veřejného prostoru. Nacházíme se uprostřed období dramatických politických změn a snažíme se nalézt nový model dobré společnosti. Víme, a ví to každý v bývalé východní Evropě, že společnost, jíž dominuje stát, není dobrá. Musíme si také být velmi dobře vědomi, že společnost, jíž dominuje obchod a trhy, rovněž není dobrá. Společnost, v níž dominují komercializace, nerovnost a nejistota, které jdou často ruku v ruce s expanzí trhů, není dobrá. Dobrá společnost je taková, která vnáší strukturu do veřejného prostoru a která zásadně trvá na tom, že být občanem neznamená být konzumentem. Politická svoboda a občanská práva a povinnosti nejsou totéž jako svoboda projíždět se uličkami supermarketů.

Univerzity hrají klíčovou roli v obnově veřejného prostoru. Jedna z nejzásadnějších věcí, jež v politice musíme učinit, je zachovat veřejnou sféru, kterou nelze ztotožnit ani se státem, ani s trhem, nýbrž která má své vlastní procesy občanské angažovanosti a veřejné diskuse. Domnívám se, že toto by nebylo možné bez role univerzit, avšak tato role dnes musí být kosmopolitní, nikoliv národní. Myslím si, že jedním z velkých úspěchů EU, pokud jde o občanskou angažovanost, je úspěch programu Erasmus a jiných obdobných programů, jež studentům umožňují studovat v různých zemích, učit se jiným jazykům a osvojit si rozličné kultury. Jsem toho mínění, že program Erasmus je velmi úspěšný při vytváření kosmopolitní generace v Evropě, která bude nesmírně důležitá pro budoucí úspěch Evropy.

Za páté, víme, že vzdělání se vzájemně ovlivňuje se strádáním, vyloučením a s doširoka zejícími propastmi, které v současnosti vidíme po celém světě. Může vyšší vzdělání fungovat jako médium pro překonání těchto propastí? Může nám transformace vzdělání umožnit, abychom alespoň pomohli řešit problém obrovských propastí mezi chudými a bohatými v současném světě? Přinejmenším víme, že by bylo velmi složité se o to pokoušet prostřednictvím tradičních univerzit. V LSE jsme provedli výpočty ohledně objemu investic, jehož by bylo zapotřebí, aby se v Číně vyprodukovala stejná úroveň vyššího vzdělání, jaká existuje ve Spojených Státech. Vyžadovalo by to přibližně 2% HDP po dobu 15 let dokonce i za předpokladu 10% míry růstu. Naprosto nerealizovatelný scénář.

Musíme se proto zaměřit na úlohu nových technologií, zejména bezdrátových technologií, kdy nemusíte být kabelem spojeni s počítačem. Všichni z nás, kdo žijeme v rozvinutějších zemích, máme povinnost rozvíjet univerzity globální sítě ve prospěch těch, kdo žijí v chudších zemích. To je docela dobře uskutečnitelné. Je to možný scénář, kterak se vyhnout nejen oné proslulé digitální propasti, ale také propasti mezi těmi, kdo přístup k vyššímu vzdělání mají a těmi, kdo jej nemají. Zde bych ovšem chtěl varovat. Nemůžeme očekávat, že nás vzdělání zbaví břemene třídního rozdělení. Ve vzdělání se toto rozdělení bude často odrážet. Například z postavení univerzit v Africe je patrné, že univerzity jsou často pod tlakem, nejsou s to samostatně fungovat ve společnosti, jež je rozdělena. Proto se vždy dostaneme zpět k roli politiky, k nutnosti politicky se zabývat otázkou globální nerovnosti.

Na závěr bych chtěl všem přítomným připomenout, že toto není první epocha globalizace. Mám dojem, že již na loňské konferenci se hovořilo o tom, že toto je druhá éra globalizace. První éra globalizace proběhla na sklonku 19. století, kdy se v celosvětovém měřítku odehrávala značná část obchodu komoditami, měnami, značná migrace. Tenkrát byli lidé přesvědčeni, že budou schopni vytvořit globální kosmopolitní společnost, a mnozí lidé psali o budoucnosti bez válek. Nuže, my víme, že dvacáté století bylo stoletím válek. Více než 200 miliónů lidí ve 20. století zemřelo ve válkách. Dnes probíhá druhá epocha globalizace. Je podstatně mohutnější než první epocha globalizace. Není rozpolcena stejnými politickými neshodami jako epocha první. Máme tudíž povinnost zkusit to znovu. Právě tehdy, když zkolabovala první éra globalizace, nastala doba, jež zplodila rozdělení a válku. Velkým zápasem pro nás bude boj mezi kosmopolitismem na jedné a fundamentalismem na druhé straně. Fundamentalismus neznamená pouze náboženský fundamentalismus, nýbrž také odmítnutí naslouchat. Fundamentalismus bych definoval jako odmítnutí dialogu. Jako neústupné trvání - bez ohledu na to, zda jde o fundamentalismus etnický, nacionalistický či náboženský - na tom, že toliko jediný způsob života je ten patřičný a správný a že všichni ostatní by se měli klidit z cesty. Tímto způsobem nelze vytvořit dobrý svět. Vzdělání může přispět k vytvoření globálního kosmopolitního společenství. Pojďme se zasadit o to, aby se tak stalo ještě v této generaci. Pojďme se pokusit o to, abychom v 21. století dosáhli těch cílů, jichž jsme nedosáhli ve století předchozím.

Diskuse

Josef Jařab
Podle mého názoru nepřekvapí, že jsme od profesora Giddense v krátkém čase slyšeli nejen velice, velice hlubokou analýzu toho, co představuje globalizace ve vzdělání, ale na závěr dokonce prohlášení, jež nás oslovuje coby občany a politiky.

Dovolte mi nyní vyzvat prvního z panelistů, profesora Petera Scotta, prorektora Kingstonské university a ředitele Střediska studií vzdělávacích strategií. Před lety jsme se setkali u příležitosti transatlantického dialogu, kdy se po změnách ve střední Evropě východoevropští, západoevropští a američtí univerzitní profesoři pokoušeli navázat první kontakty a podělit se o své první zážitky a zkušenosti.

Peter Scott
Nejdříve musím říci, jak nesmírnou ctí pro mne je, že se mohu účastnit této konference. Byl jsem požádán, abych reagoval na skvělý hlavní projev profesora Giddense, tak skvělý, že mi vlastně ponechává jen málo, na co bych mohl reagovat. Souhlasím bezmála se vším, co řekl. Je však mou povinností, abych pokračoval ve zkoumání tématu dnešního dopoledne: "Úloha vzdělání a vědy v procesu globalizace světa - příležitosti a hrozby". Uvědomuji si, že je poněkud nezdvořilé měnit titul Vašeho zadání. Konec konců, vždycky studenty varujeme, aby u zkoušky odpovídali na otázku, jež jim byla položena, nikoliv na otázku, kterou očekávali. Ale já doufám, že mi odpustíte, pokud přidám jedno či spíše dvě písmena do titulu dnešního dopoledního zasedání: "globalizační procesy" - tedy v plurálu, nikoliv "proces" v singuláru, neboť to je první ze dvou věcí, jež bych ve svém stručném příspěvku rád zdůraznil. A je to věc, kterou již zdůraznil Tony Giddens, totiž že globalizace není jediným hnutím či dokonce vysoce soudržným souborem trendů, nýbrž spíše souborem roztříštěných a často protichůdných jevů. A můj druhý postřeh doufám přirozeně vyplývá z postřehu prvního: a sice že úloha vzdělání a vědy v globalizaci je nutně problematická a nepředvídatelná. Někdy jsou jejími nejzarytějšími propagátory: jsou zdrojem hodnot a nepochybně mnoha technologií, z nichž globalizace žije. Jenže jindy stojí na opačných stranách.

Dovolte mi tedy postupně stručně rozvinout oba tyto body. Za prvé, roztříštěnost a rozporuplnost globalizace. Globalizace není to samé jako internacionalizace. Vůči existenci národních států, na jejichž základě je svět stále ještě většinou organizován, má agnostický, či dokonce nepřátelský vztah. Je to neklidná, turbulentní síla, nejočividněji se projevující v ekonomických záležitostech, ale též v hromadných sdělovacích prostředcích a kultuře, tedy v oblastech, které zjevně přesahují národní hranice. Na rozdíl od internacionalizace se projevuje též na nejlokálnějších, nejindividuálnějších a dokonce nejintimnějších úrovních. Globalizace tedy není jakousi vyšší, či dokonce intenzivnější formou internacionalizace. Je to něco jiného. A já se domnívám, že má důležité důsledky pro úlohu, kterou mohou sehrát vzdělání a věda.

Globalizace není ani totéž co amerikanizace, a to samozřejmě i navzdory stále dominantnějšímu postavení angličtiny coby světového jazyka, z čehož nám, anglicky hovořícím, náhodou plyne výhoda nebo také možná nevýhoda, pokud jde o lingvistickou stránku věci. Není to totéž i navzdory dominanci Ameriky ve vyspělých technologiích a navzdory rozšíření toho, co bývá někdy popisováno jako "kultura coca-coly", po celém světě. Ve Spojených státech, a jsem si jist, že to američtí kolegové potvrdí, je globalizace často vnímána s představou dělníků třetího světa pracujících za hladové mzdy a ohrožujících americká pracovní místa. V současnosti je to v amerických univerzitních střediscích nepochybně žhavé téma.

Budeme-li snad o něco více spekulovat, může být globalizace vnímána také jako hrozba vůči americkým hodnotám uznávaným v místních komunitách a rodinách. Domnívám se, že bychom vždy měli mít na paměti, že Spojené státy jsou nejen v jistém smyslu nejliberálnější, nýbrž také nejkonzervativnější rozvinutou společností na světě. Navzdory činům americké politiky může být globalizace vnímána jako ničitel jakýchsi domácky prostých jacksonovských politických hodnot. A globalizace není totéž - jak ostatně zdůrazňoval také profesor Giddens - jako triumf kapitalismu volného trhu, jako liberalizace ekonomických struktur, bez ohledu na všechny ty neuvážené řeči o konci historie, jež se vedly zhruba před deseti lety. Součástí globalizace je též celosvětový odpor vůči obdobným trendům, ať už jsou pozitivně vyjádřeny prostřednictvím zásadové opozice proti devastaci životního prostředí, či snad násilněji, jako v ulicích tohoto města a v ulicích mnoha dalších měst v posledních dvou letech. Chtělo by se mi skoro tvrdit, že rozšíření náboženského fundamentalismu, ačkoliv v tomto bych s profesorem Giddensem nesouhlasil, je také aspektem globalizace. Je rovněž poháněno globálními silami. Mnoho stejných sil pohání fundamentalismus, stejně jako kosmopolitní kulturu, kterou popsal. Můj první postřeh je velice jednoduchý, samozřejmě s ním však nemusíte souhlasit. Globalizace je hluboce rozdrobeným fenoménem, nejen ostře kontroverzním, ale také plným svých vlastních rozporů. Kupříkladu, jak jsem právě řekl, náboženští fundamentalisté plně těží z nejmodernějších komunikačních technologií. Snad proto, aby odolali hodnotám a praktikám, které jsou podle nás zcela zásadně spojeny s technologickými procesy - a tyto procesy rozvíjejí - pod obecným transparentem pokroku či kosmopolitismu. Staré argumenty ohledně modernosti a modernizace - může existovat modernizace bez modernosti? - jsou v diskusi o globalizaci podle mého názoru stále zveličovány. Nebo bychom snad mohli uvést méně kontroverzní příklad, příklad, jenž mě přivádí blíže k úloze vzdělání: co si máme myslet o tom, co vědci považují za propagaci antivědeckých hodnot prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků? Hromadných sdělovacích prostředků využívajících svých vybroušených přesvědčovacích schopností, jež jsou opět jedním z aspektů globalizace. Na které straně stojí globalizace v této konkrétní debatě?

Nyní bych chtěl přejít ke své druhé poznámce týkající se toho, že vazby mezi vzděláním a vědou na jedné a globalizací na druhé straně jsou daleko problematičtější, než se mohou na první pohled zdát. Domnívám se, že je až příliš jednoduché předpokládat, že ve vědomostní společnosti univerzita - a zaměřím se většinou právě na roli univerzity, neboť to je to, co znám nejlépe - tedy předpokládat, že univerzita, coby vrcholná znalostní instituce, musí neustále posilovat svou moc. Je rovněž příliš jednoduché předpokládat, že univerzita, coby - alespoň ve své rétorice - mezinárodní instituce, či věda, coby univerzální podnikání, musejí prosperovat v podmínkách globalizace a že společně, jako instituce vyvíjející liberální, kritické úsilí, musejí ve věku moderních technologií a světových kultur nepochybně triumfovat. Z toho, co jsem řekl dříve, jste možná vyrozuměli, že si nejsem tak docela jist, že toto bude platit. Avšak jsem si jist, že musíme kriticky uvažovat o tom, co jsou podle mého mínění poněkud líné a samolibé předpoklady týkající se triumfální úlohy vzdělání a vědy v globalizačním procesu nebo jak bych spíše řekl, v globalizačních procesech. Ve skutečnosti v tom může být stejně mnoho rizik jako příležitostí.

Mám čtyři základní důvody, proč toto říkám: za prvé, jak jsem již řekl, v rámci globalizace existuje mnoho úskalí, jež reprezentují vážné výzvy vzdělání a vědě v té podobě, jak jsou tradičně chápány. Kupříkladu techniky okamžité komunikace, v nichž často spatřujeme jakési srdce globalizačních procesů a o jejichž vytvoření a zdokonalování se samozřejmě univerzity a další vědecké instituce zasloužily, se používají k tomu, aby přenášely hodnoty a významy, jež se velmi liší o těch, které jsou se vzděláním a vědou konvenčně spojovány.

Za druhé, navzdory vší své internacionalistické rétorice jsou univerzity národními institucemi vytvořenými pro národní účely. Původně byly zakládány k tomu, aby sloužily domácím záměrům císařů, králů a princů. Byly rozšířeny, aby naplnily státní a podnikové byrokracie moderního státu a expertní společnosti, jež se vyvinula v pozdním 19. a následně 20. století. Zcela aktuálně pak byly rozšířeny proto, aby uspokojily demokratické požadavky širší participace na vyšším vzdělání. Jestliže nahlédneme za hranice, někdejší koloniální mocnosti zakládaly univerzity, aby vzdělávaly místní elitu, která měla podporovat imperiální projekt. Společenství usedlíků podporovala univerzity, aby posílila a zdůraznila své nároky spojené s národní sebeuvědoměním a tak dále. Také věda byla úzce propojena s výrazem národní síly. Patrně není náhodou, že zlatý věk poválečné vědy nastal ve stejné době, kdy vrcholila studená válka. Dnes se národní rivalita zřejmě přeměnila na tahanici o ekonomické výhody, avšak my se podle mého názoru musíme smířit s tím, že globalizace může představovat zcela novou hru s novými pravidly.

Za třetí, konkurenční instituce představují výzvu univerzitám a všem tradičním vzdělávacím a vědeckým institucím. Samozřejmě nikoliv podřízené instituce uspořádané v upravených a pravidelných hierarchiích funkce a hluboké úcty, nýbrž nové druhy institucí podnikových a virtuálních univerzit, o nichž se již hovořilo; online výukové systémy, které jsou stěží vůbec institucemi. Výzvu univerzitám představují rovněž nové koncepce celoživotního vzdělávání, které, jak řekl profesor Giddens, již nejsou pěkně rozčleněny do chronologických a pravidelných semestrů, a také idea kompetence, která již nemusí být úhledně ocejchována v pojmech akademických hodností. Možná že jsou tradiční instituce všech typů, včetně univerzit, již překonány a my bychom měli zkoumat dopad globalizace na solidnost institucí. Nejen Encyklopedie Britanniky, ale reálných institucí.

A konečně, za čtvrté, ve způsobu, jakým jsou produkovány znalosti, se samozřejmě odehrávají velmi důležité změny, jak zdůraznil profesor Giddens. Ty doprovázejí globalizační procesy a jsou s nimi úzce svázány. Tyto změny byly různě popsány pokud jde o zasazení do kontextu či širší distribuci produkce znalostí do souvislosti se vznikem znalostí, které jsou nejen vědecky platné, ale také společensky solidní. Pochopitelně dnes dopoledne nemám čas obhajovat tyto rozličné úvahy, avšak myslím si, že pravděpodobně ohrožují status specializovaných institucí produkujících vědomosti, jakými jsou univerzity a vědecké laboratoře. Domnívám se, že na tomto místě se musím zastavit, neboť jsem pravděpodobně již překročil svůj čas. Prosím, odpusťte mi, že jsem tolik důležitá témata nadnesl tak stenografickým a poněkud hrubým způsobem. Uzavřu jednoduše tím, že znovu zopakuji dva nejdůležitější body.

Za prvé, globalizace není jedním pohybem, nýbrž hluboce roztříštěným jevem, a za druhé, role vzdělání a vědy v globalizaci je proto nezbytně problematická. Konečně, jaké jsou implikace mého argumentu? Za prvé, univerzity coby výzkumné instituce mají zvláštní odpovědnost, aby definovaly a precizovaly, co vlastně máme na mysli pod pojmem globalizace. Jak řekl profesor Giddens, problém je, že pod pojem globalizace často zahrnujeme spíše příliš mnoho než příliš málo. Této odpovědnosti se samozřejmě nemohou zhostit univerzity samotné. Musejí se o tuto klíčovou výzkumnou funkci dělit s vládami a veřejnými soukromými asociacemi všech druhů. Společenství, která pohánějí globalizaci nebo jsou globalizací poháněna, ta všechna mají k této definici co říci.

Za druhé, univerzity jako vedoucí instituce vzdělávacího systému nesou rovněž zvláštní odpovědnost za to, že své studenty a nepřímo též žáky ve školách přimějí k tomu, aby zapojili kulturní dimenze a snad také etické a morální dimenze globalizace. Aby tedy tento proces nebyl chápán toliko jako instrument, jako příležitost pro ty nejlepší a nejchytřejší z jejich absolventů k tomu, aby se stali novou globální elitou. To je neadekvátní morální reakce.

Za třetí a konečně, a to je možná nejkontroverznější, že státy, vlády jsou odpovědné za to, že zajistí autonomii univerzit jako klíčových institucí ve "vyplňování veřejného prostoru", jak zněl výrok profesora Giddense. Na počátku 21. století se toto jeví jako téměř největší odpovědnost univerzit. Chápat univerzity jako veřejnou službu a ne nezbytně jako instituce veřejného sektoru a nechápat univerzity jako vhodné objekty další liberalizace ekonomických procesů. Děkuji vám.

Josef Jařab
Vyslechli jsme dva britské pohledy obsahující samozřejmě velice silný kosmopolitní a mezinárodní důraz a vyjadřující uvědomění si občanských práv a povinností. Přešel bych nyní k dalšímu mluvčímu, profesoru Josepu Bricallovi, jenž je bývalým prezidentem Asociace evropských univerzit. On sám představoval klíčovou postavu v reformě španělského vzdělávacího programu Evropské unie. Profesore Bricalle.

Josep Bricall
Domnívám se, že je velice obtížné nesouhlasit s tím, co řekl profesor Giddens, a to z několika důvodů. On ví, jak univerzity fungují praktickým způsobem a protože je sociologem, je univerzitní vzdělání jedním z hlavních předmětů jeho zájmu.

Zmíním se o třech aspektech vzdělání, zejména o vyšším vzdělání a globalizaci. Prvním aspektem, který mám na mysli, budou nové fenomény, jež za posledních dvacet let změnily univerzitní život. Druhým tématem je ekonomický aspekt globalizačního procesu. Zmiňuji se o tomto aspektu jednak proto, že jsem ekonom, ale především proto, že studenti navštěvují univerzity s cílem připravit se na své budoucí povolání. Mým třetím tématem bude několik poznámek a návrhů k tomu, kterak uvést v soulad tradici humanitních univerzit s realitou našich dní. Deset minut na to nebude stačit, ale pokusím se shrnout svá stanoviska.

Za prvé: změny na univerzitách v posledních dvaceti letech. Jsem přesvědčen, že musíme zdůraznit čtyři konkrétní jevy. Prvním z nich je změna, o níž se zmínil profesor Giddens, totiž nástup nového typu studentů. Druhou změnou jsou posuny v technologiích. Třetí změnou jsou nové druhy nabízených pracovních míst. A konečně, diverzifikace vyššího vzdělání, k níž dochází proto, aby bylo možné se vypořádat se všemi těmito faktory. K prvnímu bodu - příchodu nové třídy studentů. Podle aktuální publikace OECD lze rozlišit tři nové typy studentů: mladé dospělé, studenty "druhé příležitosti" a "zaryté" studenty. První kategorie, mladí dospělí, jsou studenti ve věku nad 25 let, tedy přesahující tradiční univerzitní věk. Studenti "druhé příležitosti" jsou ti studenti, kteří se do terciárního vzdělávání zapojují ve zralé dospělosti, neboť to nestihli v normálním čase, když byli mladší. "Zarytí" studenti jsou lidé, kteří se vracejí proto, aby se jim dostalo více terciárního vzdělání. Účastní se tedy celoživotního vzdělávání, jak jste se o tom zmiňoval ve svém projevu.

Zde je však třeba říci následující: podle OECD nárůst počtu studentů "druhé příležitosti" a "zarytých" studentů demonstruje sílící úlohu vyššího vzdělání v běžném životě. Jenže toto odstranění elitního společenství neznamená, že se společnost stane spravedlivou. Druhý fenomén se týká technologických změn. Produktivita lidí spočívá hlavně ve zpracování informací za účelem řízení zpracování. V průběhu 80. let se rozběhla první vlna technologického pokroku. Technické změny informování a komunikace zaváděné do ekonomiky mohou být aplikovány na vzdělání a výzkum. Pokud jde o zaměstnání, lidská aktivita se méně zaměřuje na fyzickou práci. Kromě toho je v tradičním řízení a organizačních činnostech člověk částečně nahrazován stroji, čímž se jedincům vytváří prostor pro kreativitu, změnu a inovaci. Na druhou stranu musím znovu zdůraznit, že informační a komunikační techniky mohou být aplikovány na sektor služeb. A pokud jde o ekonomickou aktivitu, informace jsou samozřejmě službou.

Třetí bod, a podle mého třetí důležitá změna ve společnosti a na univerzitách za poslední léta, se týká širší skupiny zaměstnání vyžadujících vyšší vzdělání a odborný výcvik. Většina dovedností získaných na univerzitách při studiu zaměřeném na výkon povolání v minulosti směřovala k výkonu humanitních profesí. Příkladem jsou právníci, lékaři a tak dále, nebo činnosti, pro něž byly odborné dovednosti jediným požadavkem. Nicméně, z dlouhodobého hlediska u studentů převažují požadavky na vzdělání a odborný výcvik v obchodě, organizování běžného rozvrhu obchodního managementu, používání nástrojů a vybavení a prodeji jejich komodit na konkurenčních trzích.

Posledním bodem je diverzifikace institucí vyššího vzdělávání. Mám dojem, že proces modifikace tradičního systému vyššího vzdělávání vykazuje dvojí trend. Na jedné straně spatřujeme tendenci k diverzifikaci akademického života a akademických institucí a diverzifikaci mezi nimi. Na druhé straně existuje zřetelná tendence ke stírání hranic, aby byla uspokojena jistá touha po unifikaci této různorodosti. Tak se různé instituce sbližují ve svých osnovách a plánech. To je podle mého názoru důležitý závěr.

Druhá část mého projevu bude věnována úvahám o některých stránkách procesu globalizace. Přirozeně souhlasím s profesory Giddensem a Scottem, že globalizační proces s sebou nese různé aspekty. Chtěl bych se však zmínit o ekonomickém aspektu. Jak jsem již řekl, studenti navštěvují univerzity, protože vyhledávají odbornou kvalifikaci. Myslím si, že ekonomický proces posílil odborná studia a důsledkem toho je pokles vlivu tradičních svobodných umění na klasických univerzitách. V jistém smyslu tyto trendy ve vyšším vzdělávání reprezentují druhou stránku ekonomické revoluce. Tomuto vývoji se často říká proces globalizace. Nicméně, jak řekl profesor Giddens, globalizace dnes pro společnost představuje realitu.

V osmnáctém století Adam Smith objasnil spojení mezi většími trhy, dělbou práce a rostoucími výnosy z obratu. Větší trhy znamenají globalizaci. Domnívám se, že novou tvář procesu globalizace v dnešní době představuje fragmentace procesu výroby. Roztříštěný proces funguje prostřednictvím lokalizace aktivit v různých teritoriích a regionech. Kdekoliv se tato fragmentace rozšíří, globalizace ukáže nové tváře. Dovolte mi některé z nich vyzdvihnout.

Za prvé, moderní techniky informace a technologie umožňují různé metody řízení. Centralizace a decentralizace aktivit a rozhodnutí se mísí podle technických požadavků, dopravních nákladů, řízení trhů a tak dále. Rozběhl se nový a silnější proces fúzování.

Za druhé, důležitější než inovace je aplikace nových technik za účelem zvýšení produktivity. Proto může transfer technologií a "učení se praxí" rozšířit oblast rozvinutých zemí. Za třetí, hlavním faktorem při přitahování kapitálu je odborný výcvik a vzdělávání populace, tj. lidských zdrojů. Tato skutečnost otevírá dveře některým lidem v rozvíjejících se zemích, avšak jiným teritoriím a jiným lidem v rozvinutém světě ty stejné dveře uzavírá.

Za čtvrté, rozšíření výrobního procesu vyžaduje obrovské toky finančních zdrojů. Na tomto mezinárodním finančním trhu není jednoduché odlišit spekulativní kapitál a výrobní potřeby jednotlivých zemí. Navzdory rozšířené kapacitě produkce nejbohatších ekonomik došlo v posledních dvaceti letech k několika krizím. Tržní fundamentalismus obětoval řešení ekonomických sociálních problémů obavám ze spekulací proto, aby získal důvěru poskytovatelů finančních zdrojů.

Má poslední poznámka se týká toho, jak přesně reagovat na tento proces z pohledu univerzit. Chtěl bych vyzdvihnout dva dopady celého procesu globalizace probíhajícího na univerzitách. Prvnímu dopadu se věnoval profesor Scott, totiž skutečnosti, že vlády v minulosti využívaly univerzit jako nástrojů pro školení byrokracií, zejména establishmentu uvnitř národních hranic. Jsem přesvědčen, že situace se velmi rychle mění. Vlády stále ještě žárlivě drží politiku vyššího vzdělávání ve svých rukách. Navzdory tomu se rozbíhá - prostřednictvím autonomie univerzit, prostřednictvím sítí, prostřednictvím transferu znalostí z jedné univerzity na druhou - nový proces. Je to proces, jehož pomocí univerzity současnosti implicitnějším způsobem připravují své studenty na to, že budou členy globálního establishmentu světa.

Něco takového se značným tempem odehrává v různých zemích. Vlády jednají v rámci určitých parametrů, avšak skutečnost se ubírá odlišným směrem. To je můj první postřeh. Druhým důsledkem je, že globalizace vnucuje systému vyššího vzdělávání zvláštní trend. To je ta globální odpovědnost univerzit, o níž hovořil prezident Havel. Na univerzitách existuje humanistická tradice, která - když byla přijata v průběhu renesance - byla obtížným procesem. Nešlo pouze o opětovné potvrzení hodnot starověkých kultur, ale také o stanovení nových přístupů k lidským problémům. Podle mého názoru šlo o nahrazování vize "shora dolů" přístupem "odspodu nahoru". Myslím si tedy, že univerzity mají zvláštní odpovědnost zabývat se lidskými problémy. Nicméně, lidské problémy v globalizačním procesu jsou dosti odlišné. Navrhl bych některé oblasti, v nichž je možné něco udělat. Podle mého názoru je možné pořádat pro univerzity a koleje semináře, na nichž by vědci různých oborů, znepokojeni hranicemi svých znalostí, mohli debatovat o přesné definici teorií a lidských problémů a byli připraveni ověřit platnost zdůvodňování a naslouchali si navzájem, neboť naslouchání druhým je cesta, jak se vyhnout fundamentalismu.

Můj druhý návrh - značná flexibilita nabízená studentům na cestě za vzděláním dává příležitost vytvořit novou atmosféru, v níž jsou dostupné volby netýkající se povolání, které rozšiřují obzor studenta. Můj třetí návrh je, aby existovala síť univerzit, laboratoří a dalších výzkumných institucí specifickým způsobem napojených na výrobní aktivity společnosti. Domnívám se, že by se univerzity mohly aktivně zavázat k takovým hodnotám, jakými jsou rovnost, příležitost a solidarita, aby existovala protiváha trendu propojování univerzit se soukromým, obchodním sektorem. Jedním konkrétním příkladem by mohla být podpora solidárnímu hnutí kooperace s ostatními univerzitami v méně rozvinutých regionech, a to nejen v jiných zemích, ale též v té které zemi samotné.

Čtvrtý bod, vztahy ke spotřebě. Industriální společnosti rozšířily volný čas a je pravděpodobné, že tento trend bude pokračovat. Spotřební chování posílilo zdroje stimulace, avšak nikoliv obsah stimulace. Vzdělávací instituce mají příležitost nabídnout kritéria pro výběr spotřebního zboží tak, aby pozitivnějším způsobem uspokojovalo intelektuální a kulturní potřeby.

Josef Jařab
Mnohokrát Vám děkuji, profesore Bricalle. Abychom mohli vyslechnout více názorů evropských univerzit, rád bych nyní vyzval dr. Andrise Barblana, jenž je v současnosti generálním tajemníkem Asociace evropských univerzit, historikem a politologem. Pracuje také pro Světovou radu církví a Evropské centrum kultury. Ve východní a střední Evropě Andrise Barblana známe jako člověka, který pomáhá integrovat univerzity tohoto regionu do celoevropské sítě.

Andris Barblan
Nuže, po pravdě řečeno nevím, jak začít, neboť mám pocit, že většina věcí již byla řečena. Slyšel jsem, že máme problémy s fragmentací, s roztříštěností, s diverzifikací, se specializací, s lokalizací, takže zde vidíme svět, jenž je rozdroben na všechny možné kousky. Proto si lámeme hlavu nad tím, kam univerzity - ačkoliv bychom se měli bavit o všech možných formách vzdělávání - náležejí a jak mohou rozvoji vtisknout kontext jednoty.

Rád bych členům panelu připomenul, že slovo vzdělání (anglicky "education" - pozn. překl.) má původ ve slově educere, což znamená vyvést. Vzdělávání je tedy procesem, kdy je jedinec vyváděn z jednoho prostoru do prostoru jiného. Je to proces dospívání, proces růstu. Znamená to, že existuje jedno místo, z nějž přicházíte, a jiné místo, k němuž směřujete. Znamená to, že vnímáte určitý směr. Znamená to, že někde existuje nějaká moc, která tento proces řídí. Připomínám vám, že ve slově "education", tedy educere, je obsaženo slovo dux, vůdce, což může představovat duceho v Itálii za dob fašismu nebo to může představovat Benátského či Janovského dóžete. To vše má původ ve stejném slově. Vzdělání představuje změnu, dospělost a růst. V kontextu těchto prostorů, toho jak se jedinec přemisťuje od jednoho k druhému, mám dnes pocit, že většina institucí, jež tento proces zprostředkovávaly, pokládá tuto otázku. Bývával zde systém moci, a do jisté míry existuje ještě dnes, v němž moc byla úzce spojena s komunikací, ovšem s komunikací a odstupem. Čím větší odstup jste si udržovali, tím větší jste měli moc. Paláce, v nichž zasedáme, představují příklady podobného spojení mezi lidmi u moci a lidmi, kterým bylo dáno poslouchat, lidmi, kteří museli jít jednou cestou, lidmi, kteří museli být přemístěni z jednoho místa na jiné.

Je poněkud s podivem, jestliže se zamyslíte, koho my zde představujeme, zastupujíce univerzity a instituce, jež mají zprostředkovávat, vlády a jiné instituce, jež mají zprostředkovávat sdělovací prostředky a další organizace, které již z definice mají zprostředkovávat. Jsme v jistém smyslu dinosaury moderní společnosti. Jsme dinosaury 21. století. Na mnoha místech s novými technologiemi se již tomu druhu autority, jejž reprezentujeme, nenaslouchá. Již není potřebná a mnozí lidé se ještě stále obracejí přímo k autoritě, ke zdrojům znalostí prostřednictvím internetu. Nedělají si starosti s tím, zda je toto pravda či nikoliv. Posouváme se tedy od společnosti argumentů s určitou autoritou směrem ke společnosti vytvářené názory, v níž si lidé vyměňují názory. Toto je velice fluktuující svět. Co je možné učinit ve snaze vzdálit se tomuto fluktuujícímu světu nebo mu alespoň dát nějakou pevnou osu? Nuže, ve výčtu podobných činitelů bych mohl nějakou chvíli pokračovat, avšak pojďme se věnovat něčemu, co ukáže spojení mezi tím, o čem jsem právě hovořil.

Od nynějška za šest měsíců, možná ve stejném sále, bude prezident Havel hostit jiné setkání. Setkání ministrů školství z 29 či 30 evropských zemí. Tito ministři školství se v Praze setkají proto, aby zhodnotili opatření přijatá vládami nebo občanskou společností za tím účelem, aby se tento evropský rozmanitý, roztříštěný prostor vyššího vzdělávání změnil v otevřený prostor vyššího vzdělávání. V loňském roce ministři v Boloni podepsali deklaraci, v níž prohlásili, že by chtěli, aby v roce 2010 Evropa byla otevřeným prostorem vzdělání. Jak toho můžeme dosáhnout? Na tomto místě se dostávám k některým přístupům. Domnívám se, že boloňská deklarace zasahuje několik důležitých bodů. Deklarace vyjmenovává čtyři věci, které je nezbytné udělat. Musíme evropské vzdělání učinit čitelným, aby občané věděli, co se jim vlastně nabízí. Tyto věci je třeba udělat tak, aby byly srovnatelné. Za třetí, musejí být udělány tak, aby byly kompatibilní. A konečně, musejí být transparentní. Čitelnost, srovnatelnost, kompatibilita a konečně transparentnost. To je, podle mého názoru, nové kvadrivium.

Víme, že když jste se na staré středověké univerzitě zabývali humanitními obory a písemnictvím, museli jste projít sedmi svobodnými uměními. Triviem a kvadriviem. Kvadrivium existovalo svým způsobem proto, aby lidem pomohlo situovat se. Toto prohlašuje boloňská deklarace, pokud se týká systémů vyššího vzdělávání, avšak já říkám, že ve vzdělávacím procesu to platí také pro lidi jako takové. To, co bychom my pedagogové měli lidem dávat, je schopnost porozumět světu. Jakmile jednou porozumějí světu, musí jim být dána schopnost porovnávat to, co se naučili. Musejí být schopni upravovat věci do slučitelné podoby tak, aby se mohli ve světě angažovat. Jestliže se setkají s transparentností, budou mít dostatečnou důvěru k tomu, aby se plně angažovali ve prospěch světa. Toto jsou čtyři úrovně vzdělání, jež lidem dopomohou k tomu, aby nebyli orgueuilleux, jak poznamenal prezident Havel, nýbrž aby navzdory vší vědě a technologiím byli pokorní. A že lidé potřebují nějakou osu k tomu, aby mohli proplouvat těmi velice turbulentními vodami, v nichž se nacházíme. To je ta osa humanity, jíž je nám zapotřebí.

Na tomto místě skončím. Pokusil jsem se ukázat, že pokud jde o sociologii, musíme se posunout od informací ke konvergenci, ke koherenci, ke kohezi. To, co nakonec opravdu potřebujeme, je 21. století držící pohromadě.

Josef Jařab
Mnohokrát Vám děkuji, dr. Barblane, za to, že jste nám připomněl Boloňskou Magnu Chartu a ony velmi praktické kroky přijímané v Evropě, včetně této země, za účelem vyřešení některých problémů vzdělávání na mezinárodní scéně. Nyní bych chtěl požádat madam Hannu Suchockou, bývalou ministerskou předsedkyni Polska a bývalou ministryni spravedlnosti a generální prokurátorku Polské republiky, o několik poznámek týkajících se zkušeností se vzděláváním v její zemi, jakož i v našich zemích.

Hanna Suchocka
Chtěla bych být velmi stručná a nepřednášet další projev, protože na to není čas.

Ráda bych nám všem připomněla několik věcí, které jsou možná velmi očividné, avšak někdy na ně při podobných diskusích nedojde. Domnívám se, že stojí za to mít na paměti, že v Evropě a ve světě stále existují rozličné rozpory. Já reprezentuji jednu část světa, a sice bývalou sovětskou Evropu. Myslím si, že rozdíl je stále patrný a že některé věci, jež lidé ze Západní Evropy považují za velmi očividné, nejsou tak očividné pro nás. Domnívám se, že před sebou máme delší cestu než vy, než v globalizovaném světě najdeme sami sebe. Když pozoruji naší společnost, vidím, že globalizace vyvolává mnohem více obav než nadějí. Jsem toho názoru, že je to zapříčiněno nedostatkem povědomí o tom, co vlastně globalizace znamená. Měli byste být schopni globalizaci definovat; slyšeli jsme velice pěknou definici globalizace oproti amerikanizaci, oproti fundamentalismu, dokonce oproti internacionalismu.

První krok na cestě ke globalizaci pro nás představuje členství v Evropské unii. Pro nás v této části Evropy je členství v Evropské unii jakousi globalizací, zatímco pro lidi ze Západu to je normální život. Musíme své lidi vzdělávat v tom, kterak žít ve sjednocené Evropě, a to je první krok. Snažili jsme se o to deset let a náš cíl, být v EU, se stále nachází před námi. Po čtyřicet let v sovětském systému jsme žili jako velice uzavřená společnost. Náhle, v posledních deseti letech, se musíme učit, jak žít v otevřené společnosti. Otevřená společnost pro mnoho lidí znamená nedostatek hodnot. Pokud existuje nedostatek hodnot nebo pokud nejsou nové hodnoty jasně identifikované a definované, může to vést k tomu, že lidé začnou hledat hodnoty staré, jako například nacionalismus, národní stát a národní hodnoty. Jak prohlásil profesor Scott, na základě takovýchto hodnot jsme byli vzděláváni. Pro nás Poláky to platí zejména, v 19. století žádný národní stát neexistoval. Nyní se pokoušíme uchovat si svou národnost, své polské hodnoty. Musíme své hodnoty vyslat na mezinárodní scénu, do globálního světa.

V takové situaci je role vzdělání velmi důležitá. Domnívám se, že nová úloha univerzit spočívá mimo jiné v redefinování hodnot pro 21. století. Někdy o hodnotách v tomto smyslu neradi hovoříme, neboť to nepovažujeme za moderní. Nicméně, v 21. století bychom měli znovu přesně definovat, jaké hodnoty potřebujeme. Zvláště naši mladí lidé nerozeznávají tradiční hodnoty a cítí se totálně ztraceni. Postrádají linii, která by je spojovala se starým a novým světem. Myslím si, že internet by pro ně namísto naděje mohl znamenat spíše hrozbu. Úlohou univerzit není toliko přenášet vědomosti, nýbrž také hledat lepší prezentaci toho, co se šíří a o čem se diskutuje na různých úrovních. Nicméně, musíme proniknout k podstatě věci, primárnímu a sekundárnímu vzdělání, neboť lidé na této úrovni jsou zcela nepřipraveni k životu v otevřené společnosti. Již byly podniknuty první kroky, avšak toto jsou pouze první kroky a my musíme jít hlouběji a dále, abychom jim nejen předali vědomosti, ale abychom v nich - jak jste řekl - vytvořili schopnost číst svět a aby byli schopni číst starý svět a nový svět, jenž leží před námi. Děkuji vám.

Josef Jařab
Chtěl bych vás požádat, abyste se posadili, a rád bych dal slovo profesoru Fritjofu Caprovi, teoretickému fyzikovi a řediteli berkeleyského Centra pro ekogramotnost, aby zahájil diskusi.

Fritjof Capra
Je mi vskutku potěšením být znovu zde a pokračovat v účasti na diskusích Fora 2000. Jsem přesvědčen, že pokud mají být mladé generace připraveny na výzvy budoucnosti, mělo by vzdělání ve věku globalizace být o globalizaci. Jak jsme dnes slyšeli, globalizace má řadu aspektů. Nicméně, jestliže nám globalizace působí starosti, působí nám je především a v prvé řadě nová globální ekonomika. V průběhu posledních dvou desetiletí dvacátého století dala revoluce v informačních technologiích vzniknout novému typu globálního kapitalismu, jenž je vystavěn na informačních tocích, moci a bohatství v globálních finančních sítích. Manuel Castells, profesor sociologie v Berkeley tuto novou síťovou ekonomiku dopodrobna popsal. Jeho analýza by měla být součástí našich budoucích učebních plánů ekonomie a obchodu.

Poprvé v historii se celý svět řídí do značné míry obecnou soustavou ekonomických pravidel. Přesněji řečeno, tento "globální trh" není vůbec trhem, nýbrž obrovským automatem, sítí strojů naprogramovaných na základě jediné hodnoty - vydělávání peněz kvůli vydělávání peněz, při současném vyloučení veškerých ostatních hodnot. Protože je nová ekonomika velmi výrazně formována stroji, není překvapením, že výsledné kulturní, společenské a ekonomické prostředí život nepodporuje, nýbrž ohrožuje a degraduje. Mladí lidé by měli vědět, že vznik nového globálního kapitalismu je propojen s rostoucí sociální nerovností, polarizací a vyloučením ze společnosti. Zvýšil globální migraci, vytvořil globální zločineckou ekonomiku, která hluboce ovlivňuje národní ekonomiky a mezinárodní ekonomiku a politiku, ohrožuje a devastuje ekosystémy a lokální společenství po celém světě. Vytrvalou honbou za pochybnými biotechnologiemi pronikl do posvátnosti života tím, že se pokouší přeměnit rozmanitosti života v monokultury, ekologii v inženýrství a samotný život v komoditu.

Máme vůči našim studentům dluh - když je učíme o informačních technologiích a společenských vědách, měli bychom o těchto následcích hovořit upřímně. Začíná se objevovat konsensus, že globální kapitalismus je třeba regulovat a omezovat. Jeho finanční toky je třeba organizovat podle odlišného souboru hodnot a přesvědčení. Toto bylo opakovaně vyjádřeno v diskusích předcházejícího Fóra 2000 a podobné diskuse by se měly uskutečnit na půdě našich vzdělávacích institucí. Jaké jsou nové hodnoty, které potřebujeme k tomu, abychom přetvořili globalizaci?

Při našem posledním setkání v minulém roce nás prezident Havel vybídl, abychom přemýšleli o etické dimenzi globalizace. Etikou máme na mysli standard lidského chování, jenž vyplývá z vědomí sounáležitosti. Jestliže náležíme k určitému společenství, chováme se podle toho a právě tehdy se chováme eticky. V rámci kontextu globalizace mě napadají dvě společenství, k nimž všichni náležíme. My všichni jsme členy lidstva a v takovém případě by naše chování mělo odrážet hodnoty lidských práv, spravedlnosti a důstojnosti. O těchto tématech na Fóru 2000 diskutovali mluvčí, kteří jsou pro takovou diskusi kvalifikováni nepoměrně lépe než já. Proto se budu zabývat oním druhým společenstvím, k němuž všichni náležíme.

My všichni jsme členy pozemské domácnosti, která je řeckým kořenem slova "ekologie". Jako takoví bychom se měli chovat jako ostatní členové domácnosti: rostliny, živočichové a mikroorganismy, které vytvářejí ohromnou síť vztahů, již nazýváme pavučinou života. Tato pavučina života je globální sítí, jež se rozprostírá, rozvíjí a nabývá na rozmanitosti již po 3 miliardy let, aniž by kdy byla zpřetrhána. Nejvýraznější charakteristikou pozemské domácnosti je její přirozená schopnost udržovat život. Jako členové tohoto společenství jsme povinni chovat se takovým způsobem, abychom nenarušovali schopnost přírody udržovat život. To je základním smyslem ekologické udržitelnosti. To, co se v udržitelném společenství udržuje, není ekonomický růst či rozvoj, nýbrž celá pavučina života, na níž je závislé naše přežití z dlouhodobého hlediska. Jinými slovy, udržitelné společenství je navrženo takovým způsobem, že jeho životní styly, obchody, ekonomika, fyzické struktury a technologie nekolidují se schopností přírody udržovat život. Prvním krokem v tomto úsilí musí být to, že se staneme ekologicky gramotnými, což znamená, že porozumíme zásadám organizace, které si ekosystémy vyvinuly proto, aby udržely pavučinu života.

Abychom toho dosáhli, musíme přemýšlet systematicky. Jak o tom včera večer tak výmluvně hovořil prezident Havel, vzdělání je schopností vnímat skrytá spojení mezi jevy. V příštím století bude ekologická gramotnost rozhodující dovedností politiků, velkých byznysmenů a expertů ve všech oborech. Ba co více, bude rozhodující pro přežití lidstva jako celku, a proto bude nejdůležitější součástí vzdělání na všech úrovních, od základních škol až po koleje a univerzity a navazující vzdělání a odborný výcvik profesionálů.

V mém příspěvku k prvnímu Foru 2000 v roce 1997 jsem v obrysech naznačil pojmový rámec, vzdělávací strategie a vůdcovské charakteristiky nezbytné k pěstování ekologické gramotnosti v primárním a sekundárním vzdělání. Právě toto se společně s mými kolegy snažíme rozvinout v centru pro ekogramotnost v Kalifornii. Existují také další organizace, jež dělají podobnou práci ve vyšším vzdělávání.

Dalším krokem bude využití našich ekologických znalostí k zásadnímu přetvoření našich technologií a společenských institucí tak, abychom přemostili propast mezi lidskými plány a ekologicky udržitelnými přírodními systémy. Naštěstí jsou praktiky ekologicky zaměřeného plánování v posledních několika letech na prudkém vzestupu a všechny jsou dnes velice důkladně zdokumentovány, avšak tyto nové myšlenky a plánovací praktiky zatím nezasáhly katedry chemie, inženýrství a vědy o vlastnostech a užití materiálů našich univerzit. Velice stručně jsem se pokusil shrnout, co mám na mysli vyučováním o globalizaci, o povaze globální ekonomiky, jejích ekonomických, společenských a ekologických dopadů a o alternativních rámcích ekogramotnosti a ekoplánování. Tyto znalosti se ve skutečnosti dnes již vyučují, ovšem vyučují se z velké většiny mimo špičkové akademické instituce, obchodní organizace a vládní agentury. Jsou přenášeny a nepřetržitě dále rozvíjeny sdruženími základních organizací v neformálních seminářích a v nových institucích vzdělávání, které fungují spíše jako sítě, než jako hierarchie, v souladu s tím, jak se fungování v sítích vynořuje coby nová forma společenské organizace, což také zdůraznil profesor Giddens.

Schumacherova kolej v Anglii je příkladem těchto nových vzdělávacích institucí. Je mezinárodním střediskem ekologických studií s filosofickými a duchovními kořeny zapuštěnými hluboko v ekologii. Scházejí se zde studenti celého světa, aby se učili, žili a pracovali společně, zatímco studují na mezinárodní fakultě. Jsem přesvědčen, že jedním z nejdůležitějších úkolů vlád, obchodních organizací a nadací je posilovat tyto nové vzdělávací instituce tím, že je budou zviditelňovat prostřednictvím oficiálních akreditací a financovat z onoho malého procenta obrovských zisků, jež jsou v nové globální ekonomice vytvářeny. Tyto instituce se budou nacházet v centru nové občanské společnosti, po níž volá mnoho pozorovatelů globalizace.

Bude třeba, aby se samotné myšlenky a hodnoty, kterým vyučují, staly součástí zásad organizace finančních toků globální ekonomiky. Díky značné univerzálnosti a přesnosti nových informačních a komunikačních technologií, je dnes efektivní regulace globálního kapitalismu odpovídající humanistickým a ekologickým zásadám technicky uskutečnitelná. Výzvou pro vzdělání ve 21. století je změnit hodnotový systém globální ekonomiky tak, aby byl slučitelný s lidskou důstojností a ekologickou udržitelností. Děkuji vám.

Josef Jařab
Pokud úkol zní: změnit hodnotový systém, je to úkol pro současnou společnost a ještě více pak pro generace příští. Jako poslední, nikoliv však významem, promluví náš studentský zástupce. Někdo možná v mladých lidech spatřuje klientelu vzdělávacího systému, já však dávám přednost tomu, pohlížet na ně jako na partnery.

Colm O’Cinneide
Dámy a pánové, díky nesmírné štědrosti nadace Nippon a nadace Forum 2000 se zde v této nádherné aréně vloni v červnu setkalo 60-70 studentů z celého světa, aby diskutovali o globalizaci. Byla to pro nás pro všechny nezapomenutelná zkušenost a v mnoha ohledech to byl rovněž příklad příležitostí, jež globalizace odkrývá. Mladí lidé jsou tradičně označováni za ty, kdo mají z globalizace prvotní prospěch, pokud jde o mobilitu, komunikace, vzájemnou propojenost - jak se o tom zmínil profesor Giddens - pokud jde o určité kultury, nové zrovnoprávňování obou pohlaví, nová práva procházející napříč určitými sférami.

Co bylo ve světle tohoto tradičního vnímání mladých lidí jako přesvědčených účastníků globalizačního procesu překvapivé, bylo znepokojení, kterým byly prodchnuty všechny příspěvky k letošní diskusi. Jeden přispěvovatel za druhým identifikovali pocity odcizení a vyčlenění z tolika globálních a lokálních trendů. Konkrétně zde byl důraz na obrovské globální vyřazení miliónů lidí z příležitostí, jež byly globalizací otevřeny. Jsem absolventem práv, a proto jsem přirozeně až příliš posedlý detaily. Když slyším o tom, kterak internet změní svět a vzdělání, vždycky bych k tomu rád dodal poznámku pod čarou - v závislosti na socioekonomických skutečnostech a skutečnostech týkajících se pohlaví. Toto je nutné mít neustále na mysli po celou dobu tváří v tvář masivnímu globálnímu vyčleňování.

Studentské fórum se snažilo zdůraznit, že vzdělání je více než to, co se odehrává ve formálních univerzitních institucích, zejména v západní Evropě a Severní Americe. Jak jasně ukázal profesor Capra, vzdělání sestává z mnoha aspektů: je zde formální sektor - univerzity, základní školy, střední školy. A je zde samozřejmě také neformální sektor. Mladí lidé, jako kdokoliv jiný, se učí tím, že se podílejí na sítích nevládních organizací, na občanské společnosti, že jsou součástí svých rodin a také prostřednictvím internetu. Existuje tolik různých sítí a veřejných a soukromých oblastí, kde se odehrává vzdělávání, a při těchto diskusích je důležité, abychom se neomezovali na zúžený pohled na to, co vzdělání přináší.

Maje toto na paměti, Studentské forum se také snažilo zdůraznit hodnoty, jež vzdělání formují. Shodli jsme se na tom, že vzdělání by mělo být něčím víc než pouhým nástrojem k vytváření dobrých výrobců a dobrých spotřebitelů v globální tržní ekonomice. Hodnoty, které by měly podtrhovat vzdělání, by měly být zaměřeny na rozvíjení naší vlastní identity coby identity morálně autonomních jedinců. Měly by takto vzdělaným lidem umožnit, aby se angažovali kreativně, aby se podíleli na společnosti a všech těch různých soukromých a veřejných oblastech, o nichž jsem se zmínil. Vzdělání by mělo rovněž být, podle slov Nelsona Mandely, nástrojem osvobození. Vzdělání by mělo těm, kdo jsou vzděláni, umožnit, aby kriticky přemýšleli o společnosti, aby se angažovali v dialogu s jinými společenstvími, lidmi jiných vyznání a z jiných společností. Mělo by jim umožnit, aby se podíleli na multikulturní výměně, aby - pokud je to nezbytné - kritizovali existující víry a zapojili se do dialogu. Studentskému fóru připadalo, že globalizace by tomu měla napomoci. Globalizace by měla být obrovskou příležitostí k pokusu o implementaci těchto hodnot.

Bohužel jsme však svědky toho, že se to neděje v takové míře, v jaké by mělo. Konkrétně, stále existuje nesmírně omezený přístup ke vzdělání, což jde na vrub sociálně-ekonomickým faktorům a na vrub faktorům souvisejícím s rozdílem pohlaví. Dokonce i v západní Evropě, ba i v Severní Americe, tedy v "privilegovaných" částech světa, jsme svědky toho, jak je vzdělání stále více omezováno proto, aby sloužilo procesu hromadné produkce, jež chrlí absolventy škol, kteří neměli čas rozvinout se ve spoluúčastníky, rozvinout se pokud jde o zapojení do sítě.

Jsme toho mínění, že došlo k selhání: selhání v politice, selhání v chápání pojmů. Nedaří se chápat příležitostí, jež globalizace nabízí. Stejná selhání se objevila na poli vědy. Profesor Capra zdůraznil, že aplikace vědeckého poznání funguje jako mechanismus rozšíření globální rovnosti.

Nacházíme se na počátku nové průmyslové revoluce, a to zejména ve dvou oblastech: informačních technologiích a biotechnologiích. Domnívám se, že v mnoha ohledech jsme na tuto průmyslovou revoluci stejně nepřipraveni, jako jsme byli nepřipraveni na původní průmyslovou revoluci na počátku 19. století. Jako mladý člověk bych měl neustále hovořit o informačních technologiích, takže se pro změnu zaměřím na biotechnologie. Zdá se, že diskuse se zaměřuje na vědu, pokud jde o internet a informační technologie. Měli bychom však mít na paměti také to, že v rozvinutých zemích se uskutečnily naprosto průlomové objevy v biotechnologiích, což s sebou přináší možnost, že v privilegovaných částech světa budou nemoci způsobované jednobuněčnými původci eliminovány do 50 let a délka života se výrazně zvýší. Nic z toho nebude dostupné pro větší část světa. V základních lidských potřebách bude existovat ještě větší nesoulad. Podle našeho mínění jsme s tímto konfrontováni.

Věda může velice často fungovat jako přírodní ideologie. Je prezentována stejným způsobem jako volný trh, tedy jako nevyhnutelný proces, který stále postupuje bez ohledu na jakýkoliv socio-ekonomický kontext. To vede k doprovázející filosofii determinismu - v současnosti genetického determinismu - která se čím dál více dostává do módy. Je rovněž přítomna v takových dílech, jakým je "Bellova křivka" Murraye a Herrnsteina, ale také v dílech mnoha dalších intelektuálně uznávaných autorů. Tuto myšlenku determinismu bychom měli zavrhnout a měli bychom vzdělávat v tom smyslu, že věda je stále probíhajícím procesem. Měli bychom chápat, že rozhodnutí jsou politická, a jako angažovaní aktéři musíme volit, kterak vzdělávat a kterak vyučovat vědě tak, abychom mohli posilovat hodnoty, pro něž jsme se rozhodli, a omezovat nerovnost. Lhostejnost je volba, stejně jako aktivita. Toto je výzva, před níž stojí toto Fórum, Studentské fórum a většina planety.

Studentské fórum nalezlo určité nástroje, jež by nám podle našeho názoru mohly napomoci - napomoci k udržení kroku s globalizací a k řešení těchto nerovností. Shodli jsme se na spolupráci, na tom, o čem hovořil Zigmund Baumann - antipasivita, trénink podílení se na společnosti na všech úrovních. To zahrnuje takové věci, jako přístup k základnímu vzdělání, jež je v rozsáhlých oblastech planety lidem upíráno. Shodli jsme se také na tréninku k multikulturalismu, tréninku dialogu s jinými přesvědčeními a kulturami. Shodli jsme se rovněž na tréninku kritického myšlení jedince, tedy opět jako morálně autonomní bytosti. Domníváme se, že právě trénink v těchto třech sférách nám pomůže svést zápas s fundamentalismem ve všech sférách, o nichž hovořili předchozí mluvčí.

Profesor Capra v roli moderátora loňského Fora zdůraznil potřebu nových a rozvinutých druhů gramotnosti. Gramotnost - politická gramotnost, ekologická gramotnost, socio-ekonomická gramotnost a mezikulturální gramotnost jsou klíčové a v globalizovaném světě nedocenitelné. Jsem také toho mínění, že tyto hodnoty můžeme přenést do přístupu k vědě. Jestliže zdůrazníme spolupráci, jestliže pochopíme, že aplikace vědy zahrnuje rozhodování o tom, jak je tato věda aplikována, rozhodování, které vyžaduje účast celého světa, bude oním klíčem k omezení nerovnosti. Musíme také pochopit, že věda je neustálým dialogem. Byly citovány myšlenky Thomase Coombse a stalo se z nich téměř klišé. Ovšem jejich pravdivé jádro říká, že věda je dialogem, jenž odhaluje neuvěřitelné hodnotné obrazy světa. Je však nezbytné volit, jak tyto obrazy využijeme, rozpoznat potřebu participace, kritického myšlení a zkoumat výchozí hypotézy.

V 19. století se vyskytovala běžná evropská a americká domněnka, že pokud jste chudí, je to proto, že jste geneticky hloupí. Toto je onen druh nekritického pseudovědeckého myšlení, s nímž je neustále nutné zápasit za pomoci nástrojů, na nichž se shodlo Studentské fórum. Mezi další aspekty patří to, že vzdělávání směrem k přijetí multikulturalismu nepostačuje, pokud společnosti multikulturalismus popírají. Západní Evropa, abych se zabýval tou částí světa, z níž pocházím, musí učinit některá velice vážná rozhodnutí ohledně toho, zda chce existovat jako multikulturální společnost, či jako integrující, asimilující, jednobarevná společnost. Toto jsou důležité volby, jež nelze oddělovat od rozhodování o tom, kterak budeme postupovat při výchově k multikulturalismu. Připadá mi však, stejně jako Studentskému fóru, že k tomu, abychom rozvinuli participaci, multikulturalismus a dialog, musíme vzdělávat, musíme vzdělávací establishment, sítě občanské společnosti, univerzity atd. chránit před ovlivňováním. Musíme rozvinout participaci studentů a mladých lidí, rozvinout jejich schopnost kritického myšlení. Studentské fórum tyto hodnoty identifikovalo jako zcela klíčové. Máme pocit, že toto je výzva, o níž bychom měli uvažovat na tomto Fóru. Děkuji vám.

Josef Jařab
Děkuji Vám, Colme, za to, že jste nám předal zprávu Studentského fóra a diskutoval o problémech vzdělávání. Dříve než zahájím diskusi, chtěl bych nyní dát profesoru Giddensovi příležitost vyjádřit se k tomu, co bylo řečeno. Pokud má někdo pocit, že nějaké téma nebylo dotčeno a chtěl by nás upomenout na něco, co by mělo být zmíněno, prosím, učiňte tak.

Anthony Giddens
Rád bych okomentoval některé dosud přednesené projevy. V Seattlu jsem viděl člověka s transparentem, který jsem považoval za zábavný, ale zároveň také poučný. ,,Připojte se k celosvětovému protestu proti globalizaci!" Právě toto nám ukazuje, že lidé na ulici v Seattlu byli součástí globalizačního procesu. Použili typické nástroje globalizace, aby se tam mohli shromáždit. Přihodilo se tedy, že se globalizace shora setkala s globalizací odspodu. Globalizace odspodu, tedy nárůst zvláštních zájmových skupin, nevládních organizací a občanských asociací, kterých je ve světě na 30 000. Ještě před třiceti lety jich bylo jenom sto. Jde tedy o stejně důležitou součást globalizace jako to, co je považováno za její podstatu.

To samé platí i o fundamentalismu, který je dítětem globální elektronické kultury. Fundamentalisté byli prvními, kdo začali používat globální komunikační prostředky a internet. Fundamentalismus je reakcí na část globalizačního procesu. O pokornosti vědy byla učiněna spousta zajímavých komentářů. Věda má však ještě druhou stránku - agresivní prométheovský étos. Rád bych podotkl, že se pohled na vědu během naší generace podstatně posunul. Důvodem je mnohem přímější zasahování vědy a technologie do našich životů, než jak tomu bylo dříve. Už nemůžeme čekat na vědce, až nám sdělí pravdivé výsledky svých objevů. Vzhledem k vědě žijeme v mnohem otevřenější společnosti, než v jaké žila jakákoli generace před námi.

V mnoha oblastech, jako třeba v ekologii, o níž se zmínil profesor Capra, nikdo opravdu neví, jaký je rozsah tohoto fenoménu. Dokonce ani sami vědci se neshodnou. Nemůžete nechat vědu jenom vědcům. K nejvíce demokratizujícím rysům dvacátého století patří nutnost dialogu mezi vědci, veřejností a politiky. Ten musí být vnesen do samého centra demokracie.

Za třetí bych si dovolil oponovat paní Suchocké. Bez globalizace by nebyla žádná sametová revoluce, žádný rok 1989. Když se podíváte na dějiny Sovětského svazu, zjistíte, že ve staré industriální ekonomice byl docela konkurenceschopný. Jeho autoritářský systém fungoval tehdy docela dobře, podobně jako staré, masově vyrábějící hierarchie. Sovětský svaz se ale nedokázal vypořádat s novou globalizovanou elektronickou ekonomikou. Autoritářský systém, který reprezentoval, se stal nefunkčním. Nebyl schopen fungování v hi-tech ekonomice. Globalizace je základem pro změny a posuny ve světové společnosti. Zahrnul bych sem konec apartheidu, frustrujícího dialogu na Středním východě a v Severním Irsku. Existoval jistý druh globálního elektronického dialogu v celosvětovém měřítku. Žádná ze zmíněných událostí by se nebyla stala bez ostatních událostí. Jedná se o něco skutečně nového, protože před rokem 1970 by to bývalo nebylo možné.

Profesor Capra se dotkl pro nás klíčové otázky. Na jedné straně je tu rozsáhlá stejnost, ne však vyvolaná globalizací. To je naprostý mýtus, protože když srovnáte globalizaci s volným trhem, pak globalizace vede k nestejnosti. Neexistuje zcela jasný vztah. Známe pouze jeden způsob překonání bídy. Je jím ekonomický rozvoj, jehož se budou účastnit i chudí. Chudobu nelze řešit redistribucí. Jediným způsobem je tržní hospodářství, v němž si vláda podrží svou roli. Aktivní účast vlády a ne pouze spravování státu je jediný způsob, jak zajistit účast chudých. Je možné činit rozsáhlé zásahy proti světové chudobě, nelze je však provádět bez hospodářského růstu. Je to však slučitelné s poškozenými světovými ekosystémy?

Já věřím, že může být. Věřím v to ze dvou důvodů. Ekonomická modernizace nyní zdůrazňuje, že ekologicky sofistikované je slučitelné s tvorbou pracovních míst a s podporou ekonomického rozvoje. Za druhé musíte mít koordinované globální aktivity, které musejí být efektivnější než protokol z Kjóta. Můžeme toho dosáhnout? Nevíme. Snad když budeme mít koordinovanou vládní činnost na celosvětové úrovni a ne nespoutanou deregulaci, která vše ponechává na tržních silách. Takto nelze vytvořit slušný svět. Děkuji vám.

Josef Jařab
Nyní, kdo chce, může podat komentář a my učiníme záznam. Až se dostaneme k tématu, které byste opravdu chtěli okomentovat, zvedněte, prosím, ruku, než bude téma opuštěno. První je na řadě pan Singh.

Karan Singh
Děkuji. Chtěl bych učinit několik krátkých poznámek. První se týká zprávy UNESCO o vzdělávání v jedenadvacátém století. Já jsem měl možnost být členem komise Jacquese Delorse, která vypracovala zprávu zvanou ,,Učení je vnitřním pokladem." Ta se zabývá do určité hloubky mnoha problémy, které zmiňují současní pedagogové. Myslel jsem si tedy, že bych o ní pohovořil, kdyby se s ní snad zde přítomní ještě nesetkali, o čemž však pochybuji.

Nyní bych chtěl přidat pár bodů k tomu, o čem hovořil profesor Giddens. Za prvé, řekl, že fundamentalismus je dítětem globalizace. Domnívám se, že jde o velmi hrubé zjednodušení. Ve skutečnosti fundamentalismus existuje v mnoha podobách po staletí a i když oni nyní skutečně používají internet, myslím si, že tvrdit, že fundamentalismus je dítětem globalizace, je, při vší úctě, jednoduše nesprávné.

Druhý bod, o němž se profesor Giddens jako ředitel London School of Economics zmínil, je, že jediný prostředek k překonání bídy je zvýšení ekonomického růstu. Dalo by se s tím docela souhlasit, ale přece existují určitá omezení růstu. Celá tato teorie, totiž že lze exploatovat světové zdroje pro jakýsi neurčitý růst, přivedla svět do současné krizové situace. Rád bych ocitoval Mahátmu Gándího: ,,Na světě je dost pro uspokojení potřeb všech lidí, ale není tu dost pro uspokojení nenasytnosti byť jen jediného člověka." Děkuji.

Josef Jařab
Dalším řečníkem je, nemýlím-li se, Hazel Hendersonová.

Hazel Henderson
Děkuji. Chtěla bych navázat na poslední poznámky pana Giddense ocitováním vládního výzkumu vědecké a technologické politiky, který proběhl v mé zemi, tedy ve Spojených státech v letech 1974 až 1976. Budu hovořit o Americkém úřadu pro posuzování technologií. Byla jsem při jeho zrození a působila v jeho dozorčí radě. Využívá síť vědců ze všech disciplín k posuzování společenského a ekonomického dopadu rozhodnutí o technologické politice.

Vydává řadu podrobných a uznávaných zpráv, které lze získat od Amerického vládního tiskového úřadu na CD-ROMu. Tento projekt výborně informoval veřejnost o problémech, jimiž se tu nyní zabýváme. Prováděli jsme studie o biotechnologií a jejích úskalích a o elektronickém obchodování na burzách dávno před tím, než my jsme zde začali hovořit o celosvětovém kasinu. Republikáni v americkém Kongresu zrušili tento úřad v roce 1996. Představoval zkrátka příliš velkou hrozbu pro ideologii, která existuje ve Spojených státech. Naproti tomu nadále funguje velmi úspěšný projekt Charta Země, jehož jsem se také účastnila. Ten představuje neutuchající celosvětové úsilí nevládních organizací o identifikaci morálního minima. Až dosud bylo mimořádně úspěšné. Bylo uvedeno v květnu v Haagu jako nový globální fenomén, jako určitý druh pre-globálního legislativního regulačního fenoménu. To jsou dva příklady, které jsem chtěla uvést.

Frederik Willem De Klerk
Pane předsedo, velice se mi líbila diskuse dnes ráno a rád bych něco řekl. Možná, že profesor Giddens bude chtít reagovat. Postavil proti sobě kosmopolitní kulturu a fundamentalismus. Já s tím problém nemám, ale myslím, že patřičně nerozvedl co je vlastně kosmopolitní kultura. Chci spojit to, co řekl zástupce studentů, když hovořil o konceptu multikulturalismu. Mám pocit, že když jednáme o globalizaci nebo o evropanizaci, musíme se nějak vtěsnat do rámce reality. Domnívám se například, že teorie tavícího kotle je také fundamentalistickým přístupem. Jestliže vezmu typického Evropana, myslím, že musíme dát prostor například Skotovi, aby byl Skotem, i když je občanem Spojeného království. Dále musí mít tento Skot prostor pro to, aby byl Britem a také Evropanem. To je další součást reality jeho života. On je také součástí globální komunity. Pečovat o komplexnost neznamená zabít rozmanitost, ale vnést harmonii do rozmanitosti a ne ji zničit. Děkuji vám.¨

Asma Jahangir
Rád bych pronesla jen krátký komentář. To, co jsme dnes slyšeli, bylo nádherné, ale osobně si myslím, že musíme gratulovat našemu studentskému zástupci. Dal nám naději, že existují globalizované hodnoty. Nadnesl otázku pohlaví a stovek milionů negramotných. Velice rád se přidávám k teorii rozmanitosti. Zničit rozmanitost by znamenalo polarizovat svět a v našich zemích, kde jsme mnohonárodnostní, multietničtí a multijazykoví, to rozhodně nepomůže. Dále bych rád řekl, že jsme slyšeli pohled paní Suchocké na globalizaci. V západním světě máme všechny tyto perspektivy pohlaví, rozvojových zemí a lidí s různými hodnotami, které možná ještě nedozrály, nebo je alespoň za nezralé považujeme. Hodnoty však existují v každé části světa. To, co je potřeba globalizovat mnohem více než cokoli jiného, je Západ sám.

Mariano Plotkin
Zdá se zřejmé, že jsme součást globální komunity. Zde se divím, co se děje těm, kteří nejsou součást globální komunity. Já pocházím z Latinské Ameriky, tedy z té části světa, kde mnoho dětí ani netuší, co je internet, protože nemají přístup ani k základnímu vzdělání, natož pak k internetu. Chci zdůraznit, že počet těchto dětí neustále narůstá a domnívám se, že tomu tak není jen v mé zemi, ale v celé naší oblasti.

Chci tedy říci, že jsem byl překvapen, že spousta komentářů byla o vyšší úrovni vzdělání, když značná část lidstva nemá vzdělání vůbec žádné. Děkuji.

Ivan Vejvoda
Přicházím pozdě na tuto konferenci. Jsem ředitelem Fondu pro otevřenou pomoc v Bělehradě a také působím jako politolog a sociolog. Globalizace záleží na nás a myslím si, že jednou z věcí, které si musíme uvědomit, je, jak zmínila premiérka Suchocká, že ve většině společnostech po celém světě je spousta strachu a málo bezpečnosti, a to dokonce i v rozvinutých zemích. Tyto obavy musí být utlumeny.

Souhlasím s tím, že musíme najít kompromis mezi našimi různými identitami, ať už je to identita týkající se pohlaví, vzdělání nebo národa, a mezi globálním kosmopolitismem, jehož jsme součástí. Jestliže se lidé necítí bezpečně ve své identitě nebo jsou-li tlačeni do mono-identity, pak takové postoje plodí ta nejhorší zla, jaká kdy lidstvo vytvořilo. Já pocházím naštěstí z osvobozeného Srbska, kde jsme ve volbách porazili Miloševiče nenásilným a demokratickým způsobem. Svou volbu jsme ubránili i deset dní poté a jsme tedy v desátém dni svobody. Teď se ale nechci obšírně zabývat tím, co se děje v mé zemi.

Chtěl bych mluvit o tom, co zmínil profesor Giddens, o procesu vzájemného učení. Spousta vzdělávání se odehrává mimo instituce. V mé zemi právě proběhl rozsáhlý proces učení se participaci a celkovosti. Je to stará renesanční myšlenka o vita civile, občanském životě. Ten neexistoval, dokud si každý jednotlivec, mladý či starý, muž či žena, neuvědomil, že pokud se do toho sami nedají, tak budeme žít v autoritářském režimu.

Chtěl bych říci, že si poté, co jsem žil ve společnosti svazované sankcemi, myslím, že to je ta nejhorší možná politika jak pomoci společnosti posunout se od společnosti uzavřené k otevřené. Musíme se z těchto zkušeností poučit. Když byly v květnu 1992 sankce uvaleny, zahrnovaly i veškeré akademické kontakty. Naštěstí tu byli kolegové, kteří věděli, že je to něco velmi negativního a zvali nás na konference osobně. Jiní mí kolegové, zejména v oblasti přírodních věd, neměli takové štěstí a byl jim znemožněn přístup k celosvětové vědecké komunikační síti.

Josef Jařab
Děkuji Vám, doktore Vejvodo. Velice rádi Vás tu opět vidíme a zejména Vaši zemi, s níž všichni sdílíme její naděje a očekávání. Nyní Alexander Leeser.

Alexander Leeser
Já reprezentuji Mezinárodní filosofickou olympiádu. Loňského roku jsem byl požádán, abych předsedal olympijskému výboru při organizování deváté Filosofické olympiády pro středoškolské studenty s názvem: ,,Od násilí k toleranci, usmíření, míru a globální demokracii," konající se příští rok ve Philadelphii.

Jak jsem cestoval po světě a hovořil, zjišťoval jsem, že získávám stále více podpory pro Olympiádu. Zpráva UNESCO hovoří o důležitosti filozofie pro demokracii. Myslím, že stojí za povšimnutí, že se tato iniciativa zrodila v roce 1990 ve východní Evropě jako výsledek uvědomění si v tamních zemích, že lidé tu měli podstatně odlišný pohled na vlastní historii a na své společné dějiny, což pramenilo z izolovanosti zapříčiněné silami, na které neměli žádný vliv. Chtěl bych se také zmínit o Světovém kongresu, který se bude konat v souvislosti s Olympiádou. Budeme také partnery Zemské cestovatelské iniciativy a využijeme toho pro diskuse mezi studenty. Dále spolupracujeme s Dialogem mezi civilizacemi.

Chtěl bych vás upozornit na tyto iniciativy. Po celém světě existuje síť podporující tento projekt národními Olympiádami. Domnívám se, že jde o hodnotný projekt zasluhující si podporu tohoto sdružení.

Josef Jařab
Děkuji Vám. Chtěl bych pozvat Martina Terefe a pak paní Alenu Švejdovou.

Martin Terefe
Mám jen krátký dotaz ke zde přítomným pedagogům. Jsem hudebník, který měl možnost cestovat do mnoha končin světa. Zdá se mi, že jedním z nejdůležitějších prostředků vzdělávání v západním světě jsou média, zábava a reklamní agentury. Úroveň vzdělání roste. Jak tedy budeme vzdělávat tyto agentury a novináře, umělce atd.? Tak tedy zní má otázka.

Josef Jařab
Chtěl by někdo odpovědět?

Anthony Giddens
Myslím si, že otázka médií je zásadní, jelikož se mi zdá, že média mají dvojí vztah k událostem, které tu popisujeme. Na jedné straně jsou média tou součástí demokracie, která nám poskytuje informace. Existuje spojitost mezi vznikem globální informační společnosti a rozšířením demokratických institucí. Dnes je ve světě třikrát tolik demokratických zemí, než kolik jich bylo před třiceti lety. To není náhoda.

Na druhou stranu média uzavírají to, co by měla otevírat. Činí tak trivializováním, tím, že trvají na přímém vztahu s politiky, že obelhávají parlament. Dále tím, že po celém světě expandují mediální monopoly, díky čemuž pár jednotlivců může ovládat mediální prostor. V zájmu politického pokroku je nesmírně nutné proti tomu zakročit. Pokoušíme se otevřít mnohem efektivnější veřejný prostor. Vzdělání při tom může být nápomocno, ale přímý politický zákrok je nezbytný.

Domnívám se, že musíme najít roli pro racionálně jednající veřejnost. Nemyslím si, že by jí už odbilo. Jsem toho názoru, že lidé z universit a umělci by měli být připraveni promluvit proti trivializování politických událostí a vytvořit reaktivní sílu. Musíme se pustit do boje, neboť síly, které pomáhaly rozšiřování demokracie, ji nyní omezují. Dle mého názoru zde intelektuálové hrají klíčovou úlohu.

Alena Švejdová
Chtěla bych promluvit jako normální učitelka, tedy někdo, kdo denně jedná se studenty a s dětmi. Připadá mi, že mezi vzděláním a znalostmi je patrný rozdíl. Znalosti nás vedou ke schopnosti a vzdělání nás vede k uvědomování si, jak dnes řekl prezident Havel. Rodiče a děti po nás chtějí, abychom jim dali pouze znalosti, jelikož vědí, že budou-li mít řádné znalosti, budou mít také dobrou pozici ve světě - dostanou práci. Někdy jsme my učitelé hodnoceni dle výsledků přijímacích zkoušek na vysoké školy či dle jiných prověrek. Střední školy jsou často hodnoceny dle toho, kolik žáků se dostalo na univerzitu. Takže naším úkolem je poskytovat znalosti.

Dennodenně máme před sebou studenty a děti a nikdo si neumí představit, jaké mají oni problémy. Mohou komunikovat s kýmkoli za oceánem prostřednictvím internetu, ale mnohdy mají problém komunikovat mezi sebou. Nechápou vztah mezi sebou a třídou, ale co je ještě horší, nechápou ani sami sebe. Toto je problém, na který konference zapomíná, role rodiny. Myslím si, že vzdělání začíná v rodině, protože rodina nás naučí základním vztahům. Myslím si, že pokud nezdůrazníme roli rodiny, budeme mít ve vzdělávání stejné problémy, jaké již máme nyní.

Josef Jařab
Máme tu bezprostřední reakci na tento příspěvek od doktorky Aleny Hromádkové.

Alena Hromádková
Jako univerzitní pedagožka plně sdílím názor, že mladí lidé jsou viděni pouze jako pracovní síla a že problém morálního formování osobnosti je nesmírný. Například v této zemi ministr školství navrhoval zrušení šesti až osmiletých gymnázií, které jsou integrální součástí středoevropské kultury, kulturně politického dědictví.

Má to co do činění se zkompromitováním pojmu ,,elita". Když jste ale nemocní, raději půjdete k elitnímu lékaři než k průměrnému. Profesionální přístup ke vzdělání potřebuje určité dispozice a toto je politicky ignorováno a potlačováno. Domnívám se, že bychom měli více mluvit o duchovní stránce vzdělání. Bojím se také klišé globalizace a oceňuji příspěvek pana De Klerka týkající se ochrany rozmanitosti, pluralismu a historického vývoje osobností v národech.

Fritjof Capra
Chtěl bych podat komentář k médiím a jejich vztahu k opozici vůči ekonomické globalizaci. Masmédia vylíčila tuto opozici jako násilné pouliční protesty. Ve skutečnosti se většinou formuje v nejrůznějších hnutích nevládních organizací a je velmi dobře organizována, je výkonná a je v ní mnoho vzdělaných lidí, právníků a odborníků třeba na otázky udržitelného zemědělství či jiných oborů.

Toto hnutí je už velice mocné a poskytlo velmi detailní analýzu globálního kapitalismu. Neměli bychom se chytit do pasti nastražené masmédii a spojovat toto hnutí s jakousi menšinou, která protestuje násilnou formou. Nehovořte, prosím, o lidech v ulicích, když mluvíte o opozici vůči ekonomické globalizaci.

Asma Jahangir
Jen v krátkosti. Naprosto souhlasím s názory mých kolegů učitelů. Chci pronést varovné slovo pokud jde o ženy. Tvrdím, že globalizace by měla dát mužům důležitější roli v rodině, aby se ženy mohly aktivněji podílet na veřejném životě, aby šlo o spravedlivou globalizaci a ne o čistě mužskou globalizaci.

Hanna Suchocka
Ráda bych dodala velmi krátký komentář. Naprosto souhlasím s příspěvkem prezidenta De Klerka, pana Vejvody a obou učitelů, protože pokud se nebude brát v potaz rozmanitost a odlišnosti, můžeme pokazit celý globalizační proces. Vztah mezi globalizací a zhroucením socialistického systému v Polsku není dobře zřetelný. Myslím si, že co opravdu přitahovalo lidi žijící za železnou oponou, byla pestrost a odlišnost západního světa. Nyní, po zhroucení, by chtěli vytvořit jednu společnou identitu, což by byla chyba.

Anthony Giddens
Děkuji vám za vaše příspěvky. Myslím, že byly velmi zajímavé, protože mnohdy šlo o nesouhlas. Jednalo se o velice kontroverzní témata, kterými se nelze nezabývat. Já opravdu nesouhlasím s tím, co říkal pan Singh o fundamentalismu a růstu. Pojem fundamentalismu se objevil ve slovnících až koncem padesátých let a do té doby nebyl znám. Používal se ve Spojených státech pro anti-darwinistické sekty, které odmítaly uznat evoluci.

Když je nový pojem, můžete si být celkem jisti, že i fenomén bude nový. Fundamentalismus není fanatismus ani dogmatismus. Jedná se o znovuobjevení tradic ve světě, který volá po kosmopolitních hodnotách. Je to jistý druh agresivní verze tradičních hodnot, ale ne tradice jako dříve bývala. To je důvod, proč v některých částech světa nemohou vedle sebe už déle žít lidé, kteří tak činili po dlouhou dobu. To je také důvod, proč v některých náboženstvích, která bývala vysoce ekumenická, existují fundamentalistické sekty podobně jako fundamentalisté mezi buddhisty. S veškerým respektem si tedy myslím, že fundamentalismus je nový a stejně tak i většina studentů si myslí, že tomu tak je. Nejedná se tedy o totéž jako náboženský fanatismus.

Za druhé si myslím, že myšlenka růstu je klíčová. Domnívám se, že cíl Organizace spojených národů zmenšit světovou bídu na polovinu v relativně krátkém čase je dosažitelný. Neexistuje způsob, jak toho docílit bez ekonomického růstu. Nejde o to obracet se k růstu zády, ale podporovat ekologicky ohleduplný růst a růst, jehož se budou účastnit i chudí. Pro chudé tohoto světa neexistuje budoucnost bez růstu.

Naprosto souhlasím s tím, co bylo řečeno o multikulturalismu, ale kosmopolitismus samozřejmě zahrnuje i rozmanitost. Změna, která se udála ve světě, znamená, že už se není kam schovat. Rozmanitost fungovala díky geografické oddělenosti. Jenže geografická oddělenost již neexistuje. Neustále jsme v kontaktu s mnoha kulturami. Otázkou jest, zda-li dokážeme přijmout tento kosmopolitismus či zda-li podlehneme fundamentalistickému pohledu na věc, že jen náš způsob života je ten správný a ostatní jsou špatné.

Myslím si, že musí existovat bod, kde multikulturalismus skončí. Na této konferenci padá mnoho frází o mukltikulturalismu. Pro multikultarilmus existuje konečný bod. Jinak totiž bude vytvářet nekonečnou fragmentaci a půjde proti univerzální etice, která vládne světu. Konečně kdyby mělo dojít ke konfliktu mezi multikulturální identitou a univerzální etikou, tak potom to musí být univerzální etika, co zvítězí. Musí existovat univerzální chápání lidských práv kontrolované mezinárodním zákonem, který musí být respektován. Myslím si, že jestli někdo sleduje debatu o multikulturalismu, věří, že my jsme nad něj povzneseni. Potřebujeme přivést ke smíru rozmanitost kultur a univerzální etiku.

Univerzální etika pro nás musí být výhodná a tudíž musí být v mezinárodním právu. Proto si všímám Pinochetova případu a jemu podobných. Jihoafrické komise pravdy a latinskoamerické problémy jsou součástí formujícího se globálního etického svědomí.

Mohu mluvit o výjimkách, o tom, co je vypuštěno, a doufám, že se lidé vyhnou frázím, co se tohoto bodu týče. Vždyť je tak snadné obviňovat Američany, kapitalismus nebo nyní globalizaci, to je absurdní pohled na věc. Musíme si položit dvě otázky: Jsou chudí ve světě skutečně chudí? A dále: Jsou ti, kteří jsou mimo dění, vyloučeni proto, že nejsou součástí globalizačního procesu? Dle mého mínění je to jistě proto, že nejsou součástí globalizačních procesů. Problém Afriky spočívá v tom, že byla ponechána stranou. V průběhu studené války tu měly velmoci své strategické zájmy, které už ale nemají. Dokonce ani Jihoafrická republika už není zajímavá. Je na zodpovědnosti světového společenství, aby přivedlo Afriku zpět do globalizačních procesů. Existují některé konkrétní postupy, jak toho docílit.

Druhou věcí jsou důvody. Proč jsou vyloučeni? Proč je na světě tolik chudých, když kolem nich žije tolik lidí v blahobytu? Opět bychom se měli vyhnout frázím. Jedním z největších problémů světa není globální trh, ale stát. Zkorumpovaný, přebujelý, byrokratický stát tak jako státy v latinské Americe a v Indii. Ty jsou mnohdy samy o sobě problémem místo aby byly řešením. Myslím, že bychom se měli vyhnout rozhovorům o třetím světě - to jen způsobuje závislost.

Věřím, že každá země, bez ohledu na její chudobu, může učinit změny směrem k vyšší úrovni demokracie a k lepší vládě. Lze toho ale docílit jen tak, že se bude útočit na vládu a ne svalováním viny na vnější faktory. Země jako třeba Botswana a Mozambik provedli velice efektivní transformace. V zemích se bude investovat, pokud budou mít efektivní instituce, protože co je vlastně globální hospodářství - promiňte mi, profesore Capro - jiného, než nekonečný tok kapitálu. Jsou to lidé, kdo chce od svého kapitálu slušné výnosy. Těmi lidmi jsme i my, kdo prostřednictvím penzijních fondů investuje po světě. Kapitál půjde tam, kde se lidé nemusejí bát o své investice. Je na nás, abychom uzavřeli kruh. Můžeme mít větší kontrolu nad těmito procesy. Je na nás, abychom si to uvědomili, ale my si to neuvědomíme, pokud tu bude zaznívat příliš mnoho prázdných frází. Analýza a pochopení těchto záležitostí je nesmírně důležitá. A tím se opět dostáváme ke vzdělávání.

Josef Jařab
Je velice působivé poslouchat, jak někdo hovoří o prázdných frázích tak skvěle, když žijeme v zemi, kde jsme byli léta vystaveni ideologiím a kde řečnické umění bylo značně degradováno. Být otevřený je jediná cesta k diskusi a k tomu, něco se naučit. Všem děkuji a zvu vás zpět v 13:30 po přestávce na oběd.