Téma: Noví partneři globalizace (Aktivní nebo pasivní účastníci?)

Odpolední zasedání 12. října

Magda Vašáryová
Budeme pokračovat v naší diskusi na téma Noví partneři globalizace - aktéři, nebo subjekty?. Povedu ji velice tradičně. Nejprve předám slovo řečníkům a potom účastníkům panelu, a proto Vás prosím, jestliže se budete chtít zapojit do diskuse, naznačte nám to po projevu účastníků. Ráda bych tento panel věnovala něčemu, co je mému srdci velice blízké, a dovolíte-li, budu mluvit slovensky. Čeští překladatelé mi sdělili, že budou připraveni můj krátký projev přeložit.
Pan prezident Havel včera řekl, že podle jeho názoru musí začít každý sám u sebe. Proto bych na začátku tohoto panelu, který se bude týkat statutu těch ze střední a východní Evropy, kteří se chystají stát členy Evropské unie, ráda promluvila ve prospěch Slovenska. (Máme zde také zástupce Polska a České republiky.) Ihned po skončení slovenských voleb, a tato informace bude pro Vás možná zajímavá, jsme měli pocit, že začínáme opět od začátku, spojený s pocitem částečného vítězství. Jsem přesvědčena a vždy jsem byla přesvědčena o tom, že zdroje stability a integrující síla odpovědnosti nemůže být do žádné země dovezena zvenčí. Zdroje naší vlastní síly musí být hledány v zemi samotné. V tomto ohledu ukončily slovenské volby před dvěma týdny období, které bylo v tisku často charakterizováno "emocionálním postojem Slováků" k veřejným záležitostem. Nyní jsme připraveni přijmout svou odpovědnost. Přijetí odpovědnosti za vlastní osud je podporováno rostoucí aktivitou občanské společnosti, zastoupenou na Slovensku nevládními organizacemi, tzv. organizacemi třetího sektoru. Je mi velkou ctí účastnit se tohoto Fóra jako zástupce jedné z těchto organizací - Asociace slovenské zahraniční politiky. S radostí zde dnes vidím některé své slovenské kolegy, kteří stojí v čele podobných významných nevládních organizací na Slovensku.
Druhým, velice povzbudivým faktorem je skutečnost, že se těmto organizacím podařilo oslovit 80% mladých voličů, kteří šli k volbám vůbec poprvé a kteří rozhodovali nejenom o Slovensku, ale hlavně o své vlastní budoucnosti. Myslím, že tyto volbu budou mít na Slovensko obrovský vliv a doufám, že nám pomohou najít nové cesty spolupráce s našimi sousedy. Doufám, že se staneme aktivními účastníky evropského dění. Možná budeme schopni i něčím přispět a vzhledem k naší zkušenosti z posledních čtyř let a s nedávným obratem ve vývoji událostí můžeme být příkladem toho, jak lze řešit problémy mírovou cestou. Slovensko není v současné době přímým účastníkem akcesních rozhovorů pořádaných Evropskou unií, ale bude pokračovat v řešení svých problémů demokratickým způsobem, a to ne proto, abychom byli vyzdvihováni na mezinárodních fórech, ale hlavně pro naší mladou generaci, která si zvolila spolupráci s ostatními evropskými zeměmi a věří, že zde leží její budoucnost. Děkuji.
Mnohokrát vám děkuji. Chtěla bych představit paní Hannu Suchockou. V post-komunistické východní Evropě byla jedním z nejaktivnějších politiků v středo-pravé části polského politického spektra a má velice blízko ke katolické církvi. Papežem byla jmenována členem Papežské akademie sociálních věd, takže doufám, že její projev bude pro nás velice zajímavý.

Hanna Suchocka
Mnohokrát vám děkuji. Je pro mne skutečně velikou ctí účastnit se této panelové diskuse a diskutovat o globalizaci. Ráda bych začala krátkou poznámkou, neboť mi připadá - pocházím z postkomunistické části střední Evropy - že jsme globalizací tak trochu zaskočeni. 50 let jsme žili v uzavřeném světě a v okamžiku, kdy se nám otevřely dveře na Západ, mysleli jsme si, že se otevřely dveře do Evropy - mysleli jsme pouze na Evropu - a najednou se potýkáme s problémem globalizace. Někdy si myslím, že je pro nás problém globalizace daleko obtížnější, než pro ty, kteří žijí v otevřeném světě již po mnoho let. Z tohoto důvodu vám možná mé poznámky budou připadat vyřešené; ale pro nás v Polsku se jedná o zcela nové otázky a problémy. Ale nejsou to problémy pouze polské nebo středoevropské, ale z ranní diskuse je zřejmé, že jsou do značné míry i celosvětové.
V jakékoliv diskusi o problémech globalizace je myslím dobré začít tvrzením, že diskusi není nutné vést o tom, zda-li globalizace ano či ne, ale o tom, jak nejlépe odpovědět na nevyhnutelné procesy historického vývoje - protože podle mého názoru je globalizace skutečností a my musíme diskutovat o tom, jak se s ní vypořádat. Výzvu globalizace vidím ve třech nejdůležitějších oblastech, z nichž všechny jsou velice důležité pro politické systémy a vlády, neboť výzva globalizace ve své podstatě netýká politických systémů nebo vlád jako subjektů nebo objektů globalizace, ale samotné budoucnosti politických systémů a způsobů vládnutí.
První oblastí je způsob, kterým se globalizace vyvíjí: je závislá a soustředěná na jednotlivce. Volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a lidí ve společném liberalizovaném trhu umožňuje jednotlivým spotřebitelům mnohem větší výběr; zároveň osvobozuje jednotlivce od celoživotních pout k místní komunitě a rodinám. Stejně tak technologický pokrok umožňuje téměř neomezený přístup k informacím a rozličným kulturám a jednotlivci se otevírají stále nové příležitosti pro výběr vlastního světového názoru tím, že může porovnávat svou kulturu s kulturami, které ji obklopují. Toto okamžitě způsobuje jev, kterému mnozí říkají "supermarketová identita", kde identitu jednotlivce již neutvářejí historické, kulturní, náboženské a tradiční hodnoty a vazby, ale je na základě práva svobodného výběru ovlivňována směsicí návrhů a nabídek zprostředkovaných médii, obchodem a kulturním prostředím. Takže prvním důsledkem globalizace je ohrožení emoční a kulturní základny legitimity států a vlád. Vzhledem k vnitřní politice toto přináší interní i externí důsledky jako např. nárůst spotřebitelské kultury, erozi pocitu sounáležitosti a oslabení republikánského ducha a stále silnější odcizení západní veřejnosti od demokratického procesu - nebo alespoň k posílení představy, že je nedůležitý.
V mnoha zemích byl názor, že účast ve volebním procesu je základem stability, postupně nahrazen názorem, že vztahy mezi občany a politiky mohou být zprostředkovány televizí, takže když dnes mluvíme o médiích jako o zprostředkovatelích, myslíme to opravdu doslovně. S tím je také spojen stále větší pokles autority čelních politiků a jejich nahrazení jinými autoritami veřejného mínění, které představují skutečného národního ducha, jako např. komentátory televizních pořadů a idoly populárního světa. To samozřejmě zahrnuje jeden velice negativní aspekt, protože může nastat situace, kdy se nějaká sociální skupina nebo nějací extremisté začnou považovat za jediné strážce hodnot a morálky současného světa. Jaké jsou mezinárodní souvislosti takové situace? Zatím jsme v moderní mediální době opravdovou krizi tohoto typu nezažili. Jak bude reagovat obyvatelstvo schopné udělat si svůj vlastní úsudek rychleji než vláda? Jak budou reagovat současní politici, svázaní imperativy diplomacie a národního zájmu, ale také reakcí veřejnosti na jejich obraz v elektronických médiích? Bude na tom záležet, uvážíme-li výše zmíněný nezájem občanů o politický proces? Opět se zde objevuje fenomén nových veřejných autorit a nových nátlakových skupin, které prostřednictvím nových cest medializují lidové starosti a současně se političtí vůdcové již nezajímají pouze o reakci svého tradičního volebního obvodu, ale i o reakci těch, kteří jménem tohoto obvodu mluví a kterými se stane podle mne někdo jiný než tradiční politici. Ale dopady globalizace nespadají pouze do oblasti identity jednotlivce, ale především do oblasti individuální morálky.
Existuje nebezpečí, že bude globalizace spojena s osvobozením jednotlivce od společenských priorit a povinností ve prospěch takového morálního řádu, kde jsou lidské činy ospravedlňovány účelovými zisky a krátkodobým uspokojením. V rozvoji jednotlivce je dědičně obsaženo pokušení, které nebude vnímané jako individuální odpovědnost, ale jako "globální spotřeba" - bez odpovědností a s neomezenou chutí. Jak jsem řekla v úvodu, dostáváme se zde znovu k nebezpečí, že někteří extremisté zleva či zprava by mohli být veřejností považováni za záruku společných hodnot a morálky. Mohlo by to samozřejmě znamenat nové napětí a spory, ve vnitřním, ale i v mezinárodním měřítku, protože by to vedlo k jistému druhu xenofobie a nacionalismu. Musíme najít odpověď na otázku: jak se postavit tomuto jevu v globalizovaném světě? Rostoucí nebezpečí vidím v tom, že vzhledem k rostoucímu bezpečnostnímu ohrožení nebo vzhledem k diplomacii bude mnoho demokracií neschopno na tyto výzvy správně odpovědět, protože jejich politická vůle bude paralyzována ztrátou víry ve vlastní politický a kulturní systém.
Druhou oblastí, kde nás globalizace ohrožuje, je rodina. Přesněji se jedná o fenomén, který globalizaci provází a kterým je technologický pokrok a eroze tradičních hodnot. Rodina je podle mne nejdůležitější sociální instituce vytvářející základní morální hodnoty a podporující širokou sociální strukturu, na které závisí sociální stabilita. Prostřednictvím rodiny se buduje smysl pro morálku a pro povinnost. Rodina vede jednotlivce k poznání, že jeho štěstí je závislé na existenci sociálních institucí, které jsou přednější než jeho vlastní přání. Proto musí být jakékoli ohrožení rodiny důvodem k výjimečným obavám. Často slýcháme, že rozvoj globálních technologií a okamžitých komunikací je velkou silou přinášející osvobození; je samozřejmě pravda, že je stále obtížnější pochopit, jak mohou v současném světě ještě existovat totalitární režimy, jejichž občané mají potenciální přístup k režimem zakázaným informacím. Zůstává však otázkou, jak budou vypadat společnosti moderního technologického věku a zda-li morální a sociální atomizace způsobená autokracií a totalitárními systémy nebude nahrazena morální a sociální atomizací bezhodnotového Internetu a 200-kanálové televizní sítě. Je docela představitelné, že pod tlakem osvobození z pout konformismu a zachování tradičních morálních hodnot se budoucí společnosti nestanou ve skutečnosti subjekty, ale místo toho budou bezmocní proti přílivu morálních požadavků a dilemat, které na ně globalizovaný svět uvrhne.
Nyní bych raději rychle přešla k diskusi, protože si myslím, že dnes můžeme pouze předložit otázky. Nejsme připraveni na ně na všechny odpovědět; ale podle mne je velice důležité udělat seznam všech otázek a problémů, které před námi stojí a budou stát i v budoucnosti. Noví partneři globalizace - aktéři, nebo subjekty? Tato otázka, kterou nám položili organizátoři, správně chápe, že se jednotlivci a národy potřebují účastnit globalizace raději jako subjekty než jako objekty, a tak bychom se na tuto otázku měli, myslím, podívat podrobněji: jaký typ jednotlivců a národů potřebujeme, abychom mohli učinit takovou účast možnou a žádoucí a jaké hodnoty bychom měli v rámci této globální výzvy zdůrazňovat? A toto je podle mne veliký úkol politického vedení, ale myslím, že všichni budou souhlasit s tím, že v současném světě máme fenomén eroze vůdcovství a vlivu vůdců. Chtěla bych zdůraznit, že ti, kteří slouží svému národu a společnosti, hrají ve společnostech různé role. Nejenom opravdoví politici, ale i ostatní osoby působící v politice, nesmí nikdy zapomenout, že mají především zodpovědnost ne za své krátkodobé politické zájmy, ale za střežení institucí a zvyklostí, které demokracii tvoří, a za dodržování lidských práv všude tam, kde jen je to možné. To na politiky nevyhnutelně ukládá větší díl odpovědnosti než na obyčejné lidi, ale tento závazek si na sebe berou dobrovolně. Dodržování zákona a podpora hodnot osobní morálky jsou pro politiky povinností a ne soukromou volbou z vlastního zájmu.
Václav Havel mluví ve svém díle o potřebě obnovit smysl pro potřebu pečovat o vlastní duši. Souhlasím, že toto je klíč k obnově individuální odpovědnosti, bez které by nemohl být zachován lidský osud a touha vnímat člověka jako subjekt a ne jako objekt. Ale já bych pokračovala dále tvrzením, že v dnešním globalizovaném světě je potřeba starat se také o polis, mám-li použít tento řecký výraz, jinými slovy pěstovat republikánské ctnosti, bez kterých by žádný politický systém nemohl být stabilní a nemohl by si udržet svou schopnost dosáhnout až k srdcím obyvatel a ochraňovat je. Alternativou není člověk jako osvobozený subjekt, ale jako bezbranný objekt; jednotlivec bez duše; společnost bez identity; mezinárodní pořádek kontrolovaný technologií a nevypočitatelnými byrokraty. Protože tento obrázek zobrazuje odlidštěný a objektivizovaný svět, věřím, že subjektivita může být obnovena prostřednictvím lidskosti.
A na závěr, jak jsem řekla v úvodu, globalizace je historický proces, který se v tomto okamžiku jeví nezastavitelným. Ale, jak se již často v dějinách stalo, běh událostí je výsledkem lidské volby a ne historické nevyhnutelnosti, a já cítím, že právě využitím své volby mohou lidé a národy určovat podstatu globalizace a ne se jí nechat pozřít. Děkuji.

Magda Vašáryová
Děkuji vám, paní Suchocká. Objevilo se mnoho, mnoho otázek a já doufám, že se nám dostane odpovědí také od dr. Karana Singha, druhého mluvčího této skupiny. V roce 1967 byl dr. Karan Singh požádán, aby se stal členem federálního kabinetu vedeného ministerskou předsedkyní Indírou Gándhíovou. Ve 36 letech byl vůbec nejmladším člověkem, jenž se stal ministrem ústředního kabinetu v Indii. Dr. Karan Singh je proslulým spisovatelem, který napsal řadu knih o politologii, filozofické eseje a básně, a to i v angličtině. Složil rovněž mnohé devocionální písně ve svém rodném jazyce doghre a pilně studuje indickou vážnou hudbu. Dr. Karanu Singhovi se dostalo uznání coby výjimečnému mysliteli a vůdci v Indii i v zahraničí. Dr. Singhu, máte slovo.

Karan Singh
Paní moderátorko, drazí hlavní řečníci, vaše excelence Hanno Suchocká, velevážení delegáti a kolegové,
humanita dnes ve své dlouhé a klikaté historii na planetě Zemi stojí na zásadní křižovatce. Nyní má zdroje a technologie na to, aby v průběhu příštích dvou desetiletí vymítila hlad a negramotnost, bídu a nezaměstnanost z povrchu zemského. Ale co k dosažení tohoto cíle postrádá, je moudrost a soucit. Prolomili jsme vesmírnou bariéru, probádali planety a natahujeme se po samotných hvězdách, avšak nejsme s to zpřetrhat okovy chudoby a hladu, despotismu a podvýživy, které stále udržují přes polovinu lidské rasy v porobě. Předmět naší konference Forum 2000, svolané prezidentem Václavem Havlem na tomto historickém a velkolepém Pražském hradě, tedy udělat si přehled o dnešním stavu lidstva a vyhlídkách pro příští století, je proto aktuální a naléhavý.
Historie humanity v průběhu mnoha tisíc let může být konceptualizována jako série přechodných fází: nejdříve z jeskyní do lesů, pak k nomádským, pasteveckým, zemědělským, preindustriálním, industriálním a postindustriálním civilizacím. Nyní je jasné, že jsme zapojeni do něčeho, co je zřejmě nejfundamentálnějším a nejobtížnějším ze všech přechodů, přechodu ke globální společnosti. Poháněny četnými revolucemi ve vědě a technologii, všechny stránky života na této planetě jsou v procesu globalizace. Politika a ekonomika, obchod a komerce, průmysl a komunikace, jakož i kulturní aspekty, jako tanec a hudba, jídlo a nápoje, všechno je v sevření globalizačního procesu. Internet dnes poskytuje jedinečnou metodologii v interakci, probourává se skrze všechny bariéry národnosti či náboženství, pohlaví či ekonomického statutu.
Zatímco mnoho z těchto vývojových směrů je zjevně pozitivních, neboť poprvé splétáme lidskou rasu dohromady tak, jako ve starodávném védském pojetí Vasudhaivy Kutumbakama "svět je rodina", nemůžeme popřít fakt, že existují rovněž některé velice negativní aspekty. Drogy a kšeftování s drogami, terorismus a kšeftování se zbraněmi, pohlavní choroby a stálý přísun hrůzy a násilí, ultrakonsumerismus a hyperpromiskuita, podivná posedlost smrtí, katastrofou a dinosaury ve filmu a televizi, to vše představuje nebezpečné a negativní trendy. Ať se nám to líbí nebo ne, proces globalizace se stal prakticky nezvratným, jak jste, madam, řekla. Při vstupu do třetího tisíciletí našeho letopočtu se musíme vážně zamyslet, jak zvýraznit pozitivní aspekty a působit proti těm negativním. Zde je otázka, kterou bych rád položil blahobytným západním společnostem. Jsme novou Atlantidou, legendárním kontinentem, bohatým a třpytícím se nevídaným bohatstvím a materiálním blahobytem, jenž se prý jedné noci ponořil do vln, neboť nebyl schopen přežít svou vlastní technologickou vynalézavost? Jsme obřím Titanikem, plným přílišného sebevědomí a arogance, který neúprosně zrychluje na cestě k fatálnímu střetu s prastarými přírodními silami? Toto jsou otázky, jimž musíme všichni čelit.
Naše zasedání, paní moderátorko, je věnováno tématu "Noví partneři globalizace (aktéři či objekty?)". To nastoluje rozhodující otázky. Budeme v procesu globalizace aktivními partnery, nebo jen pasivními přihlížejícími, jež smete tajfun změn, který se žene světem? Povede globalizace k permanentní dominanci jednoho národa a jedné kultury, nebo se ve století, jež leží před námi, přesuneme k pluralistické, vícepólové a multikulturální společnosti? Jaká je role jednotlivce při konfrontaci s těmito velkolepými alternativami, jimž nyní čelí lidský rod?
Odpověď na tyto otázky bude záviset na několika faktorech. Podíváme-li se nejdříve na politický faktor, je nezbytné restrukturalizovat celý systém Spojených národů, aby více odpovídal realitě půl století po konci druhé světové války. V současnosti pět stálých členů Rady bezpečnosti reprezentuje přibližně pouze jednu třetinu lidské populace, zatímco dvě třetiny jsou odsunuty do druhotné pozice. Tato situace vyvstala na konci války, kdy si sami vítězové z pochopitelných důvodů přisoudili zvláštní status. Avšak od té doby se svět dramaticky změnil. Je jistě podivné, aby země jako Německo a Japonsko, jejichž poválečná obnova je ohromující, obrovské národy jako Indie a Brazílie a celý africký kontinent setrvávaly mimo rozsah stálého členství v Radě bezpečnosti. Tvůrčí restrukturalizace Organizace spojených národů je již dlouho zapotřebí. A přestože se již nějaký čas vedou diskuse, já si dovoluji prohlásit, že by bylo velice správné, aby byl tento problém uzavřen v roce 2000, takže v příštím tisíciletí by mohl existovat spravedlivější světový pořádek.
Druhým aspektem je ekonomika. Globální fiskální a finanční struktury čelí silným tlakům a probíhající krize na asijských trzích představuje zásadní výzvu pro stávající systém. Pokud máme v plánu být aktéry, nikoliv objekty, zajisté nemůžeme přijmout úplné a stálé dominantní postavení monetárních politik Světové banky a MMF. Zatímco tyto vážené instituce v poslední polovině století bezpochyby poskytují neocenitelnou podporu, je nezbytné, že se objevují některá silná regionální ekonomická uskupení, aby byl zajištěn spravedlivější světový pořádek. Dnes ráno hovořila Hazel Hendersonová o nové finanční architektuře, nové bretton-woodské konferenci. Zcela jasně potřebuje být zastaralý systém trvající padesát let důkladně přebudován a přeorganizován. Každý je schopen okamžitě určit nejméně deset takových regionálních uskupení: Severní Amerika a Evropská unie, ASEAN a SAARC, Latinská Amerika a Australasie, Čína a Japonsko, subsaharská Afrika a arabský svět. Evropská unie, jejímž důležitým partnerem se snaží Česká republika stát, představuje dynamický model pro ostatní regiony. Přes jakákoliv omezení a těžkosti, jež zde můžete mít, pokládáme za vskutku ohromující, že evropské země, které si po tisíciletí šly doslova po krku, a jejichž konflikty udržovaly svět ve zmatku, překonaly - jako výsledek ekonomické nutnosti a osvíceného politického vedení - své tradiční zášti a propracovaly se k ekonomické, monetární a kvazipolitické unii. Opravdu si myslím, že to je výjimečný, téměř zázračný, úspěch, neboť naše učebnice byly plné evropských válek - stoletá válka, třicetiletá válka, válka růží, křižácké války, první světová válka, druhá světová válka - měli jsme po krk všech těch příběhů o evropských válkách a museli jsme si pamatovat data, kdy byli určití lidé zavražděni a kde byli zavražděni. Nyní, dnes, můžete cestovat z Norska do Řecka a z Portugalska do Polska bez cestovního pasu, to je bezesporu úžasné. Dovolte mi říci vám za svůj národ, že jakékoliv obtíže, které možná budete mít, a jakékoliv problémy, jimž možná budete muset čelit, jsou ničím ve srovnání s fantastickými úspěchy, jichž bylo na tomto poli dosaženo. Chovám upřímnou naději, že toto bude cesta, kterou si osvojí Jižní Asie, region, k němuž patřím, takže čerstvě nabyté jaderné schopnosti budou využity spíše k tvořivým než destruktivním účelům.
Třetím elementem - zatím jsem mluvil o politických a ekonomických elementech - třetím elementem je kulturní faktor, do něhož bych zahrnul dimenzi vzdělání. Globální společnost nevyžaduje homogenizaci kultury, ale spíše situaci, v níž každá civilizace poskytne svůj výjimečný příspěvek do bohaté mozaiky vznikající globální společnosti. Asijské kultury samozřejmě sahají bez přerušení zpátky až k úsvitu dějin, tisíce let před narozením Krista, což je mimochodem příčina, proč pro nás rok 2000 není tolik vzrušující, jako tomu je na Západě. Naše dějiny jsou mnohem, mnohem starší. Rok 2000 je prostě náhodou jednou epizodou v dlouhé a vzrušující historii lidského rodu na planetě Zemi. Jsme si vědomi, že z důvodu dominance Západu získal zvláštní význam a v tom se připojujeme ke zbytku světa. Ale myslím si, že stojí za zmínku, že Indická náboženství - buddhismus, janismus, hinduismus zejména a čínská tradice sahají zpátky 3000-5000 let před narození Ježíše Krista. Tyto kultury, zvláště indické a čínské tradice, které jen samy o sobě reprezentují 40 procent lidského rodu, musejí v globální kulturní renesanci hrát náležitou roli, pokud se máme stát pozitivními aktéry, a nikoliv pasivními objekty. Rád bych zde soustředil pozornost tohoto skvělého shromáždění ke Zprávě Mezinárodní komise pro vzdělávání pro 21. století ustanovené UNESCO (pod předsednictvím pana Jacquese Delorse, jenž sehrál tak významnou roli ve vývoji Evropské unie), jejímž členem jsem měl tu čest být. Nese titul "Učení se: poklad uvnitř" a zabývá se širokým spektrem smýšlení o vzdělání na mnoha úrovních, z čehož mohou národy světa čerpat značné výhody. Zdůrazňuje, cituji: "musíme být vedeni utopickým cílem řídit svět směrem k většímu vzájemnému porozumění, většímu smyslu pro zodpovědnost a větší solidaritě prostřednictvím akceptace našich duchovních a kulturních rozdílů." Co je ve skutečnosti potřebné, je tvůrčí symbióza mezi vědou a duchovnem, jedině díky níž můžeme dosáhnout našich kolektivních cílů.
Pokud se týká životního prostředí, je situace při našem vstupu do 21. století velice znepokojivá. Naděje, jež vzbudila Konference Spojených národů o životním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiru v roce 1992, z větší části nebyly naplněny, neboť - říkám to s lítostí - rozvinuté státy nesplnily své závazky. Vypadá to naopak, že se situace stále zhoršuje. Letošní ohromné záplavy v Číně a Jižní Asii ukazují, že proces globálního oteplování začal dříve než se očekávalo. Zároveň poslední zprávy o podstatném rozšiřování ozónové díry nad Antarktidou vyvolávají značné obavy. Máme-li v příštím století učinit posun směrem k jakémukoliv typu udržitelné společnosti, budeme muset zvrátit trend drancování planety Země, který je tak tragickým rysem dvacátého století. Matka Země, v řecké tradici Gaia, Bhavani Vasundhara v hindštině, vychovala vědomí ze slizu pravěkého oceánu před čtyřmi miliardami let až ke stavu, v němž jsme dnes. Svůj dluh přírodě musíme splatit tím, že radikálně změníme naše úzce antropocentrické strategie exploatace a dominance a započneme dlouhý proces péče o zemi a hojení jejích ran. Rád bych vaši pozornost soustředil na grandiózní fotografii, nejkrásnější, jaká kdy byla udělána, fotografii planety Země z vesmíru, jež by měla být v každé školní třídě, měla by být v každé konferenční místnosti, kde se diskutuje o globalizaci. Ta ukazuje náš svět takový, jaký skutečně je - nepatrná tečka světla a života proti nekonečné rozlehlosti okolního vesmíru - tak nádherná a současně tak křehká. Matka Země o nás pečuje miliardy a miliardy let a my se nyní musíme ujmout péče o ní a hojení jejích ran. Pokud toto neučiníme, aktéři stejně jako objekty budou rozdrceni procesy ekologické katastrofy. Také populační bomba nepřetržitě tiká. Již jsme překročili hranici šesti miliard a při stávajícím tempu pravděpodobně dosáhneme patnácti či dvaceti miliard ke konci příštího století. Jestliže tento trend bude pokračovat, svět bude v průběhu příštího století čelit zásadní potravinové a vodní krizi, což může způsobit domácí a mezinárodní pohromu a zmatek. V mnoha částech subsaharské Afriky se již hladovění stává endemickým jevem.
A konečně, milí delegáti, je zde kritická úloha náboženství, která stále ovlivňují chování miliard lidí na této planetě. Poslední dobou dochází v rámci velkých světových náboženství k oživení. Je však nezbytně nutné, aby toto oživení bylo vedeno směrem k nové úrovni porozumění založené na vzájemném respektu, což je základním předpokladem interreligiózního hnutí. Nesmí být dovoleno sklouznutí zpět do dob křižáckých výprav a džihádů, jež před staletími devastovaly planetu, byť primitivní vojenskou technologií. Mezinárodní terorismus založený na náboženském fanatismu vyvstává jako další vážná hrozba vůči normální, globální společnosti a jeho zhoubné dopady se stávají patrnými již na několika kontinentech. Tvůrčí reinterpretace velkých náboženských textů je naléhavě nutná, má-li náboženství dostát svému renomé síly, která sjednocuje, spíše než rozděluje, lidské bytosti. Já sám jsem v interreligiózním hnutí hluboce angažován a rád bych o tom v průběhu naší konference pohovořil obsáhleji, pokud se naskytne vhodná příležitost. Kulturní emancipace, obzvláště žen, je často determinována převládajícími náboženskými tradicemi. Ženy v novém globalismu již déle nemohou být degradovány do druhotných pozic. Vskutku, potlačování ženství, jak se o tom zmiňuje několik tvůrčích myslitelů, bylo a je v jádru mnohých hrůz a násilí, jejichž svědky jsme v našem vlastním století.
Přátelé, to mě konečně přivádí k duchovní dimenzi, která přesahuje všechny rozdíly rasy a náboženství, přesvědčení a národnosti, pohlaví a sexuální preference a představuje skutečné spojení mezi všemi individuálními bytostmi na této planetě. Rozdmýchání duchovní jiskry v každém z nás v planoucí oheň duchovního uvědomění je dalším zásadním cílem evoluce člověka. Bible to nazývá "světlem, jež rozžehne každého člověka, jenž přijde na svět". A to, o čem staroindický védský Rishis hovoří jako o "velké bytosti zářící coby tisíc sluncí na druhé straně temnoty, popisuje ono vnitřní světlo, které přebývá v nejhlubších zákoutích našeho vědomí. V konečném výsledku může rozsah, v jakém je každý z nás schopen poznat toto světlo, určit, zda budeme v době, kdy se - sedíce na nevratném šípu času - o překot řítíme do příštího tisíciletí, pasivními předměty či dynamickými aktéry.
Děkuji vám.

Magda Vašáryová
Děkuji vám, pane Dr. Singhu. Nyní předám slovo čtyřem panelistům. Prvním z nich je pan Gareth Evans.

Gareth Evans
Myslím, že všichni máme u Hanny Suchocké a Karana Singha velký dluh za to, jak dnes odpoledne rozmanitě zahájili diskusi na zadané téma. Já se chci více zaměřit, a to o trochu prozaičtěji než Karan, na jeden z těchto bodů - na způsob, jak se vypořádat se skutečností, že globalizace je nezastavitelná (podle Hanny Suchocké) a nezvratitelná (podle Karana Singha). V současné době se formující nová globalizovaná ekonomika není ani efektivní, ani spravedlivá - alespoň určitě ne tak efektivní a tak spravedlivá, jak bychom si přáli. Chtěl bych potvrdit to, čím končil Karan Singh, a to, že pasivita není řešením pro nikoho, kdo se s tímto národním nebo mezinárodním prostředím musí vypořádat.
Myslím, že nejlepší ekonomická definice globalizace, kterou jsem kdy slyšel, je tato: Jedná se o novou ekonomickou skutečnost, kdy každý soutěží s každým. Tato skutečnost je především důsledkem nových technologií, ať už nových výrobních technologií nebo vynikajících nových komunikačních technologií, které nám umožnili po celém světě pozorovat konvergenci: konvergenci zboží a služeb, které lidé chtějí nebo si myslí, že chtějí; konvergenci nabídky, ve smyslu kapacity takto vzniklou poptávku uspokojit. Tato konvergence přesahuje všechny známé odlišnosti a rozdíly mezi zeměmi, kulturami a politickými ideologiemi. My všichni jsme nyní účastníky tohoto globalizačního procesu. Všichni jsme do něj zapojeni, ať chceme nebo nikoli. Ještě než se dostaneme ke stinné stránce, myslím, že je důležité ocenit, že globalizace přináší velikou příležitost a positivní výzvu. Po celém světě se zvětšuje kapacita uspokojit tvořící se poptávku: výrobní technologie jsou mobilní, kapitál je mobilní, schopnosti a pracovní síly jsou mobilní a pravidla o komparativní výhodě byla postavena vzhůru nohama. Země a podnikatelé, kteří se dokáží rychle přizpůsobit, mohou prodat téměř cokoliv a kdekoliv. Uvedu jenom jeden příklad z Austrálie. Pravděpodobně mnoho lidí sedících okolo tohoto stolu a jistě mnoho lidí v Austrálii si myslí, že limitem našich globalizačních cílů by měly být páry vlněných ponožek na nohách 1,3 miliónu Číňanů. Ale tím to podle mne nekončí. Jednou z věcí, která se nám v tomto novém globalizovaném prostředí podařila, je, že jsme se stali světovou špičkou - mimo jiné - v designu a výrobě jednoho typu trajektů. Nedávno např. vyhrály Modrou stuhu za nejrychlejší osobní plavidlo v Atlantiku, a toto vše v regionu až do nynějška velice ekonomicky zaostalém, v Austrálii. Toto je příklad nových příležitostí, které se vytvářejí po celém světě.
Základní dynamika globalizace je daná, a je zcela marné a bezvýznamné kvůli tomu zuřit a hřímat, nebo tomu zkoušet odporovat. Je to stejně marné jako před několika stoletími snaha dělníků rozbít první tkalcovské stavy, nebo jako snaha nějaké země úplně se izolovat od tohoto procesu a udržet vně nejenom kapitál a investice, ale také příliv lidí, myšlenek a informací, jako to po mnoho let chtěla dělat Barma a jak se o to po celou dobu snažily komunistické země. Jakákoliv země, která to dnes udělá, se zcela jistě odsoudí k poklesu životního stylu svých obyvatel. Ale i když je základní dynamika globalizace neměnným faktorem, neznamená to, že každý má být pasivní v přijímání všech jejích důsledků; a všichni ti, kteří se modlí k absolutně volnému trhu, vzývají opravdu falešného boha. Volné trhy nejsou nikdy dokonale efektivní. Ať už mluvíme v místním, národním nebo mezinárodním měřítku, budou zde vždy nedokonalosti a zkreslení, které ignorujeme ke své škodě. Mohli bychom si myslet, že jako mezinárodní společnost, která byla svědky "tulipánové bubliny" v 17. století, "jihomořské" bubliny v 18. století, "železniční bubliny" v 19. století a pádu na Wall Street na počátku tohoto století, měli bychom být pochopitelně schopni vyhnout se něčemu podobnému jako je "bublina hedgeových fondů", které jsme svědky dnes. Ale my nejsme a důsledky jsou alarmující. Důsledky toho, co před několika dny někdo památně popsal jako největší stažení likvidity od doby Mojžíše (s malou pomocí Všemocného), opustily Rudé moře teprve nedávno. Jak vidíme na současné krizi likvidity, systém neposkytuje požadovanou efektivitu. Zisky, ba ani základní zdroje výživy, nejsou volnými trhy rozdělovány rovnoměrně a nedostávají se těm, kteří je skutečně potřebují, a to je nespravedlivé. Znamená to všemi prostředky přijmout skutečnost, výzvu a příležitosti globalizace; ale také pracovat jako čert všude tam, kde je možné upravit, vyhladit, usměrnit a civilizovat dopady tohoto jevu.
Hlavní odpovědnost za toto vše jasně spadá na národní vlády a mezinárodní organizace. Jedná se o dvojí odpovědnost: každý musí jednat s rozumem a soucitem a také se smyslem pro spravedlnost. Musíme to vnímat jako dvě strany jedné mince, ne jako dva protikladné cíle. Příliš často můžeme na národní úrovni vidět, jak se ekonomická politika stává nástrojem pro podnikavé a sociální politika, vykonávaná někým jiným, nástrojem utišení těch méně úspěšných. V mezinárodním měřítku je možné vidět podobný jev. MMF zastupuje ostré hochy, kteří aplikují tržní mechanismy, zatímco Světová banka vybírá kousky sociálních výdajů a snaží se zmenšit nespravedlivé důsledky toho všeho.
Upřímně řečeno, neměli bychom zanechávat náš soucit nebo náš smysl pro spravedlnost v šatně, když se sejdeme k diskusi o ekonomických dopadech globalizace. Stejně tak bychom tam neměli nechávat svůj rozum, když se zabýváme problémy spravedlnosti a soucitu. Jedná se o dvě strany jedné mince. Co mohou dělat vlády na národní nebo na mezinárodní úrovni? Musí na tento jev ne-pasivně odpovědět a tato ne-pasivní odpověď musí kromě mnoha jiných věcí zahrnovat rychlý seznam následujících bodů, o kterých si myslím, že jsou velice důležité.
Zaprvé, je nutné učinit taková opatření na národní úrovni, která by chránila poražené, oběti změny, a ne se omezit na potlesk vítězům. Zkušenost z mé země je jenom mikrokosmem mnohem většího. Nedávno jsme měli zprávu, která naznačovala, že za několik let provedené změny v australské ekonomice, které měly být odpovědí na proces globalizace a měly učinit Austrálii hubenější, pevnější a konkurenceschopnější v porovnání se zbytkem světa, přinesly 500,000 nových pracovních míst. Ve stejném období jsme současně ztratili 200,000 pracovních míst, ale jednalo se o jiné lidi: lidé, kteří našli práci, nebyli ti, kdo ji ztratili. A to je v mé zemi obrovský sociální problém, ale podobný jev se vyskytuje i v jiných zemích. Povinností vlád není umýt si od tohoto problému ruce, ale zabývat se jím, mobilizovat zdroje a spravedlivě se s ním vypořádat.
Za druhé, musí podle mne vlády investovat do lidského kapitálu, do vzdělání, výcviku, dovedností a připravenosti na povolání, která ve vysoce konkurenčním globalizovaném prostředí vznikají. Aby každá země mohla být schopna realizovat své příležitosti a vytvořit nová pracovní místa, musí být schopna uspokojit nové požadavky na pracovní sílu. Příslušné vzdělání a výcvik musí být vnímány jako veřejný statek vyžadující mobilizaci veřejných zdrojů. Mnoho času na nutnou přípravu trh neposkytuje. Proto musí být kombinace dovedností využity v novém prostředí co nejefektivněji.
Za třetí, musí každá národní vláda rozpoznat skutečné požadavky globalizace a ne se na poslední chvíli spokojit s krátkodobými populistickými opatřeními. Velice poučné bylo pozorovat reakci vlád v zemích ohrožených asijskou ekonomickou krizí. Byly zde dvě možné reakce. První bylo dělat věci starým způsobem a říci, že "jestliže toto jsou dopady globalizace, pak se jí nechceme účastnit; vrátíme se zpátky ke starým zákazníkům a přátelům a netransparentnímu zákulisnímu obchodování, neboť to umíme nejlépe; a to nám vyhovovalo." Druhou možnou reakcí bylo: "dobrá, jestliže globalizace a otevření naší ekonomiky těmto novým požadavkům a tlakům znamená toto, pak to jen musíme nějak vyřešit; musíme posílit naše finanční instituce a udělat je transparentnějšími; zároveň musíme udělat to samé s našimi politickými institucemi, protože právě jenom tak bude náš finanční systém životaschopný, poctivý a bude získávat důvěru investorů." Musím říci, že v reakcích vlád byly velké rozdíly. Původně převládal optimismus, že si vlády zvolily druhou cestu, cestu transparentnosti, posilování institucí a poučení se. Nedávno jsme však viděli nešťastné příklady z jedné nebo dvou zemí, které se vydaly druhým, zpátečnickým směrem. Doufám, že to není na trvalo, protože si musíme uvědomit, že globalizované prostředí přináší nové požadavky, se kterými se musíme vypořádat.
Posledním návrhem, který pro národní vlády mám, a toto je zvláště důležité pro skutečně vlivné politiky, je nutnost zamezit provinčnosti při hledání řešení těchto problémů. Musíme si uvědomit svou vzájemnou závislost, která znamená, že cokoliv se stane kdekoliv ve světě, bude mít důsledky i všude jinde a s největší pravděpodobností se k nám vrátí. A toto je přesně případ nedávné reakce Spojených států, kdy zatímco svět zoufale volá po celosvětovém a ne provinčním řešení tísnivých problémů, americký kongres se zabývá nechutnými soukromými záležitostmi a politikařením. Henry Kissinger dnes ráno vyjádřil své obavy o americké občany, když pronesl věty typu: "K čertu s Kosovem" a "K čertu s takovým zásahem". Myslím, že Henry musí uznat pravdu, že v tomto okamžiku již Kongres řekl: "K čertu se zbytkem světa", protože zvýšil kvótu MMF - ať už si o MMF myslíte cokoliv, je to v současné době jediná instituce schopná zabývat se tak rozsáhlým oživováním finančních institucí. Také neplacením příspěvků do rozpočtu OSN americký kongres říká: "K čertu s OSN" a ohrožuje tak plnění peace-keepingových operací. A pro úplnost, americký kongres také říká: "K čertu s poskytnutím patřičných pravomocí americké administrativě a s urychlením reformy liberalizace obchodu".
Je opravdu potřeba, aby se političtí vůdcové oprostili od jakýchkoli projevů provinčnosti, ke kterým má sklon mnoho zemí a které mohou mít tak katastrofické důsledky, připojí-li se k nim největší a nejvlivnější země. Vedení jednoduše nic nenahradí: to platí pro hlavní země; pro mezinárodní organizace; a mezinárodní organizace jsou konec konců uvězněny svými vlastními členy, jednotlivými zeměmi, které je kontrolují a vládnou. Upřímně řečeno neviděli jsme, že by v posledních dnech vůdcové zemí G7 nějak odpověděli na současnou krizi likvidity. Nepřišli s žádným velkým nápadem: žádný globální Marshallův plán, ani nic podobného tomu, co by naznačovalo re-inauguraci a nové svolání bretton-woodské konference, žádná ochota prozkoumat myšlenky navrhované již po dlouhou dobu a vhodné pro řešení některých problémů odlivu krátkodobého kapitálu. Nebyl navržen žádný společný stimulační balíček opatření pro Brazílii, kde by Spojené státy, Evropa i Japonsko spojily své síly. Podíváme-li se, jak se vůdcové zbavují své odpovědnosti jednat positivně a efektivně, myslím, že existuje důvod pro vážné obavy.
Není příležitost, abych zde pokračoval s dalšími detaily, ale chtěl bych říci, že v těchto diskusích není místo pro samolibost. Problémy globalizované ekonomiky se u nikoho samy od sebe nevyřeší a už vůbec ne v ne-západních ekonomikách a ekonomikách zemí střední a východní Evropy. Řešení těchto problémů vyžaduje inteligentní a rozhodnou oddanost činu, který nebude potřebovat pasivitu, ale bude pro svůj úspěch více než cokoliv jiného potřebovat změnu mysli, změnu myšlení a to je konec konců něco, k čemu by měly přispět konference, jako je tato - změnou myšlení a připojením dalších hlasů volajících po inteligentním a rozhodném činu. Nesmí zde převládat taková pasivita, jakou jsme viděli dosud. Děkuji.

Magda Vašáryová
Mnohokrát vám děkuji. Já také nechci být pasivní, ale aktivní, a tak předávám slovo panu Krishanu Kumarovi.

Krishan Kumar
Děkuji. Hanna Suchocká navrhla přeformulovat název dnešního odpoledního zasedání, což bylo mému myšlení velice blízké. Ona to tak neřekla, ale dá se odvodit, že místo Noví partneři globalizace (Aktéři nebo subjekty?), měl být jeho název Noví partneři globalizace (Objekty nebo subjekty?). Je myslím jasné, že ve skutečnosti mluvíme o tom, zda-li síly globalizace smažou rozdíly mezi různými světovými skupinami a učiní z nich objekty neosobního ekonomického, kulturního a technologického rozvoje, anebo se stanou subjekty své vlastní historie a svého vlastního osudu. Ve skutečnosti hledáme, kdo má kontrolu nad jejich životy v situaci, která se zdá vymkla kontrole. Existují, myslím, dva způsoby vnímání globalizace, o kterých bych se chtěl zmínit, abych je mohl později zamítnout a navrhnout způsob třetí.
Z prvního velice rozšířeného způsobu vnímání globalizace vznikl slogan Džihád versus Mc svět. Mnozí z vás tento slogan možná znáte jako název článku a později knihy amerického politologa Benjamina R. Barbera a můžete si z těchto dvou pojmů domyslet, o čem mluvil. "Mc svět", to jsou síly globalizace, které mají svůj původ v západní racionalitě, funkcionalitě a sekularismu, jedním slovem, globalizace; a "džihád", je snad trochu nešťastné použití tohoto pojmu. Mcsvět je podle mne zcela vhodný příklad sil globalizace, neboť McDonald´s jsou jakýmsi symbolem neslaného a nemastného globálního produktu; džihád je trochu nesprávné slovo, ale mělo by znamenat reakci na homogenizaci a McDonaldizaci světa a zdůrazňovat lokální, etnické, národní a snad i trochu regresivní a antimoderní síly. Jedná se o druh dialektiky mezi výzvou a odpovědí. McDonaldizace je výzva, džihád odpověď. Myslím, že tento slogan je poněkud nešťastný, nejenom vzhledem ke zvoleným termínům, ale také proto, že zobrazuje nedostatky civilizačního procesu jako volbu mezi přijetím McDonaldizovaného světa a nebo upadnutím do odpovědi typu džihád, která doporučuje odmítnutí všeho moderního, což většina z nás a celého světa nechce. Tento slogan nabízí nepříjemné alternativy a to je dobrý důvod jej jako popis a zcela jistě jako návod na řešení krize současného světa odmítnout.
Další domněnkou o globalizaci je, že jejími hlavními aktéry, dokonce i jedinými aktéry, jsou národní státy. Ať jako subjekty nebo jako objekty národní státy ovlivňují globalizační proces. Chtěl bych Vám popsat situaci tak, jak ji vnímají některé skupiny uvnitř Evropských společenství, a navrhnout tak třetí možný způsob vnímání partnerství v globální době.
Jedná se o postavení neevropských skupin uvnitř Evropských společenství. V mnoha zemích západní Evropy - nejsem si zcela jist situací ve východní Evropě - v zemích jako je Francie, Německo, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie, tvoří neevropské skupiny přibližně 10% obyvatelstva. V případě Švýcarska je to dokonce 16%. Takže zde hovoříme o významných menšinách, které nesdílejí společné dědictví evropské civilizace, ale které zde v Evropě jsou a zůstanou. Již se nejedná a hostující pracovníky, dokonce se pro ně již nehodí slovo "imigrant", protože mnoho z nich se v Evropě již narodilo.
Ne všechny tyto skupiny jsou muslimové. Jsou tu hindové v Británii, křesťané z Afriky a Karibiku. Myslím, že by nebylo přesné říci, že je to islám a muslimové, kdo je největším problémem pro národní a dokonce i evropskou identitu obyvatel Evropských společenství. Islám je dnes evropským náboženstvím. Vlastně, vezmeme-li v úvahu účast Evropanů v kostelech, je evropštějším náboženstvím než křesťanství. Zemi jakou je Anglie, kde každou neděli chodí do kostela pouze 7% obyvatel, můžeme jenom velice obtížně nazývat křesťanskou. Muslimské skupiny praktikují a vykonávají své náboženství mnohem častěji. Nicméně důležité je, že islám je součástí Evropy.
Lidé muslimského původu žijí v Evropě jako Evropané. Byly mnohé debaty o tom, zda-li by se v Evropě měli asimilovat, nebo integrovat, anebo v jaké konkrétní situaci by v Evropě měli být. Integrace, asimilace, pluralismus, to byly teorie, které zde byly v teorii i v praxi předhazovány po desetiletí, ale žádná z nich, zdá se, nefunguje. Prvním důvodem je to, že předpokládají jakýsi druh evropské identity, či modelu evropské společnosti, do nichž se tyto skupiny mají asimilovat. Odpovědí byl mnohdy džihád. To znamená, že v těchto skupinách došlo k přílišnému zdůraznění etnické identity; identity, kterou si tito lidé, jejich rodiče nebo prarodiče přinesli s sebou z neevropských zemí. Politikou hostitelských zemí byli téměř nuceni klást příliš velký důraz na svou etnickou odlišnost a říkat: "My jsme muslimové".
Myslím, že aféra kolem Salmana Rushdieho ukázala proces výzvy a odpovědi tím nejhorším možným způsobem. A to jak chováním muslimských skupin a reakcí Evropanů, tak aférou s šátky ve Francii. Nejhorším myslím v tom smyslu, že vedla k dalším a dalším sporům a k dalšímu a dalšímu vyloučení na obou stranách. Řešením se zdá být třetí cesta, kterou se vydávají některé skupiny neevropské populace v současné době, a jíž je zdůrazňování nejenom vlastní etnické příslušnosti nebo národnosti, ale usilování o to, co již někteří nazývají transnacionální občanství, post-nacionální občanství či kosmopolitní občanství. Nyní hovořím v pojmech utopie, protože tyto věci ještě neexistují, ale mohly by; nicméně na rozdíl od profesora Kissingera si myslím, že utopie je dobré a ne špatné slovo; a myslím si, že se jedná o zdravý a ne nezdravý instinkt v evropském myšlení. Chceme-li se někam dostat, musíme myslet utopisticky.
Tento třetí způsob vnímání zahrnuje uvědomění některých prvků vlastní identity - partikularismus, snad etnickou identitu, náboženství, mohamedanismus. Ale to neznamená, že tyto prvky jsou jediná identita, kterou máme. Ani není nutné si přivlastňovat národní identitu hostitelské země, ve které žijeme; takže Turek v Německu nemusí být jenom Turek nebo jenom Němec. Může být ještě něco jiného, něco docela nového - ani Turek ani Němec - něco, co je možné vyjednat prostřednictvím mezinárodních institucí, které již existují, konkrétně prostřednictvím institucí, které usilují o dodržování lidských práv. Právě prostřednictvím Mezinárodního soudního dvora usilovaly neevropské skupiny v Evropských společenstvích o tento druh nového občanství, a to jak metaforicky, tak doslovně: Mezinárodního soud pro lidská práva a Mezinárodní dohoda o lidských právech snadněji umožňují domáhat se práv jako člen světové společnosti než jako člen národní nebo etnické skupiny.
Jedna turecká imigrantská skupina ze Štutgartu razí heslo: "Mateřský jazyk je lidské právo." Požaduje, aby se v německých školách vyučovalo v turečtině; ale nepožaduje to v rámci svého etnika a neříká: "my jsme Turkové, přišli jsme z Turecka a chceme si zachovat svou tureckou identitu". Požaduje to jako lidské právo, universální právo, a jedná se o nějaký druh manželství mezi sub-národním, a snad lépe regionálním, lokálním a etnickým partikularismem, který si všichni nosíme s sebou. Madam Suchocká ve svém příkladu o rodině ukázala, že existují instituce, která nám dodávají místní a regionální identitu, která je velmi konkrétní; ale my jsme také součástí vyšších celků a národní stát nemusí být nutně tou správnou institucí pro hledání vlastní identity. Globalizace znamená, že národní stát je do jisté míry passé, a to je dobře. Ale jsou zde jiné mezinárodní instituce, které musíme podporovat, posilovat a umožnit interakci mezi těmito skupinami a globální arénou.
To je podle mne ten druh partnerství, které globalizace umožňuje. Takto by se v jistém smyslu dodala jednotlivcům opravdová subjektivita, nebo možnost samostatně ovlivňovat vlastní budoucnost. Děkuji.

Miklós Sükösd
Rád bych promluvil a masmédiích, globálních médiích a o nových globálních institucích jako celku. Paní Suchocká se zmínila o tom, že média jsou významnými aktéry v utváření nové mediální kultury. Mluvila o pořadatelích debatních pořadů, kteří nám umožňují společenské začlenění a nalezení vlastní identity v situaci, kdy si můžeme vybrat mezi mnoha možnými identitami, a zmínila se o supermarketové identitě. Dr. Kissinger mluvil dnes ráno o něčem podobném, když se odvolával na přechod od "knižní kultury" k nové "kultuře obrazů" a na konec Gutenbergovy galaxie, která byla pohlcena Internetem, počítačovými a televizními obrazy reality a když vyjádřil své obavy o emoční síle těchto obrazů, a to i při utváření amerického i globálního veřejného mínění. Myslím, že použil termín "pořadatelé debat tvoří zahraniční politiku". Když dovolíte, rád bych tomuto tématu věnoval několik minut.
Nemohl bych více souhlasit s tím, že jsme vstoupili do věku kultury obrazů, zvuku, tisíců dostupných mediálních kanálů, televizních kanálů, nekonečného počtu webových stránek, domovských stránek, konverzačních fór, bulettinů, on-line služeb, novinových kanálů; a to ještě není všechno. Žijeme také v době, kdy si vlády a mezinárodní aktéři najímají agentury public relations, aby mohly vylepšit svou veřejnou image a bombardovat potencionální voliče a rozhodující činitele zprávami, obrazy, příběhy a vyprávěními, které slouží jejich mocenským zájmům. Toto je velice vzdálené tradiční evropské vysoké kulturní normě racionální diskuse, diskuse s otevřeným koncem, jak to ve svém známém konceptu veřejného sektoru a komunikační racionality vyjádřil Jurgen Habermas. Jak se tomu můžeme postavit? Jaké máme možnosti v okamžiku, kdy se snažíme vypořádat s médii jako s novými hráči na herním poli přelomu tisíciletí? Dovolte, abych se na okamžik vrátil do historie.
Ve Spojených státech máme převážně komerční mediální systém a pouze jeho nepatrná část jsou veřejná média, která se snaží v éteru a v kabelech udržet kvalitní programy. Tento systém vnímá diváky jako spotřebitele a ne jako občany, vnímá je jako potencionální kupce a ne jako účastníky diskusí o veřejných záležitostech. Mediální profesionálové hovoří o zpřístupňování diváků tržním expertům či zadavatelům reklam, a ne o poskytování kvalitních programů pro diváky. Toto je ekonomická logika, o které se dříve zmiňovala Hazel Hendersonová, pouze v jiném kontextu. V Evropě byl vývoj zcela jiný. Od 20. let vyhlásila tehdejší BBC svůj veřejný monopol nad vlnami éteru a oznámila, že éter je pouze pro veřejné rozhlasové vysílání. Tato směrnice byla v Evropě platná i v následujících dekádách. Některé regulace monopolů veřejných služeb přetrvaly dokonce až do 70. a 90. let, kdy mediální systém poznamenaly deregulace a demonopolizace prováděné v rámci kabelové a satelitní televize. Dodnes jsou však poskytovány významné dotace na podporu veřejných programů a dokonce byly stanoveny určité normy a kvóty i v rámci soukromého vysílání.
Nyní vstupujeme nebo přesněji v posledních letech jsme v Evropské unii svědky třetí fáze regulace, v níž zůstaly klíčovým slovem kvóty, které ochraňují evropský kulturní průmyslu proti masakru z Hollywoodu a z hollywoodské populární kulturní scény, a kvóty "kvalitních programů", ať už znamenají cokoli. Věřím, že z technologických důvodů je tato přísná, ušlechtilá regulace vysoké kvality ohrožena. Pan Evans se několikrát zmínil o konvergenci jako o hlavním rysu globalizace. Konvergence je také klíčovým slovem v oblasti masmediálních technologií. Různá média, která byla dosud oddělená, se stávají součástí jednoho unifikovaného multimediálního systému. Dříve jsme měli televizi, rádio, počítače, Internet, video, CD-ROM, satelitní televizi, kabelovou televizi, to vše byla různá masmediální odvětví - a telefony a telekomunikace bylo jiné. Dnes jsme svědky konvergence těchto různých odvětví do jednoho systému, který využívá bývalých telekomunikačních linek tvořených sítěmi z optických vláken pro přenášení stovek televizních kanálů a Internetových zpráv. Na Internetu se můžeme dívat na televizi, poslouchat zde rádio a můžeme používat své počítače pro poslech CD-ROMů. Není to žádná vědecko-fantastická budoucnost, toto se děje a za několik tisíc dolarů si tento druh multimédií může pořídit jakýkoli bohatý západní občan. Jak můžeme tato média použít pro vznešené cíle, o kterých hovoříme? Myslím, že moje odpověď je o trochu optimističtější než odpověď Dr. Kissingera. Myslím, že skrze poznání jazyka kultury zvuku, vizuálních představ a emocionální vysílání. Greenpeace Internatinal sleduje tuto logiku plánováním a pořádáním velice barevných a živých mediálních kampaní v oblasti ochrany životního prostředí. V rámci své dvojité strategie pak současně v pozadí těchto kampaní poskytuje vědecké důkazy a výzkumy.
Druhou strategií je podporování veřejných nebo kvalitních médií, a to z několika zdrojů. Jmenujte největší světovou soukromou nadaci a je velice snadno možné, že podporuje mediální programy. Například dokumentární filmy, společné projekty filmařů, či televizních a mediálních aktivistů z různých zemí. Pro tyto účely mohou být dostupné místní, národní, regionální i globální fondy. Tak, jak multimédia odstraňují snahy o globální regulaci, je stále těžší kontrolovat vlastní výstupy na obrazovce. Jak je možné kontrolovat obsah novinové služby on-line? Použití starých metod je v novém mediálním věku bezvýznamné. Jinými slovy, jediným možným způsobem jak udržovat kvalitu v moři komerčního, senzacionalistického vysílání, je podle mne kontrola na úrovni vstupů a zapojení veřejných agentur. Jednou z možností by mohlo být založení veřejných nadací, které by uvalovaly daň na komerční televize a média a přerozdělovaly tyto fondy menším, kvalitním, profesionálním, občanským médiím atd. Nemám na mysli pouze veřejné záležitosti a politické vysílání, ale také programy zahrnující etická témata, duchovní hodnoty, náboženství a jakýkoli další druh nekomerčních programů. Mnohokrát vám děkuji.

Magda Vašáryová
Nyní předám na pět minut slovo panu Forbrigovi.

Joerg Forbrig
Velice vám děkuji. Jsem zde také jako jeden ze studentských účastníků, nicméně bych se chtěl zmínit o něčem, o co se mládež obvykle nezajímá.
Nejdříve za všeho bych vás chtěl upozornit na fakt, který je podle mne pro řešení problémů, kvůli kterým jsme zde, velice důležitý. Mám dojem, že se pohybuje v jistém myšlenkovém schématu, které nám nedovoluje klást ty správné otázky o změnách, které probíhají. Mám na mysli pojetí států, pojetí národních států.
V tomto schématu, který opustíme, například ztělesňují národní státy jistou souvislost s ekonomickou globalizací na politické, ekonomické, kulturní a sociální úrovni, ale odlišují se životním stylem a některými kulturními jedinečnostmi. Myslím, že stát již není hráč, ani aréna, která by tuto souvislost mohla zajišťovat. Existují mimostátní úrovně, úrovně supranacionální. Existují kulturní menšiny, menšiny životního stylu, které se raději pohybují na sub-státní úrovni. Jestliže opustíme staré schéma a provedeme tento koncepční posun, pak si dovedu představit, že potřebujeme zcela nové paradigma. Otázkou pak bude, je-li stát postradatelný; do jaké míry je fungující demokracie představitelná v pojetí státním nebo v pojetí národního státu anebo do jaké míry je nutné se posunout dál na sub-státní úroveň. Pouze jestliže si budeme vědomi těchto koncepčních nedostatků, tak bude možné pokládat správné otázky a identifikovat správné aktéry. Těmito aktéry by pak mohla být např. občanská společnost; byla by jím ekonomie, transnacionální společnosti a také média. Jenom jsem vás chtěl upozornit na potíže, které při řešení těchto problémů máme. Děkuji.

Magda Vašáryová
Děkuji. Mnohokrát vám děkuji za naše studenty.

DISKUSE

Magda Vašáryová
Prosím, buďte tak laskaví a zaujměte svá místa. Chci začít přesně, protože mezi koncem našeho zasedání a začátkem multireligiózního shromáždění v katedrále je jenom velice krátká přestávka. Otevírám diskusi a prvním v pořadí je pan Kovalyov.

Serguey Kovalyov
V této části našeho zasedání hovoříme o Nových partnerech globalizace, ať již jsou pasivní nebo aktivní, subjekty nebo objekty. Chtěl bych porozumět tomu, co řekl Dr. Kissinger o naivitě. Prosím, vysvětlete mi, co je "globalizace". Možná tomuto pojmu dobře nerozumím. Myslím, že by to mělo být něco jako vstup do nějakého druhu systému, a já se ptám jakého systému? Co řekneme o nových partnerech? Možná bychom měli nejprve začít hovořit o partnerech starých? Je zřejmé, že v tomto globálním systému, v této světové komunitě, musí existovat odlišnosti mezi národními kulturami, náboženstvími atd. Ano, to je správně, ale bude zde také muset být něco společného, nějaká obecná pravidla hry a já se ptám: existují taková pravidla?
Například nejdůležitějším nástrojem světové populace jsou Spojené národy. Domníváte se, že OSN jsou slučitelné s myšlenkou globalizace? Známe způsob, kterým OSN řeší některé problémy. Řeší je hlasováním a možná ani ne tak hlasováním, ale zákulisními diskusemi: budete-li hlasovat pro tuto rezoluci, my budeme hlasovat pro tamtu. Toto je způsob, kterým se v OSN jedná, protože OSN se skládá ze zástupců jednotlivých národů, kteří chtějí zastupovat své úzké, egoistické národní zájmy. Není nikdo, kdo by zastupoval zájmy práva, protože žádné supranárodní orgány neexistují.
A další otázka pro mého váženého souseda. Nevím, zda-li jsem dobře porozuměl. Říkal jste, že džihád je reakcí na restaurace McDonald´s? Je to správně? Je skutečně pravda, že se restaurace McDonald´s objevily před vznikem koncepce džihádu? Ano, v Evropě se vyskytuje muslimská populace a muslimové v Evropě žijí a měli by mít svá práva; a měli by mít práva mluvit a studovat ve svém vlastním jazyce, ve spojení s jejich vlastní kulturou; a děvčatům by mělo být umožněno nosit šátky, jestliže si to přejí.
Ale tady se jedná o následující: jestliže jim v tom někdo brání, bude to ve spojení s evropským pojetím ochrany lidských práv anebo proti tomuto pojetí; a podle mne to bude proti tomuto pojetí, protože základní zásada evropského pojetí lidských práv je následující: můžeš dělat co chceš, pokud při tom neomezuješ svobodu jiné osoby. Takže tato dívka nosí na své hlavě šátek a jestliže jí v tom někdo bude chtít zabránit, pak bude tento člověk porušovat toto pojetí lidských práv nebo práv jednotlivce. V tomto smyslu bych se chtěl zeptat, na čem jsou založena ta jiná, neevropská pojetí lidských práv. A jak by měla obohatit naše vlastní pojetí lidských práv? Jak chtějí obohatit nové členy globalizace, čím může islámská kultura přispět, čím může indická kultura přispět k tomu, co evropskému pojetí práva schází? Jinými slovy, co není obsaženo ve Všeobecné deklaraci lidských práv? Byl bych velice vděčný, kdyby mi na toto dal někdo konkrétní odpověď. Děkuji.

Magda Vašáryová
Mnohokrát vám děkuji. Pan Etzioni...

Amitai Etzioni
Dr. Kissinger tady není, aby mohl poslednímu řečníkovi odpovědět a nepověřil mne, abych za mluvil za něj, ale v duchu dialogu bych navrhl, aby země, které chtějí spoléhat na OSN při ochraně svých hranic před Saddámem či Hitlerem, by neměly žádat o členství v NATO, ale měly by žádat o členství v OSN.
Nyní k předmětu našeho zasedání. Rád bych se s vámi podělil o jeden pravdivý příběh, který nepochází z nějakých levičáckých novin, ale z Wall Street Journal, který mi pomáhá v úvahách o problémech globalizace.
Je to skutečný příběh o řidiči náklaďáku, který je součástí systému "just-in-time" a tak spěchá z oblasti Los Angeles do oblasti Bostonu, aby tam dopravil nějaké ryby, aby se tamní restaurace nemusela zavřít a je na cestě po většinu prázdnin a víkendů a samozřejmě i po celý zbytek týdne. Protože ho nikdy nevidí, jeho žena se rozhodla, že prodá dům a přestěhuje se do kabiny jeho náklaďáku. Mají tam dlouhou matraci a ona se s ním střídá v řízení. Samozřejmě, že díky tomu ztratili své přátele a sousedy, nakupují a jedí v obchodech u čerpadlových stanic, ale obvykle stejně nemají na jídlo čas a tak si berou jídlo s sebou do vozu. Mají šestiletou dcerku, kterou jim hlídá sousedka, ale často jí volají. On bere ráno prášky, aby se probudil a potom večer, aby usnul a je jeden z nejnebezpečnějších řidičů: naše nákladní vozy způsobují mnoho dopravních nehod. Vydělává hodně peněz a pro mne se stal symbolem toho, co znamená výraz Mcsvět, neboť v jeho případě došlo k úplnému podřízení se ekonomickým silám. Myslím, že tento člověk je podle všech standardů efektivní, možná ne v rámci veřejného bezpečí, ale on obětuje všechno lidské a sociální ve prospěch svého příjmu. Poučení tohoto příběhu je v tom, že každá společnost si musí najít rovnováhu mezi růstem hrubého domácího produktu a ostatními hodnotami.
Jenom bych vám podal ještě jeden rychlý příklad: pokaždé, když jedu do Německa, slyším jak si lidé ztěžují, že dělníci chtějí zůstat ve svých komunitách, že se nechtějí přizpůsobit pískání ekonomie a stěhovat se podle jejích požadavků. Myslím, že se jedná o životně důležitou volbu. Upřednostňují zůstat ve svém rodišti, tam, kde se nachází hroby jejich rodiny, kde jsou jejich přátelé a kde jejich děti chodí bezpečně do školy. Podle mne tato volba není nijak podřízená nákupu spotřebního zboží.
Žijí Spojené státy podle pravidel, které káží v jiných zemích? Nikdy jsme neměli a nemáme u nás žádný druh "volného trhu", který prosazujeme v jiných zemích. Až do nedávné doby jsme měli dovozní omezení na auta -říkalo se jim dobrovolná, ale vyhrožovali jsme, že se stanou zákonem - stále máme minimální cenu na dovoz oceli, máme dohodu o multi-vláknech s dovozními limity na textilie. Zkuste si ve Spojených státech otevřít restauraci, kiosek nebo čerpací stanici bez vládního povolení a budete mít velké problémy - a mimochodem, zkuste do Spojených států přivézt jablko nebo pomeranč a uvidíte, co se s vámi stane. V krátkosti, vybrali jsme si svoji vlastní rovnováhu mezi směrnicemi a hranicemi apod.
Otázkou je: jaká je vize budoucího světa? Jak vypadá ta dobrá společnost, o kterou usilujeme? Jestliže bude vypadat jako americké předměstí, pak mi dovolte, abych vám řekl, že tato předměstí nejsou šťastná, nežijí tam šťastní lidé. Je tam mnoho drogové závislosti, alkoholismu, mnoho sebevražd a napětí. Musíme si pro svět vymyslet nějakou jinou vizi, Já už nechci dlouho mluvit, ale ještě zde mám jeden návrh pro blahobytnou společnost. Nenavrhuji, aby chudé země zůstaly chudé a užívaly si to, ale chtěl bych říct, že radost, kterou lidé získávají ze stále většího množství spotřebního zboží, je omezená.
Dovolte, abych na závěr řekl něco jiného: každá kultura má své vlastní zvláštnosti a neustále přibíráme nové. Jednou z věcí, kterou Američané - doufám, že ne všichni - nutně musí mít na svém trávníku, jsou umělohmotní růžoví pelikáni a chtěl bych vás ujistit, že je možné prožít mnoho šťastných let bez těchto pelikánů před svým domem. Děkuji.

Magda Vašáryová
Mnohokrát vám děkuji. Pan Weiming Tu...

Weiming Tu
Děkuji. Dovolte, abych začal krátkou historickou poznámkou.
V lidských dějinách bylo několik okamžiků, kdy se stala místní kultura celosvětově významnou. Jenom se podívejte na rozšíření buddhismu, křesťanství a islámu. Globalizace, které jsme svědky dnes, je také dlouhý historický proces. Dříve jsme mluvili o "westernizaci", později v 50. a 60. letech o "modernizaci" a dnes používáme termín "globalizace". Zatímco modernizace byla v 60. letech propagována, obzvláště v Americe, existovalo silné přesvědčení, že modernizace znamená homogenizaci; ale nyní čelíme globalizaci a v případě, že ne všichni, tak většina lidí, věří, že se o homogenizaci nejedná. Co to znamená?
Znamená to, že kulturní zplnomocnění myslíme vážně. Musíme vzít v úvahu přetrvávající přítomnost moderních tradic nebo trvající přítomnost prastarých vazeb. Pro nedostatek času vyjmenuji pouze některé body, které by podle mne měly být součástí naší agendy: etnicita, pohlaví, jazyk, půda, třída (ve smyslu sever a jih) a také věk a víra.
Po mnoho let obhajovali severoameričtí učenci modernizaci a nyní globalizaci, a to ve víře, že tyto procesy jsou tak mocné, že nakonec překonají kulturní rozdíly mezi zeměmi rozvojového světa. A když nyní pozorujeme vážnost etnických problémů v Americe; uvědomujeme si důležitost zrovnoprávnění žen po celém světě; známe jazykové spory v Kanadě a Belgii; víme, že otázka svrchovanosti se neřeší pouze v Palestině, ale také na Hawai a u původních obyvatel Ameriky; a že problém severu a jihu není v globálním kontextu ani regionální, národní nebo dokonce lokální. A problematika věku: dříve jsme uvažovali o generaci v rámci 30 let - pak jsme zjistili, že existuje věková propast, generační propast 10 let. Nyní, když učím na univerzitě, vidím rozdíl mezi seniory a nováčky a rozšiřování této propasti je vážný problém. Dříve jsme si dělali starosti s konflikty mezi náboženstvími, dnes i s konflikty uvnitř náboženství.
Toto by mohlo prastaré vazby ukázat v negativním světle; ale já bych chtěl říci, že nová vize globalizace musí být spojena s těmito místními formami. Nemáme na výběr, nemáme na výběr mezi globalizací a lokalizací, pro oba pojmy platí spojka "a". Budeme-li uvažovat globálně v pojmech těchto hlavních megatrendů a nevezmeme-li v úvahu všechny ty prastaré vazby, které jsem právě naznačil, potom dosáhneme jenom velice obtížně kulturního zplnomocnění. V tomto smyslu, myslím, není úkol Fora 2000 úzce definován pouze tržní ekonomikou, demokratickou politikou ani individualismem, ale také tím, jak se budou tyto globální trendy dlouhodobě snášet s místními podmínkami. A pokud to neuděláme, pak se podle mne ztratí smysl pro naléhavost. Děkuji.

Magda Vašáryová
Velice vám děkuji. Předávám slovo panu Singhovi, který chce reagovat.

Karan Singh
Velice silně podporuji to, co řekl poslední řečník. To, že pluralismus se musí stát součástí globalizačního procesu, jsem zmínil také ve svém projevu; nemůže se jednat o homogenizaci. Myslím, že jeden z předešlých řečníků hovořil o problému identity. Myslím, že všichni víme, že v globální společnosti je mnoho různých identit. Myšlenka, že máme pouze jednu identitu je překonaná, zastaralá a již dávno neplatí.
Například dovolte, abych uvedl svůj vlastní případ. Mám identitu jako Dogri (nikdy jste to slovo neslyšeli), malá etnická skupina v Indii. Je to pro mne důležité, protože to je moje etnická identita; mám identitu jako hinduista, to je moje náboženská identita. Mám identitu jako Ind, to je moje národní identita. Mám také identitu jako environmentalista a to mne spojuje se všemi ochránci životního prostředí po celém světě. Mám identitu jako osoba pohybující se mezi vírami, protože jsem předseda Chrámu porozumění, což mne spojuje s ostatními lidmi. Mám globální identitu.
Tak, toto jsou mnohonásobné identity. Proto jsem ukončil svůj projev otázkou "vnitřního středu". Pokud by se nám povedlo obtočit tyto mnohonásobné identity kolem našeho vnitřního jádra ve formě soustředných kruhů, pak by nezáleželo na tom, kolik těchto kruhů máme. Vlastně, čím více kruhů, tím aktivnější a positivnější účastník globalizačního procesu budeme. Nicméně, dojde-li k posunutí tohoto středu, pak se stanete výstředním, neurotickým a budete rozpolcený mezi identitou Muslima a identitou Inda, nebo identitou hinduisty a globálního občana. Myslím, že toto bychom se měli znovu naučit.
Není důvod, proč bychom měli mít pouze jeden jazyk. Umím pět jazyků a jsem docela spokojený s každým z nich. Není důvod, proč bychom měli mít pouze jedno náboženství. Když jedu do Říma, nenapadlo by mne jej opustit bez toho, abych navštívil chrám sv. Petra a vyjádřil tak svou úctu. Proč bychom se měli omezovat? Myslím, že globalizace zahrnuje tvořivé rozšíření vlastní identity a pokud si toto umíme vyjasnit, pak se snad vyřeší mnoho našich problémů. Mnohokrát vám děkuji.

Magda Vašáryová
Děkuji. Paní Suchocká by chtěla panu Kovalyovovi odpovědět.

Hanna Suchocka
Pan Kovalyov položil opravdu mnoho otázek a bylo jich, myslím, tolik, že by se z nich dala sestavit agenda pro debaty na mnoho let dopředu, protože jste položil otázku: kdo jsou noví "partneři" a jaký je vztah mezi starými a novými partnery? Toto nyní musíme analyzovat a reagovat i na otázku starých partnerů.
Podle mého názoru, zastávám docela obyčejné hledisko, že musíme pracovat pouze s mezinárodní organizací jakou je OSN, což není "globalizace", protože globalizace znamená jít hlouběji do společnosti. OSN je mezinárodní organizace s univerzálním charakterem. Není typický prastarý partner globalizace. Podle mého názoru, jsou pravým partnerem globalizace média, protože zasahují do všech oblastí lidského chování. Proto byla, myslím, otázka položena velice správně, neboť musíme naši diskusi otevřít otázce: kdo jsou opravdoví "partneři" globalizace?
Samozřejmě se snažím tyto partnery nalézt, podle mého názoru partnery globalizace jsou političtí vůdcové, rodina, stejně jako média a opakuji to proto, že v média hrají podle mne v našich životech dominantní roli. Nestala se pouze mocnou silou, ale někdy i silou nejmocnější ze všech. Proto musíme určit, jaké jsou nové vztahy mezi partnery, kteří hrají roli v politickém státě, ale zcela jiným způsobem. Z tohoto pohledu je podle mne něco zcela jiného hlasovat v mezinárodní organizaci a jednat v globalizovaném světě. A jak víte, máme nové sociální jevy jako Mc Donaldizace, která zde byla mnohokrát zmíněna. Znám situace, kdy Polák, který přijde do jiné země zjistí, že McDonald´s zde je jediná známá instituce. Je skutečně velice dobře známa. Je to reálný nový jev globalizace. Musíme si to uvědomit a musíme odpovědět na otázku, jak s tímto jevem v současném světě naložit. Nejsem proti globalizaci, ale musíme vědět, že úplně změnila naši kulturu.

Magda Vašáryová
Pan profesor Musil, prosím...

Jiří Musil
Mohl bych, paní Suchocká, k Vašemu seznamu přidat ještě několik důležitých příkladů? Zcela souhlasím a o myšlence globální a mezinárodní občanské společnosti už nechci mluvit. K partnerům globalizace je určitě možné přidat univerzity a prosím nebuďte překvapeni, když zmíním velice prozaický fenomén, a to sportovní kluby. Například velice podceňujeme sportovní síť a přitom se jedná o velice zajímavý fenomén. Nemluvím o hrách, kde český národní tým bojuje s Norskem, ale mluvím o klubech, atd., a mohlo by se přidat mnoho dalších příkladů. Jsem velice rád, že jste to zmínila. V podstatě se pomalu přesouváme směrem k novému druhu sítí a "aktérů".

Magda Vašáryová
Mnohokrát vám děkuji, a nyní pan profesor Kolakowski.

Leszek Kolakowski
Měl bych krátkou poznámku k tomu, co řekl pan Kumar o McDonald´s. Jeden moje přítelkyně, stará polská Židovka, která žije v Londýně, mi jednou řekla: "Víš co, ráda bych se zbavila svého židovství, protože ti Židé, ti mne tak rozčilují." Na otázku co se stalo, řekla: "Založili v Jeruzalémě restauraci McDonald´s, přišel tam rabín a řekl, že je to horší než Hitler." A když Židovi, který přežil válku někdo řekne, že restaurace McDonald´s je horší než Hitler, tak znervózní. Ale ten rabín nebyl tak úplně blázen. On věděl, že Židé přežili po staletí právě díky svým náboženským rituálům a jazyku uchovanému v šejtlech a že chtějí být nejenom Izraelité, ale Židé, a toho se není možné vzdát. Toto je extrémní případ, protože restaurace McDonald´s je tam dodnes.
Nicméně bychom měli pochopit, o co zde jde. Jde o to, že existují, abych tak řekl, stupně možné asimilace, alespoň dočasné. Když se například Poláci nebo Chorvaté usadí v Německu nebo v Americe, jejich děti budou snadno germanizováni nebo amerikanizováni. Ale to samé se v Německu nestane s Turky, nebo s Alžířany ve Francii. Ti si utvářejí své vlastní kulturní enklávy a nechtějí se zbavit své náboženské, etnické a lingvistické identity. Dalo by říci, že různé kultury a různé etnické skupiny mohou žít na jednom území v míru: nemusí spolu válčit a máme proto mnoho příkladů. Holandsko, staré Holandské společenství národů, bylo mnohonárodnostní území, kde pospolu žili Poláci, Litevští Židé, Němci a Ukrajinci, bylo zde sice mnoho sociálních konfliktů, ale ne nutně národnostních. To vše je sice pravda, ale jde o to, že se změnily tři podmínky.
Problém imigrace v posledních deseti letech. Především, imigrační proces ve velkém měřítku dříve trval po staletí. Dnes je možné se přesunout z jednoho konce světa na druhý během jednoho nebo dvou dní: a to je velice důležitá změna. Další změnou je "stát blahobytu": stát je povinen postarat se o své občany. Je přirozené, že takový stát nemůže absorbovat tolik lidí, kolik by si to přálo. Třetí je nízká hustota obyvatelstva. To všechno se změnilo. A co ještě, nesplnila se zbožná přání socialistů a liberálů 19. století, kteří očekávali, že globalizací civilizace se brzy ztratí i všechny národnostní problémy. Z důvodů, o kterých teď nemám čas diskutovat, se stal pravý opak. Nehledě na tato přání se národní a etnické vědomí posílilo a stalo se radikálnějším a militantnějším, než bylo předtím. Můžeme toho samozřejmě litovat, ale pokud dáváme přednost toleranci, nemůžeme tyto faktory jednoduše odstranit svým zbožným přáním. Bohužel se musíme postavit situaci takové, jaká je, jak zdůrazňoval Dr. Kissinger, že finanční globalizace není to samé jako politická globalizace. Existují zde suverénní státy, které brání své zájmy. Proto se nemůžeme spokojit s opakováním svých vznešených sloganů. Musíme se této nepříjemné realitě postavit, a pokud byste mne požádali o praktickou radu, musel bych přiznat, že ji nemám.

Magda Vašáryová
Pan Shariff Abdullah...

Shariff M. Abdullah
Děkuji. Mám několik velice krátkých poznámek a pak jednu otázku pro svého přítele, pana Singha, která se týká jedné z jeho poznámek. Nejdříve bych nás chtěl varovat: slyším, že používáme jedno slovo a myslíme jím něco zcela jiného. Myslím, že velice důležité pro nás bude si ujasnit, co chápeme pod pojmem globalizace. Víte, jsme jako těch sedm mužů okolo jednoho slona, každý z nás držíme jednu část jeho těla a pokud nebudeme opatrní, mohli bychom jeden s druhým souhlasit a myslet svým souhlasem něco úplně jiného, než ten druhý.
Byl jsem zde v těchto materiálech popsán jako kritik globalizace. Chtěl bych říci, že jsem pro globalizaci, ale takovou, o jejíž definici bych Vás chtěl přesvědčit. Pokud budeme hovořit o globalizaci, která je jenom jiným slovem pro kolonializaci, pokud budeme hovořit o globalizace, která dává zelenou globálnímu korporatismu, pak souhlasit nebudu. Myslím, že bychom měli začít uvažovat o tom, jaké jsou kořeny tohoto pojmu.
Moje otázka je tato. Ve svém projevu jste naznačoval, že Spojené národy musí projít radikální změnou. Týkalo se to také trochu některých věcí, o kterých hovořil prezident Havel ve svých otázkách, ještě než musel odejít, a to zda-li si Evropská unie zaslouží v Radě bezpečnosti tolik křesel, kolik má. Je možné, myslíte si, že je možné, aby Spojené národy prošly takovou změnou? Položím-li tuto otázku jinak: myslíte si, že ve prospěch světové jednoty se stát vzdá svého privilegia mít křeslo v Radě bezpečnosti?
Karan Singh
Zdá se mi, že požadovat, aby se někdo vzdal svého křesla je nerealistické. Ale není nerealistické počítat s rozšířením počtu stálých členů Rady bezpečnosti tak, aby zde byly zastoupeny i jiné národy a civilizace. To je podle mne způsob, kterým by osvícený vlastní zájem mohl podpořit hlavní mocnosti v přijetí této změny.

Miklós Sükösd
Dovolíte-li, rád bych se vrátil k původnímu názvu našich celodenních aktivit, který je Současný politický systém a způsoby vládnutí v různých částech světa a ve světě jako celku, jinými slovy, jedná se o globální vládnutí. Rád bych zmínil tři skupiny problémů: první je o OSN, její reformě a globálním vládnutí; druhý je o globalizaci vědy a technologie a možnostech globální vědecké a technologické politiky; a třetí je o populační politice, možná na globální úrovni.
Dovolte, abych začal s globálními politickými institucemi a reformou OSN a použil příklad z oblasti životního prostředí. Dnes existuje přibližně 1 000 mezinárodních dohod o životním prostředí, ale způsob, jak monitorovat jejich plnění ještě nebyl nalezen; stále je to problém. Jakým způsobem efektivně udělovat sankce zemím, které porušují tyto dohody? Je možné, aby tuto úlohu na sebe vzala pouze OSN? A jaké jsou alternativní možnosti reformy OSN? Jedná se pouze o rozšíření Rady bezpečnosti, nebo o nový druh rozhodovacího mechanismu uvnitř Rady? Jak je možné učinit z OSN méně byrokratickou, rychlejší a efektivnější instituci s ráznějším režimem globálního vládnutí? Vlastně, když hovoříme o soustředěnějším a více centralizovaném globálním manažerském systému a globálním systému vládnutí, jsme ve skutečnosti opravdu tak vzdáleni diskusi o globální vládě?
Je to kdesi v pozadí mé mysli a jsem si jist, že mnoho lidí uvažuje stejným způsobem a podle mne by se to mělo vyslovit. Dosáhly by námi navrhované změny na reformu OSN úrovně globální vlády a jestliže ano, jak vybrat její politiku? Jak vybrat její úředníky? Jak ji učinit demokratickou? Jak ji učinit transparentní? Jak zařídit, aby se občané světa, občané planety, mohli demokratickou cestou účastnit jejího vládnutí? Jaké jsou možnosti takové účasti? Volili by své zástupce? Měly by být pořádány pravidelné volby podobné dnešním transnacionálním volbám do Evropské unie? Toto je skupina otázek týkajících se OSN a globální vlády.
Druhá je krátká: je o technologii. Všichni víme, že debaty o nukleárním výzkumu a válce, o chemické válce, biologickém výzkumu a biologické válce a o kapacitě OSN toto vše kontrolovat a o konfliktech s tím spojených. Ale jsou zde i jiné technologie, které mohou mít vskutku globální dopad, a to nejenom vzhledem k životnímu prostředí. Mám na mysli genetické inženýrství, biotechnologie, klonování zvířat, klonování lidí a "Human Genom Project" - projekt, ve kterém se jedná o počítačové zmapování lidských genů. Toto jsou závažné problémy a měli bychom si položit otázku, jak by mohly transnacionální agentury v této oblasti zavést nějakou politiku a nějaký druh regulace.
A konečně otázka populačního růstu. Světová populace je přibližně 6 miliard lidí, brzy to bude 7 miliard a jedná se o exponenciální růst. Jak je možné kontrolovat populační růst lidsky a způsobem, který by odpovídal pojetí lidských práv, výsledku evropského osvícenství? Jak přizpůsobit kontrolu populačního růstu přáním jednotlivých rodin o počtu dětí? Tuto otázku pokládám převážně našim kolegům z Indie a Číny. Je mi líto, že nemohu nabídnout žádné odpovědi, ale pouze otázky, ale myslel jsem si, že tímto neobvyklým způsobem bych mohl přispět k diskusi.

Krishan Kumar
Chtěl bych velice stručně odpovědět na to, co právě řekl pan profesor Kolakowski. Jednalo se o dva body. Prvním bylo, že nová imigrace do Evropy se liší od dřívějších imigračních vln svou rychlostí a hlavně tím, že probíhá v kontextu státu blahobytu, kde občané požadují na státu jistý druh blahobytu a to znamená nový problém: stát musí absorbovat velké množství přistěhovalců. Druhý bod se týkal přetrvávání nacionalismu a etnických konfliktů.
Mohu-li v rychlosti k prvnímu bodu, zdá se mi zřejmé, že ve skutečnosti se dnes státy po celém světě zbavují svých blahobytných funkcí, a to jak na Východě tak na Západě. Stát blahobytu, to byl model, který byl velice důležitý v období 25 let po válce, ale tyto funkce jsou dnes stále více prováděny soukromě a dobrovolně a myslím, že zde možná není používána nejvhodnější analogie. Situace většiny imigračních skupin v Evropě není stejná jako situace černochů žijících v centrech amerických měst, kteří jsou vnímáni jako "podtřída" a jsou často na někom závislí; většina imigračních skupin v Evropě ve skutečnosti na státu blahobytu příliš závislá není. Tyto skupiny se samy starají o svůj blahobyt a tento způsob upřednostňují. Ve výchově, náboženství a většině oblastí si vše zařizují sami, jako skupina, a na státu v jistém smyslu nepožadují nic; ve skutečnosti požadují méně, než jejich spoluobčané. Proto podle mne fakt, že stát blahobytu byl původním důvodem pro imigraci, nebude v budoucnosti příliš důležitý.
Druhý bod se týkal přetrvávání nacionalismu navzdory všem nadějím liberálů a socialistů v 19. století. Není důvodem pro pokračování nacionalismu a etnicity právě to, že národní stát je stále jediným legitimním hráčem na současné světové scéně? Jinými slovy, nacionalismus a etnicita zůstávají jediným modelem chování, které je jediné přijatelné pro skupiny usilující o samostatnou správu svých vlastních životů a nespokojí se s tlakem národního státu. Vy víte, že kosovští Albánci se budou muset nakonec pokusit o spojení s Albánií, protože to je snad jediný způsob, jak najít řešení k jejich problému. Ještě dostatečně nepřijímáme modely ne-národního občanství, toto pojetí není dobře definováno, tyto instituce dost dobře neexistují, a tak je nacionalismus a vytvoření národního státu bohužel jedinou alternativou. Myslím, že pro ně je to chybná alternativa, ale právě z těchto důvodů dokážu pochopit, proč všichni říkají: jestliže jsme lidé, musíme mít stát.

Ivan Gabal
Moje otázka je pro vás tři, kteří sedíte u panelu, protože jsem vyrozuměl, že máte všichni jisté zkušenosti s vládou. Dovolte, abych se zeptal, hovoříme-li o "globálním vládnutí", které znamená vztahy mezi státy, myslíte si, že vaše země, s vaší zkušeností, země jako Slovensko, Indie nebo Polsko, že vaše země je více "aktérem" nebo "subjektem" a proč.

Karan Singh
Rád bych stručně odpověděl na otázku pana Sükösda. Pane Sükösd, otázky, které jste položil zastupují celou agendu Fora 1999 a proto si myslím, že je zhola nemožné začít na ně odpovídat ... kromě toho, že řeknu: ano, nějaký druh globálního vládnutí je, myslím, nevyhnutelně cílem. Jak by k tomu mělo dojít? Pokud si pamatujete, Tennyson řekl nádhernou větu: "Parlament člověka", federace světa. Jako idealisté a utopisté si musíme nevyhnutelně představovat situaci, ve které lidstvo bude mít dostatek zdravého myšlení, aby rozpoznalo, že podíváme-li se na Zemi z vesmíru, neuvidíme žádné hranice mezi národnostmi, rasou, kulturou nebo pohlavím, uvidíme jednu jednotku. Není zde nic, než dvě neredukovatelné jednotky: první je Země a druhou je lidský jednotlivec. Všechno ostatní mezi tím je relativní.
Jak dlouho to bude trvat? Národní stát, vestfálský model, je vlastně pouze 400 let starý. Předtím existovaly kmenové státy, a kdyby někdo tehdy tvrdil, že kmenové státy jednoho dne zmizí a budou nahrazeny státy národními, nikdo by tomu nevěřil. Podobně i dnes se zdá, že národní stát je tak dobře zakopaný, že jakákoli myšlenka, že by mohl být nahrazen, je pro mnoho lidí šokující, ale cítím, že do konce příštího století zde již národní stát nebude - a je možné, že jeho odstranění je cesta k neomezenosti a spáse lidské rasy. To je moje osobní přesvědčení - pravděpodobně se toho nedožijeme.
Nyní k dalšímu bodu o vědě, technologii a populační politice. Po dobu čtyř let jsem byl indickým ministrem pro populaci a je to jedno z nejobtížnějších zaměstnání světa. Mohl bych o tom dlouze hovořit, ale nebudu, pouze řeknu, že jedním z problémů - a myslím, že na tomto foru bychom měli hovořit otevřeně - byl negativní postoj některých náboženství k populační kontrole - konkrétně se jedná o římské katolíky a islám. Tomuto problému jsme museli čelit, protože když hinduisté začali na populační kontrolu přistupovat, cítili, že tyto skupiny na to nepřistoupí. Indie má dlouhou historii, tato země byla rozdělena na základě náboženství a to vytvářelo a vytváří problémy, možná ani ne tak v Číně, ale v Indii máme druhou největší muslimskou populaci na světě. V Indii je více muslimů než v Pákistánu a jsou plnoprávnými indickými občany. To znamená problém, který je občas nutné řešit.
Abych odpověděl na vaši otázku, určitě bych řekl, že Indie není subjekt, myslím, že moje země byla aktérem po tisíce let a významně přispěla ke světové civilizaci. Například ve vědě, nula pochází z Indie. Každý hovoří o právech duševního vlastnictví a tak jsem jednou řekl: kdyby mi každý musel dát jeden desetník pokaždé, když použije nulu, kterou jsme v Indii vynalezli, byl bych docela spokojen, kdybyste vlastnili zbytek práv duševního vlastnictví. Podobně je tomu s tiskem: pokaždé, když tisknete nějaké slovo, dejte jeden desetník Číně. Takže, víte, myšlenka, že se celé osvícenství a rozvoj odehrál na Západě je zcela chybná: je to pokroucená myšlenka. Základy lidské civilizace byly položeny ve velkých civilizacích Indie a Číny a proto není možné uvažovat o tom, že bychom byli subjekty. Jsme aktéry a v budoucích letech jimi budeme stále více. Děkuji.

Hanna Suchocka
Velice vám děkuji. Ráda bych odpověděla na Vaše otázky týkající se Aktérů nebo subjektů. Víte, právě z tohoto důvodu jsem se pokoušela změnit tento název, jak poznamenal pan Kumar, na Objekty nebo subjekty, neboť bylo pro mne velice obtížné rozlišit mezi Aktéry a subjekty, protože je nutné hrát aktivní roli. Proto podle mého názoru bychom měli být pasivní jako "objekty" nebo aktivní jako "subjekty". Proto si myslím, že Polsko je v současné době na začátku své cesty ke globalizaci a můžeme si vybrat přímou cestu a dobré nástroje jak se stát "subjekty" a hrát aktivní roli a nebýt pouze "objekty". Proto je, myslím, velice důležité vytvořit nějakou agendu a velice oceňuji, že je to právě agenda pro příští rok, která se bude týkat globalizace včetně těch mnoha problémů, kterých jsme se během dnešního setkání pouze dotkli. Myslím, že by všem našim zemím pomohlo, kdyby hrály aktivní roli, vezmeme-li v úvahu všechny naše charakteristiky, tradice a dědictví. Bylo by velice důležité být skutečným "aktérem" nebo "subjektem" globalizace a ne pouze "objektem".

Magda Vašáryová
Děkuji vám, paní Suchocká. Mohla bych dát trochu času Martinu Bútorovi, mému kolegovi ze Slovenské republiky, ale pouze pod podmínkou, že udělá lepší závěrečný projev než já.

Martin Bútora
No, toto není závěrečný projev, pouze velice stručná poznámka. Nevěřím, že jsme schopni načrtnout a vytvořit velmi jasný a srozumitelný koncept globalizace, a to je moje poznámka k mému kolegovi. Jsem si jist, že dříve nebo později k tomuto bodu dospějeme, ale bude tak různorodý, jako koncept nacionalismu. Neexistuje pouze jeden koncept nacionalismu, v dějinách i v současném období existuje celá řada různých nacionalismů. Zcela jistě zní odlišně populacím žijícím v nadbytku a populacím žijícím v chudobě; zní odlišně lidem žijícím ve městech a lidem na venkově. A když se pan Kumar zmiňuje o relativně dobře organizovaných muslimských komunitách v Evropě, o turecké v Německu a alžírské ve Francii, zní to určitě jinak podstatné většině rómsko/cikánských komunit, které se opravdu necítí jako aktéři globalizace. Jestliže je toto správně, pak můžeme raději hovořit o strukturách, kontextech, vnímání hodnot a o různých dopadech globalizace, a o tom je myslím tato konference.

Magda Vašáryová
Velice vám děkuji. Protože nechceme zmeškat multireligiózní shromáždění v katedrále, chtěla bych toto zasedání uzavřít. Kromě globalizace jsme dnes slyšeli ještě jedno velice důležité slovo a tím je odpovědnost. Odpovědnost jednotlivce, skupiny nebo státu. Zde nejsme schopni odpovědět na otázku: jaká je budoucnost globalizace? Jaké jsou všechny aspekty globalizace? Ale položili jsme mnoho otázek a to bylo pro mne velice zajímavé.
Když hovoříme o menšinách, ráda bych se zmínila o jedné z nich: postižených lidech. Pracuji s nimi a chtěla bych říct, že nové technologie a nové komunikační systémy těmto postiženým lidem pomáhají otevírat nové cesty a tato menšina, postižení lidé, je jedna z částí naší populace, která bude s těmito technologiemi velice úspěšná.
Jménem všech nevládních organizací ve Slovenské republice jsem velice ráda slyšela o roli subnárodních a nevládních organizací a jejich odpovědnosti a také o novém slově v rámci globalizace, o globálním světě.
Myslím, že organizátoři mne požádali, abych vedla tuto diskusi, protože se týkala subjektů a aktérů. Ano, strávila jsem mnoho let jako aktér a tak mohu porozumět, co to znamená. Je to směsice mezi pasivním a aktivním. A tak bych vám nyní měla říci, buďte prosím trochu pasivní a dovolte si, aby vás odvezli do vašich hotelů, abyste se mohli převléci a jít na multireligiózní shromáždění. Mnohokrát vám děkuji.