Téma: Globální civilizace a kulturní identity

Odpolední zasedání 14. října

Martin Bútora
Dámy a pánové, s radostí vyhlašuji začátek našeho posledního zasedání. Tento panel, jak všichni víte, se nazývá Universalita a pluralita lidských práv. Abych byl upřímný, nevidím v tomto sále mnoho kritiků tohoto konceptu. Mnozí však nesouhlasí, alespoň do jisté míry, s tím, že některá lidská práva jsou opravdu universální. Nechtěl bych, aby na tomto setkání ti přesvědčení přesvědčovali ty již přesvědčené, a proto my dovolte zmínit alespoň některé protikladné přístupy.
První skupina pochyb o universalitě lidských práv má pragmatický charakter. Tyto pochyby jsou vyjadřovány politiky, kteří téměř přijímají zásadu universality, ale vnímají jej spíše jako ideál, než jako dosažitelný cíl. Někdy proto, že by to bylo proti národnímu zájmu jejich států, jindy zase proto, že věří v "mezinárodní světový řád" - a ten by neměl být ohrožován drážděním partnerů, tj. představitelů autoritativních vlád. Někteří z nich hlásají "gradualismus", kde zlepšení v oblasti lidských práv je možné dosáhnout spíše modernizací, obchodem a technologiemi, než trváním na romantických ideálech. Bohužel, z některých se dokonce stali protagonisté appeasementu.
Druhá skupina pochyb pochází z přesvědčení, že propagace lidských práv a demokracie by ve skutečnosti přinesla více škody než užitku. Argumentují například tím, že země jako Čína potřebují silnou centrální vládu; jinak by v nich nastal chaos a kolaps. Kritizujeme-li události na náměstí Nebeského klidu, řeknou: "Ale to bylo jediné možné řešení a západní politici a novináři to velice dobře vědí. Jsou na veřejnosti hyperkritičtí a neříkají, co si skutečně myslí."
Třetí skupina pochyb je zastoupena lidmi, kteří věří, že západní modely neuspěly, včetně západního pojetí lidských práv s důrazem na jednotlivce. Podle bývalého premiéra Singapuru, Lee Chuan Je, právo jednotlivce se chovat či nechovat podle chuti ohrožuje spořádanou společnost. Právě spořádaná společnost je na Východě hlavním cílem, protože pak si každý může nejlépe užívat svou svobodu. Na Západě dochází k erozi morálních hodnot ve společnosti a k oslabování osobní odpovědnosti. Asijské společnosti jsou jiné než západní; hlavním rozdílem v konceptech jejich vlád je asijská víra, že jednotlivec existuje v kontextu své rodiny, rozšířené rodiny, svých přátel a celé společnosti.
A konečně čtvrtá skupina zpochybňuje liberální chápání lidských práv jednotlivce vzhledem k národu. Toto téma již bylo na této konferenci široce diskutováno a nepokládám za důležité se mu dále věnovat.
Toto byly alespoň některé názory těch, kteří nejsou dostatečně zastoupeni v tomto sále. Nyní bych chtěl pozvat naše přednášející.
Na konci svého projevu řekl Henry Kissinger, že nemáme žádný problém se shromažďováním znalostí, ale že máme obrovský problém s pochopením jejich významu. Dnes máme čest poslechnout si muže, který nejenom, že prokázal schopnost porozumět významu lidských práv, ale byl také schopen podle toho jednat. Takže s potěšením žádám pana Roberta Bernsteina, aby přednesl svůj projev. V době, kdy Dr. Bernstein působil jako jeho prezident, Random House vydal mnoho knih právě na témata naší konference. Autoři některých z nich sedí v tomto sále. Mnoho lidských životů bylo zachráněno a mnoho nelidských životních podmínek vylepšeno organizací Human Rights Watch, jejímž zakladatelem a více než dvacet let předsedou byl Robert Bernstein.

Robert L. Bernstein
Velmi vám děkuji za tato milá slova. Doufám, že jim dostojím.
Chtěl bych začít poděkováním Foru 2000 za udělení příležitosti zde dnes shromáždit své myšlenky ohledně statutu lidských práv. Jako pragmatik v této oblasti, který se snaží co nejrychleji zachytit změny a který pracuje v oboru s nedostatkem pracovních sil, jsem měl málokdy čas podívat se o 25 let zpět a sledovat vývoj hnutí lidských práv a pokrok, kterého bylo jistě dosaženo.
Také bych chtěl říci, že jsem poctěn, že mohu promluvit zde v Praze, protože již dlouho obdivuji Václava Havla. Pamatuji si, když jeho rukopisy dorazily do mého nakladatelství v New Yorku a my jsme se tehdy během jediné minuty rozhodli je vydat. Pamatuji si, jak jsem v New Yorku sledoval jeho nádherné jednoaktovky v době, kdy on byl, myslím, ve vězení. Ty hry byly o úsilí udržet si individuální integritu v komunistickém státě. Pamatuji si, jak krátce po své inauguraci přišel do kanceláří Human Rights Watch v New Yorku a požádal nás o sledování nové české vlády vzhledem k dodržování lidských práv; a pamatuji se, jak jsem byl nadšený, když jsem ho viděl před měsícem o půl dvanácté s velkým potěšením tancovat v Bílém domě a strachoval se, že večeře prezidenta Clintona na jeho počest bude příliš dlouhá.
Otevřeně řečeno, udělali bychom lépe, kdybychom poslouchali jeho myšlenky a ne moje. Právě on ve své eseji před mnoha lety řekl, že "lidská práva jsou universální a nedělitelná". Lidská svoboda je také nedělitelná. Jestliže je někomu na světě upírána, je proto nepřímo upírána všem lidem. Respekt k universalitě lidských práv - lidských a občanských práv, jejich neodcizitelnost a nedělitelnost - je možný jenom tehdy, jestliže dojde k porozumění, alespoň ve filosofickém smyslu, že člověk je zodpovědný za celý svět, a že se každý má chovat tak jak se má, i přesto, že to každý nedělá.
Teprve před několika týdny, zveřejnila činem plným síly a odvahy skupina čínských aktivistů za lidská práva dva významné dokumenty: Deklaraci občanských práv a svobod a Deklaraci občanských práv a spravedlnosti. Tato stanoviska, zveřejněná 28. září, jsou vytvořena podle vzoru Charty 77. Snad jediný rozdíl mezi těmito dvěma událostmi je v tom, že čínské deklarace byly k dispozici po celém světě okamžitě a to prostřednictvím Internetu.
Než však budu pokračovat, dovolte, abych řekl několik osobních slov, která Vám odhalí původ mých názorů. Nejsem diplomat a ve svém životě jsem jednal s představiteli vlád jenom několikrát. Nejsem ani profesionální aktivista v oblasti lidských práv, tj. nikdy jsem nepracoval jako člen týmu v nějaké organizaci zabývající se lidskými právy. Svou první lekci o odpovědnosti každého jednotlivce za celý svět jsem dostal od svého dědečka. Protože si byl vědom nebezpečí, které znamená hrozba nacismu v Evropě pro mnoho lidí z jeho rodného města v Německu, psal jim a snažil se je přimět k odjezdu do Ameriky, kde, tvrdil, bude vše v pořádku. Na každý příjezd, celkem jich bylo 80, si oblékl svůj kabát, nasadil klobouk a odešel k molu, kde potvrdil úředníkům svou zodpovědnost za přijíždějící a vzal je domů. Když se večer shromáždili kolem prostřeného stolu, vysvětlil jim, že není bohatý, a že se o ně ve skutečnosti starat nemůže; také jim ale řekl, že jsou v zemi otevřených možností, a že jsou na večeři vždy vítáni: dokud on bude moci jíst, budou i oni. Svůj život jsem strávil jako obchodník, knižní nakladatel knih, z toho nejdéle v čele Random House, vydavatelský konglomerát zahrnující Alfred A. Knopf, Pantheon, Vintage Books. Mluvím s vámi jako muž, který se živí obchodem, realizuje zisk a prosperuje z mezinárodní výměny myšlenek a kultur. Ale již velice brzo ve své kariéře jsem poznal, že povinnost nakladatele je mnohem víc než jenom zisk.
Moje první zkušenost s myšlenkou lidských práv, v protikladu k americkým občanským svobodám, proběhla v roce 1970, kdy sovětská vláda pozvala čtyři americké nakladatele k diskusi o přistoupení k mezinárodní konvenci o duševním vlastnictví. Z těchto rozhovorů mi bylo jasné, že Moskva chtěla vydělávat peníze bez toho, aby musela dohlížet na svobodný tok myšlenek. Nedlouho potom jsem se setkal s Andrejem Sacharovem a stal se jeho nakladatelem. Naši vydavatelé podepsali smlouvy se sovětskými autory, kteří byli zakázáni doma a vydáváni v zahraničí. V jejich vlastních zemích byly jejich práce pracně kopírovány, obvykle ručně, a ilegálně rozšiřovány jako samizdaty.
Utlačování těchto odvážných a talentovaných spisovatelů zapůsobilo na americké nakladatele, kteří jim chtěli pomoci. Zároveň to byl neodolatelný a efektivní způsob jak oslovit veřejnost se závažnou otázkou "svobody projevu". Pronásledování sovětských a východoevropských spisovatelů jako Václav Havel bylo pouze začátek uvědomování si problematiky lidských práv na Západě. Někteří američtí nakladatelé nechtěli zapojit sověty do problematiky lidských práv, protože si mysleli, že to bude omezovat jejich obchod: většinou s učebnicemi a vědeckými publikacemi. Jiní uvažovali odlišně. Výsledkem bylo to, že jsem společně s malou skupinou přátel založil Fond svobodného projevu, který se snažil udržet uvězněné spisovatele na očích veřejnosti.
Ve stejném roce v srpnu byly podepsány Helsinské protokoly - s historicky významnými ustanoveními o lidských právech, neboť zaručovaly mnohá práva obsažená ve Všeobecné deklaraci. Sovětská vláda (a pan Kovaljov zde bude muset tato fakta potvrdit - doufám, že jsou přesná) otiskla celý text na titulní straně Pravdy a moskevská skupina nazvaná Helsinská monitorovací skupina oznámila, že se bude zabývat zajišťováním práv každého občana a učiní vládu zodpovědnou za jejich dodržování. Byla založena Sacharovými, Juri Orlovem, Sergejem Kovaljovem a mnoha jinými. Během několika měsíců byla skupina zdecimována a většina zakladatelů byla uvězněna nebo uprchla do exilu. Abychom je mohli podporovat, založili jsme prostřednictvím Fondu pro svobodu projevu Helsinky Watch, což byl předchůdce pro dnešní Human Rights Watch. Byly to, podle mého názoru, právě Helsinské protokoly, kdo přivedl Všeobecnou deklaraci k životu.
V roce 1980 na Madridské konferenci, kde se podruhé revidovaly Helsinské protokoly, se podařil významný průlom v nevládním hnutí pro lidská práva, jehož důsledky jsou viditelné ještě dnes. Otevřeli jsme nevládní tiskovou kancelář pro lidská práva, abychom mohli proniknout do uzavřených setkání vládních činitelů a nabídli jsme světovému tisku alternativní informaci a interpretaci Madridské konference. Nevládní hlas cestoval jak prostřednictvím organizací zabývajících se lidskými právy tak prostřednictvím disidentů do Španělska, kde propůjčil barvu a život z počátku nezajímavému příběhu. Po těchto počátečních letech se k Helsinky Watch přidaly další čtyři regionální výbory a vznikla organizace Human Rights Watch, která dnes pokrývá celý svět. Kromě toho se dnes zabýváme ženskými právy, dětskými právy a obchodem se zbraněmi. Když jsem ve své kanceláři v New Yorku, žasnu nad změnami, které se staly v organizaci, která ve skutečnosti vznikla na podporu sužovaných spisovatelů. Dnes máme více než 150 zaměstnanců, pracujeme v 70 zemích a zabýváme se širokým spektrem občanských a politických práv. Nikdy v průběhu těchto let práce se mi nezdálo, že lidská práva nejsou universální. Ve skutečnosti jsem tím vždy trochu překvapen. Co jiného by mohly být? Tvůrci Všeobecné deklarace byli různorodá skupina skládající se z marxistů, kapitalistů, učenců čínského konfucianismu, muslimů, odborářů. Zkrátka, podívám-li se kolem tehdejšího stolu, je jasné, že tato práva jsou aplikovatelná na kohokoli a kdekoliv. Jazyk preambule Všeobecné deklarace bez omezení zdůrazňuje, že "uznání vrozené důstojnosti, rovných a neodcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a světového míru".
V letech, kdy jsem působil jako aktivista v oblasti lidských práv, jsme zastupovali uvězněné spisovatele, ochraňovali venkovany ohrožené jejich vlastními brutálními vojenskými režimy, dávali hlas ženám, jejichž lidská práva byla ignorována ve jménu "kulturních norem", pořádali kampaně za ukončení používání pozemních min a dětských vojáků, volali po ukončení policejního teroru (včetně v USA) a trvali na potrestání vůdců zneužívajících své pravomoci a upevňovali vládu zákona. Neusilujeme o tato práva jenom někdy a na některých místech, ale děláme to stále a všude, dokonce i doma. To je pro mne opravdový význam "universality".
Svět se změnil a v posledních deseti letech se nám téměř vymkl z rukou. S koncem studené války a jejích hrůzostrašných důsledků pro bezpečnost nás všech, musí něco nahradit ideologie, které do té doby ovládaly lidské chování. Věřím, že zásady lidských práv jsou právě ty myšlenky, které mohou a měly by platit v budoucnosti, o což se dnes snaží jak vlády tak občané. Podívám-li se do budoucnosti, vidím na cestě tři hlavní změny, které zajistí, aby se lidská práva stala základním principem jednání uvnitř i vně národů.
První z těchto změn je globální ekonomika a role velkého obchodu na dnešní zahraničně-politické scéně. V mnoha zemích, obzvláště v rozvojovém světě, hrají mezinárodní korporace stejnou roli jako některé zahraniční vlády. Organizace lidských práv a obchodní společenství se dnes nacházejí na počátku nesnadného tance. Myslím, že obchodní společenství obecně nevítá jednání s organizacemi lidských práv, ale v několika posledních letech si zčásti uvědomilo jistý stupeň společné zodpovědnosti v této problematice. Začíná si uvědomovat, že obchodní spolupráce se stranou hrubě porušující lidská práva znamená spoluúčast páchanou za účelem zisku. Také začíná chápat, že přehlížení pracovních práv např. placením neskutečně nízkých mezd nebo diskriminací pracovní síly vzhledem k rase nebo pohlaví může znamenat odsouzení veřejností nebo akcionáři. Hlavní mezinárodní korporace jako Royal Dutch Shell, British Petroleum nebo Total, Nike, Disney, Heineken a Carlsberg se tuto lekci naučily tvrdým způsobem a to tak, že byly veřejně odsouzeny. Společnosti Heineken a Carlsberg zastavily své plány v Barmě právě kvůli své špatné pověsti. Oděvní společnost Liz Claiborne se musela z Barmy stáhnout ze stejného důvodu. Časopis The Economist, povinná četba v obchodní komunitě, zdůraznil svým odběratelům dvě věci: 1) že společnosti se stále více zabývají protesty proti jejich aktivitám a 2) že když vlády opomenou zajistit dodržování lidských práv padne zodpovědnost na korporace.
Druhou z budoucích změn, která bude také přispívat k universalitě, je komunikační exploze. To, že informace je moc, je mezi tyrany dobře osvědčená zásada. Po staletí se diktátoři drželi u moci právě pomocí utajovaných informací. Téměř před dvaceti lety, když se objevily první faxové přístroje se nám podařilo jich několik propašovat do Sovětského svazu a do zemí Východního bloku. Nikdo z nás si tenkrát plně neuvědomoval význam těchto malých přístrojů. Nerozeznali jsme, jak velký pocit síly malinkaté disidentské komunitě dodá vědomí, že jsou i ostatní, jako oni, nejen v jejich vlastních zemích, ale v celém regionu, kteří pracují ilegálně a obhajují zásady svobodného projevu a sdružování, a kteří nakonec zvítězili. Dnes přístup k Internetu znamená, že dny totální kontroly jsou sečteny a to i v zemích s represivními režimy. Např. nedávno zveřejnil Human Rights Watch deseti-stránkovou poradní zprávu k událostem v Malajsii, kde dlouholetý silák Mahathir uvěznil svého vlastního náměstka předsedy vlády a potlačil o tom jakoukoliv tiskovou zprávu. Na naší webové stránce se objevilo více než 17.000 malajských návštěvníků, kteří hledali informaci o událostech v jejich vlastním hlavním městě. Jakákoliv informace získaná lidmi s přístupem k Internetu může dnes cestovat kolem světa. Mahathir již nemůže kontrolovat co jeho lidé znají a co ne a proto již nemůže kontrolovat
co si myslí a co vědí. Informace cestuje z New Yorku na druhou stranu zeměkoule v jediném okamžiku. Žádný tyran na světě by si dříve nepomyslel, že se bude muset střetnout s takovým protivníkem.
Třetí významnou změnou je prokazatelně to, že universalita je nyní vnímána nevědomými občany a tucty vlád po celém světě jako něco běžného. Za méně než 2 roky proběhly tři významné světové kampaně pořádané nevládními organizacemi ve spolupráci s malými a středně velikými vládami. V prosinci 1997 podepsalo v Ottawě 122 vlád Smlouvu o zákazu používání pozemních min, jíž byly završeny dva roky intenzivních jednání. Frustrovány vznešeným postupem jednání o konvenčních zbraních vedených pod záštitou OSN se země jako Rakousko, Belgie, Kanada, Mexiko, Norsko a Jihoafrická republika rozhodly vytvořit návrh smlouvy a jednat o něm mimo těžkopádnou strukturu OSN. Nedávno po nutné ratifikaci v nejméně 40 zemích tato smlouva vstoupila v platnost. Znamená to, že již žádné miny se nepřidají k těm 20 milionům již položených; znamená to, že počet 25.000 obětí ročně se bude snižovat; znamená to, že odminování uvolní půdu pro zemědělství a ne pro válku.
V červnu 1998 bylo v Římě schváleno vytvoření stálého nezávislého kriminálního dvora, které by mohlo být důležitým zlomem v oblasti lidských práv od doby schválení Všeobecné deklarace před 50 lety. Ve prospěch silného soudního dvora hlasovalo 120 zemí a mezi novými křehkými státy, které se po letech vymanily z moci násilnických režimů, se začaly tvořit aliance. Byly mezi nimi např. Argentina, Sierra Leone, Bosna, Jihoafrická republika. Tyto státy vědí nejlépe, jak vysoká je cena, kterou jejich občané musí zaplatit za slabý soudní systém, který nedokáže spravedlivě odsoudit mocné za jejich činy. Vědí velice dobře, co se stane, nevládne-li zákon. A proto se spojily, aby vytvořily soud, který omezí moc těch několika a nabídne spravedlnost mnoha lidem.
Třetí událostí, která proběhla, je kampaň za zákaz nasazování dětí jako vojáků, opět nadšeně podporovaná zeměmi, kde jsou desetileté děti nuceny nastoupit do služby, která je poznamená na celý život a odebere jim jakékoli budoucí příležitosti: Uganda, Kambodža, Libérie, apod. Na světě je dnes přibližně 250.000 ozbrojených dětí v škaredých konfliktech dominujících na povrchu planety. Česká vláda byla vlastně v čele skupiny, která se setkala v Ženevě, aby vytvořila strategii pro ukončení dětské vojenské služby po celém světě.
Tyto tři události mají společné dva nápadné rysy. Prvním je to, že možnost jejich vzniku je výsledkem širokého partnerství mezi malými vládami a nevládními organizacemi. Druhým rysem pak je, že vláda Spojených států v nich sehrála zoufale ubohou roli. Spojené státy odmítly podepsat Smlouvu o zákazu pozemních min, protože trvaly na možnosti je použít na hranici se Severní Koreou. Spojené státy odmítly podepsat vytvoření Mezinárodního soudního dvora kvůli velice vzdálené možnosti, že by tam mohl jednoho dne skončit nějaký americký činitel. A Spojené státy aktivně bojovaly proti snahám zvýšit věk nástupu do vojenské služby na 18 let, protože Pentagon rekrutuje 0,5% sil ze středních škol ve věku 17 let.
To vše mne vede k tomu, abych řekl, že diskuse o universalitě je vlastně již zastaralá. Myslím, že dění v posledních deseti letech, kdy po celém světě vyrostly stovky tisíců organizací zabývajících se lidskými právy, které mají zcela nové možnosti v dorozumívání se mezi sebou navzájem a které disponují jasným vědomím vlastní početní převahy, ukazuje, že občané světa se cítí oprávněni k plným právům obsažených ve Všeobecné deklaraci a v Ústavách jejich vlastních zemí. Věří, že mají právo pozvednou svůj hlas ve svůj prospěch. Také je ale pravda, že zbývá ještě mnoho práce. Jenom v mé vlastní zemi, Spojených státech, musíme usilovně přesvědčovat Washington, aby změnil svůj postoj k pozemním minám, dětským vojákům a Mezinárodnímu tribunálu. Také musíme přesvědčit Washington o tom, že má zodpovědnost za pozvednutí otázky lidských práv u každé vlády a u každého vládce, s kterým se střetne, a na každém veřejném fóru. Musíme přesvědčit Washington, že žádná vláda, ať je jakkoli silná, nesmí být vyjmuta z tohoto tlaku.
A to nás přivádí k otázce Číny a Weje Ťing-šenga, který je zde dnes s námi. Protože on nám neřekne, co si prožil kvůli své víře, tak to učiním já. Je to méně než rok od doby, kdy byl po 19 letech propuštěn z vězení, kde trávil většinu svého času na samotce. Byl často bit, často mu byl odmítán papír a tužka, s kterými by mohl strávit svůj čas, a jeho poslední cela měla skleněné stěny, jakoby byl zvíře v zoologické zahradě. Světlo měl zapnuté 24 hodin denně a příležitostně jej mohli chodit bít i ostatní vězni. Přes to všechno trval jasně a odvážně na tom, že bude pokračovat v psaní. Odmítl opustit vězení dokud mu vše, co napsal, nebylo vráceno. Jeho vítězstvím bude návrat do Číny, kde bude moci mluvit svobodně, psát svobodně, svobodně se účastnit událostí své země jako upřímný a téměř vzpurný občan. V Číně jsou tisíce "Wejů", kteří zůstávají ve vězení a mírovou cestou následují svou víru.
Tito vězni v Číně a v každé zemi, kde sedí v tmavých celách, jsou odpovědností nás všech. Nikdo z nás nemůže odvrátit svou tvář, nikdo nemá právo být příliš zaměstnaný, nikdo nemůže říct, že právo mluvit svobodně, procházet se venku, shromažďovat se s přáteli, modlit se ke svému Bohu a žít mezi svými milovanými, není universální. Tato myšlenka bylo prokázána již dávno a jestliže potřebujete důkaz, vzpomeňte si, že Václav Havel je na Hradě a Nelson Mandela v Qunu House. Děkuji Vám.

Martin Bútora
Děkuji vám, pane Bernsteine, za tak výmluvný popis minulých a budoucích výzev; děkuji Vám také za některá praktická doporučení k tomu, co by mohlo a mělo být uděláno v oblasti lidských práv; a konečně Vám děkuji za představení našeho dalšího řečníka, který byl schopen překonat své potíže (dokonce vydal sbírku svých dopisů z vězení), který měl dostatek odvahy stát osamocen a kdo byl opakovaně navrhován Václavem Havlem jako kandidát na Nobelovu cenu míru. Odvážný kritik nejenom nekompromisních čínských komunistů, ale také kompromisů demokratického světa. Vůdčí hlas volající po svobodě a lidských právech v Číně, Wej Ťing-šeng.

Wei Jingsheng
Děkuji panu prezidentu Havlovi, děkuji všem organizátorům tohoto setkání a především děkuji všem zde přítomným přátelům, kterým leží na srdci otázka dodržování lidských práv. Příští měsíc už tomu bude celý rok, co jsem opustil vězení. Během tohoto roku mě stále pronásledovala jedna věc, které nerozumím a jíž se nepřestávám divit. O lidská práva se nejméně zajímají ti lidé, kteří by měli být osobně nejvíce zainteresováni na jejich dodržování, a tito lidé naopak dokonce přesvědčují ostatní, aby na lidská práva nebrali ohled. Když občan demokratického státu zůstává sedět doma, v kruhu rodinném, nemusí pociťovat otázku dodržování lidských práv kdesi daleko ve světě jako věc zásadního významu, protože osobně se ho nedotýká. Pro koho tedy má dodržování lidských práv zásadní důležitost? Každodenním problémem a věcí zásadní důležitosti se lidská práva stávají pro ty, kdo cestují za obchodem a za prací daleko od domova a ve vzdálených zemích chtějí uzavírat obchody a zakládat továrny. Důvod je prostý. V domácím prostředí člověk dobře zná různé zvyklosti, vyzná se v zákonech a dokáže se chovat tak, aby jej nepotkalo žádné neštěstí. Jen lidé, kteří podnikají v zahraničí, nemohou dost dobře do podrobnosti znát zvyklosti a zákony různých států. A proto právě oni nejvíce potřebují univerzální principy, které by poskytovaly stejné záruky kdekoliv ve světě a jež by vycházely z univerzální lidské povahy a tudíž by mohly platit na celém světě stejně. Takovými principy jsou základní lidská práva, jež zaručují svobodu a důstojnou existenci pro každého jedince.
Pohled do historie ukazuje, že první, kdo se zajímali o lidská práva a kdo se dožadoval jejich respektování, byli kupci. Putovali za obchodem do dalekých krajů a setkávali se s různými, často pro ně na první pohled prapodivnými zvyklostmi, dostávali se do zemí ovládaných nejrůznějšími vládci a museli se přizpůsobovat různým režimům a v důsledku toho přirozeně docházeli k přesvědčení, že je potřeba nalézt společné, všemi lidmi stejně respektované zásady, jež by všem stejně zaručovaly bezpečí. Na tomto fóru se mnoho hovoří o globalizaci a ze slov zde přítomných účastníků je zřejmé, že komercializace a globalizace světa dosahuje nebývalého stupně, dokonce budí obavy. Pro mě z toho vyplývá, že v tomto rychle se globalizujícím světě se principy univerzálních lidských práv stávají důležitější než byly kdykoliv před tím. A samozřejmě, na prvním místě by si stále rostoucího významu lidských práv jako univerzální hodnoty respektované všemi lidmi, všemi kulturami a všemi státy po celém světě měli být vědomi obchodníci, byznysmeni. Kupodivu jsme však svědky něčeho jiného. Právě někteří lidé z byznysu dnes přesvědčují celý svět, že není třeba hledět na něco tak okrajového a pro obchod bezvýznamného, jako je dodržování lidských práv kdesi v zapadlém koutě světa. Vyvíjejí nátlak na politiky, aby se nepletli do věci lidských práv v cizích zemích, neboť prý tak poškozují jejich obchodní zájmy a v konečném důsledku zájmy lidu vlastní země. Zapomínají přitom, že zavíráním očí před stavem lidských práv v zemi, kde hodlají obchodovat, sami sobě podřezávají větev a jejich momentální zisk může mít v dlouhodobé perspektivě nedozírné následky pro jejich vlastní lid.
Domnívám se, že tento prazvláštní úkaz má několik příčin, z nichž jedna je zvláště hodna naší pozornosti. Mnoho lidí je přesvědčeno, že každý si má hledět především svých vlastních problémů a usilovat o osobní prospěch - to mnozí z nás považují za svůj hlavní úkol. Máme sklon si myslet, že problémy ostatních se nás netýkají a nestojí za to si jich všímat. Čas od času se ozývají hlasy, které říkají "Otázka dodržování lidských práv v Číně je problém, který si musejí vyřešit sami Číňané. My Američané máme svobodu slova, my Francouzi máme svobodu projevu - a to nám stačí." Dovolte, abych na malém konkrétním příkladu ukázal, jak se tito lidé mýlí a že stav věcí v Číně se bezprostředně může promítnout i do stavu věcí na Západě.V poslední době jsme v četných diskusích s americkými, francouzskými a anglickými novináři společně došli k jinému názoru. Pakliže v Číně neexistuje svoboda slova, zůstává neúplná také svoboda slova a právo na informace v demokratických zemích. Je snad málo novinářů, kteří byli vypovězeni z Číny a nikdy již nedostanou čínské vízum, protože o této zemi podali pravdivou zprávu, jež byla v rozporu s oficiální propagandou. Mnozí Američané si stěžují: "Jak to, že nevíme nic o skutečném stavu věcí v Číně?" Příčina je jednoduchá - pravdivé zprávy se nedostanou na veřejnost, protože v Číně se nedodržují elementární lidská práva, neexistuje tam svoboda slova. Z toho plyne, že dokud neexistuje v Číně svoboda slova, nenaplní se zcela svoboda slova ani nikde jinde ve světě.
Další myšlenka, kterou bych zde chtěl vyzvednout, se týká univerzálnosti lidských práv. Nesčetné konkrétní životní situace a osudy konkrétních obyčejných lidí v Číně dokládají, že Číňanům nezáleží na svobodě a důstojném životě o nic méně než lidem ze Západu. Na Západě někteří stoupenci myšlenky nezasahování do otázky dodržování lidských práv v Číně dokonce argumentují tím, že oficiální představitelé čínského režimu jsou velmi citliví, dbalí své "tváře", a proto je třeba s nimi jednat velmi zdvořile a nelze urážet jejich hrdost poukazováním na to, že v Číně se děje cosi nepatřičného. Na adresu těchto ohleduplných lidí na Západě bych rád položil tuto otázku: Jestliže jsou představitelé komunistického režimu v Číně tak náramně citliví a dbalí své důstojnosti, jak to, že žádnou důstojnost nemají milióny bezejmenných, obyčejných Číňanů, kteří údajně nemají takové nároky na dodržování lidských práv jako lidé na Západě? Oficiálními představiteli Číny jsou přece Číňané, stejně jako ti obyčejní lidé, jejichž důstojnost je dnes a denně v Číně pošlapávána, protože tam nejsou dodržována elementární lidská práva. Na celém světě mají všichni lidé stejnou potřebu žít svobodně a důstojně. Na Západě se však lidé již do svobodného světa rodí, a proto si možná ne zcela uvědomují zásadní důležitost svobody. Možná, že v okamžiku, kdy se svoboda stává pro člověka samozřejmostí, může si začít myslet, že důležitější než svoboda jsou peníze a hmotný zisk. Avšak lidé, kteří svobodu ztratí, okamžitě poznají, že to nejcennější, co člověk může kdy mít, je právě svoboda. Ve vězení jsem se setkal s nejrůznějšími vězni (a také různými bachaři). Všechny spojovalo stejné poznání: člověk ve vězení si nejvíce ze všeho váží svobody. Je ochoten zaplatit jakoukoliv cenu za nejnepatrnější kousek svobody. Z této zkušenosti pro mě plyne poučení - my, kdo jsme získali svobodu, nesmíme zapomínat na ty, kteří ji nemají, nebo si dokonce myslet, že ji nepotřebují. Svoboda chybí nejen vězňům ve vězení, o svobodu jsou připraveni milióny lidí v zemích s totalitními a tyranskými režimy. Je to ohromné množství lidí, kteří žijí téměř stejně nesvobodně, jako by byli zavřeni ve vězení. Chybí jim osobní svoboda, jsou nesvobodní, potřebují naši pomoc a proto dovolte, abych vás požádal - pomáhejte jim a nepolevujte v tom. Děkuji.

Martin Bútora
Drazí přátelé, myslím, že jsme všichni pohnuti hlasem přicházejícím z Číny. Dovolte mi, abych nyní učinil jeden neplánovaný krok. Možná již víte, že jedním z našich hostů na této konferenci zvaným panem prezidentem Havlem, měl být Elizardo Sánchez z Kuby. Bohužel, havanská vláda panu Sánchezovi účast na Foru 2000 nepovolila. Chtěl bych využít této příležitosti a požádat pana Franka Calzóna, výkonného ředitele Centra pro svobodnou Kubu, aby nám pověděl něco o situaci Elizarda Sáncheze a o problematice lidských práv na Kubě.

Frank Calzón
Velice Vám děkuji, pane předsedo. Pane prezidente je mi velkou ctí být zde, poslouchat Vás, Wej Ťing-šenga a později Sergeje Kovaljova, kteří jsou hrdiny pro mnoho lidí na celém světě, obzvláště těch, kteří trpí nevyslovitelným týráním na místech jako je Čína, Barma, Východní Timor, Tibet a Kuba. Rád bych využil této příležitosti a učinil několik stručných poznámek o současné situaci na Kubě.
Návštěva Svatého otce na Kubě byla plna očekávání. Papež o ní řekl: "Svět by se měl otevřít Kubě a Kuba by se měla otevřít světu." Svět pokračuje ve svém otevírání se Kubě. Je slyšet mnoho diskusí o investicích na Kubě; no, bohužel, Kuba se stále ještě musí světu otevřít anebo se otevřít Kubáncům.
Castro stále musí povolit vstup občanské společnosti na Kubu, stále musí povolit Mezinárodnímu výboru červeného kříže, aby vstoupil do kubánských vězení, kam se snaží dostat již po mnoho let. Amnesty International podala před jeden a půl rokem zprávu o tom, že kubánská vláda odmítá podávat politickým vězňům léky a jídlo jako druh trestu. Castro na Kubu dovezl sovětské metody útlaku obyvatelstva a to včetně zneužití psychiatrie. Před pádem Sovětského svazu, když měli být sovětští psychiatři vyhoštěni z Královské psychiatrické asociace (Royal Psychiatric Association), vystoupili kubánští psychiatři společně s nimi. Kubánci prohlásili, že celá akce byla konspirace CIA. Od té doby sovětští, dnes ruští, psychiatři uznali, že tehdy měli nějaký problém a povolili vstup mezinárodní inspekce do svých nemocnic. Kuba se stále ještě musí vrátit do Světové psychiatrické asociace (World Psychiatric Association), anebo povolit podobné inspekce.
V posledních dnech jsem rozesílal informace čtyřem nejvýznamnějším aktivistům v oblasti lidských práv na Kubě. Jedním je Martha Beatriz Roque Cabello. Je ekonomkou a trpí rakovinou a podle New York Times se jí nedostává dostatečné lékařské péče. Dalším je právník Rene Gomez Manzano, který nemůže vykonávat svou praxi, protože se zabýval obhajobou politických případů. Třetím je Felix Antonio Bonne Carcasses, učitel, který ztratil svou práci, protože požádal o akademickou svobodu. Konečně Vladimiro Roca Antunez, sociální demokrat a syn jedné z čelních postav kubánského komunismu. Napsali dokument nazvaný Domovina patří nám všem (The Homeland Belongs To Us All), ve kterém volali po národním usmíření a dialogu. Vlastně volali přesně po tom, co zde my dnes děláme: po možnosti setkávat se, pokojně diskutovat o událostech, po příležitosti přispět k hledání řešení kubánské krize pro všechny Kubánce. Odpověď vlády byla rychlá: před 13 měsíci byli uvězněni. Ještě před několika týdny na ně nebyla podána žaloba. Dnes již obžalováni jsou a to za zradu a mohli by být odsouzeni k 15 letům odnětí svobody. Vybízím vás všechny, včetně prezidenta Havla abyste ohledně jejich situace učinili vše, co je ve vašich silách.
Toto nejsou jediné případy. Chtěl bych zmínit jenom ještě jeden. Dr. Desi Mendoza je lékař a podle Amnesty International je odsouzen k sedmi letům odnětí svobody za to, že se zahraničními novináři diskutoval o propuknutí horečnaté epidemie. Za tento zločin je dnes na Kubě ve vězení. Myslím, že potřebují naši pomoc.
Konečně, slyšel jsem jak pan Bernstein hovořil o několika společnostech, které začínají respektovat lidská práva a to je vítaný pokrok. Je zde samozřejmě otázka sankcí nebo obnovení přátelských vztahů či otázka společných závazků. Kromě těchto sloganů byl vám chtěl zanechat dvě fakta.
Nevím, jestli víte, že zahraniční společnosti, které přicházejí na Kubu, nemohou přímo najímat Kubánce, a že pracovní sílu jim poskytuje vláda. Je zde případ kanadské důlní společnosti, která platí kubánské vládě 9.500 dolarů ročně za jednoho dělníka. Z těchto peněz platí vláda 10 dolarů dělníkovi. Takový druh investice bychom nechtěli vidět v žádné části světa.
Dále je zde argument, a já vám ho ponechám, podle kterého půjdou investoři na Kubu a budou lobbovat u kubánské vlády. Nějakým způsobem se na Kubu jejich prostřednictvím dostanou lidská práva a budou sloužit jako pokroková síla. Já jsem Kubánec a vím něco málo o Latinské Americe a vím, že toto se v tomto století ještě nestalo. Investoři jdou do těchto zemí a pak lobbují u svých vlastních vlád, aby ignorovaly porušování lidských práv, kdekoliv jsou, včetně Kuby. Půjdou-li investoři na Kubu, aby zde poskytovali pomoc lidem, to je v pořádku. Ale to, co máme na Kubě, je apartheid, kde Kubánci nesmí do ubytoven, hotelů, nemocnic a na pláže, které byly určené cizincům.
Ještě jednou bych chtěl vyzvat vás všechny, abyste se přimluvili za svědomité vězně na Kubě, stejně jako za svědomité vězně v Číně a kdekoliv jinde.

Martin Bútora
Velice vám děkuji, obzvláště za jmenování a za pohanění těch společností, které si za své aktivity zaslouží odsouzení. Je to velice důležitý okamžik a my všichni sdílíme vaše naděje, že se Kuba otevře světu a že se tam změní podmínky pro lidská práva.
Jsem si jistý, že představovat našeho dalšího řečníka není nutné, nejenom proto, že zde s námi byl již loni, ale především proto, že bez něho si není možné představit ruské hnutí lidských práv. Je předsedou Výboru pro lidská práva, strávil 10 let ve vězení a v exilu, je to muž s hlubokým přesvědčením mluvit pravdu nehledě na fakt, že cíle jeho kritiky jsou nově narození demokraté v Rusku anebo evropští politici, kteří ujednávají kompromisy se zlem. Oponent ruské války v Čečensku, člen ruské Dumy. Serguey Kovalyov.

Serguey Kovalyov
Děkuji vám, pane předsedo.
Obávám se, že základní cíl našeho shromáždění - diskuse - nebude naplněn, pokud bych přednášel projev jakožto takový. Proto se pokusím soustředit na několik tezí. Klíčovým slovem našeho letošního setkání je globalizace, což já vítám. Vítám to, neboť jsem přesvědčen, že lidstvo už dávno neusiluje o jednotu. Lidstvo totiž dávno je jednotné. Už dávno žijeme ve vzájemně závislém a propleteném světě, kde žádný důležitý problém nemá lokální řešení. Jakmile se některý problém stává dost vážným, současně se stává i globálním. V takovém případě globalizace není jen souhrnném kulturních, náboženských či diplomatických kontaktů, nejsou to ani pouhé výzvy k náboženské toleranci. V takovém případě globalizace - to je vstup do jakéhosi společenství lidí, kolektivů a států, které zahrnuje celou planetu. Z toho plyne, že se musíme naučit používat jednotná pravidla hry. Pokud usilujeme o součinnost, musíme hrát podle stejných pravidel. Dva týmy, z nichž jeden uznává pojem offside a druhý nikoli, přece spolu hrát nemohou. Proto je nabíledni, jak je důležitá otázka jednotných pravidel, která by platila pro celé nově se vytvářející světové společenství. Její důležitost už nejednou zdůrazňovala zejména OSN. Avšak tato vážená a naprosto nezbytná mezinárodní organizace má jeden zásadní nedostatek. OSN se skládá ze 150 zastupitelství jednotlivých zemí. Je přirozené, že zástupci jednotlivých států v OSN hájí zájmy svých zemí, neboť to mají v popisu práce a taky proto, že jim to velí jejich svědomí. Avšak nikdo z nich nehájí zájmy práva. Takže máme co do činění s konglomerátem zastupitelství, která se snaží nalézt rovnováhu mezi úzce pojatými, sobeckými národními zájmy. Ale právo přece není žádnou služkou politiky. Právo stojí mimo politiku a nad ní. Na základě práva se vytváří ona společná pravidla hry a hranice, uvnitř nichž se stává možným rozvoj politické aktivity. Veškerá politická aktivita mimo tento rámec musí být zakázána.
Další teze: středobodem současného práva jsou lidská práva. Koncepce lidských práv, která se vytvářela několik tisíciletí a získala svou konečnou podobu v průběhu několika posledních staletí, vyjadřuje filozofii práva vůbec. Vedle toho tato koncepce je jedinou zárukou bezpečnosti světa. Pokud tak nepatrná menšina jako je jeden člověk je chráněna právem, zákonnými normami, potom i větší celky včetně státu jsou pod ochranou práva. Pokud není chráněna osobnost, nemůže být řeči ani o ochraně kolektivních zájmů. Toto je moje odpověď na otázku našeho váženého pana předsedy, zda jsou přednější práva osobní či kolektivní. Ze samotné podstaty práva plyne, že individuální práva mají nezpochybnitelnou a naprostou prioritu.
Nakonec je zde otázka, zda lidská práva jsou universální, polyvalentní jak to stojí v programu našeho zasedání, či naopak musí odrážet národní specifika. Jsem hluboce přesvědčen, že lidská práva mají universální povahu. Nemohu ale souhlasit s naším váženým panem předsedou, který tvrdí, že toto tvrzení je banální, protože nikdo takové pojetí lidských práv ani nezpochybňuje. Ujišťuji vás, vážený pane předsedo, že se celkem snadno dají najít zastánci opačného názoru. Pokud mluvíme o mezinárodních konferencích, rád bych připomněl, že na každém zasedání Komise OSN pro lidská práva v Ženevě lze slyšet desítky řečníků ze zemí Asie, Afriky či jiných koutů světa, kteří nás napomínají, že prý prosazujeme evropskou koncepci lidských práv. A vedle toho přece má právo na existenci i africká koncepce. Jsem připraven dokázat, že podobná tvrzení nejenže jsou nesprávná, ale navíc nejsou vedená dobrými úmysly a vždy jsou podložená snahou vyhnout se mezinárodní kontrole. Není náhodou, že v OSN obrovské množství zemí se snaží prosadit názor, že údajně existují důležitější a méně důležitá lidská práva. Tvrdí, že nejdůležitějším právem je tak zvané právo na rozvoj. Pokud vás zajímá co to znamená, vysvětlení je jednoduché. Právo na rozvoj z hlediska jeho zastánců znamená následující: vysoce vyvinuté země v minulosti dlouho vykořisťovaly svoje kolonie. Nyní by měly poskytnout peníze pro ekonomický rozvoj bývalých kolonií. Dávejte nám peníze, dokud se na vás nedotáhneme. Až budeme na stejné ekonomické úrovni jako vy, potom možná - já zdůrazňuji slovo možná - vám dovolíme se zajímat, zda v našich vězeních používáme mučení či nikoli; zda dochází ke zmizení lidí, po nichž se najdou mrtvoly spoutané ostnatým drátem, či nikoli; zda lidi jsou popravovány bez soudu a tak dále. Do té doby vás prosíme, abyste nezasahovali do našich vnitřních záležitostí. Právě proto tvrdím, že žádná vážně míněna globalizace, žádné snahy o vytvoření bezpečného a moderního světového společenství nejsou možné bez vypracování universálních a použitelných pro všechny pravidel hry. Zákon se stává skutečným zákonem pouze tehdy, jsou-li vůči němu ve stejném postavení všechny subjekty - ať už je to člověk nebo společnost.
Nakonec ještě jedna teze, kterou přednesu tak trochu pro povzbuzení diskuse a doložím jediným příkladem. Je to teze o tom, že křesťanská západní kultura sice vytvořila jedinou, jednotnou a universální koncepci lidských práv, ale nezachovává vůči ní věrnost. Bohužel, jsme svědky toho, jak se pokrytecky používá dvojí metr. Bohužel vidíme, jak politická účelnost vítězí nad zásadami práva. Ale právo je právem pouze tehdy, pokud politice nepřisluhuje, ale naopak ji udržuje v určitých mezích. Tady je ten příklad. Ve svém loňském příspěvku jsem se zmiňoval, že pouze dva evropští přední politici mohli zastavit dlouhodobé krveprolití na severním Kavkaze, v Čečensku: kancléř Kohl a prezident Clinton. Dále už nehodlám argumentovat, raději použiji další příklad, rovněž spojený s Čečenskem. V prosinci roku 1995 se po celém Rusku konaly volby. V části Ruska, které se říká Čečensko, federální vláda v rozporu se zákonem rovněž vypsala volby. Říkám v rozporu se zákonem, neboť ruské zákony kategoricky zakazují konání voleb za podmínek, které vládly v Čečensku v prosinci 1995. Za války se volby konat nesmějí, to není demokratické. Nicméně volby v Čečensku byly vypsány, ale nekonaly se. Konala se jen hrubá, nestydatá falzifikace, nejsprostší jakou si jen umíte představit. Tuto falzifikaci objednaly ústřední federální orgány a uskutečnily federální výkonné orgány, hlavně Ústřední volební komise, a posvětil ji nejvyšší soudní orgán, Nejvyšší soud. Existují vysoce vážené evropské organizace jako Organizace evropské bezpečnosti a spolupráce, nositelka helsinských zásad, a Rada Evropy. Jak v tomto případě reagovaly tyto vysoce vážené veřejné evropské struktury? Dovolím si vám, vážení kolegové, připomenout, že obě tyto organizace prohlašují, že kontrola demokratického průběhu voleb je pro ně prioritou číslo jedna. V Grozném, metropoli Čečenska, tenkrát pobývala stálá mise Organizace evropské bezpečnosti a spolupráce , ale bezprostředně před volbami její zástupci odcestovali. Prohlásili, že odjíždí, neboť jejich bezpečnost není zaručená. To je lež. Odjeli z Grozného proto, aby nemuseli hodnotit věci, které by jim probíhaly přímo před očima. Kdyby řekli, že se tam konaly nikoli volby, ale falzifikace, pohádali by se s Moskvou. Tvrdit, že se volby konaly demokratickým způsobem, podle zákona by bylo přece jen příliš ostudné. Z toho je vidět, že tito lidé ještě mají v duši zbytky slušnosti. Rada Evropy nevěnovala této falzifikaci ani špetku pozornosti - jak taky jinak, že? Jediná činnost, kterou v této souvislosti vykázala Pracovní skupina Rady Evropy pro záležitosti Čečenska, spočívala ve schůzkách s podivnou figurou, která byla pseudovolbami legalizována - s panem Zavgajevem. Když jsem se snažil diskutovat s předsedou této komise Rady Evropy, ukončil náš rozhovor otázkou: "O co vám jde? Vy si snad nepřejete, aby pan Jelcin byl zvolen na druhé funkční období?" Takový je vztah k právu zástupce významné celoevropské organizace. Myslím si, že toto pokrytectví a tento vztah k právu jakožto ke služce, která má přisluhovat pomíjivým a úzce pojatým politickým zájmům, je naším celoevropským, ba i celosvětovým neduhem. Myslím si, že dokud nepřekonáme vlastní zbabělost a nerozhodnost, dokud nenajdeme v sobě dost odvahy říkat nahlas to co dosud balíme do kulantních diplomatických frází, nemáme právo ohánět se pojmy jako globalizace a lidská práva. Lidská práva jsou nedělitelná. Třeba je to banální, ale přesto bych vám rád připomněl slova starého a výborného anglického básníka Johna Dona. Napsal: "Neptej se, komu zvoní hrana. Zvoní tobě." Tahle hrana zvoní nám všem. Děkuji vám za pozornost.

Martin Bútora
Děkuji vám mnohokrát, Sergeji Kovaljove. Potvrdil jste svou pověst muže, před kterým se žádná vláda a žádný diplomat nemůže cítit bezpečný, pokud se řádně nechovají na poli lidských práv. Doufám, že v naší diskusi najdete nějaké ohlasy.
Věřím, že Adam Michnik, Ivan Gabal a snad Miklós Sükösd by nám a naší generaci potvrdili, že jsme měli společnou intelektuální a morální autoritu, která nám jaksi pomáhala přežít v těžkých dobách a jejíž texty jsme všichni četli s nadšením. Profesore Leszku Kolakowski, slovo je Vaše.

Leszek Kolakowski
Tím, že raději vyjmenuji některé nejasnosti, budu možná trochu v nesouladu s obecnou linií našeho setkání.
Co tím však myslíme, řekneme-li, že věříme v lidská práva, nebo řekneme-li, že lidská práva jsou platná? Zřejmě lidská práva nejsou něco, co patří
k přirozenému stavu věcí. Jsou produktem kultury. Mohla by být ospravedlněna na nějakém náboženském předpokladu nebo prostřednictvím víry v přirozené právo; nebo by mohla být ospravedlněna v nějaké filosofické škole, např. následníky Kanta či ve fenomenální logice; ale z pohledu empirika je myšlenka lidských práv arbitrážní normou. Nemá nic společného s pravdou. Rozpoznat ji je otázka osobního odevzdání - což je přípustné, pro jistotu - ale nemá to nic společného s pravdou.
Nyní, je podstatné věříme-li v lidská práva ve smyslu absolutního odevzdání nebo ve smyslu pravdy? Myslím, že je to podstatné. Rozdíl bych Vám chtěl ukázat na americkém a německém duchu a odtud použít paradigmatický příklad lidských práv, kterým bude otrokářství. Americký duch říká: "No, nikdo neobhajuje otrokářství." Bylo by velmi výjimečné najít někoho, kdo by řekl: "S otrokářstvím není nic špatného; otrokářství je v pořádku, akorát je škoda, že bylo zrušeno." To by bylo výjimečné. Proto můžeme předpokládat, že existuje konsensus o špatnosti otrokářství a to je vše co potřebujeme. Ale německý duch s tímto skrovným výsledkem spokojený není. Německý duch raději říká: "Ne, to nestačí. Chceme vědět, je-li otrokářství ve své podstatě špatné." Abychom mohli udržet konsensus i v tomto případě, museli bychom říci: "Nyní je shoda v tom, že otrokářství je ve své podstatě špatné, ale bylo období, kdy bylo považováno za normální a tehdy špatné nebylo." Ale německý duch říká, že musíme mít nějaký základ, podle kterého bychom mohli říci: "Ne, bylo vždy špatné, ve své podstatě špatné a nikdy nebylo správné." Ale jak to dokázat? To je další věc; to je filosofický problém.
Je jasné, že myšlenka lidských práv je z historického hlediska relativně nová. Pro lidi bylo přirozené chránit se před zabíjením či ohrožování svých blízkých - ale uvnitř jejich vlastního kmene. Solidarita byla ve vlastním kmeni a myšlenka "celistvosti lidstva" jako "společenství rovných" dozrávala mnoho století.
Snad buddhistická metafyzika byla první známou formou této myšlenky. Všichni známe předpisy krále Ašoky, které položily základ zásadám náboženského míru a tolerance. Pak přišla kosmopolitní teorie řeckých stoiků. Pak křesťanství. Židovské náboženství bylo etnické, ale vidíme, jak krůček po krůčku rostlo - s posledními proroky - a stalo se více universálním. Ale duch "kosmopolitanizmu" definitivně vyhrál v židovské sektě, která se později měla nazývat křesťanství.
Křesťanství je kosmopolitní a kosmopolitní zásady jsou jeho nutnou podmínkou a v některých interpretacích dokonce obsahují myšlenku lidských práv. Říkám v některých interpretacích, protože koncepčně je možné přijmout "kosmopolitní zásady" a zároveň odmítnout "myšlenku lidských práv". Příkladem je marxismus. Nicméně i kdyby byla zahrnuta, byla by cesta k jasné formulaci velice dlouhá a bolestivá.
Až do nedávné doby měla myšlenka "lidských práv" v římské církvi špatnou pověst a to kvůli své jasné a silné vazbě na francouzskou revoluci. Nakonec byla schválena jako výsledek druhého vatikánského koncilu a současný papež si ji osvojil v plné síle. Ale je zde víc nejasností.
V politické frazeologii existuje tendence přeměnit myšlenku "lidských práv" na druh politické ideologie, kterou není. Tato myšlenka nám neposkytuje žádný návod politického systému kromě, samozřejmě, zřejmého vývodu, že bychom měli upřednostňovat takový systém, ve kterém jsou lidská práva ochraňována. Ale je koncepčně i empiricky možné, aby lidská práva byla ochraňována v politickém systému, který není demokratický. Co je ale pro ochranu lidských práv nutné, je Rechtsstaat, vláda zákona. To právě zdůrazňoval Sergej Kovaljov ve svém negativním příkladu současného Ruska - současného, ne sovětského.
Kromě toho existuje tendence vložit do oblasti lidských práv tolik věcí, že bychom zde mohli zahrnout všechny ospravedlnitelné nároky a stížnosti světa. Ve skutečnosti myšlenka lidských práv platí pouze pro jednotlivce - pro všechny, ale pouze pro jednotlivce. Žádné kolektivní stížnosti, jakkoli ospravedlnitelné, by sem neměly patřit. Nemohou zde být zahrnuty všechny bídy a utrpení světa. Právě naopak, byly by rozpuštěny do takové míry, že není zřejmé, co by z nich zůstalo.
Jsou zde samozřejmě omezení. Řekneme-li "nezabiješ" nebo "mezi lidskými právy je právo na život" neznamená to, že nemáme právo sebeobrany.
Bylo by příliš hloupé myslet si, že jakákoliv země by mohla odvozovat svou zahraniční politiku z myšlenky lidských práv. Všichni víme, že v politických jednáních existuje mnoho protikladných priorit a střetů, ať se nám to líbí nebo ne; a také pochybuji o zahrnutí tzv. sociálních práv. Proč? Protože je nutné, aby byla lidská práva řádně pochopena a dodržována. Můžeme je považovat za platná pouze tehdy, budeme-li schopni rozpoznat ty, kteří je porušují.
Je-li někdo zatčen bez právního zdůvodnění, je-li někdo mučen, zabit bez soudu, pak víme (alespoň ve většině případů), kdo to udělal a kdo je zodpovědný. Stejně tak je povinností státu zaměstnat všechny občany. Ale to je možné jenom v totalitárním státě a ne v tržní ekonomice. Zahrnout právo na práci do seznamu "lidských práv" je velice nebezpečné právě z toho důvodu, že jsme ohroženi požadavkem totalitárního režimu.
Samozřejmě nikdo nepopírá, že nezaměstnanost je morem moderní společnosti a že je povinností vlády udělat vše pro její snížení. Není potřeba vyjmenovat příslušná zdůvodnění; to je jasné. Ale totální odstranění nezaměstnanosti není dosažitelné stejně jako např. totální zrušení mučení, které je zahrnuto v myšlence lidských práv. Bylo by to nebezpečné, protože to přivolává totalitární režim. Proto jsou zde omezení.
Právo na svobodu pohybu by samozřejmě mohlo být zahrnuto do seznamu lidských práv, ale bylo by hloupé požadovat, aby každý měl právo trvale se usadit v jakékoli zemi na světě. To je nemožné a nepraktické.
Nic lepšího než myšlenka lidských práv snad však není. Mao Ce-Tung byl pozoruhodnou a snad i chvályhodnou výjimkou, když jasně a nesporně odsoudil myšlenku "lidských práv" jako buržoazní slátaninu. Ale on byl výjimka. Dnes se zdá, že myšlenka lidských práv je ústně přijímána i barbarskými a tyranskými režimy, které jinak lidská práva podupávají, kde mohou. Záleží na tom přijímají-li tyto nelidské režimy lidská práva alespoň ústně? Myslím, že ano. Dokazuje to, že zbylí barbaři se již stydí za své barbarství. Dalo by se říci, že se jedná o krok správným směrem, ačkoliv než dojde k opravdovému dodržování lidských práv, bude to ještě dlouho trvat.

Martin Bútora
Nejasnosti, pochyby a výzvy. Je nám ctí, že zde v naší debatě máme veterány lidských práv. S radostí jsme sledovali některé nové tváře vycházet z temnoty vězení. Po přestávce k nám jako první promluví Silje Vallestadová a Jacques Rupnik.

PŘESTÁVKA

Martin Bútora
Až do této chvíle jsme slyšeli čtyři diskutéry a chtěl bych požádat Silje Vallestadová, aby se s námi podělila o své myšlenky o universalitě lidských práv.

Silje Marie Berntsen Vallestad
Děkuji. Je mi velkou ctí, že zde mohu dnes zastupovat Studentské forum 2000, které se konalo v červnu tohoto roku. Jsem také velmi vděčná za to, že jsme dostali příležitost zastupovat mladou generaci a její názory, její strachy, vize, naděje a sny o budoucnosti. Doufám, že se vy, vážení delegáti, z této výměny poučíte stejně tak, jako my. A upřímně doufám, že na mladou generaci budete myslet i při své budoucí práci. Nyní, poté co jsem toto vyslovila, jsou již mé nervy klidnější. Není to záviděníhodné postavení hovořit v posledním panelu po tolika zajímavých projevech, ale - abych se vrátila k tématu tak komplexnímu jako Universalita nebo pluralita lidských práv - chtěla bych začít několika slovy pana Abdullaha, která mě opravdu donutila se zamyslet: "Ve světě, který vyhovuje jen málo lidem, jak máme vytvořit svět, který vyhovuje všem."
Myslím, že toto nás přivádí k samému jádru našeho tématu. Toto je důvod, proč máme Všeobecnou deklaraci lidských práv. Zdali tato práva jsou vskutku universální nebo ne, k tomu se ještě vrátím. Nicméně nemůžeme pouze diskutovat o individuálních problémech a úpravách, nemůžeme být pouze sami sebou, což je, jak bohužel vidím, základní tendence v globalizovaném světě a jak to včera vyjádřila Divvya, ve světě morálně zkaženém. Toto je ten důvod, proč máme Všeobecnou deklaraci lidských práv, a proč bychom také měli mít Všeobecnou deklaraci lidských odpovědností. To je další bod, o kterém nebudu hovořit, ale ke kterému se snad vyjádří pan Bernstein.
Sergej Kovaljov včera v jedné televizní debatě, které se účastnil, poznamenal, že pokud se chystáme mít Všeobecnou deklaraci lidských práv, měl by svět fungovat jako jedna země. Mně připadá, že to znamená zavést úplnou globalizaci, jeden legislativní orgán, jeden vzdělávací systém a v podstatě úplnou rovnost mezi lidmi. Toto je přesně ten problém, o kterém jsme diskutovali v posledních dnech. Zdá se, že se víceméně všichni shodneme na tom, že globalizace přináší problémy s udržením vlastní identity. Jakby také ne, ve světě globálního trhu, kde je možné podle chuti vybírat si z několika náboženství, kultur, myšlenek a nápadů. Potřebovali bychom svět bez odlišností, homogenní společnost. Ale jak je možné udržet místní identitu a přitom mít respekt a otevřenost k lidem s jinou identitou? Jak je možné mít Všeobecnou deklaraci lidských práv, která by zastupovala a zároveň respektovala všechny kultury? Je něco z toho vůbec možné? Nevím. Ale doufám, že vy o tom něco víte.
Co vím, je má zkušenost s místem, kde něco takového již funguje, takový malý mikrokosmos sám pro sebe. Strávila jsem dva roky střední školy na United World College of the Atlantic. Hnutí United World College je založené na otázce položené jeho zakladatelem, Kurtem Hahnem: jak by mohl být mír, když si lidé vzájemně nerozumí, a jak by si mohli rozumět, když se neznají? United World College shromažďuje lidi téměř z 80 různých národů, aby zde po dobu dvou let společně žili a pracovali. Podporuje komunikaci, respekt a pochopení neznající hranice. Podporuje nás v nalézání shodných a ne odlišných rysů, ale zároveň učí odlišnosti respektovat a oceňovat. Na tomto místě to všechno fungovalo: globalizace i kulturní identita. Proč to fungovalo tam a proč to nefunguje po celém světě? Bylo to jenom proto, že jsme byli mladí a naivní? Bylo to proto, že jsme potřebovali náš globalizovaný svět jenom na omezenou dobu? Věřím a doufám, že v budoucnosti toto bude světová skutečnost. Nevím jak, ale, jak řekl Yael, myslím, že vzdělání je zde klíčovým slovem.
A nyní bych se chtěla přesunout k "universalitě" Všeobecná deklarace lidských práv. Přijde mi docela jasné, že pojetí této deklarace je západní. Musím říci, že zde nesouhlasím s panem Bernsteinem. Já také věřím, že existují universální morální a etické standarty. Svět má universalitu lidské důstojnosti a v tomto smyslu i universalitu lidských práv. Ale i přesto si myslím, že pojetí této deklarace je západní. Všeobecná deklarace lidských práv předpokládá společný kulturní jazyk a kultura, ve které toto pojetí vzniklo, by musela být universální. To je něco co nemáme a co budeme mít pouze v globálním světě.
Dnes je velice snadné kulturně interpretovat Všeobecnou deklaraci lidských práv. Vezměte si např. rovnost mezi muži a ženami. Jsou chápány stejně ve feministickém hnutí a muslimském městě? Musí být ženy a muži stejní, identičtí, aby byla rovnost? Myslím, že realizace Všeobecné deklarace lidských práv prostřednictvím kulturních jazyků, je nutný první krok směrem ke globalizaci.
A nyní bych ráda řekla něco o roli mladých lidí v globalizovaném světě a při vytváření lepší budoucnosti. V dnešním globalizovaném světě, plném technologie, existuje stálý tok informací. Moje generace je první, která toto prožila, ale jak řekla ve svém projevu paní Clintonová, musíme čelit médiím plným pesimismu a ničení. Musíme čelit médiím,která se snaží udělat rozruch kolem každé i jednoduché události, médiím s obrovskou mocí, mocí diktovat, co si máme myslet, co máme vědět a o co se máme starat. Po dobu šesti měsíců byl hlavní starostí globálních médií osobní život prezidenta Clintona a všechny ostatní události byly zapomenuty. Jak mohou modré šaty nahradit světové katastrofy?
V Norsku dokonce musel Červený kříž dokonce prosit některá média, aby věnovala trochu pozornosti hladovění v Súdánu. Ale v tom všem nesmíme zapomenout na naší roli spotřebitele. My jsme vlastně ti, kdo čtou tyto zprávy, kdo umožňují, aby to pokračovalo.
O mojí generaci se často hovoří jako o "generaci X" nebo nyní jako o "generaci Y": generaci, která nic nevytváří, je neaktivní a tichá. Jde o to, že prostřednictvím médií je naše generace bombardována informacemi o tom, kdo všechno nás potřebuje. Tak co a jak si máme vybrat do čeho se zapojit? Nemůžeme bojovat se vším najednou a média se vždy soustředí pouze na jeden problém a to po krátkou dobu, dokud se neobjeví nějaká sensačnější historka. Moje generace je také první generací, která vyrostla obklopena násilím: ve filmech a zprávách, videohrách a hračkách. Můžete se zeptat sami sebe: jak si může někdo dělat starosti ohledně násilí, jeli zvyklý na něj nahlížet jako na hru a zábavu? Ale já si myslím, že se staráme. My, mladí lidé, alespoň většina z nás, se opravdu stará. Dokud nás necháte starat se a účastnit se vytváření lepšího světa, dokud nám budete naslouchat a vnímat naše názory při důležitých rozhodnutích, pak budeme moci pomáhat vylepšovat svět.
Ráda bych skončila s něčím, co mi řekl jeden barmský student v Norsku: "Když se spojí pavouci, mohou uvázat lva." Proto jsme se zde dnes sešli. Tak, bude-li někdo z vás chtít odpovědět na tyto otázky, cítila bych, že se blížíme k našemu cíli, ke komunikaci mezi generacemi, organizacemi a národy. Děkuji.

Martin Bútora
Myslím, že jsme všichni s radostí slyšeli o vašem zájmu nehledě na fakt, že jste vystaveni médiím, že jste schopni uvažovat, vyjádřit se a zapojit se, protože si myslím, že vědomosti také mohou být získány činy. Jacques Rupnik...

DISKUSE

Jacques Rupnik
Rád bych se vrátil k diskusi, kterou jsme zahájili v pondělí a v podstatě spojil diskusi o universalitě lidských práv s diskusí o realismu zahraniční politiky a to kvůli sporu mezi universalisty a kulturními relativisty. Myslím, že je to mnohokrát se opakující spor, který můžeme mít i zde, ačkoliv většina z nás zná předem vše pro a proti a souhlasila by, že argumenty realistů jsou stále velice silné. Henry Kissinger řekl: "Vy chcete intervenovat v Kosovu z humanitárních důvodů, protože je nepřijatelné, aby byla porušována lidská práva." To by mohlo být v pořádku; to by mohlo být zásadové; to by mohlo být nutné; ale je to proveditelné bez politické odpovědi na otázku: Co s Kosovem? Naučila-li nás Bosna něco, pak to, že humanitarismus, jakkoli dobře myšlený, určitě není náhražkou politiky. Myslím, že bychom se měli podívat na některé konkrétní případy, kde se "realisté" a "idealisté" střetávají.
Nejprve si uvědomme, že se vůbec nejedná o zcela novou situaci. Tato diskuse probíhá již, řekněme, pár století. Na konci 18. století odsoudili osvícenečtí intelektuálové otroctví ve jménu zásad a myšlenek evropského osvícenství. Po druhé světové válce odsoudilo mnoho evropských intelektuálů samotnou myšlenku "Evropy" vzhledem k tomu, co bylo spácháno v jejím jménu a ve jménu kolonialismu, například. Mnoho z nich se obrátilo k socialismu, hledajíce alternativu, jinou ideu lidských práv, jak se o tom zmínil Leszek Kolakowski - sociální práva jako nejvyšší stupeň boje za lidská práva.
No, také víme jak to dopadlo. Nejprve začali ve jménu socialistických zásad kritizovat skutečnost tzv. reálného socialismu; a pak odmítli ideály socialismu kvůli hrůzám páchaným v jeho jménu. Takže tato dialektika mezi ideály a skutečností, myšlenkami a zásadami, byla mezi námi již pár století a celé dějiny evropského intelektuála jsou vlastně těmito dějinami. Ale raději bych se vrátil ke konkrétním případům, kde by se realisté a idealisté měli setkávat.
Jeden z nich je dobře známý, protože mnoho z účastníků těchto dějin je dnes zde. Jedná se o dějiny politiky détente a lidských práv. Příběh, který se od roku 1989 vypráví, zní tak trochu jako pohádka: détente byla zavedena; Helsinky podepsány; lidská práva uvedena u mezinárodní diplomacie; a konečně přišel šťastný konec. Dnes ráno Adam Michnik řekl: "Hodně to vypadá jako hollywoodský B-film."
Ne, skutečnost je poněkud složitější: v podstatě existovaly dvě verze détente. Podle první již po sovětské invazi v roce 1968 v této části světa nebyla možná žádná změna. Měl se přijmout status quo a skutečnost taková jaká je a nezačínat s lidskými právy, svobodou a podobnými věcmi. Měl se přijmou status quo a pak pomocí vzájemného obchodu budovat takový stupeň spolupráce a vzájemného proniknutí, který by umožnil další rozvoj. To byl argument hlavních architektů détente. Nebudu uvádět žádná jména, znáte je velice dobře. V té době o tom byla napsána jedna dobrá kniha, a to "Zbraně míru" ("Les armes de la paix") od Samuela Pisara, jejíž titul mluví za všechno. Chcete-li mír, skutečnou zbraní je: dělat obchod, nemluvit o lidských právech, protože to by jenom vytvořilo problémy.
Ale také zde byla druhá verze détente, chcete-li "détente ze spodu": myšlenka, která do původního status quo konceptu détente připojila prvek, který plánovaný nebyl; a který nakonec přinesl destabilizující efekt, ukončil první fázi zadržování a započal fázi druhou. Byla jím myšlenka, abych ji vyjádřil jako generál Jaruzelski, že není možné mít mír mezi státy, jsou -li uvnitř ve válečném stavu. To byla druhá verze détente a my víme, že ten příběh po roce 1989 skončil.
Ještě jednou, jakmile se tzv., disidenti a aktivisté v oblasti lidských práv apod. usadili ve vládách a hradech, najednou každý řekl: "Oh, toto je šťastné ukončení myšlenky détente." Dobrá, ale ti z nás, kteří byli do tohoto příběhu zapojeni silněji, ví o trochu víc. Nicméně poučením tohoto příběhu je to, že skuteční "realisté" sázeli na ty, kdo zdánlivě neměli žádnou šanci, kdo zdánlivě reprezentovali okrajové a symbolické gesto lidských práv stojící oproti moci celého státu.
Druhý konkrétní příklad, který bych chtěl zmínit, je z dob mého působení ve funkci výkonného ředitele v Mezinárodní komisi pro Balkán. Jedná se o celou myšlenku vytvoření mezinárodní soudní instituce, která by nejenom vyhlašovala lidská práva jako OSN, ale která by dokonce udělovala sankce za jejich porušování. Je jí např. Mezinárodní trestní tribunál pro zločiny spáchané v Bosně. Pamatuji jak jsme tam s Bronislawem Geremkem a Lloydem Cutlerem ze Spojených států cestovali a diskutovali o argumentech, které jsme slyšeli přímo na místě, kde lidé pochybovali o myšlence trestního tribunálu: "Snažíte se uvést myšlenku spravedlnosti a lidských práv do procesu, kde nejdůležitější je moc"; "Nacionalisté byli poraženi vojenskou silou, nyní musíme zavést nějaký rámec, který by nakonec umožnil vznik něčeho jiného"; "Začít rozhovory o lidských právech a uvalit sankce za nedodržování lidských práv a za válečné zločiny destabilizuje nynější situaci"; "Pronásledováním válečných zločinců učiníte usmíření nemožným." Tyto argumenty jsme slýchávali opakovaně.
Ve prospěch vytvoření tribunálu byly nejméně tři konkrétní, praktické a chcete-li "realistické" argumenty. Jedním bylo odstrašování. Dovolíte-li to, co se děje v Bosně, je velice pravděpodobné, že podobné věci se budou opakovat v Kosovu. To, že armády a policie, které dnes v Kosovu operují, jsou pod mezinárodním dohledem a kontrolou a že spáchané zločiny budou jednoho dne souzeny a případně potrestány, nemyslím, že to stačí, ale argument odstrašování není nedůležitý.
Druhý argument se týká usmíření. Nedělat nic ohledně potrestání porušování lidských práv a páchání válečných zločinů znamená přijmout argument o kolektivní vině. Kdo porušil lidská práva, kdo spáchal zločiny? Srbové nebo Chorvati? Odmítnutím tohoto kolektivního argumentu v Mezinárodním trestním tribunálu a tvrzením: Srbové porušovali lidská práva nebo Chorvaté porušovali lidská práva, prolomíte začarovaný kruh kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny, který způsobil to, že válka trvala tak dlouho. Takže chcete-li usmíření, musíte prolomit tento kruh a jedním ze způsobů, jak to udělat, je přesně zavedení institutu osobní odpovědnosti.
Třetí a poslední, velice praktický argument je, že bosenští váleční zločinci jsou také mírovými zločinci. Právě oni zabraňují poválečnému usmíření a výstavbě demokratických institucí, atd. Dělají to stále, taková je jejich strategie. Proto, chcete-li podporovat poválečnou výstavbu Bosny a obvyklých institucí, musíte se střetnout nejenom s válečnými zločinci, ale i s mírovými. Jsou to totiž ti samí.
Toto byly pouze dva příklady uvádějící diskusi mezi idealisty a realisty a ukazující na to, že někdy není opravdový realismus zrovna tam, kde se zdá.

Martin Bútora
Děkuji vám, Jacquesi Rupniku. Tento panel má výhodu v tom, že kolem stolu sedí a debatují velmi různorodí lidé a já Vám děkuji za stanovisko člověka, který se událostí v Bosně přímo účastnil.
Předtím, než za několik sekund přejdu k našemu dalšímu řečníkovi, rád bych Vás požádal o pomoc při řešení malého porušení lidských práv v našem účastnickém panelu. Ashis Nandy ztratil své poznámky ke své práci a je možné, že někdo z Vás je má ve své tašce nebo v kapse. Prosím, buďte tak hodní a najdete-li je, tak mu je předejte. A nyní předávám slovo profesoru Amitai Etzioni.

Amitai Etzioni
Velice Vám děkuji. Věřím, že dichotomie a protiklady jsou prokletím intelektuálního života. Máme-li tendenci uvažovat o dnech a nocích, o bílé a černé, skrývají se nám odstíny a kombinační možnosti. Důvodem, proč toto zdůrazňuji, je představa, že existuje západní pojetí práv a asijské pojetí sociálního pořádku a harmonie, a že si tato pojetí nutně odporují. Tato představa závažně znesnadňuje některé důležité lidské úvahy.
V roce 1990 jsem platil za své hříchy jako učitel na Harvard Business School. Nepůjdu do detailů, ale dostala se ke mně studie o tom, že mladí Američané většinou vědí, že při obžalování z nějakého zločinu mají právo - které vskutku mají a je velice důležité - požádat o slyšení před porotou sobě rovných raději než před soudcem. Ale když někdo stejné Američany požádal o účast v podobné porotě, téměř všichni řekli: "Nemám čas. Najděte si někoho jiného." Stali se pro mne jablkem podobným tomu, které spadlo na hlavu I. Newtona. Otevřeli mi oči pro skutečnost, že není možné mít a předpokládat nějaká práva, bez stanovení příslušných zodpovědností. Není možné mít porotu sobě rovných, nebudou-li se chtít účastnit. A ještě dál, je neslušné a nemorální o něco žádat a brát bez současné ochoty splácet. Když jsme na počátku 90. let začínali hovořit o otázkách lidských práv a odpovědností, měli jsme obrovský úspěch. Na školách a kempech se to nestalo pouze módou. Vychází nám Čtvrtletník práv a odpovědností. Máme knihy, které píší o novém zlatém pravidle, kde se jejich autoři snaží skloubit práva a povinnosti. Hlavní politické osobnosti začlenili tuto otázku do své agendy.
Např. premiér Tony Blair toto téma otevřeně potvrdil změnou programu své Labour Party. Každý ví, že vyjmul starý 4. odstavec, kde se hovoří o národním průmyslu; ale málokdo ví, co dal místo něho. Místo něho zařadil koncept společenství, ve kterém platí vzájemná práva a odpovědnosti. Kurt Biedenkopf, který zde byl za CDU, Rudolf Scharping od sociálních demokratů a Joschka Fischer, také ti všichni vystoupili s těmito otázkami - nechci o tom dál pokračovat, chtěl jsem pouze zmínit některé z těchto osobností veřejného života, abych zdůraznil, že nemluvím o nějaké abstraktní filosofii, ale že se jedná o něco zastoupeného v každodenní politice.
Předtím, než začnu hovořit o kombinacích, musím jemně odporovat mým váženým kolegům z Oxfordu, kteří považují lidská práva za kulturní, historicky zařaditelný koncept, založený na konsensu. Všeobecná lidská práva jsou morální nároky zahalené do právnického jazyka. Přijdeme-li ke Kubánci nebo Číňanovi a řekneme: "Nelíbí se nám jak mučíte tyto lidi, myslíme si, že je špatné je uvěznit , atd., atd." Tím na ně v podstatě ukládáme morální požadavek. Říci, že toto je západní konstrukce či myšlenka nebo něco takového, je neuvážené - upozorňuji neuvážené - protože to podkopává morální požadavek na tento druh chování. Pravdou je, že americké představy o lidských právech a jim podobné nejsou založené na konsensu. Konsensus je neudržitelný stav. Existují komunity, kde by se stoprocentně všichni v jedné minutě rozhodli k lynčování a pálení knih. Konsensus není u etické normy dosažitelný. Americká představa o lidských právech je založena na evidentních pravdách - neodcizitelných právech - a je vhodná pro ty z vás, kdo chtějí následovat technické či filosofické tvrzení, že existuje morální řád, který na nás naléhá.
Tvrdím, že každý - ať už je to Číňan nebo Hotentot - podívá-li se hluboko do svého srdce tak uvidí, že by byl raději svobodný než ve vězení. Raději by měl právo mluvit než být zticha. Raději by měl právo setkávat se svými přáteli než být ochuzen o shromažďovací právo. Pak prozkoumáme tyto hluboké morální city, ale uděláme to opačným směrem. Nejprve rozpoznáme jejich naléhavou morální sílu a pak je podrobíme filosofickému zkoumání.
Nyní se ptáte proč v minulých staletích lidé neviděli tyto evidentní pravdy. Vlastně po mnoho let neexistovala možnost společně komunikovat a dovolit těmto hloubkám, aby vybublaly na povrch, ale je to přesně jak jste právě slyšeli: ve věku komunikace, kdy je setkávání stále jednodušší, mělo toto tvrzení obrovskou sílu a bylo hlavní silou zapříčiňující pád tyranií.
Rád bych na okamžik zůstal u tvrzení, že práva jsou něco, co k nám neomylně promlouvá. Fakt, že nejsou absolutní, však neznamená, že nejsou. Každé právo má své omezení. Nejdříve ze všeho musí být sloučeno s ostatními právy. Existují výjimečné okolnosti, jako třeba fakt, že je přípustné zabít člověka v sebeobraně, ale to neznamená, že pohrdáme lidským životem. Každé právo může být absolutizováno, ale to ho neruší; pouze to poukazuje na některá omezení.
A nyní k mému hlavnímu bodu tj., že práva a odpovědnosti většinou jdou ruku v ruce. Před chvílí jsem vám pověděl příběh o porotě a příslušné logické návaznosti. Ale dovolte, abych učinil další krok. Stejně jako každý z nás v hloubi duše rozpozná práva, tak podobným způsobem může rozpoznat i touhu po sociálním pořádku. Nikdo z nás nechce žít ve světě, kde mohou být lidé znásilňováni a zabíjeni. To znamená, že chceme policii, zákon, soudy a vězení. Nikdo z nás nechce záviset pouze na dobrotě ostatních lidí. Každý z nás si dělá starosti se svým životním prostředím a nechceme, aby ho lidé znečišťovali. Dokonce i volání po slušnosti, je tak základní a v podstatě znamená: "Nelíbí se mi jak mluvíš. Myslím, že bys měl mluvit civilizovaněji." Kdyby lidé tak mluvili automaticky, nabyla by zde potřeba je o to žádat. Takže děláme obojí. Respektujeme právo lidí mluvit a ukládáme na ně odpovědnost mluvit konstruktivním a kulturním způsobem. Mohl bych pokračovat dalšími příklady, ale dovolte mi přejít k dalšímu bodu.
Práva neexistují v sociálním vakuu. Existují na konkrétním místě v rámci nějakého místního řádu. V Moskvě v této chvíli neexistuje mnoho práv ani mnoho řádu. Představa, že v případě, že by v Moskvě bylo o trochu více řádu, bylo by tam také méně práv, je chybná. Až do určitého bodu jdou ruku v ruce. Dovolte, abych podal jeden velmi zjednodušený příklad. Bydlím ve Washingtonu D.C. Jako každá dobrá země jsme měli zvolenou vládu. Po léta se tato vláda nezříkala svých základních odpovědností. Nebyla zde žádná genocida ani koncentrační tábory, ale byla zde rozsáhlá kriminalita, nezaměstnanost, drogová závislost - docela divoké město. Před dvěma lety přišel Kongres a řekl: "Máte zvolenou vládu. Nashledanou. Právě jsme zvolili vládu novou." Zajímavé na tomto příběhu je to, že nebyly žádné protesty. Human Rights Watch - neslyšeli jsme o něm. Nebyly zde žádné demonstrace na ulicích, žádné delegace, pouze tři protestující. Pointa je v tom, že v prostředí, kde jsou ochraňována životně důležitá práva nachází potřeba základního pořádku nejrychleji svou odezvu.
Podíváte-li se zpět na sociální situaci, ve které se totalitární režimy dostaly k moci, stalo se to zase tehdy, když byly zanedbány základní odpovědnosti. To totalitarismus neospravedlňuje, ale poukazuje to na historickou potřebu zajistit respekt jak pro práva, tak pro odpovědnosti. Profesor Küng již odešel, ale je součástí hnutí, ve kterém se také účastním a které usiluje o respektování Všeobecné deklarace lidských práv, ale vedle ní také "Deklarace odpovědností". A zde by se mohli naši asijští a západní kolegové (a mimochodem islám a judaismus jsou v podstatě náboženství odpovědnosti a ne práv) spojit a společně rozpoznat naléhavou a nepopíratelnou moc individuálních práv a naší představy, že je nutné rozšiřovat naši odpovědnost jako rodiče, děti, bratři a sestry, sousedé, přátelé a členové jednoho společenství. Děkuji.

Martin Bútora
Odpovědné vlády usilují o práva a odpovědnosti. To je pevný a silný most, nejenom pro společenská hnutí, jak ukázal profesor Etzioni, ale také pro nás zde a pro mnoho jiných. Weiming Tu.

Weiming Tu
Děkuji. Stejně jako Silje Vallestadová bych rád vyšel z otázky o možném vztahu mezi universalitou a rozdílnými kulturními projevy v oblasti lidských práv.
Jsem futurolog. Obzvláště se zajímám o zdárné pokračování rozhovoru o lidských právech a to převážně v ne-západních společnostech. Od vzniku Všeobecné deklarace v roce 1948 se rozhovory o lidských právech vyvíjejí. Vlastně již v původní Deklaraci jsou zahrnuty všechny tři generace - první generace občanských a politických práv, druhá generace ekonomických a kulturních práv a nyní se přesunujeme k třetí generaci skupinových práv. V deklaraci, která je jedním z nejúplnějších a nejpřesvědčivějších dokumentů, jsou všechny zahrnuty a to včetně práv žen a dětí.
Během posledních let jsme byli, profesor Theodore de Bary z Kolumbie a já, zapojeni do společného studia možnosti etnických a duchovních pramenů konfuciánské tradice lidských práv, s důrazem na situaci v Číně. Když jsme začali, bylo pro nás velice těžké přesvědčit ke spolupráci nějakého čínského vědce. To bylo přibližně před pěti nebo šesti lety. Ale před třemi lety se nám podařilo pozvat jednotlivé vědce na diskusi do Honolulu. Prostřednictvím Kolumbijské university jsem vydali knihu nazvanou Konfucianismus a lidská práva (Confucianism and Human Rights) a letos v červnu, tři dny před Clintonovou návštěvou, jsme v Pekingu pořádali setkání o konfucianismu a lidských právech. Rozhovory tedy nyní začaly a existuje možnost, že budou pokračovat.
Dále věřím, že přesvědčovací moc lidských práv, jako morálního a právního požadavku a nástroje OSN nebo jiných mezinárodních organizací, by mohla být v další fázi obohacena o studium náboženství a kultur, které by jejich moc nepodkopávalo, ale naopak obohacovalo různými kulturními kontexty.
Nechci tím říct, že ti z asijských politiků, kteří obhajovali asijské hodnoty za účelem zakrytí nějakého autoritativního mechanismu kontroly, mají pravdu. Nemají vůbec pravdu. Pletou se. Ale abychom mohli ukázat jejich neschopnost oslabit všeobecnost lidských práv, nevyjímaje úsilí o zajištění kulturní bohatosti a výrazové rozdílnosti rozhovorů o lidských právech, potřebujeme v těchto rozhovorech pokračovat.
Myslím, že profesor Charles Taylor a množství dalších lidí si povšimli, že jednou z nejdůležitějších výzev 21. století jsou lidská práva a jejich morální požadavek. Samozřejmě, pocházejí ze Západu - o tom není pochyb - ale nedovolte, aby otázky původu oslabily strukturální důvody pro jejich podporu v mnoha různých kulturních kontextech. A tato myšlenka je obzvláště významná. Chci jednoduše poznamenat, že mnoho z nás protestuje proti postoji čínské vlády a říká, že moderní a civilizovaná vláda by měla dělat to, co diktují rozhovory o lidských právech. Jakákoli neschopnost dodržovat tyto povinnosti ve specifických kulturních, sociálních a politických podmínkách, může být interpretována jako úmyslná a vláda zkritizována. Nicméně lidská práva jako intelektuální a morální otázka, stejně jako právní nástroj, potřebují ke své "lidské a kvetoucí" podobě obohacení různými kulturními tradicemi. Jinak budou vždy považována pouze za místní vědění s globálním významem. Děkuji.

Martin Bútora
Mnohokrát vám děkuji. Na seznamu mám Hazel Hendersonovou, ale vidím, že je zde jeden z panelistů, který by chtěl reagovat. Chtěl bych předat slovo panu Bernsteinovi.

Robert L. Bernstein
Nejdříve bych chtěl říct, že mluvíme-li o realistech a idealistech, tak se stala jedna věc a to ta, že obhájci lidských práv se stali realisty. Myslím, že pan Rupnik mluvil právě o tom, že někdy je idealismus realističtější. Myslím, že je velmi důležité zmínit, že jsou činěny velmi konkrétní kroky, jako Mezinárodní kriminální soud, pozemní miny a děti ve vojenské službě, o kterých jsem se zmínil již dříve, a že za tím vším je skupina lidí, kteří jsou velice, velice realističtí a pragmatičtí.
Co se týká asijských hodnot, mluvil jsem téměř se všemi členy hnutí za lidská práva v Číně, z nichž mnozí žijí v exilu a pracují v Organizaci lidských práv v New Yorku. Nikdy jsem je neslyšel hovořit o lidských hodnotách. Vzpomínám si, že před mnoha lety jsem četl knihu od Simona Leyse, který psal o asijských hodnotách a říkal: Opravdu si nemyslím, že něco takového existuje.
Stejně jako je stále znovu a znovu interpretována a reinterpretována Ústava Spojených států, tak i Všeobecná deklarace bude vykládána mnoha různými způsoby. Ale my jsem daleko za představou, že jedna část je idealistická a druhá realistická, a proto, když Henry Kissinger řekl, že bychom neměli zasahovat bez programu, měla by být odpověď: "Samozřejmě, že máme zasahovat, je-li tak možné zastavit lidské zabíjení." Podle mne je to dost dobrý důvod na to zasáhnout, i když není jasné, co bude potom.
To mi připomíná dobu, kdy byl náš obchod koupen velkou společností a já jsem byl požádán, abych sestavil pětiletý plán - a pamatuji se, že jsem tehdy podal velice neuspokojivou odpověď: "Žádný pětiletý plán nemůže být lepší než přímočarý zmatek." To je někdy nutné a to si myslím, že se děje, a to je podle mne ten správný směr, i když konkrétní kroky nejsou problémy lidských práv.

Martin Bútora
Děkuji. Serguey Kovalyov.

Serguey Kovalyov
Děkuji, pane předsedo. Omlouvám se, že za chvíli budu muset naše shromáždění opustit. Nicméně mi to nedá, abych přece jen nepronesl dvě nebo tři repliky. Povzbudila mě k tomu naše mladá kolegyně, která studuje na tak významné universitě. Ano, je tomu opravdu tak, že současná koncepce lidských práv je koncepcí evropskou. Je dílem západní kultury a nejen evropské. Spojené státy rovněž významně přispěli k jejímu utváření. Ale v zásadě je to produkt evropské křesťanské kultury. Rád bych se vás, vážení kolegové, zeptal, zda je vám známo, že sir Isaac Newton formuloval zákon o pozemské přitažlivosti v Anglii. Znamená to snad, že v Číně má platit nějaký jiný zákon o pozemské přitažlivosti? Ne, tato koncepce je universální bez ohledu na to, ve které zemi byla vypracována. Pokud mluvíme o svébytnosti národních kultur, mluvme naprosto konkrétně. Povězte mi, prosím vás, co z této evropské koncepce tolik překáží kýžené svébytnosti? Co je to? Je to snad právo používat ten jazyk, který si občan zvolí? Či snad právo poskytnout vlastním dětem takové vzdělání, které odpovídá jeho představám? Nebo snad právo vyznávat kterékoli náboženství či naopak nevyznávat žádné? To je ta překážka národní svébytnosti? U všech čertů, mluvme konkrétně a pojďme už jednou zjistit, co v této evropské - ano, původně evropské - koncepci lidských práv tolik poškozuje národní svébytnost? Tato koncepce přece nikomu nebrání třeba nosit roušku přes tvář. Ale na rozdíl od některých asijských představ o lidských právech nikoho nenutí, aby tuto roušku nosil povinně. V tom je tedy rozdíl mezi evropskou a neevropskou představou o lidských právech.
Druhá poznámka je určena mému váženému předřečníkovi panu Kolakowskému. Má pravdu v tom, že se skutečně hodně hovoří o tak zvaných právech sociálních. Troufnu si tvrdit, že to je ale něco úplně jiného než lidská práva. A nejen to, ony dokonce odporují správně pojaté koncepci lidských práv. Podívejme se spolu podrobněji na právo na práci, o němž pan Kolakowski mluvil. Představte si, že bychom zavedli tuto normu: právo na práci. Co by se stalo? Zřejmě by se vám nechtělo zrušit zákon o nepřípustnosti diskriminace ve sféře zaměstnání a práce. A teď si představte, že bych já chtěl realizovat svoje právo pracovat dejme tomu dirigentem symfonického orchestru. Ujišťuji vás, že moje koncerty by vás "velice potěšily." Vy můžete namítat, že byste nechodil na moje koncerty. Ano, to můžete. Ale problém to neřeší, protože není možné mít tolik orchestrů, kolik lidí se rozhodne, že budou pracovat jakožto dirigenti. Je to tak? V této oblasti může být uplatněn i další argument: nelze obhájit takové právo jako právo na práci. Nejsou na to příslušné nástroje. Nejdokonalejším nástrojem hájení práva je soud. Jak tedy bude znít vaše soudní žaloba? Budete je žalovat, že vás nechtějí jmenovat dirigentem symfonického orchestru? Zákaz diskriminace v oblasti práce a zaměstnanosti - to už je jiná otázka. Toto ustanovení už nyní je obsaženo v zákonech o lidských právech. Je tu ještě jedna otázka : nezbytnost zřízení a vyplácení podpory v nezaměstnanosti. Tato norma rovněž je přítomná ve většině dnes platných právních řádů. Čili jinými slovy řečeno, stát má za povinnost sociálně zajistit svoje občany. Ale to v žádném případě neposkytuje občanům právo činit si nároky na to nebo ono. Občané mají právo vyžadovat. aby nebyli diskriminováni a toto právo se dá hájit soudní cestou - právě proto, že to je právo.
Takže toto byly dvě nejdůležitější repliky, které jsem si nemohl odpustit. Omlouvám se, už musím běžet, za chvíli mi letí letadlo.

Martin Bútora
Děkuji. Budeme mít dvě závěrečné poznámky, jednu od profesora Kolakowskeho a druhou od Hazel Hendersonové.

Leszek Kolakowski
Nemyslím si, že mezi mnou a Sergejem Kovaljovem je nějaký spor, protože to je přesně to, co jsem řekl, že tzv. sociální práva, jako právo na práci, nemají být zahrnuta a neměla by být zahrnuta do seznamu lidských práv a pokusil jsem se vysvětlit proč. Takže v tomto bodě spor není.
Jednu velice stručnou poznámku k tomu, co řekl pan Etzioni. Souhlasím s ním, že konsensus je velice křehká a nejistá základna pro lidská práva a pro jakékoli jiné sociální opatření, které je přes noc změnitelné. Až potud s vámi souhlasím.
Nicméně já jsem se snažil říct, že americký duch se zdá být smířen s myšlenkou konsensu jako nejlepšího řešení pro tuto problematiku, ale pan Etzioni říká ne: jedná se o evidentní pravdu. Dobrá, evidentní pravda - oblíbený výraz prezidenta Jeffersona - zde je, pro jistotu. Ale chtěl bych se Vás zeptat: kolik amerických akademiků - sociologů, politických vědců a filosofů - by se podepsalo pod Jeffersonovu formuli? Ano, to je právě to, že náš Stvořitel nás vybavil neodcizitelnými právy, to je evidentní, jako touha po štěstí atd. Kolik z nich by to řeklo ve svém vlastním jménu? Obávám se, že jen velmi málo. A obávám se, že filosoficky je americký duch stále ovládán pragmatickým myšlením, které (alespoň v době po Nietzchem) místo neověřitelných evidentních pravd upřednostňuje ověřitelný a jasně definovatelný konsensus.

Martin Bútora
Děkuji, profesore Kolakowski. Hazel Hendersonová

Hazel Henderson
Děkuji, pane předsedo. Chtěla bych se pouze zmínit o třech praktických úsilích. První nám připomene našeho přítele, Dr. Oscara Ariese, který v roce 1982 svolal na Kostarice schůzku za účelem navržení "Deklarace OSN o lidských odpovědnostech" a jehož úsilí dodnes pokračuje. Od 70. let jsme můj drahý přítel Jacques Cousteau a několik z nás pracovali na "Chartě OSN o právech budoucích generací" a toto se stává stále naléhavějším. Třetí praktické úsilí se týká organizace, která nyní vytvořila velice dobrý trest pro korporace nerespektující lidská práva, jímž je nový druh označení a formy sociálního auditu nazvaného Sociální zodpovědnost 8000. Dvě velké účetní firmy, KPMG a Deloitte & Touche nyní toto označení udělují a korporace (pokud chtějí prokázat, že nemají prohřešky v oblasti lidských práv, neobchodují s represivními režimy a respektují práva svých zaměstnanců) nyní platí těmto auditorským za akreditaci SA 8000. Děkuji Vám.

Martin Bútora
Mnohokrát vám děkuji. Předtím, něž předám slovo předsedovi organizačního výboru, profesoru Musilovi, rád bych využil své poslední minuty na pár slov.
Dnes sedíme v tomto nádherném Španělském sále, pijeme kávu, hovoříme s přáteli, užíváme si intelektuální diskuse, díváme se na Prahu, město snů. Sedíme zde na konci století jako účastníci Fora 2000. V těchto dnech zde promluvili politici, profesoři a náboženští představitelé. Průběhu tohoto panelu se účastnila také skupina aktivistů v oblasti lidských práv. Jejich účast na této konferenci nemůže být dostatečně oceněna. Nicméně nesmíme zapomenout, že před méně než 60 lety zde, na tomto hradě, byli jiní lidé. Věřte tomu nebo ne, ale obrazně řečeno Adolf Hitler se díval z těchto oken. S arogancí a uspokojením pozoroval pokořené město a jeho zoufalé obyvatele. Mohl to dělat díky mnichovské dohodě, díky politice appeasementu a lhostejnosti Západu. Toto setkání, tento poslední panel o lidských právech a celá tato konference byli pro mne předním překonáním lidské lhostejnosti.
Děkuji vám za vaši účast zde.

Jiří Musil
Pane prezidente, drazí kolegové, vážení hosté.
Byl jsem požádán, abych na závěr naší konference řekl několik slov. Poslouchal jsem Vás a zároveň jsem zkoušel něco napsat, takže prosím chápejte, že se bude jednat o pohled člověka, který se snaží zachytit, co se zde událo.
Myslím, že po této konferenci rozumíme o trochu lépe a hlouběji pojmu "globalizace". Především chápeme, že se jedná o mnohostranný pojem, který má mnoho tváří. Lépe chápeme interakce mezi různými částmi tohoto procesu a rád bych zdůraznil, že také lépe chápeme jednu důležitou věc - vzájemné napětí mezi všemi těmi procesy, které shrnujeme pod pojmem "globalizace". Myslím tím hlavně napětí mezi ekonomickými, politickými, kulturními a etickými aspekty globalizace. Oni totiž nepostupují ruku v ruce. Našlo by se mnoho konfliktů, slyšeli jsme o nich a myslím, že jejich definování je velice důležitým krokem vpřed.
Svět není a v budoucnosti nebude nejlepším z možných světů podle Leibnitzových podmínek. Musíme žít s těmito mnohoznačnostmi a napětím mezi nimi a to převážně v kultuře; pravděpodobně s méně mnohoznačnostmi v ekonomice. Tyto rozdílnosti vycházejí z tradic, ze staletého myšlení, hledání pravdy a ze staletí výstavby obrazu našeho světa a proto by neměly být považovány za překážku harmonického a plodného soužití.
Zhodnotím-li, co se zde událo, myslím, že bychom měli - systematicky a rázně - sestavit pravidla soužití s těmito mnohoznačnostmi a rozdílnostmi. Neostýchám se je nazvat "všeobecná pravidla". Na tato pravidla a jejich rámec můžeme nahlížet téměř jako na všeobecná práva, jako na pravidla, podle nichž můžeme žít s hlubokými vnitřními mnohoznačnostmi, pravidla, jež jsou výsledkem úsilí o pochopení světa a současně výsledkem našeho každodenního života, naší zkušenosti, geografie a všech faktorů utvářejících náš život.
Proto je podle mého chápání (ve skromné snaze pochopit co se děje) "universalismus" oprávněný ve vztahu k pravidlům upravujícím naše interakce, naše vzájemné soužití, ale ne vztahu k osobní spokojenosti a přesvědčení. Vlastně bych jako sociolog a člověk zajímající se o kulturní antropologií řekl, že se blížíme k dalším mnohoznačnostem. Ernest Gellner, můj starý přítel, který bohužel nedávno zemřel, používal pro tento proces pojem "kantonizace". Jedná se o představu, že se na jedné straně pohybujeme směrem k universální struktuře, ale současně se v každodenním životě vytvářejí stále novější odnože a útvary. Je to jisté obohacení, obohacení, které by mělo být akceptováno.
Dostalo se mi i druhé lekce: dozvěděli jsme se, že globalizace není nový proces. Abych zdůraznil, co se zde mnohokrát vyslovilo, jedná se proces, který trvá již po staletí a který začal již v předevropské civilizaci. Ve specifickém kontextu naší doby zde byla globalizace charakterizována rychlým přenosem informací a rostoucím počtem států otevírajících své hranice. Bezpochyby žijeme ve světě, jehož části nebo regiony jsou stále více vzájemně závislé.
Podle naší diskuse je globalizace nejenom harmonický a integrující proces, ale zároveň přináší konflikty a polarizaci. Globalizace znamená něco jiného pro bohaté a něco jiného pro chudé oblasti světa. Jak vyjádřil jeden z našich vážených řečníků, jedná se o elitářský proces. Obávám se, že pro většinu lidí vně západního světa znamená "globalizace" něco docela jiného; ale na druhé straně víme, že rostoucí vzájemná závislost mezi různými částmi světa může v materiálním smyslu - obchodu, výměně názorů - učinit lidi bohatšími.
Za jistých okolností - a to zdůrazňuji - může být globalizace významným prostředkem snižování důsledků chudoby, přinejmenším hladu, chorob a přírodních katastrof. Jsme svědky - a toto je další pozorování z tohoto setkání - rychlého pokroku v oblasti funkčních a transakčních aspektů globalizace, v materiálních termínech jednoduše vyjádřených pomocí ekonomie, technologických termínů a v globálním měřítku rostoucí výměnou zboží.
Samozřejmě, že máme mnoho globálních aktérů, ale postrádáme pravidla pro jejich chování. Vyskytují se rozpory mezi úrovněmi ekonomické a právní globalizace - zdůrazňuji právní globalizace, o které jsme dosud nemluvili. Ještě větší rozpory se vyskytují mezi úrovněmi vzájemné závislosti v ekonomice a technologickém rozvoji na jedné straně a v politice, právu a kulturních a sociálních institucích na straně druhé. Tyto rozdíly, napětí a rozpory jsou hluboké a ve zmenšujícím se světě mohou být velice nebezpečné.
Pomalu se dostávám ke svým posledním slovům. Myslím, že Forum 2000 ukázalo vážnou potřebu tvořivosti, myšlení podle nových pravidel, stále znovu a znovu to zdůrazňuji. Máme zde auto, které se pohybuje ve světě bez dopravních předpisů.
Co mohou v této situaci udělat intelektuálové, vědci, lidé pracující v humanitárních organizacích a náboženští vůdcové? Něco zde o tom bylo již řečeno, ačkoliv toho mimochodem nebylo moc, ale to nebylo cílem této konference; je to stimul pro konferenci příští. Něco se děje a stáváme se svědky utváření "globální veřejnosti", což je pojem používaný Habermasem. Také zde bylo něco, co jsme zde v tomto sále začali nazývat "globální občanská společnost", která by prostřednictvím tvořivé a neomezené diskuse - která zde, myslím, proběhla, byla to velice volná diskuse, kritická, ale zdvořilá, neomezená diskuse - pomohla vytvořit bezpečnější a laskavější svět; a společně s ostatními si myslím, že Praha je tím správným místem pro tento účel a zde bych chtěl poděkovat Adamu Michnikovi za pojem, který nadhodil - začněme používat pojem "pražská globalizace" pro tento zvláštní druh laskavého porozumění a současně funkční práce.
Dovolíte-li, pane předsedo, mám ještě několik slov o praktičnostech, směrech budoucí práce. Myslím, že bychom měli uvažovat pomocí trojúhelníku, o kterém zde hovořila paní Clintonová, když řekla: "Pohybujeme se v trojúhelníku určovaném ekonomikou, zásadami globální politiky, ale zcela v tomto světě postrádáme roli občanské společnosti." Co zde podle mého názoru chybí a co by mohlo být součástí agendy budoucích setkání jako je toto, je diskuse o roli umění a vědy v globalizačních procesech. Vědci byli mezi prvními lidmi, kdo dávno v minulosti tvořili globální diskusi.
Velice jsem postrádal diskusi o lidové kultuře. Toto je velice důležité a promiňte - jako sociolog to musím zdůraznit - je zde obrovský proces formování nových druhů lidové kultury. Také jsem nediskutovali o takových problémech jako je sociální psychologie multi-závislosti - jak mohou lidé spolu žít a v jakých podmínkách.
Nediskutovali jsme o jednom z nejdůležitějších aspektů globalizace - a to je myslím také budoucí agenda, nechci s tím skončit, ale je to na konci seznamu - a tím je "globální zločin".
Chtěl bych zdůraznit fakt, že budoucí práce Fora 2000 bude podporována něčím, co je snad vznikající infrastruktura aktivit, které budou stimulovat zájem velkého množství mladých lidí, a to nejenom v tomto městě, ale samozřejmě také po celé Evropě a mimo ni. Rádi bychom jim umožnili uvažovat zde v Praze o globálních problémech, získat spolehlivé informace, spolupracovat, diskutovat a měnit Fora takovým způsobem, aby bylo možné tuto aktivitu završit setkáním jako je toto.
Mnohokrát vám děkuji a omluvte mne za snad příliš dlouhý seznam zdejších událostí. Bylo to velice bohaté setkání, připadalo mi velice obtížné, jej shrnout a samozřejmě je můj souhrn velice subjektivní.