Téma: Globální civilizace a kulturní identity

Dopolední zasedání 14. října

Ivan Gabal
Dámy a pánové, dovolte mi, abych vás informoval o změně v programu konference. Nyní začne panelová diskuse na téma Globální civilizace a kulturní identity a po prvním příspěvku bude přestávka.
Prvním řečníkem je slavný polský disident Adam Michnik, protože musí opustit konferenci dříve než bylo plánováno a my bychom nechtěli přijít o jeho názory na toto téma. Adam Michnik není pouze bývalý disident, ale je také šéfredaktorem Gazety Wyborczy. Je jedním z nejvlivnějších lidí v postkomunistickém světě, kterým se v angličtině říká opinion-makers. Já bych však neřekl, že on názory vytváří, ale že formuje názory jiných. Adam je schopný prezentovat náš pohled ve světě a v neposlední řadě také vydávat noviny, které jsou pravděpodobně jako jediné v tomto regionu monitorovány a citovány světovými médii. Myslím, že nyní zformuje náš názor na záležitosti týkající se globální civilizace a kulturní identity. Adame, máš slovo.

Adam Michnik
Když se můj přítel Ivan Gabal zmínil o tom, že jsem disident, padla na mě určitá nostalgie, protože disidentem je člověk buď celý život, nebo jím nikdy nebyl. Disident je jako odpadlík, vzbouřenec. Dlouhou dobu lidé z demokratické opozice, takoví jako Andrej Sacharov, Václav Havel a moji polští přátelé, byli proti pojmu disident. My jsme říkali, my nejsme disidenti, my zastupujeme celou společnost, naše národy, my nejsme žádní disidenti. Disidenty jsou třeba komunisté, kterých moc se opírá o násilí a lež, kteří nezastupují nikoho kromě sebe sama. Dnes je nutno říci, že máme povinnost trochu pozměnit tento názor, protože víme, že komunismus měl v našich zemích opravdové zázemí a nebylo to pouhé násilí. Abychom se mohli dnes postavit proti veřejnému mínění, musíme mít v sobě něco z rebela a z disidenta.
Při tomto svém vystoupení jsem velmi dojatý, protože jsme zde všichni hosté Václava Havla. Jsem dojatý, když si vzpomenu, jak jsme se před dvaceti lety setkali na česko-polské hranici v Krkonoších, na Sněžce jako čeští, slovenští a polští disidenti (v té době nám tak říkali) a vydali jsme první společné prohlášení k desátému výročí intervence do Československa. Bylo to před dvaceti lety, když jsme se dohodli, že společně vydáme knihu a výsledkem této dohody byl esej Václava Havla Moc bezmocných, jeden z nejvýznamnějších esejů a intelektuálních dokumentů té doby. Dnes toto všechno zní nezvykle, je to jako krásný, sentimentální, i když nedobrý americký film. Je to nedobrý film, protože má happy end, a v tomto smyslu je můj pohled trochu odlišný. Mám pocit, že my ve střední a východní Evropě můžeme hovořit o happy endu. Toto dvacáté století, které je stoletím Hitlera a Stalina, Osvětimi a gulagů, končíme v demokratických a svrchovaných státech, i když to pochopitelně nejsou dokonalé státy. Teď, když hovoříme o globalizaci a identitě národních kultur, vede nás to k otázkám týkajících se ohrožení. Na této konferenci jsme hovořili, že tato ohrožení leží mezi McDonaldem a džihádem. Kdo je to ten McDonald ? Říkáme tomu konzumerismus, hédonismus, relativismus, uniformita anebo postmodernismus, kde není pravda a je pouze iluze pravdy, kde všechno je textem a všechno je nutno interpretovat. Všechno je dialogem interpretace.
Zdá se, a to jsme tady také slyšeli, že rozpad rodiny je dílem právě této macdonalizace světa. Pokud se jedná o rodinu, rád bych připomenul, že před sto padesáti lety v literárním díle Komunistický manifest dva autoři předpovídali konec rodiny jako instituce měšťanského světa. Rodina od této doby přetrvala a myslím si, že přetrvá a neobával bych se, že McDonald či Disneyland jsou schopni ohrozit rodinu. V tomto sále jsme slyšeli dokonce názor, že McDonald je dnes takovým poznávacím znamením jakým v minulosti byla církev. Myslím si, že je to nedorozumění. Lidé chodí do kostela, mešity a synagogy proto, aby se setkávali s Bohem. Do restaurace McDonalda chodí proto, aby si dali hamburgera. Nedomnívám se, že je něco špatného na tom, že si člověk po bohoslužbě jde dát hamburgera a nevidím v tom žádné ohrožení pro kulturní hodnoty. Pokud hovoříme o ohrožení ze strany uniformity, pak se nedomnívám, že by McDonald v New Yorku , Praze, Paříži anebo v Tokiu měl vliv na to, že americká, česká, francouzská anebo japonská kultura ztratí svoji specifičnost a stanou se podobnými. Ne, já si myslím, že McDonald je novým ztělesněním toho, čemu jsme v minulostí říkali modernizace nebo westernizace. V tomto smyslu můžeme říci, že se westernizace nepodařila, že byla odmítnuta. Modernizace v Japonsku bude mít specifický japonský charakter a v Indii specifický indický charakter, což však neznamená, že v těchto zemích nedojde k rozvoji technologií nebo nárůstu svobod, anebo že tento rozvoj bude ohrožovat národní kultury. Chtěl bych říci, že globalizace znamená zmenšení světa. Svět se stal menší díky globalizaci. V minulosti bylo z Prahy do New Yorku strašně daleko, dnes to není již tak velká vzdálenost. Prostřednictvím telefonu, letadla, televize, žijeme v jiném světe, ve světe globálním. V globálním světe žijeme také prostřednictvím trhu. Poslední finanční krize, která začala v Koreji a která zachvátila asijské tygry, se odrazila na burzách v celém světe. V souvislosti s touto krizí jsme si ještě jednou uvědomili, že žijeme ve společném světe. Je to problém, ale připomeňme si, že krize známe ještě před obdobím globalizace a nelze říci, že krize vznikly v důsledku globalizace. A jaké ponaučení vyplývá z této poslední krize? Takové, o kterém hovořil rabín Rau, že všichni plujeme na společné lodi. Může to být Noemova archa, může to být jiná archa, ale je faktem, že svět se neustále více stává spojitou nádobou. Toto je argument proti logice národního egoismu, proti logice války národů jako darwinovského boje o přežití. Toto však neznamená uniformitu a glajchšaltování. Dnes máme na celém světe stejné reklamy na zubní pasy, automobily, šampony nebo makarony, ale silniční značky jsou na celém světe též stejné. A díky bohu, že jsou stejné, protože řidiči by se pozabíjeli. Já nevidím ohrožení vyplývající z toho, že určité fragmenty našeho života chceme standardizovat. Domnívám se, že je to správné. Nesdílím zcela tezi Huntingtona o válce civilizací, ale souhlasím s Huntingtonem v tom, že se tyto civilizační rozdíly nedají odstranit v nejbližších desetiletích. Myslím si, že je to správné, že je to zárukou toho, že uniformita, které se tak bojíme nebude, protože nemůže být. Toto znamená obohacení našeho lidského osudu o cizí zkušenosti.
Nakonec bych chtěl říci, že to tak není, že některé civilizace jsou dobré a jiné nedobré. Myslím si, že dobrá a nedobrá jsou politická hnutí, dobří a nedobří bývají lidé, ale ty konflikty, kterých jsme svědky jsou konflikty, které všeobecně nebo velmi často probíhají uvnitř našich civilizací. Krvavá válka Hutů a Tutsiů, mezi Chorvaty a Srby, mezi Talibanem v Afghánistanu a Iránem, mezi šíity a sunnity, mezi hinduisty a muslimy v Indi. Když slyším o tomto konfliktu civilizace, tak přemýšlím, kdo zavraždil Anwara Sadata, kdo zavraždil Jicchaka Rabina ? Doba, ve které žijeme, je dobou integrace a desintegrace. Specifické je to tady v Evropě. Polskou, českou, slovenskou nebo maďarskou ctižádostí je stát se součástí Evropské unie, ale ve stejné době jsme byli svědky v naší části kontinentu rozpadu Jugoslávie, Československa a Sovětského Svazu. Pozorujeme též nové jevy v Západní Evropě. Faktický rozpad Belgie, obrovský problém s Basky, Iry, sledujeme co se děje na Korsice. Proto si myslím, že nikdy nevznikne evropský národ podobající se americkému národu. Tady v Evropě to bude jinak. Bude to mozaika mnoha národů a nebude to jeden nový národ. V Evropě jsme svědky ohrožení, které vyplývá z postojů velmi obtížně definovatelných tradičním jazykem, protože to nejsou postoje ani tradiční pravice, ani tradiční krajní levice. V této souvislosti se mi zdá, že takové společenské a politické jevy jako je například Le Pen ve Francii, jsou spíše hnutím dvacátého prvního století, než mrtvou vlnou profašismu. Není správné, když definujeme blížící se jevy jazykem minulých jevů a zdá se, že v Evropě vznikne nový spor o budoucnost naší civilizace. Domnívám se, že v tomto sporu nebude již na jedné straně levice a na druhé pravice, ale bude to spor mezi vizí otevřené a uzavřené společnosti. Je nutno říci , že v současné době vznikají určité otazníky v souvislosti s americkou civilizací. Pokud má být vzorem globalizmu, pak se dívám na tento vzor s neklidem. Na jedné straně pozoruji formování kultury, které já říkám kultura gadžetu. Samotný "gadget" není nebezpečný, pokud je gadžetem a nepředstírá nic jiného. Začíná být nebezpečný, když předstírá kulturu.
Nebezpečné je rovněž to, že pozorujeme tak zvanou křesťanskou koalici v Republikánské straně, která je podle mě americkou variantou náboženského fundamentalismu. Na třetí straně pozorujeme případ prokurátora Starra, záměrně říkám případ prokurátora Starra a ne aféra Clintona, protože pro mě je v tomto případě nejdůležitější prokurátor Starr, a to co provedl. To znamená invaze logiky a metod totalitárního systému v demokratickém státě. Používání odposlechu, policejní provokace, tak jako by prokurátor Starr bral hodiny u Vladimíra Mečiara.
Pozorujeme Rusko, krize vedení a krize identity. Rusko je velkou neznámou. Dnes máme pocit, že pro tento stát jsou ještě otevřeny různé cesty, včetně demokratické cesty. Zdá se, že rozumná podpora této demokratické cestě je dnes povinností. Rozumná podpora bez nadšení z dalšího vůdce, bez filozofie, že po Gorbačovovi bude potopa, po Jelcinovi bude potopa. Rozumná cesta, to znamená cesta kritického dialogu bez nesmyslného rozhazování peněz.
A dále Kosovo. Je velmi dobře a jsem nesmírně rád, že se podařilo najít alespoň na nějakou dobu modus vivendi. Problém Kosova a také problém Bosny je problémem rozdílných pravd. Pravda je tam, kde je protimluv. V Kosově mají všichni nějakou svoji pravdu. Proto je tento problém tak obtížně řešitelný, ale současně musíme v případě takovýchto problémů dávat velký pozor na morálku. Souhlasím celým srdcem s tím, o čem mluvil můj přítel Sergej Kovaljov, ale musím říci, že Kissinger má též pravdu. Morálka nenahradí politiku zejména tam, kde je nutno vysílat vojáky do cizí země. Myslím si, že Kosovo je klasickým příkladem toho, že se budeme vždy lišit. Experiment, že vznikne jugoslávský národ se nepodařil a podle mého názoru se již nepodaří. Alespoň z tohoto hlediska se neobávám, že globalizmus zničí národní kultury. Myslím si, že národní kultury budou existovat, protože my se budeme lišit: náboženstvím, jazykem, historií, kulturou. A právě proto nemohu bez protestu poslouchat obviňování Západu, že Západ není dokonalý. Ano je nedokonalý, je to pravda, ale dokonalý je pouze Pán Bůh. Západ je nedokonalý protože není důsledný. Je možné, že tato nedůslednost je ctností. Je možné, že důsledné je pouze to, co je kruté. Je známo, že demokracie je ve své podstatě nedůsledná. Demokracie je rozmarná. Fundamentalisté říkají, my máme vlastní neliberální koncepci státu, koncepci dobra a koncepci pravdy člověka. Fundamentalisté říkají, my známe cestu ke štěstí a ty ji neznáš. A tady stojíme před problémem. V křesťanské tradici je hluboce zakořeněna myšlenka - církev jako znamení o protivenství. Ano, ale my vidíme jak často se církev stává, anebo se usiluje stát nikoliv znamením o protivenství, ale znamením násilí, a v tom je podstata věci. Pro mě je klasickým, symbolickým příkladem případ Salmana Rushdiho. Z Teheránu, z města, které obviňuje Západ za jeho všechny hříchy odešla do světa zpráva: existuje člověk, kterého máte zavraždit. A do doby, kdy neuslyším v této věci jasné prohlášení ze strany náboženských a politických lídrů, že tohoto člověka je nutno chránit a ne zavraždit, nebudu věřit jejich žádným jiným prohlášením.
Slyšíme, že v globální civilizaci je televize symbolem zábavní a konzumní kultury. Chci uklidnit ty, kteří se toho bojí. My již známe i takové televizní programy, které vyzývají k náboženské nenávisti přesto, že předstírají lásku. Takoví jsou američtí teleevangelisté. My v Polsku máme též takovou instituci, která se jmenuje Radio Maria. Je to instituce, která předstírá milosrdenství a hlásá nenávist. Jsem si vědom toho, jak obrovský potenciál nihilismu je obsažen v takzvaném studeném liberalismu, tzn. v liberalismu, který říká: "Nech mě žít a já tě nechám také žít", který se aktivně nestaví na obranu pošlapávaných hodnot pronásledovaných lidí. Vím též jak je velký totalitní potenciál v náboženství, v každém náboženství, které má aspirace se řídit logikou všechno nebo nic. Jakobíni říkali: "Buď se staneš mým bratrem nebo tě zabiji." Velmi často slyšíme od lidí z církve: "Buď půjdeš se mnou nebo budeš zavržen." Je možné, že Boží plán je takový, že Pán Bůh si nepřeje, abych já přestoupil práh této svatyně. A je možné, že boží plán je takový, že Pán Bůh chce mít ve světě trochu nevěřících. Není nebezpečné, že církve a duchovní chtějí tak často nahrazovat Pána Boha ? Právě proto si myslím, že je důležité, aby v tomto globálním světe zvítězila (a v tomto jsem pro globální uniformitu) logika dialogu a ne logika monologu, logika kompromisu a ne logika války. Pochopitelně jsou různé modely globalizace, ale ve dvacátém století jsou nejčastěji uváděny dva modely: sovětský a americký. Sovětizace a melting pot. Chci navrhnout třetí variantu globalismu. Pražský globalismus. Mám na mysli Prahu, město různých jazyků a různých náboženství. Město, ve kterém žil Hašek a Franz Kafka, kteří se sice neznali, ale dýchali stejný pražský vzduch. České město Praha, které je nejen městem Čechů, ale také městem Židů, Rakušanů, emigrantů z Ruska a Ukrajiny. Jedním z hrdinů tohoto města se stal velký český vlastenec, který byl před tím sovětským komunistou ve Španělsku a ještě dříve polským Židem ze Stanislavova, František Kriegel. Zdá se, že tajemství tohoto pražského globalismu, tajemství této kouzelné zlaté Prahy spočívá v tom, že podobně jako král Midas, čeho se dotkne, promění ve zlato. Po tomto setkání s Prahou a prezidentem Václavem Havlem je každý z nás trochu obdařen tímto nejcennějším zlatem naší globální doby: dobrotou, moudrostí, svobodou a tolerancí. Za toto všechno děkuji Praze a Václavu Havlovi.
Děkuji za pozornost

Ivan Gabal
Děkuji vám, pane Michniku. Dalším řečníkem na tomto panelu je Ashis Nandy z Indie, mezinárodně uznávaný politolog, psycholog a ředitel Centra pro studium rozvojových společností. Zajímá se především o výzkum násilí a na toto téma publikoval řadu knih. Pane Nandy, máte slovo.

Ashis Nandy
Dr. Gabal mi dal na vyřešení problému globalizace a kulturních identit v příštím tisíciletí 15-20 minut. Pokusím se o to přesně v patnácti minutách. S ohledem na tlumočníky a posluchače se však uchýlím ke třem nebo čtyřem úvodním bodům ve formě předmluvy a pak možná přednesu pět podstatných tezí. Ale vzhledem k časovému omezení budu muset být telegrafický. Pokud byste chtěli probrat všechny detaily, můžeme tak učinit během diskuse anebo venku na chodbě.
1. Pro začátek bych vás měl upozornit, že to není poprvé, kdy jsou lidé svědky příchodu nového století. Před sto lety a jelikož jsem Ind, skoro mě láká říci: "před pouhými sty lety", lidstvo také vstupovalo do nového století. Při té příležitosti vyzvala jedna instituce téměř každého známého člověka z Evropy a severní Ameriky, aby předpověděli jaké bude 20. století. Toto se událo v posledních letech minulého století. Před pár lety jeden časopis tyto velmi akademické předpovědi otiskl. Společným znakem těchto předpovědí je fakt, že jsou prakticky všechny chybné, a že se mýlí v otázce konzumu. Ti nejznámější vědci nedokázali předpovědět dokonce ani to, že automobily se stanou dopravním prostředkem nebo že budeme létat v letadlech. Někteří v podstatě vyloučili možnost existence rádia a televize. Jeden nebo dva z nich předpokládali něco jako vzducholodě. Největší rychlost, jakou byli největší vědci konce minulého století (včetně člověka jako byl Rutheford) schopni prorokovat bylo 250 mil za hodinu. Dovolte mi tedy na úvod mého příspěvku poznamenat, že naše předpovědi a analýzy nebudou za pár let vypadat velmi odborně.
Nedomnívám se, že by myšlenky jako globalizace přežily jednu či dvě dekády. Okolo 150 let byl prosazován několika nejsilnějšími koloniálními mocnostmi koncept westernizace. Tato idea je však více či méně mrtvá. Následně (po druhé světové válce) byla navrhnuta náhražkou za westernizaci, považovanou za příliš kulturně jednostrannou a etnocentrickou, modernizace. Přestože ji zaštítily nejmocnější státy světa, je evidentně v posledním tažení. Netrvala ani 40 let anebo se aspoň netěšila dobrému zdraví. Tvrdím, že koncept globalizace nepřežije více než dvě desetiletí.
2. Všiml jsem si, a to nejen v globální politické kultuře, ale také ve veřejném životě, ve stále větším množství států (dokonce zvláště v zemích, které dominují světovému dění), hlubokého strachu z lidí. Většina lidí, včetně většiny intelektuálů, oceňuje fakt, že mohou jednou za čas ve svobodných volbách zvolit své vůdce. Jenže by se rádi po pěti letech dočkali dalších svobodných voleb, a proto se obávají toho, co jimi zvolení lidé udělají. Jinak řečeno, nevidím žádný jiný důvod takového nedostatku důvěry, tak malé velkorysosti ve světě vítězů, ve společnostech a kulturách dominujících této planetě. Nedisponují velkorysostí vítězů, která by jim umožnila snášet odlišné myšlenky, kultury a dokonce ani kategorie užívané některými z nejokrajovějších kultur světa.
Tato situace je svým způsobem analogická procesu hledání absolutního bezpečí. Dozvěděl jsem se, že Spojené státy dnes mají více než 21 000 jaderných hlavic, jimiž by mohly čtrnáctkrát zabít vše, včetně jich samých. Kdybych nebyl tak hluboce oddán principům vědecké racionality, myslel bych si, že jednou by stačilo. Pokud můžete zabít každého na světě (vás nevyjímaje) jednou, je to přiměřené. Ale ani to není dost. Musíte disponovat schopností udělat něco takového čtrnáctkrát - a to má být racionalita. Důvodem je hluboká nejistota. I když vítězíte, i když dominujete světu, i když kraluje váš hlas, kultura a kategorie.
3. Věřím, že existuje kontinuita mezi ovládajícími a ovládanými, mezi vítězi a poraženými. Co děláte ostatním, nakonec stejně děláte sami sobě. Tím, že velké části světa pomíjíte, že marginalizujete civilizace, se v určitém smyslu ochuzujete. Jestli okrajové civilizace na procesu marginalizace něco tratí či nikoliv, je druhotné. Myslím, že ti co jsou v centru světového dění také něco tratí, také je to provincializuje. Obávám se, že převládající globální kultura, ať už v Evropě nebo v severní Americe, vykazuje ve svých názorech všechny znaky provincialismu.
4. Poslední úvodní poznámku nebudu dále rozebírat, prostě ji jen uvedu. Dominance není důkazem konečnosti. Fakt, že někoho nebo některé lidi ovládáte, z vás automaticky nedělá konečnou volbu - ať už to je či není v kontextu teorie o konci civilizace. Automaticky se morální status také nezíská kvůli momentálnímu zdání nevyhnutelnosti a neschopnosti lidí najít alternativu k dominantnímu - to se nestane mravně vhodnějším či správnějším. Tak toto byly mé úvodní poznámky.
A nyní se budu věnovat svým pěti hlavním tezím.
1. Žijeme v post-einsteinovském světě. Čas a prostor jsou údajně zaměnitelné. Stalo se, že nám tato zaměnitelnost dala jistou míru důvěry v sociálně-revoluční pohled na civilizace a kultury.
Kdysi jste aspoň měli právo nemít v oblibě jiné - civilizace, kultury, skupiny a lidi. Například se mi nemusí líbit pan Gabal. Může se mně nelíbit jeho jméno, oblečení, stravovací návyky nebo způsob života. Někoho nemít rád bylo kdysi považováno za přirozené. Existovala zde ale aspoň možnost, že já přiznám panu Gabalovi právo na to, aby neměl rád mne - to jak vypadám, mé oblečení, stravovací návyky i charakter, když na to přijde. Dnes se už něco takového nenosí. Nemůžete o někom prohlásit, že se vám nelíbí, protože je jiný.
Nyní musím tvrdit, že mám pana Gabala velmi rád, že jsme úplně stejní. Mám ale právo prohlásit, že dnešní pan Gabal je takový, jaký já jsem byl včera. Pokud bude pan Gabal studovat z mých učebnic, poslouchat, co říkám a přijme mé hodnoty, zítra bude jako já. Mám tedy vůči panu Gabalovi navrch.
Zaprvé jsem se stal odborníkem na pana Gabala. Znám pana Gabala lépe než on zná sám sebe, jelikož on je pouze panem Gabalem, kdyžto já jsem už jím byl a toto stádium mám za sebou. Zlepšil jsem se, a proto mohu být expertem udělujícím mu rady, jak být panem Gabalem. Postupně jsem také panu Gabalovi unesl jeho budoucnost, o které nemá pan Gabal ani ponětí. Já ale ano. A to z toho důvodu, že já jsem budoucnost pana Gabala, vím o ni víc, než on je kdy schopen vědět. Stal jsem se poradcem pana Gabala nejen v otázce jeho přítomnosti a budoucnosti, ale také v otázce přechodu z přítomnosti do budoucnosti.
Jestliže se taková věc zosobní, jako zde na příkladu pana Gabala, jeví se velmi neslušnou, nezdvořilou a jaksi autoritativní. Když se však zamyslím nad nějakým dobrým názvem pro takový proces, řekněme modernizace nebo globalizace, pak jsem dosáhl svého cíle. Vůbec to nepřipomíná osobní předsudky. Adaptace na takový model se jeví jako osvícený zájem pana Gabala o sebe sama.
2. Podle Dostojevského je svět rozdělen na antropology a předměty jejich zájmu. Na světě žijí pouze dva druhy lidí: antropologové a ti, kteří jsou jimi zkoumány. Momentálně patřím do druhé kategorie, ale to je něco jiného. Taková je definice. Antropologové mohou své objekty zkoumat různými metodami.
Antropologové mohou projevit velký respekt pro to, co zkoumají. Mohou dokonce usilovat o ochranu kultury, životního stylu a hodnot předmětů svého zájmu. Prohlašuji, že existuje pět způsobů, jak zacházet s objekty. Za prvé: můžete je dát do rezervací, kde budou žít v míru a harmonii s přírodou a ve shodě s tradičním způsobem jejich života. O víkendu dokonce můžete své
děti vzít do rezervace, abyste jim ukázali ty, co tam žijí a upozornili je na jinou kulturu, civilizaci a způsoby života. Zároveň jim ukážete, jak jako osvícený člověk současného světa dokážete pochopit lidi v rezervaci žijící.
Za druhé: můžete si z kultur svých objektů udělat atrakci. O svátcích si půjdete poslechnout hráče na citeru nebo zaplatíte 75 dolarů, abyste viděli Marabharatu v režii Petera Brooka a cítili se velice šťastni, že jste vystaveni cizím vlivům. Mohly byste s sebou dokonce vzít své přátele a děti a upozornit je na krásy jiných kultur a civilizací. Můžete si z nich udělat atrakci.
Třetí možností je učinit své objekty součástí školních osnov. Zkoumat je, jako to dělají správní antropologové, ale také historici lékařství a historici přírodních věd. Na universitě se může přednášet etnomusikologie, přírodní vědy se zřetelem k etnologii anebo africká studia. Když studujete klasické přírodní vědy, vaše katedra je katedrou fyziky, pokud se ale zajímáte o přírodní vědy se zřetelem k etnologii, činíte tak na katedře antropologie. To je však zanedbatelný rozdíl. Když přednášíte klasickou hudbu, učíte o Beethovenovi a Bachovi na katedře muzikologie, ale pokud je vaším oborem etnomuzikologie, pak jste na katedře dálného východu nebo čínských studií. To je zanedbatelný rozdíl, můžete ale umístit své objekty do školních osnov.
Za čtvrté si lze ze svých objektů udělat muzejní exponáty. V muzeích se dají vystavovat odlišné kultury i cizí civilizace, abyste se na ně o víkendech mohli chodit dívat. Několik lidí mě upozornilo, že mexické kultuře se daří lépe v Mexickém muzeu v Mexico City než v samotném Mexiku. Jedna z možností tedy je umístit kulturu do muzea. Takové řešení je také standardním způsobem, jak kulturu zachránit a zároveň se jí nechat ovlivnit. A nakonec také můžete kulturu přetvořit ve způsob zábavy. Když si jednou za čas zajdete do čínské restaurace a pokud jste schopni rozeznat Sečuánskou kuchyni od Hunanské, pak už něco o jiné kultuře znáte, víte něco o ostatních. Jak je tedy vidět z mé druhé připomínky, takhle může být s kulturami nakládáno. Všimněte si, že nepropaguji žádný způsob, dávám vám pouze na výběr, jak se k těmto záležitostem v příštím tisíciletí postavit. Možností je mnoho.
3. Mohli byste také prohlásit kultury a civilizace za překonané, zastaralé pro tenhle svět. Také lze tvrdit, že civilizace mají své dobré a své špatné stránky. Ty dobré by se měly zachovat a na ty špatné, čímž máte na mysli ty, které se neshodují s vašimi představami o dobrých stránkách kultury, by bylo záhodno zapomenout. Můžete s kulturami na toto téma vést dialog. Zlí jazykové mohou podotknout, že by se vlastně jednalo o monolog pod pláštíkem rozhovoru, protože byste si vlastně povídali sami se sebou. S nimi ovšem nesouhlasím. Také by šlo mluvit pouze s těmi, kteří reprezentují dobré stránky kultur a k těm, jež jsou spojovány se špatnými aspekty se neznat - což může znamenat, že ty kultury by měly být přetvořeny podle vašich představ. To je také možnost. A k ní jako poznámku na okraj dodávám, že kultury se bohužel brání a můžete s nimi mít problémy. Skutečnost, že kultury možná nevřeští úmyslně se vám nemusí líbit, ale to je jejich přirozenost.
Jednou jsem slyšel nádherný příběh, o němž si nejsem jist, zda je pravdivý či ne. V jistém smyslu ale vystihuje to, co říkám. Vypráví o smrti sira Francise Bacona, který se výrazně zasloužil o popis světa, ve kterém žil. Říká se, že tento racionalista, empiricky a vědecky orientovaný člověk, se jednou rozhodl zjistit, co se stane, když bude násilím krmit kuře sněhem a chtěl si to empiricky ověřit. A tak vzal živé kuře a za mrazivé londýnské noci dopřál ptáčkovi nezvyklou večeři. I když nežiji v Londýně a sníh také často nevidím, dokáži si představit, co se stane kuřeti, když ho budete násilím krmit sněhem - a přesně to se také stalo: kuře umřelo. Francis Bacon ten večer ale chytil zápal plic a zemřel také. Tohle je vskutku poučný příběh.
4. A na závěr: jestliže se nebudete věnovat kulturám, kategoriím a hodnotám, které lidé uznávají, jestliže budete čekat na dobu, kdy si kromě politických vůdců budete moci zvolit i jiné lidi, bude svět kultur, jenž nesnáší vakuum, zaplněn někým jiným. Často to ilustruji na příkladu lidí, kteří opustí svůj domek na venkově, protože jim není dost moderní. Koupelna není v dobrém stavu a nemá ústřední topení. Už se jim nelíbí, jak ten dům vypadá, a tak se přestěhují do nového. Pokud se ale někdo do jejich starého domova nastěhuje, cítí se velmi dotčeni. Prohlašují, že noví nájemníci neví, co takový dům potřebuje. Mají je za pytláky, kteří jejich dům zneužívají a určitě ho zničí. Ale oni přece odešli jako první. Oni ho vyklidili, aby druzí mohli přijít a zabrat ho. Pokud zanecháte oblast kultury a civilizace svému osudu a budete si myslet, že můžete ovládat svět pomocí finančních nástrojů, institucí mezinárodního měnového pořádku nebo globálních orgánů, spoléhajících se pouze na vztahy mezi národními státy, pak se obávám, že oblast kultury a hodnot si zaberou lidé, kteří se vám nebudou líbit. Potom můžete vykřikovat do světa, že navrch získávají fundamentalisté, kteří neví nic o islámu, hinduismu nebo křesťanství, kteří zneužívají náboženství k ospravedlnění svých zájmů a násilí. To už bude pozdě. Jak jsem řekl, svět kultury se bojí vakua stejně jako příroda. Kultura není jen ta rozvinutá kultura.
Předevčírem mluvil dr. Karan Singh o Védách a Upanišadách a dnes jsme si je vyslechli v katedrále. Uznávaní učenci nám vyprávěli o náboženských tradicích. Nemám strach, že se zhroutí rozvinuté kultury hinduismu, konfucianismu, judaismu nebo islámu. Ale všechny nejsou tak silné, všechny kultury nemají kolem miliardy příznivců a všechny kultury se také netěší stejnému uznání ve světovém pořádku vědění. Mnoho kultur už bylo zničeno, protože byly příliš okrajové, malé nebo nedůležité. Řeklo se, že jsou zastaralé a byly vykázány, odhozeny na smetiště historie - nepodíleli se na tom jen šílení vládci, ale také lhostejnost; tyto kultury byly téměř odsouzeny v nepřítomnosti.
Před několika lety se mi dostala do ruky práce jednoho ne příliš známého amerického antropologa. Odjel na jeden malý, přes 5000 let obývaný tichomořský ostrov, aby vstoupil do učení k jednomu z posledních mořeplavců, který používal tradiční metody navigace. Tyhle metody umožňovaly místním obyvatelům křižovat krutý Tichý oceán a přežít i na těch nejmenších ostrovech. Američan se je od toho starého muže začal učit. Naučil se orientovat podle letu ptáků, barvy a pohybu řas, barvy vody, rostlinek plujících na vodě a jemných proudů, které cítíte při veslování nebo kormidlování. Po letech tréninku se byl schopný plavit po nelítostném Tichém oceánu bez pomoci moderních navigačních přístrojů. Mohli byste podotknout, že takové umění je k ničemu a lidé, kteří jím disponují jakbysmet. Tenhle starodávný mořeplavec by udělal nejlépe, kdyby odešel do důchodu a jeho děti se nechaly v PC Donaldu zaměstnat prodáváním hamburgerů. Možná. I to se nabízí. Uznávám i takový názor. Je také ale možné, že ignorováním velmi prostých a skromných okrajových znalostí, též lidstvo něco ztratilo - jisté porozumění lidským schopnostem. Ztratili jsme něco, co nám ukazuje na rozpětí a možnosti lidské povahy. Opominuli jsme kus lidské tvořivosti, jež nepotřebujeme. Netvrdím, že byste se měli vzdát všech svých moderních navigačních technologií, jen říkám, že někde na kraji světa by mělo být místo pro starodávného mořeplavce provozujícího své povolání. Mezinárodní měnový systém kvůli tomu nezkolabuje, velké dopravní tepny světa se také nezhroutí, ale možná necháme svým dětem i jiné možnosti. Možná bude jejich budoucnost o něco otevřenější, než je ta naše. Děkuji mnohokrát za pozornost.

Ivan Gabal
Nejsem v pozici, abych mohl komentovat nastolené otázky, ale jako majiteli konzultační firmy mi bylo potěšením najít někoho, kdo mě konečně může poradit s mými problémy. Děkuji vám, pan Nandy.
Dovolte, abych vás seznámil s programem, který včera předložil pan Musil. Po příspěvcích dalších účastníků tohoto panelu bychom začali s diskusí. Pak budete moci položit své otázky panu Nandymu a panu Michnikovi, pokud se vrátí po dalším příspěvku. Nyní bych chtěl požádat rabína Friedlandera, jelikož nás musí opustit poněkud dříve. Rabíne, máte slovo.

Albert Friedlander
Děkuji. Rabíni jsou v podstatě komentátoři posvátných textů a moudrosti jiných učitelů. Z toho důvodu cítím, že bych se ze všeho nejdříve měl vyjádřit k projevu Ashise Nandyho, protože nás všechny přinejmenším učí jiným způsobům myšlení. Pokud Ashis Nandy prorokuje globalismu brzký konec, chtěl bych vás upozornit (pravděpodobně mluvím pouze sám za sebe), že nás přežije, že tady bude v nejbližší a možná i vzdálenější budoucnosti a že s tím v tuto chvíli musíme počítat. Žijeme v této společnosti a pokud mám být pesimistický, je otázka, co se s námi stane potom.
Rád bych připomenul mému kolegovi biskupu Jonsonovi a spoustě dalším, že v domě mého otce je příbytků mnoho. Zatímco tady sedíme, byla pro nás připravena místa a domnívám se, že z toho plynou vaše obavy i naděje. Každopádně ale žijeme v této společnosti. Ptáme se, co může náboženství, naše kultura, náš způsob života udělat uvnitř této nové společnosti, jíž dominuje globalistické myšlení a "ekonomické modely", které tento globální svět nastartovaly. A v tuto chvíli se, myslím, velmi hodí poznámky Hanse Künga o vztahu mezi ekonomikou a morálkou.
Rabíni, podobně jako rabín Lau, také vyprávějí příběhy. Příběh, který vám budu vyprávět jsem poprvé slyšel od Elieho Wiesela. Je o spravedlivém muži, jež přijde s malým chlapcem do hříšného města Sodomy, aby jeho obyvatele obrátil na víru, kázal jim, učil a změnil je. Po několika dnech ho malý chlapec zatahá za kabát a řekne: "Vždyť ti vůbec nenaslouchají." "Vím o tom," odpoví muž. "Tak proč to tedy děláš?" zeptá se chlapec. "To je velmi jednoduché," vysvětluje muž, "Když jsem sem přišel, myslel jsem si, že je mohu změnit. Teď káži, křičím, učím a nepřestávám mluvit, protože se bojím, aby oni nezměnili mne." Myslím si, že takový je charakter náboženství v naší společnosti. Tolikrát už se změnilo: vyvíjí se, je součástí kreativního procesu, který přináší nové pohledy, nové vize, jimiž jsme těsně poutáni k naší společnosti.
Společnost proměnila všechna náboženství a i když se ptáme: "Copak neexistuje identita, kterou musíme uchovat?", taková identita existuje. Bez ohledu na to, jestli se člověk přestěhuje do globální vesnice anebo jestli někoho napadne, že výdobytky moderní technologie nás určitým způsobem změnily. Faktem je, že na internetu dnes můžete najít ty nejbanálnější náboženské teorie. Musíte opravdu hledat a prohrabávat se jimi, abyste našli něco opravdu sdělného. Ale to můžete stále najít v modlitebně. Jak již bylo řečeno, nyní již víme, že etika a morálka nejsou svázány pouze s náboženstvím, že existují vedle nás a mimo nás.
Někdy se díky náboženství cítíme velmi silní. Ashis Nandy tvrdí, že Američané mohou 10x zničit celý svět. Spousta náboženství je ale naopak přesvědčena, že jsou schopna každého člověka 10x zachránit. Otázka, jestli je toto hrozba nebo naděje, zůstává otevřená. Každopádně to ale děláme a doufejme, že zbraně nepřivodí malé ani velké války, ve kterých by byla jak naše společnost, tak náš svět zničen.
Velmi se mi líbí, co musel říci Amitai Etzioni. Pokud se vyznáte v Bibli, tak víte, že Amitai byl otcem Jonáše, který se pokusil o to samé: změnit společnost. Neuspěl, ale nakonec pochopil alternativu, již mu nabídl Bůh. Ten totiž spíše naslouchal společnosti, ve které byla jiskra spásné síly, než zuřivému prorokovi, toužícímu všechno zbořit a začít znovu. Aby mohlo náboženství vzkvétat, potřebujeme dobrou mravní společnost.
Takové prohlášení se dá zpochybnit mnoha způsoby. Někdy se náboženství daří i ve špatné společnosti, protože v ní je vytlačeno z pozice moci. Havel ve své knize o moci bezmocných píše, že v takovém případě můžeme zůstat sami sebou, bojovat proti strukturám, které nás obklopují, můžeme něco dokázat. Judaismus posílilo prostředí, ve kterém existoval. Byl přehlížen, bylo na něj útočeno a objevovaly se snahy zničit jej a všechny Židy s ním. Nás to ale posílilo.
Obdivuji našeho hlavního rabína. Přestože vyšel z Buchenwaldu jako malý chlapec, nezcyničtěl, obrátil se k náboženskému učení a jako svědek nebo svým způsobem prorok dokázal mnoho svou vlastní cestou, spíše jako Jeremiáš než jako Kasandra. Kasandrovi nikdy nikdo nevěřil. Někdy lidé prorokům chvíli naslouchají. Někdy náboženské chápání světa funguje a vytvoří situaci, kdy se náboženské a světské může doplňovat - kdy poznání, že za hranicemi společnosti, ve které žijeme, jsou poutníci na stejné cestě, na cestě směřující k univerzální pravdě a že je tato univerzální pravda
sjednocuje. Pochopil jsem víc, když jsem byl vystaven jiným tradicím než své vlastní (což je možná přehnané tvrzení, ale zase ne tolik), zároveň si ale myslím, že pouze díky cizím vlivům se stávám náboženským člověkem, že díky jim jsem našel svou identitu.
Od chvíle, kdy jsem se narodil, mně nacisti vštěpovali mou identitu. Křišťálové noci, onoho 9. listopadu, jsem překračoval střepy v ulicích Berlína, schovával se v podkrovích a přežil. S životem rabína Laua se můj životní příběh nedá srovnávat, ale kvůli mému touláním se společností, kdy jsem nejdřív bydlel na Kubě a pak v Mississippi, jsem se o sobě něco dozvěděl. Moje berlínské zkušenosti pravděpodobně způsobily, že jsem se vydal s Martinem Lutherem Kingem na cestu ze Selmy do Montgomery, že jsem vzal stovku studentů Columbijské univerzity (kde jsem byl tehdy zaměstnán) do míst, kde jich bylo zapotřebí, kde společně působili věřící i nevěřící; kde ke mně mohli mladí studenti přijít a říct: "Nechodím do synagogy, neuznávám bar mitzva nebo cokoliv podobného, už jsem se tomu odcizil. Když ale vidím, jak lidé v ulicích pracují pro věci, ve něž věřím, táhne mě to zpátky k náboženství." A to je kousek charakteru náboženství.
Biskup Jonson poznamenal, že cíle každé náboženské skupiny se shodují s cíli naší společnosti. Jsem hluboce a pevně přesvědčen o správnosti jeho boje za zrušení trestu smrti, kdy, stejně jako v jiných případech, musí náboženské organizace prokázat soucit a chápání potřeb ostatních.
Jak můžeme dosáhnout identity uvnitř kulturních vzorců, ve nichž žijeme? Tím, že budeme sami sebou, ale ne ve smyslu migrace do našich vlastních ghett, kde v bezpečí, chráněni rituály, pobožnostmi a vysokými zdmi proti vnějším vlivům budeme žít nádherný, klidný a oddělený život. Náboženství musí existovat ve světě, jehož je součástí. V momentě, kdy se zabývá pouze samo sebou, se odpoutává od lidstva.
Včera v katedrále jsem se zmínil, že nám záleží na Mitmenschovi, bližním, což je záležitost náboženská, inspirující, ale zároveň univerzální a prýštící z nezpochybnitelného pramene pravdy, v jehož existenci můžeme a musíme věřit. Věda, technologie a ostatní oblasti lidského snažení směřují k uskutečnění něčeho pravdivého, inspirujícího. Einstein říkal, že Bůh nehraje s vesmírem kosmické kostky.
Bez ohledu na to v jaké společnosti žijeme, jak se společnost mění, jak se proměňují, sbližují či oddalují různá náboženství, pokud to uznáme a říkejte tomu klidně zjevení existující ve všech náboženstvích, a pokud si dáme pozor na to, aby si jedno náboženství (to mé i kterékoli jiné) pro sebe nenárokovalo monopol na pravdu, pak z dlouhodobého hlediska kráčíme po stejné cestě. Jestliže budeme jako jedna rodina, jestliže budeme sdílet společnou obec, můžeme všichni pracovat na získání identity. Svůj příspěvek bych rád uzavřel vyslovením mého přesvědčení, že náboženství může hrát ve světě svou roli. Musí to být prorocká, uzdravující role - pokud milujeme sami sebe, dokážeme milovat ostatní, ale nemůžeme, nesmíme činit rozdíly. Všichni jsme lidé a náboženství je stránkou lidství, která by nikdy neměla být zničena. Děkuji vám.

Ivan Gabal
Děkuji panu děkanovi Friedlanderovi. Nyní bych chtěl vyzvat ostatní účastníky, aby přispěli svými poznámkami a komentáři. Prosím pana Mehmeta Aydina o komentář.

Mehmet Aydin
Děkuji vám, pane předsedo, měl bych dvě poznámky. První je o kulturní identitě a druhá o náboženském dialogu či dialogu obecně, jež ovšem s kulturní identitou velmi vážně souvisí. Jsem toho názoru a nebo lépe řečeno cítím, že kulturní identita není nějakou věcí, nějakou substancí či dokonce jádrem věcí, které má být objeveno. Použiji-li terminologii A. N. Whiteheada, jedná se o nexus, událost, organicky spojený celek, struktura, chcete-li, ale ne o proces, jehož kontinuitu lze v pravém slova smyslu poznat, a který by tím pádem byl reálný.
Obyčejně jsou kulturní identity otevřené, nemonolitické. Kulturní identita se vyvíjí, je u každého člověka jiná a mění se také v průběhu života jedné a té samé osoby. Mám-li mluvit o kulturních identitách, musím (stejně jako mnoho jiných) někdy zobecňovat, aniž bych přitom zapomínal na nepříjemnou skutečnost, že takové konání narazí na mnoho překážek, empirického a logického charakteru.
Zde je mé první zobecnění. Nyní se vyjadřuji autobiograficky, existencionálně, chcete-li. Klasická, do velké míry tradiční, muslimská kulturní identita byla např. bohatší a otevřenější, než identita typického moderního muslima. Tradiční identitu obohatilo učení koránu, které bylo samo přímo ovlivněno Mojžíšovým a Ježíšovým učením a nepřímo ostatními velkými náboženskými směry. Byla také velmi dobře obeznámena s řeckým, helénistickým myšlením, zkušeností a moudrostí. Díky tomu se mohla mnoho století cítit jako doma (a toto bych rád zdůraznil) s židovskou a křesťanskou kulturní identitou. Než vůbec začneme mluvit o západu a zbytku světa, měli bychom si uvědomit, že tyto identity sdílely důležitý společný prostor, společnou půdu. Největší muslimský filosof Al-Farabi přijal Aristotela za svého prvního a největšího učitele. Žid Maimonides uznával Al-Farabiho jako svého rádce ve věcech logiky a metafyziky. Největší z otců církve Tomáš Akvinský se ochotně nechal ovlivnit židovskými a islámskými názory.
Mé druhé zevšeobecnění. Stejně jako mnoho, ne-li všechny kulturní identity na Západě a jinde, musí se muslimská identita vypořádat s množstvím potíží a vad. Začněme tím, že z mnoha důvodů se jí nepodařilo přenést dostatek životních zkušeností z bohaté historické identity, kterou jsem před chvílí zmínil, do hlavního proudu její moderní existence. Pokud by se jí to bývalo podařilo, mohla by se dnes tvořivěji a produktivněji zabývat modernismem a ne modernizací, westernizací a hlavně orientalismem. Stručně řečeno, nepodařilo se jí vytvořit umělý proces modernizace uvnitř své vlastní kultury. Abych se vyjádřil přesně, modernizace s islámem, a já jsem rád, že někdo zmínil tento typ modernizace na příkladu Japonska a Indie. Mohly se modernizovat způsobem, jaký je jejich kulturám vlastní. Vlastně pozoruji určitá znamení pomalého rozvoje takového typu modernizace a kulturní identity.
Osobně nevidím žádnou budoucnost pro náboženské vědomí. Identita je hrubě zpolitizovaná a omezená na integrační chápání. Jedině široká, nebo "liberální" v tom nejširším slova smyslu, interpretace základních pramenů a historické zkušenosti, jež, heideggerovsky řečeno, na personální i interpersonální úrovni vztáhne interpretaci ke jsoucnu, může vést k obnovení obohacené kulturní identity. To, co jsem řekl o islámské identitě, může být do jisté míry aplikováno na křesťanskou a židovskou identitu i identity jiných náboženství.
Nyní bych rád řekl pár stručných poznámek k dialogu, o němž mluvili přítomní náboženští představitelé dnes dopoledne. Opravdový a významný dialog by měl být veden ve třech odlišných, avšak organicky propojených rovinách.
A. První rovina se dá nazvat popisnou či informující. Neznáme kulturní identity ostatních, protože toho nevíme dost o jejich kulturách samotných. Někteří lidé stráví tři týdny nebo tři měsíce v Istanbulu či v Káhiře a když se vrátí domů, obvykle napíší jednu nebo dvě knihy o islámské (islámsko-turecké) kultuře nebo kulturní identitě. S mírou ignorance, jaká se nad námi všemi hrozivě vznáší, nám globální systém nepřinese nic dobrého.
B. Druhá úroveň je kritická a hodnotící. Věřím, že při rozhovorech o náboženství nebo jiných významných tématech, se bez kritického myšlení nikam nedostaneme. Tím nechci říct, že podceňuji tak důležitou věc, jakou je sdělování si hezkých věcí.
C. Existenciální a experimentální rovina dialogu. Získal jsem dostatek vzdělání, používal jsem své kritické myšlení, a tak si nakonec pokládám otázku: z jakého důvodu? Pro takové snažení existuje spousta dobrých důvodů, ale důležitá otázka je tato: Lze si vůbec něco odnést z dialektických rozhovorů a setkání, jako je toto? Myslím, že lze. A to, co si člověk odnese může být existenciálně nesmírně důležité. Důležité pro obohacení naší kulturní identity a vzájemných vztahů.
Děkuji vám za pozornost.

Ivan Gabal
Děkuji. Rád bych vyzval pana Kóeia Kaniho, reprezentujícího japonskou buddhistickou školu Tendai, aby se ujal slova.

Kóei Kani
Zastupuji japonské buddhistické hnutí. Pocházím z hory jménem Uji, ležící nedaleko od Kjóta. Ze všeho nejdřív bych chtěl poděkovat prezidentu Havlovi za to, že nás na tuto konferenci pozval.
Na Foru 2000 bylo vyřčeno mnoho velmi zajímavých myšlenek. Jsem přesvědčen o tom, že otázka civilizace, je nesmírně složitá. Pochopení, co myslíme civilizací je jeden z nejsložitějších problémů, kterými se zde na Foru zabýváme. Zastupuji tu jedno z náboženství, a proto bych rád hovořil o tomto náboženství a nebo vám sdělil, co si myslím o náboženství jako takovém.
Řada řečníků přede mnou se vyjádřila, že církve a náboženství spojují lidi, kteří věří v jedinečnost svojí pravdy. Většina z nich je prakticky neschopna přijmout jiné myšlenky či pravdy a z toho důvodu stojí v opozici k ostatním učením. Věřím však, že Bůh nás neučí nic o boji a konfliktu, nic o nějakém zápolení mezi národy. Domnívám se, že koncept boje nebo konfliktu patří k nejpalčivějším záležitostem světové civilizace a jako takový zapříčinil celou řadu problémů.
Používáme-li pojem globalizace, neměli bychom zapomínat, že existuje také něco jako asijská globalizace a mezi ní a tou západní je velký rozdíl. Jak všichni dobře víte, Japonsko a Čína jsou důležitými součástmi globální ekonomiky. Ekonomicky jsou tyto dvě země globalizované, ale co se kultury týče, je, vzhledem k dlouhé historii a tradicím, nemožné tyto dvě konkrétní kultury globalizovat.
Japonsko je ostrov. Je to země, kterou obývá téměř monolitický národ. Japonci také nikdy nebyli svědky velkého náboženského konfliktu nebo náboženské války. Podle statistik japonského ministerstva kultury je naprostá většina japonské populace stoupencem některého z velkých náboženských směrů. Například mladí lidé se dnes velmi často nechávají oddávat v křesťanském kostele. Pohřby se naproti tomu obvykle odehrávají v buddhistickém chrámu. Šintoističtí bohové žijí ve stromech, horách a přírodě. My buddhisté také uctíváme stromy, trávu a samozřejmě též lidi a všechna zvířata.
Všechny tyto věci jsou prameny buddhismu. Jinak řečeno: pro nás je základem buddhismu vše. Při splnění určitých podmínek existují jisté spojující rysy; z těchto důvodů je možná Japonsko takovou zemí, jakou je. V roce 1945 byla na naší zemi svržena atomová bomba a mnoho lidí následně zemřelo. Ty, jež umřeli, jsme pochovali. Pohřební obřady se konaly jak v buddhistických chrámech, tak v křesťanských kostelech, kde jsme se všichni snažili dosáhnout smíření. Shinko Kyoha je nové japonské náboženství (tato nová náboženství sdílejí s jinými náboženskými směry nejrůznější pobožnosti a obřady), které usiluje o dosažení smíru. Já jsem např. v srpnu odjel do Nagasaki, abych se poklonil památce těch, kteří zemřeli v roce 1945. Myslím, že bychom neměli zapomínat, že se všichni dokážeme zúčastnit takových pobožností a obřadů.
V roce 1987 jsme se my ze školy Tendai, společně se zástupci jiných náboženství, podíleli na modlitbách za mír konaných v Assisi. Roku 1988 zorganizovala naše japonská sekta na hoře Uji podobné setkání. Při té příležitosti neprezentovali své názory pouze buddhisté, ale také křesťané, muslimové a stoupenci jiných náboženství.
Před chvílí jsem se zmínil o Nagasaki, městě, na něž dopadla atomová bomba. Japonsko je v podstatě malá země a jsou země větší, ve kterých nemohou být naše myšlenky (tedy ty opravdu japonské) aplikovány. Domnívám se, že jednu z oněch idejí zde však zmínit musím, a to tu o proměnlivosti všech věcí. Mysleli jsme si, že berlínská zeď bude stát věčně, ale ona se zhroutila. Jsem přesvědčen o ohromné důležitosti dialogu mezi jednotlivými náboženstvími, o tom, že nám všem může otevřít dveře do lepší budoucnosti. Globalizace a náboženství se často na takový dialog zaměřují.
Děkuji vám.

Ivan Gabal
Děkuji panu Kanimu. Další na řadě je pan biskup Jonson. Prosím, máte slovo.

Jonas Jonson
Vážení moderátoři, jelikož jsem už tak mluvil příliš dlouho, omezím se na tři stručné poznámky k tomu, o čem mluvili pánové Nandy a Friedlander.
Jedno africké rčení říká, že na výchovu jednoho dítěte je potřeba celé vesnice. Toto je také název jedné ze slavných knih paní Hillary Clintonové. Rád bych vám ovšem připomněl, že na výchovu jednoho dítěte je opravdu potřeba celé vesnice. Aby z nás vyrostli lidské bytosti a občané, je zapotřebí společenství s hlubokými kořeny, tradicemi, hodnotami a sociální odpovědností. Společenství, kde je člověk viděn, slyšen a respektován. Žít mezinárodní a mezikulturní život dokáží jen ti, kteří mají někde své kořeny. Proto v globalizujícím se světě vzrůstá potřeba malých společenství, rodin, sociálních, náboženských a kulturních obcí, s nimiž se člověk může identifikovat. To byla má první připomínka.
Za druhé bych nám všem chtěl pouze připomenout, že civilizaci, jak zde dříve zaznělo, lze definovat jako schopnost vážit si a žít s různorodostí. V globální civilizaci nevystačíme s často používaným slovem tolerance, jelikož ta je definována většinou a mocnými, a proto ji také ona většina může zničit. Globální civilizace musí být založena na výše zmíněné schopnosti. Musíme se zasadit o kladné přijetí těch druhých, o jejich jasně vyslovená a dohodnutá práva. Jedná se už o něco jiného než o toleranci. Takové jednání si totiž od nás žádá daleko víc, je náročnější. Pro zástupce náboženských směrů předchozí věta neplatí o nic méně než pro ostatní.
Za třetí: i když je pro nás jakákoliv naše identita (kulturní, jazyková, národní, náboženská či kterákoli jiná) nepostradatelná, může zdegenerovat ve zpupnost, pokud nebude doplněna o schopnost sžít se s okolním světem. Toto řekl dr. Friedlander a já to opakuji. Identita bez schopnosti sžít se vytvoří ghetto. Na druhou stranu však schopnost sžít se nevede bez identity nikam. Schopnost sžít se bez identity lze přirovnat k tomu, čemu Francouzi říkají "otevřený bulvár" - ten také nikam nevede. Proto je pro nás všechny velkou výzvou, abychom tyto věci nerozdělovali: identitu a schopnost sžít se, malé a velké komunity, lokální a globální. Tento svět přežije, jen když dokážeme žít globálním způsobem na lokální úrovni.
Děkuji vám.

Ivan Gabal
Děkuji mnohokrát. Dalším řečníkem je pan Shariff Abdullah. Máte slovo.

Shariff M. Abdullah
Děkuji. Z časových důvodů se budu snažit o stručnost a koherenci mého vystoupení. Rád bych poděkoval prezidentu Havlovi, že mě a nás všechny pozval na toto shromáždění. Chci také poděkovat dnešním řečníkům, zvláště pak dr. Nandymu a Adamu Michnikovi, za osvěžení naší diskuse. Začnu několika poznámkami na úvod.
Uvědomujeme si, že lidstvo ničí tento svět a naše postavení v něm. Rozkládáme lidské společnosti, vytvořili jsme a dále tvoříme svět jen pro menšinu. Nikdo z nás něco takového nemá v plánu. Nikdo se ráno neprobouzí a neříká si: "Myslím, že dnes zničím svět." Všichni se na tomto podílíme, ale nikdo z nás s tím nesouhlasí. Takže jsme chyceni v pasti a hledáme cesty, jak se z ní dostat. Doufám, že setkání jako Forum 2000 a jiná fora nám v tom pomohou.
Stejně jako se všichni do jisté míry podílíme na ničení tohoto světa, můžeme se podílet určitým způsobem i na jeho záchraně. Všichni můžeme vytvořit svět pro všechny. Lze toho dosáhnout uskutečňováním inkluzivity. Domnívám se, že praktikování inkluzivity je naším duchovním cílem v jednadvacátém století. Inkluzivitou ... Měl bych to slovo vysvětlit, protože používáme spoustu slov (např. globalizace a jiná), jejichž významu nemusíme nutně rozumět, a tak nevíme, o čem vlastně mluvíme. Inkluzivitou míním takové chování, které bude vyjadřovat, že naše životy jsou nerozlučně spjaty s jinými, a že cokoliv udělám ostatním nebo s ostatními, se nějak projeví na kvalitě mého života. Jde jen o elegantnější definici zlatého pravidla chování.
Rád bych se vám svěřil s jednou zkušeností z ledna. Byl jsem hlavním řečníkem na panelové diskusi uskutečněné k výročí narození krále a Gándhího. Dva z jejích účastníků pocházeli ze severního Irska. Jeden byl katolík a ten druhý protestant. Společně cestovali po světě a mluvili o míru a harmonii. Každý z nich o těchto věcech však hovořil ze své vlastní perspektivy. Ten protestant řekl, že svezl v autě několik katolíků - v kufru. Katolík vyprávěl, jak chodil do protestantských čtvrtí a zapaloval domy, přičemž doufal, že jsou v nich lidé, které tak zabije. Tito dva muži se dokázali povznést nad to, o čem si mysleli, že je jejich náboženství. Uvědomili si, že je něco spojuje a mohou pracovat na dosažení společného cíle. Podle mého názoru stojí otázka dneška takto: Jak můžeme v tomto světě, dělícím se na trendy fundamentalistické a exluzivistické a sklony k inkluzivitě a porozumění ostatním, podporovat ty druhé, ty jež směřují k hlubšímu a dokonalejšímu porozumění?
Zabíjíme se navzájem a jsme ochotni nechat se zabít kvůli naší kultuře, identitě, kvůli tomu kdo jsme a co jsme. Musíme nastartovat proces, kterým bychom takové myšlení změnili. Legislativa to nezmění. Ustanovení světového hlídacího psa nebo globální policejní síly také ne. Každý z nás má srdce a každý z nás se může hlídat sám. Abychom s tím ale vůbec mohli začít, musíme prozkoumat některé z těchto myšlenek.
V posledních pár dnech jsme hodně mluvili. Pronesli jsme mnoho slov, hovořili jsme o náboženství, o Bohu a o duchovnu. Nejsem si však jistý, nakolik hledáme ve vlastních srdcích to, co potřebujeme, abychom učinili svět lepším místem, abychom vytvořili svět pro všechny.
Dobře vím, že toto pro mě nebylo teoretickým cvičením. Před pár měsíci jsem na Srí Lance cestoval v dodávce plné Sinhálců z jedné vesnice do druhé. Přijeli jsme do místa, kde se lidé připravovali na pohřební průvod. Ti lidé byli Tamilové. Na chvíli jsem pocítil napětí mezi oběma skupinami. Kolem nebyli žádní opravdoví náboženští vůdcové, žádní lidé, kteří by rozebírali ekumenické záležitosti nebo něco takového. Byly tam jen ty dvě skupiny a já jsem zjistil, že bych mohl rychle přijít o život kvůli věcem, kterým jsem vůbec nerozuměl.
Pokud nezačneme hovořit o katolíkovi ochotném zabít protestanta, pokud nebudeme ochotni mluvit s židovskými separatisty, kterým nevadí smrt muslimů a s muslimskými separatisty, jež přejí to samé židům, dostane se nám jednadvacátého století, v kterém já žít nechci. A jelikož je tohle jediná planeta, kterou disponujeme, nemáme jinou možnost. Mohl bych pokračovat, ale nebudu.
Děkuji vám.

Ivan Gabal
Děkuji mnohokrát. Posledním řečníkem dnešního dopoledne... Rád bych požádal o komentář účastnice Studentského fora 2000, studentku Středoevropské univerzity v Budapešti Yael Ohanaovou.

Yael Ohana
Děkuji vám, pane předsedající. Vážení delegáti, dámy a pánové, ze všeho nejdříve bych chtěla vyjádřit, jakým potěšením je pro mne účast na této konferenci a poděkovat vám za příležitost, že se dokonce mohu i ujmout slova.
Tématem této panelové diskuse je Globální civilizace a kulturní identity, a protože já jsem studentský delegát a také mládežnická aktivistka, ráda bych vás seznámila s tím, jak se podle mě tento problém týká mladých lidí. Přesto lze některé obecnější poznámky vztáhnout na všechny věkové skupiny. Dovolte mi, prosím, navrhnout vám malé duševní cvičení.
Představte si průřez cibulí. Člověk si jako první povšimne, že pod vrchní slupkou cibule je další vrstva a pak další a další, atd. Tato jednoduchá analogie ilustruje vícevrstevné pojetí identity, kterou je pro každého člověka složité si vytvořit a žít. Vrátíme-li se zpátky k cibuli, nabízí se nám zajímavé cvičení, jímž se sami sebe zeptáme, co jsou složky naší identity, když každé z nich přisoudíme místo ve slupce cibule. Jak je seřadíme za předpokladu, že ty nejdůležitější umístíme do středu či jádra a ty méně důležité do svrchních vrstev? Na první pohled se to může zdát lehčí, než to ve skutečnosti je.
Kultura je jen jedna ze součástí identity, ale mladí lidé, s kterými pracuji, ji při zmíněném cvičení uvedli pokaždé. Velmi často je považována za ústřední element. Člověka to vede k názoru, že na kultuře opravdu něco je. Podmínky globalizované společnosti a ekonomiky jsou příčinou komplexnějšího vytváření a vědomějšího zprostředkovávání identity. Toto nelze říci o všech mladých lidech, ale rozhodně to platí o těch z Evropy, severní Ameriky a rozvinutých oblastí Asie.
Mladí lidé se už neztotožňují pouze s tradičními náboženskými, sociálními, politickými a kulturními identitami. Identifikují se také s tím, co vidí v televizi, různými subkulturami a svými vrstevníky. Na rozdíl od minulosti se dnes mladým dostává větší svobody v jejich konání a v některých společnostech i lepší možnosti volby, kam se přiřadit. Svět za hranicemi jejich země (a tím pádem i nejrůznější kultury) je jim přístupnější.
Toto jsou pozitivní faktory, jež globalizace v podobě větších příležitostí přináší mladým lidem. Tento proces však v sobě nese i svá rizika: stále více mladých propadá alkoholu a drogám, narůstá počet sebevražd a lidí s poruchami stravování, bezdomovců a těch, kteří riskují vyloučení a marginalizaci jako důsledek nemilosrdné soutěže na světovém trhu práce, a nakonec těch, kteří se setkávají s rasismem a xenofobií. Nemluvím samozřejmě o většině mladých lidí, ale to ještě neznamená, že nejde o problém. Tato situace nám jasně naznačuje, že utváření identity mladých lidí už zdaleka není tak jednoduché. Pokud jsou společnost a sociální vztahy složitější, pak to samé platí i o tom, jak mladí lidé definují sebe sama.
Kultura a nebo lépe řečeno kulturní sebepojetí zastává v tomto procesu stále důležitější místo. To znamená, že dokážeme pochopit, když je mladý člověk členem nějakého jednostranně zaměřeného hnutí. Ať už jde o lidská práva, ekologii, rasovou diskriminaci či např. homosexualitu. Tyto kulturní identity jdou často ruku v ruce s etnickými, náboženskými a národními identitami. Nejsou tedy vlivem globalizace pouze jednou nebo dvěma dodatečnými vrstvami oné cibule, ale též jejími různými tvářemi.
Emocionální přijetí této skutečnosti je nesmírně náročné. Žádný mladý člověk se nechce dostat do situace, kdy si bude muset vybrat mezi totální asimilací a extremismem. Mnozí se při procesu mediace těchto možností sami vyřadí. Pro to existuje několik relativně jednoduchých důvodů. Jedním z nich je fakt, že mladí lidé se odcizili od tradičních národněpolitických procesů a jejich institucí. Tradiční modely chování, které dříve zaopatřila rodina, škola, univerzita, odbory a náboženská komunita, dnes již nejsou tak běžné a nevyskytují se tak často jako v předchozích obdobích moderní historie.
Dalším důležitým důvodem je příval informací, nejčastěji zprostředkovanými médii. Říkají, jak má člověk vypadat, jaký má být, co jíst, jaké nosit oblečení a dokonce co si má myslet. Taková záplava způsobuje, že se mladí lidé snaží o jiné a nutně alternativní definice sebe sama. Potřebujeme přijmout nové pojetí identity mezi mladými lidmi. Takové pojetí, které v sobě nezahrnuje jen mnoho vrstev identity, ale také její mnohotvářnost.
V globalizované společnosti je mnoho rozmanitých identit. Mladí lidé také žijí v multikulturních společnostech a denně se setkávají s něčím nebo někým, kdo nebo co se od nich liší. Jestli se jedná o odlišnost v podobě barvy pleti, náboženství, sexuální orientace či pohlaví není v podstatě důležité. Počítá se odlišnost, jinakost. Když se setkáte s něčím odlišným, začnete si klást otázky o sobě samotných. Váš způsob myšlení se nepatrně změní. Je to trochu podobné morálnímu dialogu, o němž včera mluvil Amitai Etzioni, s tím rozdílem, že tento se odehrává pouze uvnitř vás. Většina lidí se této možnosti bojí.
Když na to přijde, není nikdy lehké se k takovým otázkám postavit či na ně odpovědět. Stabilní kulturní identita, ve výše zmíněném pojetí, může mladým lidem pomoci, aby překonali tento strach a úspěšně a konstruktivně se vyrovnali s odlišnostmi. Pokud se člověk naučí, jak vycházet sám se sebou, je i pro ostatní lidi snadnější vycházet s ním. Do centra pozornosti se dostávají mezikulturní komunikační schopnosti (empatie, solidarita a tolerance složitosti), jež mladí lidé potřebují pro svůj život v globální společnosti.
Jak má ale mladý člověk nabýt tyto schopnosti? A jak má být teorie o nadnárodním občanství, o níž se na této konferenci tak mluví, převedena do praxe bez generace, která by tento úkol už zvládla? Takové otázky si vyžadují víc než pouhou lekci v amatérské psychologii či emoční inteligenci.
Včera mě velmi zaujaly dva příspěvky, které mě přiměly praktickým způsobem přemýšlet o tom "jak na to". Za prvé: Mehmet Aydin vyzdvihl potřebu znovu definovat vzdělávací paradigma, jež převažuje v našich školách, a v kterém už po staletí vězíme. To se totiž řídí téměř výhradně slepou racionalitou. Ve školách se nepochybně nevyučuje tolerance a dvojznačnost. Tu jsem se naučila v semináři organizovaném lidmi z židovského, muslimského, křesťanského a homosexuálního či lesbického prostředí, ve kterém se probírala otázka minorit. Poprvé jsem poznala, co je empatie, když jsem se zúčastnila humanitární akce na pomoc uprchlíkům. Solidaritu jsem pocítila díky silným mezinárodním náboženským přátelstvím. Copak tohle není něco, co bychom měli učit ve školách spolu s jazyky a matematikou? Z pedagogického hlediska neexistuje žádný spolehlivý argument proti zavedení mezikulturních přístupů do školních osnov. Zvlášť když se něco takového praktikuje už 25 let v mimoškolním vzdělání. Pokud vezmeme v úvahu socializační roli školy, mělo by to být dokonce doporučeno.
Za druhé: Miklós Sükösd mluvil o něčem, co nazval "mezigenerační test lásky". Může se generace politiků a akademiků spokojit pouze s tvrzeními o tom, že mladí zdědí budoucnost? Myslím, že se všichni shodneme na záporné odpovědi. Z toho, co jsem řekla, vyplývá, že mladí lidé potřebují být připraveni a naučeni žít v realitě nového světa, utvořit si stabilní kulturní identity a být schopni pokojně vycházet sami se sebou a se svými kulturně "odlišnými" druhy. Toto bych zařadila na první místo mého seznamu generačního dědictví.
Uvědomuji si, že jsem mluvila příliš dlouho a doufám, že ne déle než vám bylo milé. Závěrem bych chtěla položit otázku váženým účastníkům této panelové diskuse, kteří sami pocházejí z různých kulturních prostředí, jak vidí tento problém a co by udělali pro jeho odstranění.

Diskuse

Ivan Gabal
Děkujeme. Nyní otevřeme diskusi; chtěl bych vám jen připomenout, že máme pouhých 25 minut, a tak buďte, prosím, struční. Přihlášený je Karan Singh.

Karan Singh
Děkuji vám, pane moderátore. Rád bych poděkoval mému dobrému příteli Ashisovi k brilantní a podněcující alternativní vizi globalizace, jež nás všechny bezpochyby inspiruje k velmi hlubokému zamyšlení.
Mám dvě poznámky, které vám předkládám k úvaze. Za prvé: Změna nemůže být chápána pouze jako věc vnucená ostatním vítěznými kulturami, jako tomu bylo v minulosti. Mnoho lidí se chce změnit. Když objíždíme voliče, dostáváme se do vesnic, do tzv. tradičních či lokálních kultur. Lidé v nich žijící však nechtějí zůstat takoví, jací jsou. Syn toho starodávného mořeplavce např. možná nechce být mořeplavcem, ale možná touží dát se k námořnictvu. Projevuje se zde generační změna a jestli za nimi hodláte přijít a říct: "Ne, ne, ne, jste cenná kulturně pluralitní součást světového dědictví, a proto se nesmíte změnit," nebudou vás poslouchat. Podotýkám, že to tedy není jen věc vítězů, ale také lidí. Oni chtějí změnu, modernizaci, tekoucí vodu, elektřinu a podobné záležitosti. Tento pohled možná nebyl zdůrazněn ve vaší prezentaci.
Druhá, stručná poznámka se týká vaší předpovědi o ani ne dvacetiletém trvání globalizace. Uznávám, že slova westernizace (nevím, jak jste to přesně pojmenoval) a modernizace se už nesmějí používat, oba procesy však stále probíhají. Nazval byste např. parlamentní demokracii westernizací? Přišla ze Západu, ale dnes jsme zcela jistě největší demokracií na světě, takže patří stejně tak nám jako Západu. Přestože se tedy slova a sémantika mohou změnit, myslím si, že proces globalizace je tak silný, že nezmizí. Jediné, co vlastně můžeme předpovědět je, že globalizace se ujme daleko rychleji, než by kdokoli z lidí sedících v této místnosti čekal.

Ivan Gabal
Děkuji, dalším na řadě je můj kolega pan Sükösd.

Miklós Sükösd
Děkuji, pane předsedající. Před námi leží mnoho otázek a já bych k nim rád stručně přidal další dvě.
První se týká vybíjení živočišných druhů lidstvem, což považuji za ohromně důležitý etický problém. V této době následkem ničení životního prostředí vyhlazujeme jiné živočichy. Někteří vědci odhadují, že 5-10 procent živočišných druhů kvůli lidem mizí z povrchu zemského. Zabíjíme tyto živočichy, a tak bych se chtěl zeptat vážených zástupců světových náboženství a duchovních tradic na jejich názor. Vyhubení božských stvoření a nebo, použiji-li hinduistickou a buddhistickou terminologii, cítících bytostí, je podle mne ten nejtěžší hřích, jaký může lidstvo spáchat. Co si o tom myslí kostel, mešita a synagoga? Pokud něco takového děláme lidem, říká se tomu genocida, což je největší či nejtěžší hřích, jaký lze spáchat. A teď to provádíme celým druhům, jeden druh se takto chová k druhému, ničí genetický materiál této planety.
Druhá otázka se vztahuje k etickému rozměru genetického inženýrství. Vyrábíme nová stvoření. Až dosud to měl na starosti Bůh. Zmiňuji se o tom obzvláště proto, že se nacházíme v Praze, v místě, odkud pochází pověst o Golemovi, z které jsou odvozeny všechny frankensteinovské mýty. Jsem přesvědčen, že špatná věda, o níž byla řeč včera, dělá to samé. Genetické inženýrství mění samotné pojetí o tom, co je člověk. Co je lidské tělo, lidská mysl, lidská duše? Pomyslete na klonování zvířat a během dvou až tří let lidí. Opravdu bych ocenil, kdyby jste nám mohli poskytnout duchovní vedení.

Ivan Gabal
Děkuji. Nyní je, myslím, na řadě pan Weiming Tu.

Weiming Tu
Děkuji vám, pane moderátore. Všichni doufáme, že toto bude jeden plynulý rozhovor a ne mnoho různých rozmluv. V tom smyslu naprosto souhlasím s teorií Sharifa Abdullaha o inkluzivitě. Má otázka však míří na profesora Nandyho, tedy na první z jeho hlavních tezí. Ta by se, myslím, dala shrnout takto: teorie, že tvá budoucnost je má minulost, je imperialistickým, hegemonním a autoritářským přístupem.
Podíváme-li se na situaci ve východní Asii, můžeme více méně prohlásit, že tamní intelektuálové byli víc než sto let oddanými žáky západních učení. Vezměte si za příklad Japonsko: máte tam holandskou, britskou, francouzskou, německou a v poslední době také americkou vzdělanost. Už si tak zvykli na styl, kterému říkáme westernizace nebo modernizace, že se z nich stali jeho hlavní zastánci.
Jak jste řekl, je toto důvod pro hegemonní postoj vědců a racionalistů. V Cambridge, Massachusetts, Paříži či Frankfurtu mnoho zastánců tohoto postoje nenajdete, ale v Tokiu, Pekingu nebo Novém Dillí je už takovou součástí jejich mentality, že se nabízí otázka: jak s tím chcete něco udělat?
Dovolte mi uvést příklad havajského duchovního vůdce, který se tak sžil se západním myšlením, že se stalo jednou z částí jeho komplexního vědomí. Když např. přijeli první misionáři bylo chápání takovéhle: Vy máte Bibli a my půdu. A dnes? My máme Bibli a vy půdu. Jak v takto komplikovaném rozložení moci nakládají křesťané se svými původními prameny a křesťanskou tradicí? Jak se východoasijští intelektuálové staví k osvícené mentalitě, která je do velké míry součástí jejich kulturního prožívání, a jejich původních tradic. Někdy jsou původní tradice vzdálenou ozvěnou, zatímco rétorika, jež formuje myšlenky se ukáže být osvícenou mentalitou. Domnívám se, že vám tento problém není úplně neznámý.

Ivan Gabal
Děkuji, nyní bych rád požádal o komentář Hanse Künga.

Hans Küng
Děkuji, pane předsedající. Původně jsem se chtěl zeptat hlavního rabína, když tu ještě byl. To už bohužel není možné, ale má otázka vlastně míří na všechna tři náboženství.
Domnívám se, že jsme slyšeli skvělé projevy. Moc se mi líbilo, co hlavní rabín řekl o svém setkání s králem Hussainem a o své návštěvě Al Azharské univerzity. Chybělo mi však jedno slovo o míru na Blízkém východě, o tomto velkém konfliktu, z kterého pramení spousta válek a nenávisti. Očekával bych o něm aspoň zmínku.
Mluvil jsem o tom s hlavním rabínem a souhlasil bych s ním, když říkal, že není politik a nechce se plést do politických záležitostí. Nepředpokládám, že by se tři náboženství, ke kterým mluvím, teď přímo politicky angažovala. I tak bych čekal víc od náboženství na Blízkém východě, a to včetně mého - křesťanství.
Základní konflikt v Izraeli a Palestině je ten, že dva lidé si nárokují jedno a to samé území a tyto nároky se zakládají na náboženství. Do velké míry na náboženství. Takže nebudou-li náboženství zřetelně říkat, co je možné, bude válka (ať už horká nebo studená) trvat pořád. A tady, myslím, by měla náboženství hovořit o tom, co je možné, což je víc než politické prohlášení. O tom, že jsme schopni vzdát se určitých práv. Mluvím ke všem třem náboženstvím.
Jsem švýcarským občanem a pečlivým pozorovatelem. Desetiletí jsem učil v Německu. Mír mezi Polskem a Německem a mezi Českou Republikou a Německem by nikdy nebyl možný, kdyby neexistovala vůle vzdát se jistých práv. Když budete pořád dokola opakovat, že máte právo na nějaké teritorium (např. území východního Pruska), mír nikdy nenastane. Vím, že v Německu stále žijí lidé, kteří se s tím nesmířili, ale velká většina ano a ta se vzdala určitých práv.
Copak není možné, aby se i na Blízkém východě všechny strany v zájmu míru vzdaly jistých práv? To by pak umožnilo vymezit některé problémy, související s hranicemi. Židovská Bible není v otázce hranic Izraele moc přesná, zmínky o nich na jednom místě se od těch na jiných místech velmi liší. O této věci by se dalo hovořit, ale to bychom, myslím, museli změnit nejen naše srdce a naši diplomacii.
Nedomnívám se, že by diplomacie, jaké jsme již několik měsíců svědky, mohla někam dospět. Vím, že potřebujeme politickou dohodu. Musím však připomenout, že za smírem mezi Německem a Polskem a Francií a Německem stála z velké míry náboženství. Když prezident Havel uváděl důvody pro mír, byly to většinou důvody náboženské; tak jak to, že nemohou být náboženství na Blízkém východě aktivnější? Je tu s námi bývalý poradce presidenta Anwara Sadata. Myslím, že bylo skvělé, jak odjel do Jeruzaléma bez pouličních bouří a vzdávání se jistých věcí. Byl potom kvůli tomu zavražděn, ale přesto se domnívám, že jeho cesta byla lepší, než cokoliv jiného, s čím jsme se zatím v diplomacii setkali.

Ivan Gabal
Děkuji vám, pane Küngu. Vy a Adam Michnik dokazujete, že zajímavý může být nejen dialog mezi náboženstvími, ale také dialog mezi politologií a náboženstvím. Prosím o komentář pana Mae-Wan Hoová.

Mae-Wan Ho
Děkuji vám za slovo. Chtěla bych, jako vědec a agnostická humanistka, podpořit tezi posledního ranního řečníka o mezigenerační lásce a také biskupa Jonsona v jeho názoru, že tolerance nestačí a že se musíme snažit o pozitivní přijetí "těch druhých". A do "těch druhých" bych zařadila i generace, které se ještě nenarodily a také jiné živočichy. Za důležitou považuji zmínku Mehmeta Aydina o Whitehedovi. Whitehead byl anglický matematik, filosof a organista, který po se kvantové teorii zasazoval o univerzální odpovědnost všeho živého. Proto bych chtěla rozšířit poznámku biskupa Jonsona, o whiteheadské hledisko: Obohacování "těch druhých" je obohacováním sebe sama. A konečně bych ráda pogratulovala Ashisi Nandymu za to, že nastavil zrcadlo provincialismu a bezmyšlenkovitosti dominantní kultury. Konkrétní příklad Nandyho teze můžeme najít v biotechnologickém průmyslu, patentujícím živé organismy a život sám. V první řadě tím dělá ze života zboží. Za druhé, použití špatné vědy, této špatné dominantní vědy, vylučuje všechny ostatní myšlenkové systémy. Genetici různých firem jezdí dnes do třetího světa krást semínka, odrůdy rostlin a též znalosti původních komunit, patentují je jako své vlastní a pak je komerčně využijí. Ba co víc, v rámci tzv. Homogeno diversity projektu, odebírají genetici pod záminkou lékařské péče krev domorodým kmenům, aby v ní, poté co zmrazili buňky, hledali geny kvůli tzv. blahu lidstva, ještě dřív než tyto kmeny v důsledku aktivit oněch korporací vymřou. A toto je samozřejmě zužitkováno farmaceutickým průmyslem.

Hazel Henderson
Děkuji. Ráda bych podpořila vše, co právě načal má přítelkyně profesorka Hoová a připojila krátkou osobní poznámku.
Byla jsem vychována dvěma ateisty v přísně ateistické domácnosti, a to zapříčinilo, že jsem si musela vlastní identitu hledat zkoumáním všech morálních, náboženských a etických tradic. Přišla jsem na to, že když si u všech odmyslíte veškeré podružnosti, najdete něco velmi použitelného - zlaté pravidlo chování, což se vztahuje také na inkluzivitu, o které mluvil pan Abdullah. Nedochází mi však, proč je tak těžké vrátit se k tomuto prazákladnímu typu chápání. Pro mě representuje úctu ke všemu živému, úctu k této planetě a pozemskou morálku, která je nutná, abychom přežili. Já se tedy ptám: Proč není možné vrátit se k jednoduchosti, jež je základem všech velkých náboženství?

Ivan Gabal
Poslední komentář nebo poznámka - pan Evans.

Gareth Evans
Chtěl bych vás seznámit s pár dobrými a pár špatnými zprávami z Austrálie týkajících se tématu ranního zasedání - kulturní identita a harmonie.
Dobrá zpráva je, že multikulturní společnost může skvěle a úspěšně fungovat. V australském parlamentu zastupuji volební obvod nacházející se na předměstí Melbourne. Žije v něm 80 000 lidí, z nichž polovina se nenarodila v Austrálii, v naprosté většině v neanglicky mluvících zemích. Těchto 80 000 lidí pochází ze 140 zemí. Skoro tři čtvrtiny z nich se buď sami narodili v cizině a nebo to platí aspoň pro jednoho z jejich rodičů. Odrážejí každou migrační vlnu ze středozemí, Blízkého východu, jihovýchodní Asie, Číny a Somálska. Je to úžasná komunita, úžasná, co se týče dětí ve škole, úžasná, pokud jde o to, jak se dokázala integrovat, žít, pracovat a nakupovat spolu na tržištích. Viděl jsem ji, každý den s ní žiji a ono to funguje. Je radost zastupovat je v parlamentu. Viděl jsem budoucnost, která funguje.
Jeden z důvodů, proč to funguje, je politika úplného respektování různorodosti kulturních identit lidí, již naše vláda přijala. Idea multikulturalizmu není v Austrálii vyjádřena ani metaforou tavícího kotle, jak ji známe ze Spojených států a dokonce ani oblíbeným přirovnáním k mozaice, která tvoří větší obraz, ale v níž můžete jednoduše rozpoznat různě barevné kousky. Multikulturalizmus přirovnáváme k harmonicky promíchané salátové míse plné nejrůznějších přísad, kde si však každá z ingrediencí zachovává svou vlastní identitu. Svými programy i jinými druhy podpory vláda tyto lidi povzbuzuje, aby si zachovali své oblastní modlitebny, své školy, jazyky a byla v tom velmi úspěšná. V roce 1995 se u nás při příležitosti padesátého výročí OSN konala konference o globální a kulturní různorodosti, které se zúčastnil Boutros-Ghali a ostatní světoví vůdci, kteří náš úspěch uznali.
Špatnou zprávou je, že to všechno zůstává zoufale křehké a bez silného, inteligentního a odpovědného politického vedení se to může zhroutit jako domeček z karet. Dostatečně ilustrující je zkušenost, jakou jsme v Austrálii prodělali v posledních třech letech - možná jste o tom četli.
Jistá žena u nás vede jedno populistické hnutí (podobné jako jinde), které je ze své podstaty rasistické, xenofobní, nesnášenlivé, provinční a plné předsudků. Důvodem, proč dokázalo získat větší politický význam než bylo záhodno, byl naprosto špatný postoj, jaký k němu zaujalo naše politické vedení. Této neslýchanosti bylo poskytnuto pohodlí, pomoc, úleva a podpora. Naši politici z něčeho tak hanebného udělali věc hodnou respektu. říkali, že se jedná o test svobody slova; že jde o reakci na politickou korektnost posledních let; že lidem by nemělo být dovoleno si "nemyslitelné" jen myslet, ale, že smějí říkat "nevyslovitelné" a možná do jisté míry "nemyslitelné" uskutečňovat.
Lidé v mém obvodu se tak poprvé za dobu, co jsou v Austrálii, setkali s předsudky, ponižováním, obrázky na zdech a urážkami. Byly to jen drobnosti. Nejednalo se o žádné velké otevřené násilí, žádnou dezintegraci ve fyzickém slova smyslu, ale o vážný psychologický útok na atmosféru harmonie.
To vyvolalo jistou reakci. Političtí činitelé a zástupci místních samospráv pochopili, že byli k tomuto hnutí přespříliš tolerantní a ono díky tomu nebylo v minulých volbách konaných před pár dny zdaleka tak úspěšné.
Chci jen říci, že politici mají obrovskou odpovědnost, aby nové globalizované prostředí fungovalo správně. Prostředí, v kterém bude stále větší roli hrát populační migrace, míchání kultur a potřeba zachovat a ochránit tyto kultury v kontextu širší národní jednoty a mezinárodní harmonie. Na hlavy politiků zde i jinde v tomto regionu padá nesmírná odpovědnost, aby pochopili, co se děje a pak podle toho i správně jednali: důsledně, inteligentně a odpovědně. Když se tak nestane na politické úrovni, můžeme v brzké době očekávat sociální disharmonii.

Ivan Gabal
Děkuji mnohokrát panu Evansovi a teď bych chtěl požádat pana Ashise Nandyho, aby se za dvě minuty vypořádal s celou řadou otázek.

Ashis Nandy
Naštěstí si některé z těch otázek i samy odpovídají, takže to nemusím dělat já. Nakonec ale možná pár myšlenek zdůrazním.
A. Svědectví pana Friedlandera. Myslím, že naše doba se dá nazvat "Dobou svědectví". Svědectví si však vyžaduje dvě věci: 1. schopnost naslouchat nejen oběma ušima, ale i třetím uchem, jak to pojmenoval jeden psychoanalytik. Jsme ochotni naslouchat? Tu otázku pokládám sám sobě. 2. Co se týče svědčícího člověka, myslím, že my jako intelektuálové (a pravděpodobně i ostatní) nemusíme cítit povinnost a odpovědnost podporovat kategorie mocných a bohatých. Tyto kategorie se o sebe umí postarat samy; je však naší odpovědností svědčit pro slabé. I když asi pokorní kvůli nám nezdědí tuto zem, můžeme jim aspoň pomoci přežít, a to by nám jako svědkům mělo stačit.
B. Souhlasím s tím, že kultury si od sebe navzájem některé věci vypůjčují. Existují ale dva způsoby jak si vypůjčovat. Prvním ze nich je přejímání na základě vlastního rozhodnutí a tím druhým je přejímání z nedostatku jiné možnosti. Většina lidí si dnes spojuje chilli více s Indií, než s Mexikem, odkud původně pochází. To je normální, přirozené přejímání plynoucí ze svobodné vůle kultur. Jsou však i jiné typy kultur. Věřím, že v té či oné podobě, díky toleranci odlišností, 1800 dialektů, 20 000 kast, 15 národním jazykům (dnes možná již 22) se Indie sžila s odlišnostmi. Indie umí žít s různorodostí, a to je také jedna ze skromných definic demokracie. Takže v tomto smyslu k nám demokracie nebyla importována, ale přišla zevnitř. Vnější instituce mohou být druhotné, nevím.
C. Vymírání kultur a živočišných druhů. Myslím, že toto pramení z preparátorského postoje, jaký často ke kultuře zaujímáme. Vzpomínám si na jeden z nejsmutnějších dnů mého života, když jsem v muzeu holocaustu v Los Angeles spatřil místečko, kterého si většina lidí nevšimne. Obvykle jsou v podobných muzeích povinné fotografie komínů a mrtvých. A tady v Los Angeleském muzeu holocaustu bylo místo, kde byly vystaveny artefakty, které nacisti posbírali po židovských komunitách. Na cedulce stálo, že byly shromážděny pro připravované muzeum vyhynulé rasy. Když jste hotovi s vybíjením nějakého druhu, pak jako preparátor shromáždíte to, co z kultury zbylo a postavíte muzeum vyhynulé rasy. Jakkoli patologické se nám takové myšlení může zdát z odstupu, není nám úplně cizí. Je součástí našeho světa a kultury.
Nedomnívám se, že všechno vyřeší tolerance. Toleranci potřebujeme, avšak nejen ji. Chce to něco víc a mě nenapadá nic lepšího než určitá forma pochopení sebe sama, což není pouhá tolerance ve svém vlastním zájmu. Musíme porozumět ostatním a vést s nimi efektivní dialog. Protože ti ostatní nejsou jen ostatními, ale také námi samými.
Zjistil jsem, že na Srí Lance mají buddhisté hinduistickou svatyni uvnitř té své. Když jsem se jich zeptal, co dělá uvnitř buddhistického chrámu hinduistický, vysvětlili mi, že s hinduistickými bohy se dá obchodovat, kdežto buddhističtí jsou na to moc nezemští, upjatí. Když těm prvním dáte správný úplatek, mohou pro vás něco udělat. Na Srí Lance probíhá smutná občanská válka, v které už zahynulo na 40 000 lidí. Hodně sinhálských vojáků, kteří bojují s nebezpečnými hinduisty na severu, si před bojem dojde do hinduistických chrámů pro požehnání od hinduistických bohů.
Napadá mě jeden slavný Gándhího výrok: Jsem hinduista, muslim, křesťan a žid a vy také. Když jsem byl v Izraeli, s určitou bolestí jsem zjistil, že se tam snaží vymítit z hebrejštiny všechna arabská slova. Judaismus a islám vyrostli tak blízko sebe, že v jistém základním slova smyslu jsou si židé a muslimové velmi podobní, jsou navzájem propojeni. O takovém druhu multikulturalismu jsem mluvil.