Čestná vystoupení 13. října

Hans van den Broek
Pane prezidente Havle, paní Clintonová, ministři, vaše excelence, dámy a pánové, jsem velmi poctěn a velmi vděčný za tuto příležitost říci několik slov o výzvách, jimž Evropa čelí s nadcházejícím jedenadvacátým stoletím. Poněvadž jsem se nemohl zúčastnit včerejšího zajímavého zasedání, je velice dobře možné, že budu místy něco opakovat. Dovolte mi však poděkovat vám za vaše srdečné pozvání, abych zde dnes promluvil.
Pane prezidente, chápu, že naším dnešním tématem je globalizace. Je banální pravdou, že dnes žijeme v globální vesnici pokud jde o finance, obchod, média a lidská práva. Z našeho pohledu je globalizace nezvratná - technicky i finančně. Liberalizaci obchodu, zboží a kapitálu se nelze bránit, aniž bychom smrtelně vážně ohrozili světovou prosperitu. Přesto existují hlasy zpochybňující tento proces.
Mám pocit, že je zajímavé podívat se na historii Evropské unie z hlediska současné debaty o globalizaci. Před padesáti lety byla Evropa zdevastována po druhé ničivé evropské válce a otcové zakladatelé Evropské unie, Schumann, De Gasperi a Adenauer, byli odhodláni vytvořit nový politický systém, který by znemožnil byť jen pomýšlet na užití síly k řešení sporů mezi státy. Jejich vize sjednocené, politicky a ekonomicky nezávislé Evropy, kde se vlády zabývají rostoucím počtem otázek a kde mohou občané volně cestovat bez nepohodlných hraničních kontrol, se stala z velké části realitou. A pokud to tak mohu říci, příběh Evropské unie je v tomto ohledu příběhem
pozoruhodného úspěchu ve vývoji jedinečného systému integrace států založených na zásadách demokracie, tolerance a solidarity. Neměli bychom však zapomenout, že otcové zakladatelé museli při svém úsilí o spuštění ambiciózního projektu bojovat s úzkoprsými nacionalistickými a protekcionistickými hlasy. Pokud šlo o rozumnost spojování ekonomických zdrojů a otevírání trhů, o odstraňování bariér obchodu a rozvíjení společných politik, panoval zde značný skepticismus. Naštěstí však vizionáři zvítězili a výsledky hovoří samy za sebe.
Dnes je Unie zónou míru, stability, svobody, prosperity a sociální spravedlnosti. Máme nejrozsáhlejší jednotný trh na světě, jsme významnou silou volného obchodu a jsme také největším poskytovatelem rozvojové a humanitární pomoci na světě. Ano, můžeme prohlásit, že Evropská unie je rovněž kotvou stability v nynější globální finanční krizi. Blízká vyhlídka uvedení jednotné měny, eura, pomohla EU vzdorovat bouři, která zasáhla finanční trhy. Přesto přese všechno však zajisté není na místě jakákoliv samolibost. Musíme být nadále velmi ostražití a vytrvale se snažit o prosazování zdravých ekonomických a fiskálních politik, neboť tyto jsou bezpodmínečně nutné k tomu, aby mohly být udržovány politiky sociální a kohezní. Jako další logický krok po dokončení vnitřního trhu bude euro známkou výrazného prohloubení procesu integrace. S ohledem na zdravé veřejné finance - nízkou inflaci, nárůst investic, ekonomický růst a zaměstnanost v Evropě - bude prospěch pociťovat celá globální ekonomika.
Před námi leží další velká výzva: tou výzvou, jíž Evropská unie čelí, je rozšíření. A protože jsem komisař zodpovědný za rozšíření v Evropské komisi, zdá se mi správné, abych zde v Praze řekl několik slov o stavu tohoto procesu.
Jsem zvláště potěšen, že minulý týden ministři zahraničí Unie odsouhlasili započetí zásadních jednání o řadě okruhů politik s několika zeměmi, včetně České republiky. Věřím, že to pro lidi v kandidátských zemích bude znamenat pozitivní signál o našem odhodlání učinit v otázce rozšíření konkrétní posun vpřed. Hlavní rozhodnutí o naší strategii rozšiřování byla přijata loni v prosinci na zasedání Rady Evropy v Lucembursku. Nyní jsme zabráni do tvrdé práce, abychom zajistili úspěšnost této strategie. Pokud se týče kandidátských zemí, budou muset pokračovat ve svých vesměs impozantních politických a ekonomických reformních snahách a sladit rétoriku s realitou. Naproti tomu EU musí pokročit ve svých vnitřních reformách, aby se připravila na onu rozšířenou Unii. V tomto kontextu vítám prohlášení designovaného kancléře Gerharda Schrödera, že rozšíření a vypořádání se s otázkami v naší Agendě 2000 budou ústředními motivy německého předsednictví v první polovině příštího roku.
Mimochodem, Agenda 2000 je základem vlastní politiky a institucionální reformy Unie po přelomu století. Vyřešení rozvoje politik Unie zaměřených kupříkladu na ekonomickou a sociální kohezi, vytvoření podmínek udržitelného růstu a zaměstnanosti, zefektivnění vnějších vztahů a zahraniční politiky Unie a ustavení budoucího finančního rámce Unie, toto vše v kontextu nadcházejícího rozšíření. A tato rozšířená Unie přinese novou dynamiku. Jde o investici do míru, stability a prosperity pro lidi v rámci celého evropského kontinentu i mimo něj. A prostřednictvím konsolidace demokracie a stability ve střední a východní Evropě by rozšíření mělo zvýšit bezpečnost také východních sousedů Unie.
Přistoupení více než 100 miliónů lidí z rychle rostoucích ekonomik k Unii povede k oživení investic a obchodu a tento ekonomický prospěch pocítí rovněž sousední země, včetně Ruska a Ukrajiny. Na rozšíření Unie lze tudíž pohlížet jako na rozšíření evropské zóny stability směrem na východ. Toto prohlubování a rozšiřování Evropské unie, symbolizované zejména eurem a plánovaným přijetím nových členů, také posílí roli a odpovědnost Unie při řešení globálních záležitostí. V tomto ohledu velice vítám tuto konferenci coby ilustraci toho, jak jedinečným způsobem může přispět Česká republika. Jako dlouholetý návštěvník Světového ekonomického fóra v Davosu, kde je člověk často zatažen do podrobných diskusí o politických a ekonomických tématech, jsem rád, že jsem zde v srdci Evropy, v Praze. Díky osobnímu úsilí a reputaci jednoho z nejproslulejších státníků, prezidenta Havla, můžeme dát dohromady skupinu tak skvělých lidí, abychom projednali záležitosti, jež ovlivňují celý náš svět. To mě utvrzuje v přesvědčení, že rozšíření Evropské unie je více než jen pouhý politický či ekonomický proces. Je to další mezník ve vývoji naší stávající civilizace.
Pane prezidente, zdá se mi, že v pozadí současné mezinárodní finanční krize se nacházejí dva druhy problémů, s nimiž se musíme vypořádat - krize komplexnosti a krize globální autority. Narůstající složitost souvisí se dvěma obrovskými silami, které jistě způsobí desetiletí masivních celosvětových změn, z nichž podle mě zatím pozorujeme jen počátky.
První silou je síla demografie. Světová populace vzroste v průběhu první poloviny příštího století z dnešních 5,5 miliardy na nějakých 8 až 9 miliard. Tyto miliardy navíc bude třeba nakrmit, bude třeba poskytnout jim bydlení, postarat se o ně, vzdělat je. Jsou oprávněny chovat naději v obstojný a slušný život. Sociální napětí se bude násobit, zejména pokud se světu nepodaří výrazným způsobem zintenzívnit boj proti chudobě. Je evidentní, že to bude vyžadovat zvýšené společné úsilí v řešení celoplanetárních problémů životního prostředí na všech frontách a úrovních, v zabraňování globálních změn klimatu, v řešení problémů znečištění a vyčerpávání zdrojů a regionálních problémů, jako například odlesňování a nedostatku vody.
Druhou silou je radikálně odlišná světová ekonomika, která se nyní formuje. V jejím jádru pak nízkonákladové telekomunikace a počítačové technologie reorganizují výrobu a logistiku po celém světě, což umožňuje obchodovat službami na velké vzdálenosti a plně uvolňuje sílu globálních financí. Na základě nynějších trendů by nejpozději v roce 2010 měl hodinový telefonní rozhovor mezi Prahou a New Yorkem stát méně než jeden dolar. Tato nová světová ekonomika přinese nebývalé příležitosti, nové produkty, nové trhy a nové způsoby, jak lidem umožnit, aby projevili vlastní iniciativu. Rozvojovému světu nabízí nejlepší příležitost k dosažení takového typu růstu, kterého je třeba k nápravě neudržitelné nerovnováhy na dnešní planetě, kde 20 procent lidí spotřebovává 80 procent veškerého zboží a služeb.
Nicméně, demografická krize a nová globální ekonomika vytvářejí intenzívní tlak na všechny typy institucí. Politikům a státním úředníkům připadá stále složitější udržet krok s tempem změn. Tradiční veřejné instituce jsou celkem vzato uvězněny v hierarchických strukturách, které nejsou stvořeny pro nový svět, do něhož jsme vstoupili. Národní státy jsou vystaveny rostoucímu nátlaku coby teritoriální jednotky. Zpytování svědomí v souvislosti se současnou mezinárodní finanční krizí je velmi pravděpodobně pouze jedním aspektem rozsáhlejší krize autority ve věku narůstající komplexnosti. Ozývají se hlasy volající po nějaké regulační kontrole mezinárodních finančních trhů. A zdálo by se, že navýšení finančních prostředků MMF má značnou podporu. Avšak v tomto prostředí je zřejmě spíše třeba důkladnějšího opětovného uvážení globálního vládnutí, jež zahrnuje nové způsoby celoplanetární spolupráce a jež se bude muset odpoutat od starých osvědčených koncepcí. Je rovněž nezbytně nutné, abychom měli na paměti, že jsou to sami občané, kdo se nachází v jádru globalizovaného světa. Je klíčové, aby se účastnili rozhodování a aby existovaly srozumitelné struktury, které jim umožní plně se podílet.
Další rozvoj Evropské unie se může odehrát pouze se souhlasem jejích občanů, kteří musejí být informováni a zapojeni do těchto aktivit. 24. října se neformálně setkají hlavy států a předsedové vlád členských zemí EU, aby projednali, jak více přiblížit Evropskou unii jejím občanům a jak zajistit, aby EU věnovala více pozornosti sdílení svých politik s občany. Nové informační centrum, jež jsem měl to potěšení otevřít přibližně před hodinou v Praze, je pro lidi v tomto městě malým krokem správným směrem, aby se lépe obeznámili s Evropskou unií. Měl bych rovněž zdůraznit, že Evropská unie a Spojené státy sehrají klíčové role při spolupráci na reformě existujících institucí a návrhu nových relevantních struktur pro 21. století. Prezident Clinton učinil mnoho pro zlepšení transatlantických vztahů a připomněl nám, že když USA a EU úzce spolupracují, pak skutečně dosahujeme výsledků. Platí to také opačně - pokud nespolupracujeme, jsme mnohem méně efektivní a úspěšní.
Pane prezidente, chápu, že ta spousta témat, jichž jsem se toliko letmo dotkl, budou předmětem dalších dnešních diskusí, a proto se nebudu pouštět do větší hloubky. Namísto toho bych rád učinil několik poznámek týkajících se oblasti, o níž se domnívám, že je ztělesněním problému globalizace, a která nám shodou okolností v poslední době zabírá hodně času. Všechny nás znepokojuje vážnost situace v Rusku a její dopad na země střední a východní Evropy. Zatím byl tento vliv omezen natolik, že ve většině zemí je obecně zdravá makroekonomická situace a obchodní toky byly z velké části přesměrovány na trhy západní Evropy, takže země jsou méně závislé na ruském trhu. Minulý pátek se v Moskvě sešel prezident Evropské komise, pan Santer, s premiérem Primakovem a znovu zdůraznil závazek Unie rozvíjet strategické partnerství s Ruskem. Budeme Rusko podporovat v záměru provádět jeho sociální, ekonomické a tržní reformy. Ovšem v krátkodobém horizontu je nezbytné obnovit důvěru v Rusko tím, že bude přijata řada podstatných opatření například k restrukturalizaci bankovního systému a stabilizaci rublu. Z naší strany jsme nabídli přesměrovat pomoc EU tak, aby byla zaměřena na aktuální potřeby Ruska. Doufáme v dokončení balíčku před summitem s prezidentem Jelcinem, který je naplánován na 27. října. Cílem Unie je pomoci Rusku provést věrohodnou změnu, která povede ke skutečné a vytrvalé transformaci. Rusko potřebuje naši nepřetržitou podporu a povzbuzení ke sledování reformní cesty, a to jak při vytváření stabilních demokratických struktur, tak při směřování k sociální tržní ekonomice. Úkol přebudovat Rusko je o mnoho těžší než tomu bylo v případě České republiky či například Polska. Je to částečně tím, že v Rusku je méně živých vzpomínek, jež by mohly být vodítkem v tomto procesu, a částečně je to prostě velikostí země. Přechod ke stabilitě a prosperitě bude vyžadovat čas, má-li se odvíjet tak, aby byl trvalý a opravdový. Dozvěděl jsem se, že první dáma, paní Clintonová, se ve svých poznámkách bude zmiňovat o občanské společnosti a demokracii. Dovolte mi učinit v tomto ohledu jen stručné poznámky týkající se nejbližšího souseda České republiky, Slovenska.
Vřele vítáme demonstraci pevného odhodlání slovenského národa k demokracii a jeho vůli využít jej jako příležitost k nastolení změny v politickém životě v jejich zemi. Oceňujeme vysokou volební účast a občanské a pokojné chování, ale nyní velice doufáme, že Slovensko co možná nejdříve plně využije této vzniklé příležitosti ke zlepšení demokratického klimatu. To přivede Slovensko o mnoho blíže k Evropské unii, neboť jádrem Evropské unie je právě demokracie a občanská společnost.
Na závěr mi dovolte zopakovat výzvu k novému myšlení, které se vypořádá s novými globálními záležitostmi, jimž všichni stojíme tváří v tvář. Není třeba pesimismu, ovšem za předpokladu, že budeme demonstrovat politickou vůli čelit výzvám, jež nám předkládá čím dál složitější svět, a problémům globálního vládnutí. Pokud se jedná o Evropskou unii, zásady, na nichž je Unie postavena - demokracie, tolerance, integrace, solidarita - přestály zkoušku času a jsem si jist, že Unie je schopna přizpůsobit se novým globálním změnám a nadále vystupovat coby kotva stability evropského kontinentu. Nyní je na čase, aby se společně se svými partnery Evropa stala spoluarchitektem spravedlivého mezinárodního ekonomického řádu, aby se ukázalo, že globalizace může podpořit pokrok a kolektivní bezpečnost celého lidstva. Mnohokrát vám děkuji.

Jří Musil
Děkuji vám, pane van der Broeku, za váš projev a zejména za vaše slova o krizi složitosti a za to, co jste řekl o vládách tohoto světa. Pro toto fórum je to velmi důležité. A nyní bych chtěl dát slovo vám, paní Clintonová. Jsme opravdu rádi, že se vaše plánovaná návštěva Prahy uskutečnila a těšíme se na vaše slova.

Hillary Clinton
Děkuji. Považuji si za čest být zde a chtěla bych poděkovat prezidentu Havlovi za to, že svolal Forum 2000 k dalšímu pozoruhodnému shromáždění. V době sametové revoluce prý po celé Praze visely plakáty hlásající: "Havel na Hrad". A tak jsme tady na Hradě a spolu s prezidentem Havlem se zamýšlíme nad tím, jaká nás čeká budoucnost. V poezii ani v próze neučinil nikdo pro šíření poselství svobody a demokracie po světě víc než prezident Havel. Nikdo se tolik nesnažil vypiplat občanskou společnost a udržet naši pozornost na reálných otázkách, před nimiž na konci tohoto století stojíme. Nabádá nás, abychom svoje životy žili ne jako konzumenti, ale jako občané, jako bytosti rozdílné a oduševnělé. A nikdo neudělal více pro to, aby se tento hrad stal místem pro shromáždění jako je toto, na nichž lze diskutovat o idejích a kde si my všichni můžeme klást obtížné otázky o tom, jakou že společnost a jaký svět bychom rádi pomohli vybudovat.
Scházíme se zde dnes, abychom hovořili o globalizaci a já vím, že na toto poněkud dlouhé slovo reagují různí lidé různě. Někdy je dokonce obtížné definovat, co si pod ním představujeme. Technický rozvoj a změny v hospodářství nám nesporně pomáhají ujasnit si, co rozumíme globalizací. Vidíme, jak rychlá doprava a spoje ovlivňují náš každodenní život. Víc než kdy předtím jsme navzájem propojeni a řekla bych, že na sobě navzájem i více závisíme. A jak tomu bylo při všech velkých změnách v historii, někteří jsou velkými zastánci globalizace, ať již ji dokáží definovat či nikoli, jiní zas jejími velkými odpůrci, ať již ji dokáží definovat či nikoli. Takové rozhovory jako ty, které vyvěrají z tohoto fóra, jsou tedy nesmírně důležité. Musíme spolu více hovořit přes linie, které nás až příliš často oddělují, abychom mohli nejen definovat, co se v našem dnešním světě děje, ale také abychom dokázali nasbírat vůli k uchopení sil, které jím hýbou a k jejich obrácení tam, kde to bude ku prospěchu našemu společnému lidství.
Je zvlášť příhodné činit tak na rozhraní tisíciletí, a proto ještě jednou vzdávám dík prezidentu Havlovi a pořadatelům Fora 2000 za to, že zvolili právě toto téma a právě letos. S manželem jsme se také nad miléniem hodně zamýšleli. Víme, že přijde tak jako tak. Víme, že jeho příchod budou provázet velké silvestrovské oslavy buď v roce 1999 nebo 2000 podle toho, jak si jej definujeme. Víme, že někteří podnikatelé budou nabízet výrobky na způsob "zubní pasty tisíciletí" nebo "bonbonů tisíciletí," aby bylo jasné, že tento historický mezník, který nikdo z nás vícekrát nezažije, má sám o sobě a pro sebe nějaký význam. Co však k tomuto mezníku sami přidáme a jak jej přesněji nadefinujeme nám třeba pomůže při řešení některých úkolů, jimiž se zabýváte na tomto foru.
Ve Spojených státech jsme si pro diskuse o miléniu zvolili motto: "Važme si minulosti, mysleme na budoucnost". A když se nad oběma aspekty tohoto tématu zamyslíme, pak nelze ocenit minulost a přitom před ní zavírat oči. Včera večer zazněly v katedrále četné zmínky o století, je právě končí. Žádnou čest si neprokážeme, pokud nebudeme dost realisty, abychom si přiznali všechno to nesmírné násilí a zklamání, jež nám toto století přineslo spolu s velkým pokrokem. Ocenění naší minulosti si tedy od nás žádá nelhat si o ní. Snést pohled na to, kde jsme byli a kdo jsme, abychom lépe žili v současnosti a vysnili si lepší budoucnost. Skýtá nám to teď příležitost promyslet si, co bychom učinili, pokud by se nám dostalo možnosti nahlédnout do budoucnosti, v níž bychom dokázali soustředit politickou vůli, vytvořit instituce a poskytnout příležitost každému, v každé společnosti, aby pocítil, že i on se podílel nejen na vymýšlení, ale i vytváření vlastní budoucnosti.
Jsou mezi námi teď na konci století a tisíciletí také pesimisté, byli tu v každém dějinném období, ale především na konci těchto období. Ohlédla jsem se zpět a přečetla si něco o konci prvního tisíciletí a o mýtu panické hrůzy, v ní se prý lidé tady v Evropě vzdávali majetku a uchylovali se do kostelů v očekávání konce světa. V desátém století žil také poněkud podivný mnich jménem Raoul Glauger. Ten neustále varoval své okolí před hrozící zkázou. Měl dosti pošramocenou pověst - byl vyhnán z několika klášterů, ale vždy nalezl posluchače. Vždy se našli lidé, kteří byli hotovi uvěřit nejhoršímu o sobě a své budoucnosti. Země se nezbortila, jak předvídal, šířily se však obavy jako vždy v dobách změn. Je tomu tak i dnes, kdy jsou sdělovací prostředky plné zmaru a zkázy a popřávají sluchu těm, které více láká malovat pesimistickou budoucnost nežli hledat, jak společně dospět k realismu a optimismu. Dokonce i v oné dávné minulosti docházelo ke změnám, které sice vycházely z takzvaného temného věku, udaly však tón tomu, co mělo přijít později. Šířila se gramotnost, objevily se řemeslnické cechy, byly založeny nové university a vznikly nové církevní řády. Nejen v Evropě, ale i v jiných světadílech začaly klíčit představy o budoucnosti a o cestách k jejímu uskutečnění.
Dnes, na konci velmi odlišné doby, stále ještě stojíme před některými otázkami, které jdou ke kořenům toho, co jsme my lidé zač a jak se definujeme, jaké máme mezi sebou vztahy a zda jsme s to vzchopit se k vytvoření lepší budoucnosti. Po světě je mnoho důvodů k optimismu a také mnoho důvodů k pesimismu. Je však zřejmé, že ať již dokážeme definovat globalizaci či nikoli, ona tu zůstane. Není cesty zpět. Nelze obrátit tok času, vypnout počítače, odpojit Internet, zrušit leteckou dopravu, zabránit sdělovacím prostředkům v přenosu poselství jiných kultur do odlehlých koutů světa, kde o nich nikdy předtím nic neviděli a neslyšeli.
Vzhledem k tomu, před čím stojíme, je tedy naším údělem klást si některé nepříjemné otázky po tom, jak zkrotit tyto síly globalizace a řešit velké úkoly, s nimiž bylo lidstvo odedávna konfrontováno. Přinese globální ekonomika národům růst a stabilitu? Zlepší život a možnosti všech obyvatel světa nebo jen těch z nás, kteří máme to štěstí být v tomto pohádkovém sále, nás, kteří umíme pracovat s informacemi a orientovat se na cestě tímto novým světem? Pomůže nám zlidštit sama sebe a jeden druhého? Učit se jeden od druhého? Nebo nás ještě více rozežene do našich úzkých, jednostranně deklarovaných identit, jimiž se chceme chránit před okolním světem? Vyvolá úprk k patě hospodářského žebříku? Vyčerpáme své zdroje? Budeme se dívat, jak naše jedinečné kultury převálcuje jednodimenzionální kultura spotřeby? Jak naši duchovnost vystřídá nutkavý materialismus? Stáhneme se dovnitř? Nebo strach z neznáma, který je vždy přítomen, když uvažujeme o budoucnosti, vybují v mor rasismu, nativismu a xenofobie?
Věnujete-li chvilku úvaze, jak si populární kultura představuje budoucnost, není to pěkný pohled. Většina současných filmů demonstruje náš vrozený strach z toho, co přijde. Apokalyptické vize, v nichž přežije jen hrstka. Celá města, jež mohou přežívat jen pod poklopy, protože jsme vyčerpali přírodní zdroje. Dokonce dosud ani nemáme populární obraz onoho nového světa, který, jak doufáme, jsme s to vytvořit.
Jakou to vizi budoucnosti si tedy dnes troufáme představit? Doufám, že z rozhovorů, jako je tento zde a jiné, k nimž dochází po celém světě, se odvine realistická inventura globalizace. Sama o sobě není ani dobrá, ani špatná. Sama o sobě nám skýtá obrovské možnosti, jen když se odhodláme řešit své problémy. Tak jako v každé jiné době musíme vzít svět takový, jaký jsme dostali, nikoli jaký bychom jej chtěli dostat, v příliš optimistických nebo pesimistických barvách. A musíme vytvořit podmínky, v nichž se demokratický stát stane ještě určitější normou, aby se všem občanům dostalo jejich dílu budoucnosti. V němž svobodný trh bude k prospěchu všech a nikoli jen privilegované hrstky. A v němž bude kypící občanská společnost vychovávat svobodné a aktivní občany, kteří vtisknou konečnou podobu našemu společnému lidskému údělu v příštím tisíciletí.
Často si společnost představuji prostinkou metaforou jako trojnožku. Jedna noha je stát, druhá hospodářství a třetí občanská společnost. Zjevně nelze usednout na stoličku, která má jen jednu nebo dvě nohy, ani na takovou, která má jednu nohu delší nebo kratší než ty ostatní. Potřebujeme zkrátka tři pevné a vzájemně vyvážené nohy. Musí se navzájem podpírat. A zamyslíme-li se takto nad úkoly, před nimiž stojíme, není tak těžké přijít na to, čeho je třeba, aby tyto tři instituce a struktury byly v nadcházejících letech dost pevné, aby unesly společnost.
Právě jsme vyslechli velmi výmluvný popis některých aktuálních problémů globální organizace, takže nehovoříme o vládě pouze ve smyslu jednotlivých států, ale o tom, jak dovést globální rozhodování na další stupeň. Jak vytvoříme instituce, které nám umožní účinné zvládnutí hospodářských krizí, globálního kapitalismu a dalších problémů. Jak přebudujeme takové mezinárodní instituce jako MMF a Světovou banku, aby vznikly nové finanční architektury, jež nahradí ty, které byly založeny před více než padesáti lety v Bretton Woods. Víme, že stát je podstatnou součástí silné společnosti, která umožní lidem využít všeho, co jim nadělil Bůh, a přesto jsme v mnoha částech světa a zvláště v mé vlasti zhruba v posledním desetiletí zažili trvalý útok na stát, jakoby zrušení či oslabení státu mělo vytvořit podmínky, v nichž by lépe prospívala lidská podnikavost a svoboda jednotlivce. To je podle mého názoru omyl, který, jak doufám, s koncem tohoto století odložíme. Potřebujeme silný a aktivní stát, ani utlačovatelský,ani slabý, stát schopný řešit problémy svých občanů a vytvářet veřejné statky k užitku těchto občanů.
Podobně i v hospodářských otázkách jsou velcí kritici a velcí zastánci volného trhu. Oba postoje zřejmě přehánějí buď schopnosti trhu, nebo jeho nedostatky. Připravujeme se na pokus vnést do globálního trhu některá pravidla a předpisy, které nám umožní těšit se z jeho přínosů, aniž bychom trpěli jeho excesy. Na této frontě nás čeká mnoho práce. Je zde mnoho obtížných otázek, jak nejlépe strukturovat a vytvářet státní a hospodářské instituce, které připraví cestu k lepší budoucnosti.
Několik minut bych chtěla věnovat třetí noze oné stoličky, totiž občanské společnosti a občanskosti. Prostoru, který vyplňuje mezi státem na jedné straně a hospodářstvím na druhé. Právě v tomto prostoru se žije život. Hospodářství není samo o sobě cílem, nýbrž prostředkem k nějakému cíli. Má vytvářet dostatečné bohatství, aby lidé mohli užít to, co je na životě nejlepší. Stát není cílem o sobě, nýbrž prostředkem k nějakému cíli. Má nám pomoci se organizovat, abychom měli svobodu a individuální prostor ke sledování vlastních zájmů. V tomto prostoru občanské společnosti se nachází rodina a náboženství, zájmové organizace, umění a kultura a školství, a co je nejdůležitější, je učilištěm, které z lidí dělá občany. Hospodářství skýtá zaměstnání a příjem, ale hospodářská činnost sama nemůže vytvořit etiku práce, kterou si žádá kapitalismus. Může vytvořit spotřebitele a výrobce zboží, nikoli však občany.
Ani samotný stát nemůže vytvořit občana. Tento náročný úkol zvládne pouze občanská společnost. Při svých cestách po světě jsem se přesvědčila, jak zásadní je tato složka pro naši představu budoucnosti, v níž všichni doufáme. Viděla jsem, co se stane s lidmi, jejichž duch byl zlomen, jejichž hospodářství přišlo na buben, jejichž vlády potlačovaly projevy ducha. Také jsem však viděla, jak je přesvědčení a vzájemná podpora mohou pozvednout k obnově vlastního života a rodiny.
Zamyslíme-li se nad úkoly, před nimiž stojíme, nelze nevidět nutnost rozvoje občanské společnosti, vytváření příležitostí pro to, aby se z lidí stávali občané současného světa. Bez silné globální společnosti nemůže být silné, udržitelné globální hospodářství. Existuje několik prostých metod, jak se dělají občané. Je snadné je popsat, avšak velice těžké uplatnit. Je nutno investovat do lidí, tedy do vzdělání a zdravotní péče. To znamená vytvářet struktury, které si cení všech, ať pocházejí z náboženských, rasových nebo národnostních menšin. Znamená to, že pohlédneme-li na občanskou společnost v kterékoli z našich zemí tak, jako já hledím na tu svoji, jasně uvidíme, kde neinvestujeme dost a kde je třeba přidat. Kdekoli jsem svědkem, jako před několika málo dny v Bulharsku a předtím na mnoha místech světa, velkého úsilí o přechod k plně demokratické funkční vládě a silnému hospodářství, vidím zároveň, jak v jednotlivcích a v nevládních organizacích sílí poznání, že mají také svou roli. Práce odvedená při nedávných volbách na Slovensku do značné míry vděčí za svůj úspěch tomu, že tolik tamních lidí pochopilo, že nevládní organizace a občanská aktivita jsou nezbytným předpokladem skutečných demokratických hodnot. Zamyslíme-li se nad tím, jak lépe investovat do lidí, pak evidentně musíme přerozdělovat zdroje vytvářené touto globální ekonomikou. Nemůžeme být uspokojeni, dokud neučiníme více pro lepší vzdělání našich dětí a jejich lepší výchovu k občanství, aby mohly zaujmout své místo ve společnosti. A myslím, že v tomto sále ani nemusím říkat, že to znamená přípravu jak chlapců, tak i děvčat k plnému využití svých možností. Znamená to také investovat do lidských snů a nadějí tím, že získají přístup k úvěru, dostanou možnost vytvářet vlastní pracovní příležitosti a podniky. Nesmějí být smeteni koštětem globální ekonomiky, které málo záleží na tom, co se děje na mikroúrovni. Naopak je nutno vytvářet podmínky, v nich mohou místní trhy růst a vzkvétat a přitom se na nich uplatní více lidí. Potkala jsem po světě doslova tisíce lidí, jejichž život změnila taková maličkost jako půjčka desíti, patnácti nebo sta dolarů. Když jsme byli s manželem v Ugandě, navštívili jsme s prezidentem Musevanim a jeho chotí jednu vesničku a tam jsme se setkali s ženami, jejichž život se díky úvěru změnil a zároveň poznaly, že něco dokáží, nalezly svou důstojnost a hodnotu a v důsledku toho lépe pochopily svou občanskou odpovědnost v demokracii. V občanské společnosti je tedy vytváření malých živností, které pak mohou vyrůst ve svébytné hospodářské subjekty, jednou z možností, jak dát lidem podíl na vlastní budoucnosti.
Musíme také udělat více pro to, aby se lidé seznámili se svými občanskými právy a povinnostmi a poté byli vybídnuti, aby je vykonávali. Po světě se rozvíjejí chvályhodné snahy pomoci lidem pochopit, jak funguje demokracie, ale stále jich není dost. Chválím Evropskou unii za její snahu vytvářet podmínky, v nichž se lidé začnou po tolika letech, kdy byli odříznuti od vlastních politických systémů, učit co to znamená podílet se na nich. S výsledky těchto snah mám velmi osobní zkušenost. V Senegalu například jsem před několika lety navštívila vesnici, kde se učili demokracii tím, že si navzájem hráli scénky. Někdo vstal a pronesl projev a ostatní poslouchali a potom jej kriticky zhodnotili. Hráli si také na volby. Ono to možná zní přízemně, ale pro tyto vesničany to byl první stupeň k pochopení, co to je být občanem v demokratické společnosti. Musíme posbírat abstraktní diskuse o demokracii, rezoluce přijaté na podporu demokracie, svůj potlesk, kterým oceňujeme něčí přechod k demokracii, a vydestilovat z toho praktické každodenní rady a poučení o tom, co to vlastně znamená v každodenním životě lidí.
Musíme také dospět k tomu, abychom se naučili, jak brát naši rozdílnost jako zdroj síly. Na příliš mnoha místech po celém světě jsme viděli, že i demokraticky zvolení představitelé se těžko zbavují starých postojů. A staré nenávisti zamaskované v demokraticky zvolených představitelích nejsou pro místní občany a jejich sousedy o nic lepší než ty, které měli před příchodem demokracie. Pokud se lidé necítí být podílníky vlastní budoucnosti a hospodářství nepracuje pro ně, pokud nemají onen prostor, jejž skýtá občanská společnost k tomu, aby měl život smysl, pak se často obracejí (jak dobře víte) jeden proti druhému. Často začnou vinit druhé za cokoli, co ve vlastním životě postrádají. Ať již je tím druhým třeba nějaká náboženská, rasová či národnostní menšina, ať příliš dobře známe důsledky hledání viny na druhých.
Ale když se lidé postaví dějinám, mohou je také změnit. Nedávno jsem hovořila na ženské konferenci v Belfastu. Shromáždili jsme jak katoličky, tak protestantky, obtížené dvojím břemenem: sektářskou záští, která se už tak dlouho plíží jejich zemí, a jejich postavením ženy. Sešly se, aby si pohovořily o tom, jak by se ony mohly ujmout úkolu napomáhat, aby mír a usmíření, pro něž hlasovaly, byly skutečné a trvalé. Odložily starou nenávist, protože nové a lepší vedení je k tomu povzbudilo, a začaly se učit nástrojům občanského života, které nechají jejich hlasům zaznít.
Musíme se také postarat o to, abychom udělali vše pro ochranu našeho přírodního a kulturního bohatství a totéž musíme chtít i po občanech. To se často nedá na dálku anebo schválením další rezoluce bůhvíkde, ale občané žijící v našich deštných pralesích, na okraji našich savan a našich mokřadů musí mít pocit, že i oni mají podíl na ochraně toho nejlepšího na naší Zemi. A pokud jde o kulturní poklady, musíme udělat více pro zajištění respektu a ochrany našich náboženství, našich jazyků, našich památek, které nám dávají naši individuální identitu a které nás vedou k tomu, abychom se učili vzájemné úctě.
Čeká nás mnoho práce, ale já jsem optimistka. Věřím, že před námi leží velké možnosti, jen jestli je dokážeme uchopit. Jestli budeme připraveni udělat co je nezbytné na globální úrovni, abychom se zhostili svých hospodářských a organizačních úkolů, jakkoli jsou obtížné. A také na místní úrovni udělat, co je třeba pro rozvoj občanské společnosti a občanů. Každý z nás v tomto sále a nespočet dalších mimo tyto zdi máme povinnost udělat vše pro podporu pozitivních politických a hospodářských změn a rozvoj občanské společnosti, ať jsme kdekoli. Každý z nás může udělat mnoho jako jednotlivec. Dnes už víme, že máme globální sousedy, ještě jsme se však nerozhodli, že chceme budovat globální sousedství. Když nás trápí toxický odpad nebo teroristický útok, nebo hospodářský pokles nebo občanská válka v jiné zemi, není to jen proto, že nás mohou postihnout jejich dopady, nýbrž proto, že chápeme, že jsme dnes v samých základech mnohem provázanější než kdy předtím.
Tím se dostávám tam, kde jsem začala. Když si představíme budoucnost v příštích letech a v příštím století a tisíciletí, co uvidíme? V jednom z těch populárních filmů, které se přehnaly mou vlastí a zřejmě vydělaly po světě spoustu peněz, který se jmenoval Den nezávislosti - snad všechny tyto filmy začínají útokem na Washington, a já vlastně nevím, co si o tom mám myslet, když první letí do povětří Bílý dům a Kapitol - jsme byli v závěru vyzváni ke spolupráci při odvrácení útoku z kosmu. A alespoň v tom kině, kde jsem ten film viděla já, nastal velký jásot, když lidé všech ras a vzdělání a sociálních skupin z celého světa se spojili jako lidské bytosti ke společné záchraně.
Jistě neočekáváme něco takového, ale nespojíme-li se i v reálném životě, ztratíme zaslouženou příležitost na konci tohoto velmi obtížného a bouřlivého století. Udělali jsme v posledních padesáti letech mnoho pro vytvoření příležitostí, pro budování demokracie, proniknutí do hlubin a více lidem jsme poskytli možnost plně využít toho, čím je obdařil Bůh. Ale co je to platné, globalizace, ať již ji definujeme jakkoli, nikdy nebude náhradou za humanizaci. Čeká nás mnoho práce, máme-li zajistit, že nás globální hospodářství od sebe neodtrhne, nesrazí jedny a nevynese druhé, nýbrž bude motorem, který ovládneme, abychom vytvořili silnou globální společnost, v níž všichni budou mít možnost představit si budoucnost lepší než byla jejich minulost. Děkuji vám.