Čestná vystoupení 14. října

Tomáš Halík
Pane prezidente, dámy a pánové, vstupujeme do třetího a posledního dne této konference. Účelem Fora 2000 zůstává zdůrazňování vztahu všech tří dimenzí našeho světa: politické, ekonomické a duchovní (nebo chcete-li morálně-kulturní). Dnešním tématem je právě dimenze třetí - dle mého přesvědčení dimenze klíčová. Prosím, dovolte mi uvést naše drahé hosty - řečníky dnešního dopoledního zasedání: Meir Lau, vrchní rabín státu Izrael, pan Fawzy Fadel El Zefzaf, zástupce univerzity Al Azhar a prezident Stálého výboru pro dialog mezi božskými náboženstvími při Al Azharské univerzitě, biskup Jonas Jonson, člen Světové rady církví.
My, občané tohoto světa, kteří jsme se před několika lety po pádu komunistických diktatur vrátili do rodiny svobodných společností, jsme se mnohokrát přesvědčili o jedné věci: svobodná společnost, spolu s politickou a ekonomickou demokracií se nemůže udržet a plně rozvíjet bez konkrétní morální a duchovní atmosféry. Nestačí pouze ustanovit konkrétní politické a ekonomické instituce, ale musí se trpělivě dbát na morální klima, v němž tyto instituce žijí a dýchají. Biosférou svobodných společností je kultura lidských vztahů, snaha lidí o porozumění a komunikaci.
Pokud by se proces globalizace skládal jen z překonávání politických a ekonomických hranic, vedlo by to ke studenému a nebezpečnému světu. Proces globalizace musí být doprovázen úsilím o překonávání hranic v oblastech kultury a mentality, názorů a emocí. Zde musíme počítat s bariérami předsudků a mnoha nedobrých zkušeností z blízké i vzdálené minulosti. Proto je proces spojování světa v této subtilní sféře daleko komplikovanější než komunikace na ekonomické a politicko-diplomatické úrovni. Přesto by zanedbání této oblasti vedlo k situaci, kdy by celá "globální společnost" byla postavena na písku, ne-li na minovém poli.
Dosažení kulturního porozumění a sdílení hodnot nutně zahrnuje dialog mezi světovými náboženstvími. Je potřeba, aby se "multikulturalizmus" změnil na proces komunikace. Není možné se spokojit s levnou formou tolerance ve smyslu "paktu o neútočení" nebo s pouhým volným trhem myšlenek, i když jsou tyto varianty nesrovnatelně lepší než náboženská válka a pokusy o totalitní dominanci. Musíme se dostat dále: navzájem si naslouchat, hledat, co máme společné a co nás rozděluje, snažit se toto chápat, jako něco, co nás může obohatit a ne ohrozit. Během této konference jsme se už zúčastnili společné hodinové meditace. Pokud naše slova a činy nevzejdou z hloubek posvátného mlčení, nebudou disponovat sílou potřebnou k léčení. "Někdy je čas mlčení a někdy je čas slov," praví se v Bibli. Chtěl bych požádat dnešní řečníky, aby se ujali slova.

Meir Lau
Pane prezidente, pane předsedo, mí drazí kolegové na tomto zasedání, můj drahý příteli Fawzy Fadel El Zefzafe z univerzity v Al Azharu, pane Jonsone, kolegové, kamarádi, přátelé,
Bible obsahuje proroctví, prorok Izaiáš v kapitole XI. hovoří o vizi budoucnosti: "Mír v budoucnosti. Nastane den, kdy přijde Mesiáš, lev bude prodlévat společně s ovečkou i vlkem a tygrem a nemluvnětem a hadem. Bez ubližování, škod, všichni budou žít pospolu v míru a přátelství. Nastane den, kdy přijde Mesiáš."
Vskutku, musíte sami sobě položit dobrou otázku. Je toto pouze vizí pro budoucnost? Podle stejné Svaté knihy, Bible, k tomu již došlo v minulosti. Uvažte První knihu Genesis, příběh o potopě a Arše Noemově. V oné Arše spolu v průběhu potopy prodlévali: jehně s tygrem a vlk a lev i nemluvňata, Noemova vnoučata, všichni hadi. A všichni potopu přežili. Tak proč Izaiáš hovoří o proroctví v budoucnosti, jestliže už to tu jednou bylo, jestliže jsme to již jednou zažili v minulosti? Odpověď je velmi jednoduchá. Když byla všechna stvoření spolu v Arše, byla tam proto, že neměla na vybranou, neměla žádnou alternativu, protože venku měla společného nepřítele, záplavu vody. Takže aby přežila a nebyla zlikvidována, neměla jinou možnost, než spolu žít v míru - nějakým způsobem v míru - v oné Arše, pokud chtěla přežít potopu. Prorok Izaiáš mluví o budoucnosti, kdy nebudou žádní nepřátelé, kdy nebude existovat žádná alternativa, a lidé, díky víře, díky dobrému vzdělání, díky dobré vůli, díky svobodné volbě, si zvolí cestu svobody, přátelství, míru. Ne proto, že nemají na výběr. I pokud bude existovat možnost výběru, budeme chtít žít spolu v oné globální vesnici, v budoucím světě.
Mí drazí přátelé, bohužel na konci 20. století, na konci druhého tisíciletí, téměř v roce 2000, kdy sedíme zde v Praze na Foru 2000 užívajíce pohostinnosti prezidenta Havla, musíme přiznat, že dokonce ani nerozumíme zvířatům v Noemově Arše před tisícovkami let. Nemáme snad, lidstvo, nemáme společné nepřátele? Nechápeme potřebu žít společně v přátelství, alespoň s porozuměním a v míru? Nemáme společné nepřátele: jako hlad, jako ignoranci, jako rakovinu, jako AIDS, jako atomovou anihilaci, jako všechny druhy nemocí? Je to přiměřené?
Toto Forum je věnováno rozprávění o lidských právech a na dnešním zasedání budeme diskutovat o hlediscích etických, morálních, náboženských a kulturních, nikoliv politických či ekonomických, z duchovního hlediska. Z duchovního pohledu musím prohlásit, že největším právem člověka, jak všichni chápeme, je právo na život, právo na přežití. Někdy se bojím říci, že cynikové a ironičtí lidé mají naprostou pravdu, říkají-li, že jediné, co jsme se od historie naučili, je, že jsme se nenaučili nic. Pokud se na konci století a ne příliš daleko od Prahy může přihodit událost, jakou je Kosovo, nebo poslední dva tři roky Sarajeva, Bosny a Chorvatska. Věřte mi, nechápu účel války a krveprolití - nechápu. Jak daleko je to od srdce Evropy? A stalo se to zde před 53 lety? Za pouhých 53 let, kdy někteří z těch, kdo přežili, jsou ještě naživu, jako já. Z Buchenwaldu jsem vyšel jako dítě, sirotek, bez otce, bez matky - všichni zahynuli při holocaustu. Nebylo mi ani osm let. A v roce 1968 jsem viděl obrázky z Biafry. Dva milióny nevinných dětí neměly lidská práva. Neměly právo na život, na jídlo, na střechu nad hlavou, na pár bot. Bylo to jedinkrát v mém životě, kdy jsem se zúčastnil demonstrace. Tehdy jsem byl mladým rabínem, oblastním rabínem ve městě Tel Aviv. S plakátem jsem šel před izraelský parlament, Knesset v Jeruzalémě, společně toliko se třemi přáteli, z nichž jeden rovněž jako dítě přežil holocaust. Zvedli jsme ten plakát, bylo to 6. srpna 1968. Jedno z deseti přikázání říká: nezabíjej, nevraždi, nezabíjej svého souseda, s výjimkou Afriky. To byl dodatek k Desateru přikázání, který jsme umístili na onen plakát. A pak vidím dnešní obrázky ze Rwandy či Zairu, z bývalé Jugoslávie. Viděl jsem Dálný východ, co se toho času stalo ve Vietnamu či Laosu či Kambodži, vše za posledních deset dvacet let, v tomto úděsném století, dvacátém století. A my se bavíme o lidských právech.
Za prvé - právo žít, přežít. My nechápeme to, co chápala zvířata v Noemově Arše. Museli jsme přežít záplavu vody. Dnes je tu záplava ohně, záplava bombardování, záplava nenávisti. Základním právem - z duchovní hlediska - náboženští vůdcové, vůdcové národů, vůdcové ras, základním právem - je žít. Následně - žít ve svobodě. Vezměte si knihu Karla Marxe - nebyl jsem vychován na základě komunistického společenského řádu, nikdy, ale znám Marxův Kapitál, ideologický fundament komunismu. Víte, co v ní zmiňuje, coby vizi, coby proroctví? Přiznávám Karlu Marxovi - proroctví. Hovoří o Africe v budoucnosti - když to psal, šlo o budoucnost, stalo se to realitou přímo před našima očima - že bude mít právo na svobodu proti všem druhům imperialismu. A předložil jeden historický příklad: když před 3300 lety židé podstoupili exodus a opustili Egypt, pozvedli vlajku svobody a odešli z otroctví v Egyptě za svobodou v jejich vlastní domovině. A to, napsal Karl Marx, to bude symbolem, signálem a otevřenou branou pro všechny ostatní národy v Africe, aby se zbavily všech druhů kolonialismu a imperialismu. Budou mít právo na svobodu, na suverenitu. A to se stalo. Podívejte se například na mé přátele v Egyptě; Izrael a Egypt byly kolonizovány téměř současně pod britskou mandátní správou a dnes jsme nezávislými státy, zeměmi a národy.
Ještě jedna věc ohledně Afriky. Chci být hrdý na svůj národ, židovský národ a izraelský národ. Jedna věc: možná poprvé v historii lidstva přivezla letadla, mnoho letadel, z Afriky 57 tisíc černých lidí vstříc svobodě, vstříc lidským právům platícím pro každého. Znáte-li ten příběh, ságu etiopských Židů, kteří byli přivezeni z Etiopie, tehdy Habeše, vstříc rovnocenným právům. Existuje právo na život. Právo na svobodu. Existuje právo na svobodné praktikování všech náboženství. Každému otevřete bránu v jeho víře, nechejte ho žít v jeho víře.
Když se nyní bavíme o Evropě, jednotě Evropy, jež nastane příští rok, chceme být ve všem spolu politicky a ekonomicky,ale zachovat si jedinečnost v každém kostele a každé mešitě a každé synagoze a každém chrámu. Byl jsem s lidmi v Japonsku, v Kjótu. Setkal jsem se s konfucianisty, šintoisty, buddhisty, každý má svá práva. To je ono právo člověka svobodně sloužit Všemocnému, každý svým vlastním způsobem. Zachariáš, biblický prorok, hovoří o právu sloužit Všemocnému - jenž je jediný, monoteistický - každý svým vlastním způsobem. Takže i když jde jen o jednu rodinu, ovšem uvnitř globální rodiny, každý má právo na svou víru, své přesvědčení, své náboženství, svůj nástroj víry a přesvědčení.
Musím říci, že my si jej udržujeme od té doby, co jsme v Izraeli - oslavili jsme padesáté výročí izraelského státu - protože my Židé jsme pro své židovství více než dosti trpěli v mnoha zemích po mnoho století a na mnoha místech. Za svou víru jsme velmi těžce zaplatili a s hrdostí dnes můžeme říci, že vše je otevřeno každému - modlit se a sloužit tomu, v nějž věří. To je součást lidských práv.
Chci vám říci, drazí přátelé, mé srdce je plné lásky a porozumění pro práva každého, pro přátelství vůči každému. Můj drahý přítel, pan El Zefzaf si vzpomíná na mou návštěvu univerzity v Al Azharu minulý prosinec, kdy jsem byl velice vřele přijat prezidentem Al Azharské univerzity, Velkým šejkem dr. Mohammedem Tantawiem. Více než půldruhé hodiny jsme spolu seděli zabráni do příjemného rozhovoru poté, co jsme - rovněž půldruhé hodiny - hovořili s prezidentem Mubarakem.
Minulý srpen jsem měl tu čest jet z vlastní iniciativy do Rochesteru v Minnesotě, na kliniku Mayo, abych navštívil našeho přítele krále Husseina, jordánského krále. Strávili jsme spolu čtyřicet minut mezi čtyřma očima. Byla to návštěva dobré vůle, návštěva velmi obdivovaného vůdce, jenž byl čtyřicet nepřítelem židovského národa a nyní je jedním z našich největších přátel. To není jen můj přístup, přístup izraelského rabína Meir Laua, nejen přístup vrchního rabína Izraele, ale je to přístup každého skutečného Žida, který věří v základní židovskou ideu, jež je ideou přátelství, lásky a dodržování všech lidských práv.
Na závěr mého prohlášení vám chci vyprávět velmi krátký příběh převzatý z naší tradice, staré tradice trvající 4000 let od Abrahama. Tady je příběh vyprávěný našimi starými mudrci. Víte, mí přátelé a kolegové, kde a kdy proběhla první demonstrace v této globální vesnici, na tomto světě? Kdy to bylo? Která byla první demonstrace nepořádaná lidmi, nepořádaná lidskými bytostmi? První demonstraci uspořádaly stromy, květiny, plody a rostliny. Přišly předstoupit před Všemohoucího v šestý den Stvoření. Vzpomeňte knihy Genesis, první kapitoly Bible. Stromy byly stvořeny v úterý, třetí den. Lidstvo bylo stvořeno v pátek, šestý den. A tak všechny stromy předstoupily před Všemohoucího se stížností: "Ty jsi teď stvořil člověka a člověk stvoří nejrůznější druhy zbraní, nožů, seker a stromy porazí. Potřebuje stromy pro svá stavení, pro svůj nábytek, pro své sochy, pro vytápění svého domu. Všechny nás zničí. Všemohoucí, my nemůžeme přežít, pokud člověk bude pokračovat v tom, co činí!" A tak jim Všemohoucí dal odpověď: "Neposkytujte mu rukojeti. Rukojeti jsou vyrobeny ze dřeva získaného z vás samých. Nezrazujte jeden druhého. Toliko samotným kovem vás nemůže zničit. Pro sekery, pro nože používá rukojeti vyrobené ze dřeva. Neposkytujte rukojeti."
Mí drazí přátelé, přestaňme poskytovat rukojeti. Podávejme ruce místo rukojetí - ruce jeden druhému. Nabídněme ruce přátelství, porozumění, abychom pečlivě, opravdově dodržovali lidská práva, a tím se Izaiášovo proroctví velmi brzy stane skutečností.
Mnohokrát vám děkuji.

Tomáš Halík
Děkuji, rabi Lau, za vaši velmi zajímavou řeč a teď si poslechneme hlas islámu, pana Fawzy Fadel El Zefzafa.

Fawzy Fadel El Zefzaf
Vážený pane prezidente, Václave Havle, prezidente České republiky, vážení přítomní, ctěné forum, mír s vámi, milosrdenství a požehnání Boží.
Zdravím toto forum, vznešené svými cíli, bohaté na myslitele, jejichž mysli jsou upnuty na zářivé naděje, z nichž povstane štěstí lidstva v přítomnosti i budoucnosti. Prohlašuji, že jsem opravdu šťasten, že jsem sem byl pozván a že tu mohu být, zastupuje Jeho Eminenci Nejvyššího Imáma, Šejcha alAzharu. Každá činnost, která usiluje o povznesení lidstva k větší dokonalosti se setkává u upřímného člověka s podporou, vítá ji a motivuje ho k maximálnímu úsilí v poctivém přemýšlení, aby přispěl svým skromným dílem k této žádoucí budoucí stavbě.
Já jsem osobně především optimistou, co se týče budoucnosti lidstva na jeho cestě k nejzazším břehům v oceánu času, protože každá generace přináší své vůdčí myslitele, kterým jde o to, aby učinili lidstvo šťastným. Ti za sebou zanechávají jasné stopy na cestě života, které nás ženou stále vpřed, aniž bychom ustupovali.
Když poměříme přítomnost minulostí, je naše naděje na budoucnost jistou věcí. Proto opakuji své tvrzení, že jsem ohledně budoucnosti lidstva bezmezným optimistou, protože Bůh, který stvořil člověka jako nejlepší stvoření, ho nenechá napospas divokým vichřicím, neboť ho vybavil
uvědomělým rozumem a jasnozřivou existencí. I když někdy účelové rozmary převáží nad rozumem a jasným vědomím, slunce pravdy záhy rozptýlí svým jasným světlem tuto mlhu a lidé se opět dostanou z temnot na světlo.
Občas slýcháme hlasy těch, kdo popírají lidský pokrok v důsledku hrůz, které přinesly moderní objevy. Celá města byla jimi ve válkách vyhlazována. Byl vynaložen obrovský um na vynález těch nejničivějších zbraní proti bezbranným lidem. Všichni odmítáme takovéto zneužívání moderních objevů. Není to však vina samotných objevů. Vinni jsou ti, kdo je požívají ke zmaru, kdo je používají jako nástroje ničení a vraždění nevinných lidí. Kdyby duše uposlechly hlasu nezkažené lidské přirozenosti, byly by moderní objevy pro svět vysvobozením a mírem. To by se stalo skutkem, kdyby byly moderní objevy všechny dány do služeb dobra a zabezpečení blahobytu pro lidstvo. Staly by se, podobně jako je tomu v medicíně, úlevou pro lidi a nástrojem na odhalování epidemií a nemocí, zachraňovaly by nemocná, bolestí úpějící těla, jimž moderní farmacie přináší úlevu.
Když se zamyslíme nad civilizačním pokrokem lidského světa, odhalíme v něm vzájemně propojené etapy, z nichž každá je pokročilejší než ta předchozí na cestě ke stále dokonalejší obecné správnosti.
Tak stará egyptská kultura byla zdrojem pro východní civilizace v Číně a Indii a přispěla tam k pokroku lidstva. Pak se východní civilizace přenesla na západ a antické Řecko bylo prvním národem, který zdokonalil městskou civilizaci myšlenkově a prakticky. Zanechalo památky, před nimiž se obdivně skláníme. Když antický Řím přebral helénské dědictví, obohatil ho o svůj přínos, zejména v rovině právní.
Pak zazářilo světlo islámu. Abbásovský stát nechal přeložit ty vědomosti, které se do této říše dostaly z Indie, Číny a Řecka. Ty se proměnily na tvořivý uvědomělý kadlub a objevili se muslimští vědci, kteří vnesli svou hřivnu do myšlenkové pokladnice lidstva. Byli to takoví velikáni jako Ibn Síná (Avicena), Ibn al- Hajtham, Ar-Rází a Ibn Rušd (Averoes) a další, jejichž výčet nemůže být při této příležitosti úplný.
Když nastala moderní evropská renesance, nalezla dědictví Arabů a muslimů jako mocný základ, z něhož se mohla vzepnout k mohutnému rozmachu v mnoha oblastech... Tak lidstvo spěje vpřed, století za stoletím, a nikdo než Bůh neví, jaký bude svět v budoucnosti, protože věda jde kupředu mílovými kroky. Kdyby se tu tak ocitl nějaký vědec z minulého století a viděl by, kam se dostala věda na konci našeho století, oněměl by úžasem. Pochopil by, že to, co vydobylo lidstvo v minulých staletích je ve srovnání s vědeckými vymoženostmi tohoto století pouhá troška.
Tím nepopíráme zásluhy našich předků, neboť oni jsou základem civilizačního pokroku. Potvrzujeme pouze skutečnost, že pokrok přivedl vědce k nejvzdálenějším metám a že svět se proměnil na malou vesnici a to tak, že žádná politická či vědecká zpráva nezůstane utajena ani před pánem ani před kmánem. Každý jednotlivec je nyní dobře obeznámen s tím co, se děje v jeho blízkosti i daleko ve světě...
Jestliže je to skvělé z hlediska vědeckého pokroku, pak jenom do té míry, nakolik bude tento pokrok na cestě k dobru, pouze pro dobro lidské společnosti bez rozdílu.
Člověk získal tak, jak plynul čas, taková práva, jaká před tím neměl. Dostalo se mu lidské důstojnosti a svobody v rámci zásad spravedlnosti, jež přinesla nebeská náboženství, když stanovila bratrství, rovnost a spravedlnost a vyhlásila, že lidé jsou si všichni rovni, že není rozdílu mezi Arabem a cizincem, ani mezi bílým a černým vyjma v konání dobra.
Západ se nyní holedbá, že je původcem tohoto politického pokroku a jedním z důležitých faktorů jeho uskutečnění. Kdo se však podívá uvědoměle a nezaujatě, vidí, že západ dodržuje všechny zásady svobody, bratrství a rovnosti pouze uvnitř svých zemí. Každá civilizovaná země na západě vyznává svobodu, uplatňuje zákony rovnosti a dbá na lidskou důstojnost pouze ve své vlasti tím, že právo učinila pánem nad všemi lidmi. Avšak mimo svou vlast uplatňuje imperialismus a udělala z něj nástroj vykořisťování, poroby a kořistění bohatství a použila ničivé zbraně proti mírumilovným národům, které obrala o jejich bohatství, a uvrhla je do nevědomosti, chudoby a zaostalosti. Nebýt toho, že se tyto země vzbouřily proti imperialismu a kolonialismu a nebýt jejich touhy po svobodě, nezískaly by ani zrnko nezávislosti.
Lidstvo mohlo být ušetřeno těchto ničivých katastrof, kdyby zásady lidskosti, jejichž naplňováním ve svých zemích se západ pyšní, byly reálně dodržovány i mimo území západu... Proto je třeba tyto zásady v jejich uplatňování absolutně zobecnit.
Nepopírám, že kurs, který nabraly národy po obou světových válkách, představovaný kroky směrem k rovnosti, je civilizačním pokrokem. Avšak rozdíly mezi velkými a malými státy jsou i nadále jasné a patrné, dříve tomu tak bylo ve Společnosti národů a nyní v OSN. Správný stav lidstva nenastane dříve, než budou tyto rozdíly rozbity tak, aby všichni stanuli před zákonem jako rovný s rovným. Hlavním nedostatkem OSN jsou právě tyto rozdíly, které upřednostňují silné státy, jež mohou použitím veta na půdě Rady bezpečnosti získat to, co si přejí... Pak se zmenšuje, ba dokonce vytrácí smysl rovnosti...
Dmeme se pýchou, když říkáme: současná civilizace potvrdila lidská práva a vyzývá k jejich uplatňování v uzákoněných článcích a ustanoveních. Pracovala také na zakořenění demokracie, která posvětila obecné svobody a dává člověku jeho práva stejně jako na něj uvaluje jeho povinnosti. Také uvedla ženy do světa pokroku, zatím co dříve byly vězněm svého domu.
To říkáme a zdůrazňujeme, jako by to bylo cosi nového, co zavedla současná civilizace... Avšak studium nebeských náboženství je komplexní a jejich završení, islám, ukazuje, že jsou tato práva známá a potvrzená a že byla také uplatňována za vlády moudrých chalífů, která čerpala své zásady z ušlechtilého Koránu a ze sunny Proroka Mohammeda, za něhož se Bůh modlil a jehož ochraňoval.
Já se nyní nepokouším jen potvrdit tyto skutečnosti jako nebeská přikázání, ale tvrdím, že je třeba tyto zásady prakticky naplňovat. Nevítáme slovní přestřelku o historickém postavení islámu a o tom, že jiná náboženství již dříve hlásala nutnost dodržovat tyto zásady. Když se shodujeme na jejich existenciální užitečnosti, je třeba dovést k větší dokonalosti nástroje jejich uvádění v život. Historické bádání můžeme přenechat těm, kdož se jím zabývají na univerzitách.
Meze se vyjasnily a ukázaly se obrysy, již nikdo si nemůže dovolit popírat lidské právo na svobodu a důstojnost a právo národů na tuto svobodu ve světle rovnosti a spravedlnosti.
Nové ráno nemůže vzejít nad lidským světem, ledaže budou tato práva zabezpečena pro celý svět a ledaže se vědci budou držet dobra a ne zla a umlčí každý egoistický hlas, který volá po zisku z obchodů se zbraněmi a po vyhlazování lidí.
Když tak přemýšlím o křiklavém rozporu mezi propagací svobody a rovnosti ze strany silných národů a mezi úskočnou politikou při nedodržování těchto zásad ve vztahu ke slabým národům, vidím, že to, že náboženství přestalo být hybatelem duší, je základem tohoto rozporu. Pro mnohé lidi se stalo samozřejmostí, že vědecká éra eliminovala náboženská ponaučení a že se náboženství stalo soukromým vztahem mezi věřícím a jeho Pánem. Kdyby se věci měly tak, že by se tento vztah chápal v zavedeném významu toho slova a sice, že je Stvořitel vládcem nad chováním jedince, který by dodržoval jeho příkazy a stranil se zakázaného tak, že by tato dominance Boží byla stimulem k dodržování chvályhodných mravů a zdržení se odpudivých křivd a prohřešků. Jenže někteří lidé pojímají tento vztah jako vymezený pro motlitby a náboženské úkony, které se odehrávají v klášterech a v chrámech a nemající tu nejmenší souvislost s uspořádáním samotného života. Při takovémto výkladu mohou lidé, kteří se hlásí k nějakému nebeskému náboženství, vykořisťovat jiné a zakázané prohlašovat za přijatelné, jako je vraždění národů bombami a všelijakými chemickými a jinými zbraněmi. Jakoby ty slabé národy byly škodlivým hmyzem, jenž vyžaduje obdobu lidského pesticidu používaného v zemědělství. Tento stav nelze napravit jinak než návratem k zásadám správného náboženství a to tak, aby toto nebeské náboženství zcela ovládlo lidské chování ve všech jeho projevech.
Musím prohlásit za lživé veškeré ty nespravedlivé nálepky, které adresoval náboženství určitý proud vědců v éře vědeckého rozmachu. Ti tvrdili, že má věda obrovskou sílu a že disponuje plnou nadvládou nad vesmírem a to tak, že vládne záležitostmi organické přírody (zvířatům i rostlinám) i anorganické přírody (horninám, řekám a mořím) i tomu, co je na nebesích (planetám, hvězdám a galaxiím). Tato vláda vědy podle jejich názoru zcela vytlačila a činí zbytečnou vládu náboženství. To proto, jak tvrdili, že věda odhalila z tajemství života to, co neodhalilo náboženství.
Toto tvrzení je zjevně nepravdivé, protože poslání náboženství je silnější než poslání vědy. Vždyť poslání náboženství je v tom, že umožňuje člověku spojení s jeho Stvořitelem, Nejmocnějším, a vede ho na cestě vzhůru k výšinám duchovní vznešenosti, když se drží dobra a povznese se nad to nízké a pochybné. Je-li tomu tak, žije ušlechtilý život, k němuž nedospěje ten, kdo je otrokem jen zákonů vědy.
A tak nacházíme kolem sebe ty, kdo věří jen na vědu a popírají to, co je mimo ni. Jsou to materialisté, kteří zaměstnávali svými díly svět po celé devatenácté století a velkou část dvacátého století. Kromě toho jsou tu ti, kdo věří zároveň na vědu i na náboženství.
Ti prví trpí neřešitelnými duševními krizemi. Není totiž v životě možné vyhnout se katastrofám a když neštěstí postihne lidi tohoto zaměření, svět v jejich očích zčerná a svět, který je tak rozlehlý, se jim stane úzkým. Někdy se takový stav vyvine ve vražednou, nevyléčitelnou chorobu: šílenství, roztěkanost i schizofrenii... Nemají totiž z vražedné krize úniku, který by jim dovolil uklidnění mysli. Jsou zajatci svých utkvělých myšlenek. Potácejí se ze tmy do tmy, aniž by našli patrona.
Ten,kdo věří v náboženství a ve vědu zároveň, se může při nějakém neštěstí spolehnout na svou víru v soucit a pomoc Boží a na svou naději, že se realita obrátí k dobrému díky Stvořiteli nebes a Země. Toto pevné přesvědčení o soucitu Božím a tato silná důvěra v jeho laskavost a pomoc ho vede k upokojení mysli a ke klidu, který vydrží než krize pomine a to s mírem v duši, a jakým mírem!
Se společností je to jako s jednotlivcem, naprosto stejně. Protože věřící člověk nachází duševní pohodu a tak tomu je i se společností v jejím všeobecném ustrojení. Viděli jsme, jak semknuté jsou národy, které se odevzdaly do vůle Boží. Směřují do chrámů a mešit v dobách nejtemnějších krizí a tam pocítí úlevu. Snad je rozklad nevěřících národů takovým odstrašujícím příkladem, kdyby se svěřily do rukou Božích, našly by jistotu a jejich situace by se změnila.
Někteří velcí výzkumníci uvádějí v tomto kontextu následující: "Náboženství usiluje o vyšší metu než věda. I kdyby věda dospěla na samý konec objasňování a zdůvodňování existence, tato náboženská meta těsněji přilne k lidské duši. Protože existuje pouto mezi člověkem a jeho Stvořitelem. Toto pouto ho uzpůsobuje k pochopení pravdy o jeho životě a odhaluje mu moudrost bytí a jeho mechanismů. To vše nedokáže věda sama. Jaký užitek má člověk z toho, že zná tajemství složení atomu hmoty, dokáže ho rozbít a pak na tom základě sestrojí bombu, která zničí celé město nebo když dokonale zvládne využívání elektrické energie pro své potřeby nebo když vytvoří motory, které pohánějí lodi a letadla tak, že ta se mohou dostat za několik minut až na kraj světa... Co je toto vše platné člověku, když nenalezne klidu ve svém životě? A k čemu mu to vše je, když ho postihne nemoc a zachvátí ho zoufalství, že se neuzdraví. Když v takové situaci nedoufá v Boha?"
Musíme si položit otázku: Brání víra v Boha obírat se světským výzkumem a poznání světa natolik, abychom napřeli veškeré úsilí k vytěsnění vědy z náboženství?
Pravé náboženství vede člověka k tomu, aby se zabýval zkoumáním království nebes a země, a jde s rozumem ve všech jeho směrech. Dokonce vyzývá k nedodržování toho, co rozum popírá. Když tedy náboženství podporuje vědu na její správné cestě, proč se snaží někteří lidé udělat z něho nepřítele vědy, třebaže náboženství chrání vědu před možným zlem. Kdyby totiž náboženství ovládlo ty, kteří vytvářejí zbraně hromadného ničení, jako je atomová bomba a zbraně jí podobné, stalo by se náboženství ochranou pro vědu, která by ji podporovala na cestách dobra a zamezila by jí dostat se na scestí...
Nemluvím tu jako idealistický snílek, obnažuji pouze holou pravdu a říkám: Jsem-li optimistou v budoucnost lidstva v následujících staletích z důvodů, které jsem uvedl, prvním stupněm tohoto optimismu je moje přesvědčení, že víra ovládne vědecké tendence ve všech směrech a že budoucí čas dokonale pochopí, jaká vražedná zla nám zanechala minulost, jejichž příčinou je morální rozklad, okázalá, drtivá síla a ohánění se falešnými hesly, která působí, že si každý národ myslí, že je ten nejlepší. Tak se nacionalismus stává prostředkem k tomu, aby se duše nadchly pojmy nadvlády nad jinými národy a vyvyšování se nad nimi.
Je podivné, že tyto národy hodně poklesly v minulé válce a tento jejich sestup ze slávy vyvrátil jejich chorobná hesla, ale ti co mají svůj cíl, na to nedbají a hlas spravedlnosti se ztrácí v křiku nespravedlnosti a je třeba, aby ti, co usilují o správnou věc, vynaložili obrovské úsilí pro to, aby zvítězilo právo a nespravedlnost byla poražena.
Jsem toho názoru, že sdělovací prostředky ve všech různých oblastech ve všech koutech světa silně propagují materiální vábničky a zábavy a že v tomto směru působí i film. Tak že to nakonec vypadá, jako by na tomto světě nebylo nic jiného než luxus a zábava- bohužel- což popírá náboženské pravdy a má za následek skutečnost, že se náboženství a přesvědčení o Tvůrci všehomíra a Stvořitele člověka bere na lehkou váhu.
Čekala se větší vyváženost mezi oběma oblastmi tak, aby bylo místo pro věci vážné a místo pro zábavu. Kdyby se jednotlivé státy zasadily o to, aby se šířilo náboženské poslání v médiích, byl by tu nástroj pro záchranu zoufalých duší, který by je vedl k duševní pohodě, což si přejí věřící, kteří právě toto postrádají v jim předkládaných pokleslých radovánkách. Určitě by našli to, co hledají v důvěře v Boha a ve víře.
Sdělovací prostředky mají důležité poslání, protože musí sehrávat ekumenickou úlohu mezi všemi náboženstvími. Vždyť všechna tato náboženství vyzývají k lidským ctnostem, povzbuzují k vzájemné úctě mezi různými lidmi a zavrhují odpudivý fanatismus. Z hlediska etického je na nás, abychom z těchto společných rysů udělali zdroj harmonie a soudržnosti, ne důvod k roztržkám a různicím.
Náboženský fanatismus v kladném slova smyslu spočívá v tom, aby věřící plnil náboženské příkazy svého náboženství a aby o ně pečoval, jak náleží. Rozhodně nespočívá v tom vést válku proti náboženství, v které nevěří. To je jen odporná svárlivost. Kdyby každý věřící horlivě plnil přikázání svého náboženství, vládla by světu láska a družnost a náboženství by bylo hojivým balzámem na rány zmučeného lidství. Když budou duchovní všech náboženství spolupracovat při šíření jejich etických ctností, bude země dost široká na shodu a upuštění od sporů. Vědecké myšlení bude ve světle těchto skutečností kráčet ve stopách dobra, stane se cestou ke zjištění pravdy a práva a tato sbližující láska mezi lidmi je jedním ze vznešených stimulů, jež opravdové náboženství hlásá.
Vidíme, že určitý proud fanatiků usiluje o to, aby přetáhl jinověrce na svou víru. Měli by se raději věnovat misijní činnosti mezi materialisty a pohany, kteří nevyznávají žádné náboženství. Tím by prospěli lidstvu tím, že by tyto bezvěrce přivedli k víře v existujícího Boha a v odplatu v soudný den. Tato víra je cestou štěstí v životě. Protože ten, kdo věří v konečnou odplatu a ví, že ho Bůh sleduje, přestane páchat zlo a přesně si zváží svou situaci, jak na tom bude, až lidé v soudný den předstoupí před Boha. V tom je úloha náboženství a jeho boj se zlem.
Ten, kdo nevěří na Boží odplatu, se všemožně snaží vyhnout se sankcím pozemských zákonů, které uzákonil stát. Možná, že se mu podaří se těmto trestům vyhnout, když bude při zločinu dostatečně obezřetný, aby nezanechal žádnou usvědčující stopu. Zůstane šťastný, protože se zbavil odpovědnosti, i když třeba spáchal odporný zločin...
Ten, kdo věří ve spravedlivé účtování, má živé svědomí, které mu nedovolí páchat zlo. Toho bude před zlem chránit citlivá duše, která by ho po činu pronásledovala mučivými výčitkami svědomí.
Kdyby se všechny náboženské směry a sekty spojily k volání po morálních ctnostech a vyhýbání se fanatismu ve špatném smyslu toho slova, připravily by cestu pro klidný mír v žádoucí budoucnosti.
Odtud plyne důležitost dialogu mezi nebeskými náboženstvími, k němuž islám vždy vyzýval. "Rci, vlastníci písma, pojďte ke slovu rovnému pro nás i pro vás a shodněme se, že nebudeme sloužit nikomu leč Bohu a nebudeme k němu nic přidružovat a že si nebude brát jeden druhého za pána místo Boha. Obrátili se však zády, pak jim řekněte: dosvědčte, že my jsme do vůle Boží odevzdáni.", verš 64, súra Ál Umrán.
My, muslimové, věříme v nebeská náboženství, která předcházela islámu a ve všechny předcházející proroky a posly, nečiníce rozdílu mezi nimi. Zároveň jsme přesvědčeni, že v nebeských náboženstvích je široký prostor pro společné ctnosti a ušlechtilé mravy a kdyby duchovní spolupracovali - upřímně a opravdově - navzájem na jejich naplňování, prospělo by to lidstvu a zavládlo by bezpečí a klid...
Vracím se ke svým tvrzením a prohlašuji, že:
Aby byl opodstatněný optimismus ve štěstí v novém století, je třeba, abychom si pospíšili a dohodli se na správných morálních základech, k nimž odjakživa vyzývala nebeská náboženství, a abychom z nich učinili ochranný štít před zkázou. Potřebujeme tolik, abychom z náboženské morálky udělali ústavu, od níž se neodchýlíme. Tato věc nepotřebuje důkazy na to, aby se potvrdila její správnost. Protože každý rozumný člověk je pevně přesvědčen o tom, že morální velikost je čestnou ambicí, a že člověk zakouší uspokojení v duši, když jde cestou žádoucí velikosti.
To si myslí každý rozumný člověk, jsou však lidé, které u nichž nad tímto přesvědčením převládnou nízké pudy. Tak se odchýlí od správné cesty a v hloubi duše vědí, že se vědomě vzdalují tomu, co je správné. Pak je bolí, že je lidé viděli při zlu a snaží se vymýšlet si záminky pro svůj morální pád. Při tom vědí, že jakkoliv se jim podaří zdůvodnit své prohřešky různými
triky, neuklidní v žádném případě své bouřící se svědomí, které se snaží umlčet různými uklidňujícími prostředky...
Svědomí je hlasem Božím v člověku, které mu nedá spát, když se prohřeší proti zákonu Božímu a jím přikázaným ctnostem a jím zakázaným prohřeškům. Tím nás chrání proti tomu, abychom nepropadli neuskutečnitelným snům. Je snadné nechat se vést po cestě ctností, k nimž vyzývali pravověrní a jež jsou vtělena do správných náboženských přikázání a ponaučení, pokud jsou to taková, o jejichž dobru není pochyb.
V těchto ctnostech musíme vychovávat mládež doma, ve škole, v mešitě i kostele. Mělo by to být jako taková společenská smlouva mezi lidmi a stát se obsahem veřejného mínění, kolem něhož se semkne lidská společnost. A když se jim zpronevěří jednotlivec nebo nějaký stát, musí se vzedmout vlna vyčítavého pokřiku, aby takoví hříšníci viděli, že jsou v izolaci a vyobcováni...
To se neuskuteční bez naprosté rovnosti v právech a povinnostech mezi národy a státy bez ohledu na národnost, barvu, náboženství nebo jazyk, protože je lidstvo tvořeno svými syny, na něž se vztahuje výrok Boha, on je vznešený: "Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější- a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený.", verš 13, súra Komnaty. A také výrok Boží: "Všichni jste z Adama a Adam je z hlíny".
Také je třeba, aby pro nás platil výrok Boha, on je vznešený: "Nechť stane se z vás obec, jež bude vyzývat k dobrému, přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné a takoví budou blaženi.", verš 104, súra Ál Umrán.
Vážení pánové: nejsem fantastou, který by se potácel v bludištích iluzí. Poukazuji jen na dodržování dobrých mravů, na nichž se shodli všichni ti, kdo kráčeli správnou cestou a byli to lidé všech náboženství a jazyků. Když se budou dodržovat, zmizí válečné hrůzy a zavládne bratrství, v němž se lidstvo bude moci upínat k novému úsvitu.

Jonas Jonson
Pane prezidente, je pro mě velká čest hovořit o míru mezi náboženstvími ve městě, kde moji krajané přesně před 350 lety vyplenili z náboženských důvodů katedrálu.
Náboženství opět hraje ve světě velkou roli. Misie a migrace se postaraly všeobecnou rozšířenost světových náboženství. Média a masová hnutí potvrdila obavy, že by náboženství mohlo v blízké budoucnosti hrát zničující a zhoubnou roli. Pro sekulární obyvatele severu byl takový vývoj nečekaný a i poněkud zneklidňující. Náboženství je bráno jako odpověď na globalizaci s její absencí hodnot a tím je jeho rozmach urychlen. Utvrzování se v sobě je pro některé víry, kultury a národy způsob přežití. Důraz na konfesní a etickou specifičnost roztrhal mapu světa. Tato specifičnost zpochybňuje mnoho univerzálních společných hodnot a bere je jako výhradně západní, křesťanské, mužské či nespravedlivé. Specifičnost je schopná přivést světovou civilizaci na pokraj rozpadu.
Lidé víry pijí z nevysychajícího pramene moudrosti a milosrdenství. Plavou však v temných a hlubokých vodách, kde je občas utopen rozum, mír a respekt k druhým. Náboženství se špatně kontroluje, ale snadno se jím legitimizuje násilí a podpora jednostranných zájmů. Momentální zájmy a kontextové výklady náboženství dostávají přednost před tím, co je všem společné. Proto je za současných okolností výkon duchovního a morálního vedení zodpovědné a choulostivé povolání. Nesouhlasím s názorem, že světovými náboženstvími připravený střet civilizací je nevyhnutelný. Stejně tak si nepokládám renesanci náboženství za Boží mstu, jak jeden francouzský spisovatel nazval svoji knihu. Každá analýza současnosti musí ale dojít k závěru, že náboženství jako soubor světových názorů, systému hodnot a zbožnosti ovlivňuje veřejný život a nesmí být opomíjeno. Naším úkolem zůstává posilování opravdového zájmu o dobrý život všech, což je součástí každého náboženského systému. Musíme se společně postavit za humanitu, mír a osvobozující naději.
Pokud jako křesťan shrnuji vývoj křesťanské církve ve 20. století, napadají mne tři na sobě nezávislé dimenze. První je její rozšíření. Křesťanství, univerzální ve své podstatě, se poprvé stalo globální v zeměpisném měřítku. Rozšířilo se do většiny kultur, miliony lidí k němu jak konvertovaly, tak se staly novými stoupenci, což pokračuje na všech kontinentech. Tím nastává problém, jak udržovat, bránit a posilovat náboženskou svobodu pro každého a zároveň legitimně ochraňovat integritu náboženských obcí, kultur a jednotlivců. Rozmanitost víry a s ní související různorodost hodnotových systémů můžeme dnes nalézt téměř všude a je samozřejmě dostupná lidem, kteří mají přístup k internetu. Stojíme tváří v tvář nové výzvě, abychom v dříve spíše homogenních společnostech integrovali, avšak neasimilovali kultury, abychom umožnili rozmanitost a zároveň propagovali základní společné hodnoty.
Pro křesťanství znamenalo končící století dramatické přerozdělení sil v početním slova smyslu - ze severoatlantické oblasti na jih, hlavně do Afriky, jihovýchodní a východní Asie. Nejrychleji rostoucí církve jsou dnes v zemích jako je Čína a Etiopie. Současně získává křesťanská církev novou dynamiku díky evangelickým a konzervativním hnutím Pentecostal. Obě tyto změny - geografická i duchovní změna mají ohromné důsledky pro tradičnější církve.
Proto je vskutku nutné přehodnotit ekumenické mandáty církví s ohledem jak na jejich vzájemné vztahy, tak na jejich dialog a spolupráci s lidmi jiných vyznání. Jsem členem ústředního výboru Světové rady církví a tato instituce, oslavující 50. výročí svého založení, je hluboce ovlivněna obecnou renesancí náboženství a změnami dotýkajícími se křesťanství konkrétně. Zároveň se ale nachází v hluboké institucionální krizi. To samé platí pro římskokatolickou církev váhající s plnou implementací závěrů Vatikánského koncilu. Během posledních let se zhoršily vztahy mezi třemi hlavními větvemi křesťanství. Ortodoxní církve, např. ruská, srbská a bulharská zvažují vystoupení z mezinárodních ekumenických organizací. Mnoho církví po celém světě má tendenci stáhnout se do sebe. V dnešní době je více než kdy jindy třeba spojeného křesťanského příspěvku ke globální civilizaci a prorockého hlasu zpochybňujícího instituce, mající schopnost ovlivnit celý svět. Místo toho církve uvízly ve svých hierarchických strukturách minulosti a nejsou schopné předložit společnou vizi spravedlnosti, míru a celistvosti stvoření pro budoucnost.
Přesto se potvrdila nepostradatelnost organizovaného ekumenické hnutí: kvůli jeho obraně lidských práv a povinností; podpoře otevřeného a konstruktivního dialogu s lidmi jiných vyznání; podpoře duchovna zbaveného jakékoli spojitosti s násilím a útlakem; a v neposlední řadě osvobození Boha od konvencí západních představ a myšlenek.
Ekumenické hnutí bylo v podstatě nejefektivnějším štítem proti fundamentalismu, nadutosti a duchařině. Nyní je potřeba reorganizovat instituce a vybudovat nové platformy, na kterých by se všechny církve mohly zabývat záležitostmi, které pálí svět. Tento proces již probíhá a potřebuje, aby shromáždění jako je toto podpořila myšlenku, že posláním křesťanství není nic menšího, než život na této planetě.
Třetí dimenze se týká zjištění, že toto století vidělo víc křesťanských mučedníků, než jakákoliv jiné období v historii. Konferenci jsme začali vzpomínkou na jednu z tisíců - Edith Steinovou. Mučedník není někdo, kdo se rozhodne pro mučednickou smrt z politických důvodů anebo si jí chce zajistit nesmrtelnost. V křesťanské tradici je mučedníkem člověk, jehož svoboda svědomí, čestnost a láska k pravdě vedla ke ztrátě jejího nebo jeho života. Pokud se zabýváme otázkami o budoucnosti civilizace, nesmíme zapomínat na řadu těch, kteří obětovali život za lidskou důstojnost.
Dnes budeme podrobněji hovořit o největším závazku, který lidstvo v tomto století přijalo, a to Všeobecné deklaraci lidských práv. Tento dokument, formulovaný a přímo i nepřímo podporovaný lidmi všech vyznání, je vodítkem pro národní a mezinárodní legislativy. Vyjadřuje svébytné hodnoty obsažené ve všech kulturách a postupně ovlivňuje zákonodárství. Žádná náboženská obec si nemůže dělat nároky na náplň deklarace; zároveň by se ale každé vyznání, s ohledem na vlastní etické dědictví a theologickou antropologii, mělo zavázat k jejímu plnění - jak v právním a sociálním, tak ekonomickém smyslu. Mnoho církví a lidí dobré vůle právě teď sdílí naději, že bude přijato moratorium na trest smrti do roku 2000.
Někteří lidé si myslí, že globální morálka a globální komunita nejsou reálné. Jestliže mají pravdu, pak je tato nereálnost nezbytně nutná.
Vezmeme-li v potaz ničivý potenciál, zahrnutý v jakémkoliv náboženství, ovládajícím lidské svědomí a osobujícím si exkluzivní výklad světa, je fundamentalismus bující momentálně ve všech světových náboženstvích vskutku hrůzostrašný. Naše poslání spočívá v prohloubení našeho chápání Boha. Nesmíme přitom podlehnout pokušení ovládat, místo abychom sloužili. Církve musí všemi silami usilovat o posílení své jednoty, jako znamení jednoty lidstva. Musí se více angažovat v navazování lepších vztahů s lidmi jiných vyznání a hledat společné hodnoty a shodu v právech při respektování různorodosti. Civilizace znamená schopnost žít s různorodostí, oceňovat a integrovat ji. Jen pokud budeme žít globálně na lokální úrovni a v globálním měřítku plně respektovat lokální aspekt, můžeme mluvit o společenství. Síla opravdového duchovna je v pokoře a připravenosti spokojit se s problematickými odpověďmi. Jádrem křesťanské víry je smír všem a se všemi. Cesta vpřed vede přes návrat k pramenům, přes návrat k Bohu, který je láska a ten, kdo dává život, který vždy povolá lidstvo zpět k lásce a odpovědnosti. Nyní míříme společně do Boží budoucnosti.
Děkuji vám.